Pár postřehů z Íránu 2015 - 1. část - aneb jak je to dnes s íránskými vízy

S uvolňováním vztahů mezi Íránem a Západem stoupá také zájem do této země cestovat, podobně, jako se to v uplynulých letech začalo dít v případě Barmy. Navštívit Írán ale nebyl větší problém ani v uplynulých letech, jen vízová procedura byla složitější a zdlouhavější (i dnes jsem slyšel o několika případech, kdy íránská ambasáda víza udělit "nestihla", a to i u lidí, kde bych to naprosto nečekal). Teď již několik let je možné získat íránské vízum přímo na teheránském letišti imáma Chomejního (IKA). O tomto způsobu přidělování víz se šíří různé pověsti. Napíši svoji zkušenost - a upozorňuji, že ta nemusí být obecně platná, neboť finální rozhodnutí je vždy na samotných ouřednících - na letišti mohou být různí a mohou také dostávat odlišné pokyny...nebo se prostě mohou jen špatně vyspat, však to známe... Z kusých informací jsem se také doslechl, že vízum lze získat pouze na IKA, nikoliv tedy např. na silničních pohraničních přechodech do Íránu (Bazargán atd.). 

Při letošní cestě (září 2015) do Íránu jsem se rozhodl nežádat skrze ambasádu o vízum, ale následovat doporučení pár lidí, kteří cestovali do Íránu v uplynulých letech, kteří mi řekli, že Íránci udělují víza přímo na letišti, a to hlavně na základě uděleného tzv. registračního čísla, které vyřizují některé íránské cestovní kanceláře. 

Nebudu tuto věc příliš rozvádět, protože se dnes jeví jako nespolehlivá - a zde je proč: Zažádal jsem jednu z íránských cestovek o přidělení čísla, přičemž jsem musel vyplnit mailem formulář a odeslat téže scan pasu a fotografii (za to požadovala ona cestovka 35 dolarů, které chtěla proplatit hotově po příletu do Íránu, přičemž do toho nejsou započítány letištní poplatky za vízum). Celá věc s číslem se nakonec ukázala jako zbytečná (což nemusí opět platit univerzálně, je na rozhodnutí každého, jestli si ho s předstihem raději vyřídí). Navzdory příslibu cestovky, že dodá registrační číslo do deseti pracovních dní, se tak totiž v přislíbeném čase nestalo. Rozhodl jsem se tedy risknout získat vízum přímo na letišti bez čísla (podle dřívějších informací mohlo být cestování do Íránu bez čísla problematické a ouředníci mohli tropit na opletačky, případně i nepovolit vstup do země).  
     

Na IKA ale nakonec proběhlo vše naprosto v klidu - úředníci u okénka žádné číslo nepožadovali a udělili vízum během zhruba hodinového čekání (za standardní poplatek 60 euro, fotografie nebyla potřeba). Jediné, co vyžadovali, bylo potvrzení zamluveného noclehu v hotelu v Teheránu - což jsem měl připravené a vytištěné sebou. Nějací Francouzi čekali na vízum a potvrzení o noclehu neměli. Zaslechl jsem pak úředníka jak jim říká lakonické: "No hotel - no visa". Nevím jak nakonec Frantíci dopadli, ale je velice pravděpodobné, že se dovolali do nějakého teheránského hotelu a potvrzení i vízum získali.   

Na letišti čekalo na vízum i několik dalších Čechů, například dvojice, které měla jen jedno registrační číslo pro jednu osobu, nebo další turista, který vůbec o registrační číslo nežádal. Všichni vízum bez větších problémů dostali. 

Doprava z IKA do centra Teheránu je trochu nestandardní, protože dle všech informací neexistuje jiná cesta než taxíkem (viz ale komentář níže - podle pana Unknowna existuje spoj k Chomejního mausoleu). Taxikáři jsou potvory takřka všude - dokonce i v Praze - ale i v Íránu leze narazit na velmi fajn jedince. No ale zrovna na IKA mají taxíkáři kartel od 600.000 rijálů  (to není na české poměry moc - cca 500,- za auto na asi dvacetikilometrovou štreku, ale na íránské taxíkové ceny to je dost). 600.000 je cena za cestu íránskou šunkou značky Samand a 650.000 pak vyklopíte, pokud se rozhodnete pro Volks-Wagon :)   

Více o Teheránu se dozvíte tady, v druhé části. 

S Koránem a samopalem proti… …Hitlerovi, Mussolinimu a Hirohitovi - část 3. (druhá světová válka)

Muslim Soldiers during World War 2

The role of Muslims in WW2 is often described on personality of Mufti Al-Husseini who collaborated with Nazis. In reality millions of Muslim soldiers fought against Nazism and Japan imperialism - much more than Muslims on the other side. 

Role muslimů a Arabů na bojištích druhé světová války je pravděpodobně Čechům známá o něco více, než jejich role za války první. Souvisí to obecně se znalostmi o tomto konfliktu, který je daleko více v živé paměti, než právě první světová válka. Stále také žijí někteří přímí účastníci bojů. Rovněž v populární kultuře, jako například ve válečných filmech, se objevuje velice široká paleta válečných příběhů, včetně těch, které souvisí s muslimy. Je také možné říci, že na rozdíl třeba od Velké Británie, byla u nás první světová válka tak trochu vytěsněna či překryta tou druhou. To částečně souvisí s ideologickými proměnami pohledu na historii Střední Evropy ve 20. století.

Jsou zde však i jiné faktory, které mohou posilovat zájem Čechů o muslimskou problematiku za druhé světové války. Mohou souviset třeba s domácím povědomím o izraelsko-palestinském konfliktu, který je také velkým soubojem propagandy obou stran. V tomto případě se někteří politici a intelektuálové pokoušeli diskreditovat palestinskou stranu mj. vytvářením vazeb mezi aktuálním děním v konfliktu a některými skutečnostmi z období druhé světové války. V živé paměti jsou také četné kontroverzní výroky z dob Bushovy "Války proti teroru", včetně pojmu „islamofašismus“.

Jisté souvislosti, které mohou vést ke zjednodušujícím závěrům, se zde skutečně nabízejí:  Vysoký muslimský hodnostář z meziválečné britské Palestiny – velký jeruzalémský muftí Hadži Amín Al-Husajní – skutečně organizoval odpor proti sionistickým židům a za druhé světové války mu pak velmi zaimponoval Hitler i nacistický antisemitismus. Al-Husajního aktivity byly skutečně zločinné. Zároveň by ale jeho obraz neměl sloužit k zastiňování faktu, že přes jeho propagandu zůstala většina palestinských Arabů během války vůči Británii loajální. A co víc – proti nacistům bojovalo v rámci britské armády kolem devíti tisíc arabských Palestinců – někteří dokonce ve smíšených britských jednotkách bok po boku s židy .

Muslimové a Arabové se – podobně jako za první světové války – masově účastnili řady spojeneckých bojových operací, ať už proti Němcům, Italům či proti Japoncům. Jejich počet zároveň výrazně přesahoval počty muslimů a Arabů na straně mocností Osy. Právě těm, kteří bojovali na straně Spojenců, se primárně věnuji v tomto článku. Aby byl celkový obraz komplexnější a čtenář si mohl vytvořit i určitá srovnání, zmíním také některá více a méně známá fakta o účasti muslimů a Arabů na straně armád Osy.   

Za svobodnou Francii

V řadách francouzské armády za druhé světové války bojovalo – podobně jako za té první – velké množství koloniálních muslimů. Jednalo se o maghrebské goumiers, senegalské střelce a další koloniální oddíly (blíže k těmto pojmům v předešlém dílu). Kromě Arabů mezi nimi byli i Berbeři či Evropané žijící v severní Africe. Někteří z nich bojovali z počátku ve vichystických silách, později však hlavně v armádě Svobodné Francie. V té tvořili muslimští vojáci celé dvě třetiny mužstva. Zúčastnili se těžkých bojů na mnoha frontách: od tuniské, kde se podíleli na doražení Rommelova Afrikakorpsu, přes vylodění na Sicílii, až po těžké boje v Itálii, aby nakonec osvobozovali Francii a dobývali jižní Německo. Špatně vyzbrojení goumiers (někteří zpočátku neměli dokonce ani polní uniformy a bojovali v tradičních marockých pláštích s kapucemi) byli považováni za statečné a zároveň tvrdé a obávané vojáky. Stali se přeborníky pro boj v hornatém terénu, ovládali umění maskování a překvapivých výpadů. Při italském tažení Spojenců se mnozí stali nejen postrachem německých vojáků, ale někdy i italských civilistů (což je připomenuto i ve slavném filmu „Horalka“). Při pozdějších bojích ve Francii a Německu se i za extrémně chladného počasí, na které nebyli ze svých domovů vůbec zvyklí, mnozí Afričané vyznamenali. Svou válečnou cestu pak mnozí zakončili v roce 1945 nedaleko od rakouských hranic.

V roce 1944 bojovalo v De Gaullově armádě téměř čtvrt miliónu muslimů ze severní Afriky a kolem dvou set tisíc ze Senegalu a okolí. Čtyřicet tisíc Severoafričanů a 25 tisíc Senegalců v bojích proti nacismu padlo, hlavně při osvobozování Evropy v letech 1943-44. Řada zajatých – hlavně černých – vojáků byla Němci z rasových důvodů buď vzápětí po zajetí popravena, nebo uvězněna v koncentračních táborech. 

Opomínanou roli muslimských vojáků při osvobozování Francie a Evropy připomenul v roce 2006 francouzsko-alžírský film „Dny slávy“ (původní název filmu zní zcela jinak: Indigénes – „Domorodci“) se známými herci jako Jammel Debouze či Samy Naceri. Film popisuje osudy několika vojáků z Maghrebu sloužících v 3. alžírské pěchotní divizi (3e Division d'Infanterie Algérienne) v boji proti nacistům. Ukazuje nejen bojové operace, ale i problémy nerovného postavení barevných a bílých vojáků v řadách armády svobodné Francie. Ti byli mj. nasazováni do operací, kde se stávali „krmivem pro děla“, podobně jako Britové vysílali do riskantních operací často jednotky z různých částí svého koloniálního impéria.

Vyvrcholením rasismu francouzských velitelů i samotného De Gaulla byla skutečnost, že osvobozování Paříže se vůbec neměli účastnit barevní, hlavně černí, vojáci (v této souvislosti je někdy zmiňován pojem blanchiment – „bělení“). A to i za situace, že jejich podíl na osvobozovacích operacích i ztráty byly velké (přes 50% ze všech francouzských ztrát). BBC uvádí, že jediná stoprocentně bílá francouzská jednotka se v té době nacházela v Maroku. De Gaulle tak nařídil sestavit bílou jednotku z rasově odpovídajících francouzských vojáků různých oddílů. Ani to se mu však nepodařilo, protože podíl Afričanů ve francouzských oddílech byl vysoký. Nakonec uspěl ve vytvoření jednotky bez černochů – ale zato složené z výrazné části ze Španělů, navíc doplněných o arabsko-berberské vojáky. Jiných bělochů se totiž De Gaullovi na slavnostní vstup a přehlídku v Paříži nedostávalo... 

Po osvobození Paříže nebylo řadě koloniálních vojáků umožněno pokračovat ve vojenské kariéře. Navíc po nepokojích v Alžírsku jim bylo v roce 1959 zastaveno vyplácení vojenských penzí. Veterán bojů, senegalský střelec Issa Cisse, desítky let po válce vzpomíná: „Nám Senegalcům veleli bílí francouzští důstojníci. Byly jsme kolonizováni Francií. Byli jsme nuceni jít do války. Byly nám dávány rozkazy, které jsme splnili. Francie se nám za to nikdy neodvděčila. Nikdy“.

Scéna z bojů v Alsasku z filmu "Indigénes"

Ve službách krále Jiřího

Tak jako v případě Francie, i v Británii se v průběhu druhé světové války opakoval precedens z té první, kdy došlo k nasazení velkého počtu koloniálních vojáků. V řadách britské „Indické armády“ bojovalo za druhé světové války téměř půl miliónu muslimů. Někteří pocházeli z dnešního indického území, jiní z teritoria dnešního Pákistánu a Bangladéše. Nejznámější britské jednotky s velkým zastoupením muslimů byly zvláště balúčsské (Baluchis) a hraničářské (Fontier Force, Frontier Rifles). Řada z nich se zúčastnila těžkých bojů, a to jak na bojištích Dálného východu proti Japoncům (Barma, Malajsie), tak i na dalších válčištích světa (Francie, východní a severní Afrika, Řecko, Sicílie a Itálie). Mnozí byli za statečnost v boji opět vyznamenáni, včetně posmrtného Viktoriina kříže pro Abdula Háfize Chána (9^th Jat Regiment). Tomu se podařilo v bitvě u Imphalu na barmsko-indickém pomezí dobýt za cenu ztráty vlastního života jednu z nejstrategičtějších pozic. V paralelních bitvách u Imphalu a Kohimy se v roce 1944 nakonec podařilo zastavit japonský postup do Indie a císařští vojáci a jejich spojenci se s velkými ztrátami museli stáhnout. Pro Indy byly tyto boje do jisté míry bratrovražedné, ale o tom později.

Mnoho muslimů bylo také mezi černými vojáky, kteří narukovali z britských afrických dominií, hlavně z oblasti Nigérie, Súdánu či Tanzánie. Nejznámější čistě arabskou a zároveň muslimskou jednotkou v britské armádě byla tzv. „Arabská legie“, která byla složená s transjordánských beduínů. V jejím čele stáli britští důstojníci, z nichž nejznámější byl legendární John Glubb, přezdívaný „Paša“. Za druhé světové války se Arabská legie podílela na dvou přesvědčivých vítězstvích Spojenců v Iráku a ve vichystické Sýrii a Libanonu. Už po válce, v roce 1948, pak bojovala Arabská legie v první arabsko-izraelské válce a ukázala se jako nejvíce bojeschopná arabská bojová jednotka tohoto konfliktu. To je však už jiná kapitola historie.      

Sovětští a američtí muslimové

Mnoho muslimských národů střední Asie a z dalších částí Sovětského svazu se rovněž účastnilo bojů proti Německu a jeho spojencům po roce 1941. Sovětský svaz se sice systematicky snažil vykořeňovat náboženství, včetně islámu, hlavně u středoasijských národů však muslimská víra stále zůstávala důležitou částí identity. Rudá armáda mobilizovala během války téměř 35 milionů vojáků. Z tohoto počtu bylo téměř 12 % muslimského původu. Šlo tedy přibližně o čtyři milióny mužů a žen. Jednalo se hlavně o etnické Uzbeky, Kazachy, Azery, Tádžiky, Kyrgyze a Turkmény. Další muslimská etnika jako Tataři, Baškirové atd. v tomto čísle započtena nejsou, takže pravděpodobně bylo vojáků Rudé armády muslimského původu ještě více.

V americké armádě bojovalo v druhé světové válce přibližně 15 tisíc Arabů, což byl podobný počet, jako za první. Mezi těmito Araby bylo mnoho křesťanů, nejčastěji z Libanonu a Palestiny. Arabové však obecně představují jen menší část americké muslimské populace, takže zastoupení vojáků hlásících se k islámu bylo v řadách zaoceánské armády v obou válkách zřejmě vyšší (například v současné US-Army je kolem patnácti tisíc muslimů, z nichž jen 3 500 jsou Arabové).    

Celkově bojovalo proti silám Osy, tedy proti Hitlerovi, Mussolinimu a Hirohitovi minimálně pět miliónu muslimů.

Muslimové na straně Osy

Aby byl obraz muslimů v druhé světové válce komplexnější, rozhodl jsem se – navzdory zaměření série článků na muslimy ve spojeneckých armádách – že ve stručnosti přiblížím i roli muslimů na straně armád Osy. Uvedu dokonce i některé jednotky a osobnosti, o kterých nemají současní čeští „islámoklasté“ zřejmě ani ponětí.

Spolupráce muslimů s nacisty za druhé světové války bývá některými soudobými politiky a osobnostmi používána jako argument proti nim. Tito lidé však obvykle nikdy neslyšeli (případně nechtěli slyšet) o výrazně vyšším počtu muslimů bojujících proti fašismu. To nic nemění na tom, že spolupráce části muslimů s mocnostmi Osy skutečně existovala, včetně jejich účasti v jednotkách SS.

Podívejme se nyní na některé faktory, které mohly muslimy motivovat k účasti v bojích na straně Německa a jeho spojenců. Jedním z hlavních důvodů byl nacionalismus v reakci na koloniální politiku Velké Británie a Francie. Ta v meziválečném období vytvářela na Blízkém východě štěpení tamních společností a konflikty, mj. tím, jak si za své spojence vybírala různé klientské skupiny a rozeštvávala zdejší obyvatele proti sobě. Jednalo se obvykle o menšiny, které byly dosazeny do klíčových politických pozic, zatímco většinové komunity bývaly často politicky i jinak potlačovány. V Libanonu tak například byli takovými klienty Francie tamní maronitští křesťané. V meziválečné Palestině zase Britové z počátku jednoznačně podporovali sionistické židy oproti Arabům. A v Iráku Britové postavili do čela země menšinové sunnity oproti většině šíitů a Kurdů.

Tato politika třídící lidi do etno-náboženských skupin a zaměřená k potlačení postojů většinové komunity, měla často neblahý efekt, jehož důsledky můžeme vidět v Iráku a Sýrii i dnes. Jedním z jejich důsledků byl i fakt, že přibližovala uzurpované většiny pod vliv propagandy nejrůznějších nacionalistických a náboženských radikálů. Ti obvykle vyzývali k „národnímu osvobození“ prostřednictvím boje proti západním mocnostem.

Nešlo ale jen o domácí radikály. Ve 30. letech se sílící nacistická zahraniční propaganda začala zaměřovat i na národy kolonizované Francií a Británií, mezi nimi na Araby a muslimy. Nacistům nahrávala i skutečnost, že v meziválečném období se vzhledem ke konfliktu v Palestině diametrálně začal měnit postoj mnohých Arabů k židům. Arabský antisionismus se tak někdy začal propojovat s nacisty exportovaným antisemitismem. Ten vycházel jak z tradičních evropských protižidovských stereotypů, tak z různých rasových teorií. Typickým příkladem osobností ovlivněných nacistickou ideologií byl zmiňovaný muftí Al-Husajní či irácký premiér Rašíd Al-Kajlání.

Proč nacionalisté různých národů nenáviděli Británii a sympatizovali s nacisty 

Militantní odpor vůči Britům – a s ním související sympatie s nacisty – nebyl zdaleka jen fenoménem arabsko-muslimského světa. Svou analogii měl i mezi některými indickými nacionalisty a dokonce i mezi malou částí sionistických Židů. Radikální sionista Abraham Stern natolik nenáviděl britskou správu, že se boj proti ní stal pro jeho organizaci naprostou prioritou. To platilo dokonce i v období druhé světové války, kdy bylo každému zcela jasné, kdo evropské židy vraždí a kdo naopak bojuje proti jejich vrahům. Stern se přesto zcela naivně domníval, že by nacistické Německo mohlo odeslat evropské židy do Palestiny, kde by pak bojovali proti Britům. Sternův dopis nacistickým diplomatům v tomto duchu zůstal bez odpovědi.

Je zvláštním paradoxem, že i v současném Izraeli je tato stránka Sternovy osobnosti vytěsněna a tento muž je stále oslavován jako hrdina a „bojovník za svobodu“. Pro Brity však byl Stern jednoznačně „terorista“. To poukazuje nejen na manipulovatelnost těchto pojmů, ale i na to, jak při vytváření národních mytologií a hrdinů světí účel prostředky. V tomto ohledu jsou si etnické nacionalismy celého světa velmi podobné a nemusí jít zdaleka jen o nacionalismus izraelský či palestinský.

Sternův případ není zdůrazňován v tomto článku náhodně. Je na něm totiž snáze možné pochopit, že pokud mohla být antikoloniální nenávist vůči Británii a Francii tak silná u člena etnika přímo ohroženého nacistickou genocidou, stěží může být překvapivé, že se podobné postoje mohou objevit mezi muslimy, Araby či Indy pod koloniální nadvládou.  

Jedna z prvních moderních islamistických organizací – egyptské Muslimské bratrstvo – začala během druhé světové války připravovat protibritské povstání a někteří jeho členové se dostali rovněž do vlivu nacistické ideologie.

Velmi zajímavým případem byla v této souvislosti Indie, kde v tamním nacionalismu rovněž existovala muslimská linka. Indičtí protibritští nacionalisté našli charismatického vůdce v osobě hinduisty a předsedy Indického národního kongresu Subhasi Čandra Bosem a jeho příběh se velmi podobal příběhu muftího Al-Husajního. Na začátku války odjel do Německa, kde se setkal s tamními pohlaváry, včetně Hitlera. Mezi jeho stoupenci nebyli jen hinduističtí nacionalisté, ale i indičtí muslimové a jiná náboženství a etnika. Malá indická jednotka později dokonce bojovala po boku nacistů i proti vylodění v Normandii. Bose ale zaměřil svou pozornost hlavně na dálný Východ, kam ho dopravila německá ponorka. Ve spolupráci s Japonci reorganizoval tzv. Indickou národní armádu (Azad Hind) v níž se jedním z nejvyšších důstojníků stal indický muslim Šáh Nawaz Chán. Azad Hind se na válčištích Dálného východu několikrát dostala do bojů s britskými a dalšími spojeneckými jednotkami, takže Indové, včetně muslimů, se často utkali v bratrovražedném boji. Může se nám dnes jevit jako velký paradox, že v poválečné Indii byli členové pro-nacistické a pro-japonské armády oslavováni daleko více, než Indové, kteří sloužili britské koruně. I v dnešní indické historiografii má Bose čestné místo, podobně jako v izraelské Stern.

Muftí a německé jednotky

Nejkontroverznějším muslimem byl během války beze všech pochyb zmiňovaný jeruzalémský muftí Al-Husajní. Jeho fascinace nacismem byla v jeho rétorice jednoznačně rozeznatelná. Během války houževnatě vyvíjel antisemitskou propagandu. Ta však – i vzhledem k zmiňovaným devíti tisícům arabským Palestincům v britské armádě – nepadla doma na příliš úrodnou půdu. Jedním z viditelných výsledků jeho aktivit byl podíl na organizaci chorvatsko-muslimské horské divize SS Handžar (13. Waffen-Gebirgs-Division der SS "Handschar"). Ta se pod velením D. Hampela podílela hlavně na akcích proti jugoslávským partyzánům a na vraždách bosenských Srbů, kterým se mstila mj. za protimuslimské akce srbských četniků (z nichž někteří přešli později také k Němcům). V době své největší síly měla divize Handžar 17 tisíc vojáků. Další jednotka, na jejímž vzniku se muftí podílel, byla arabská dobrovolnická divize Wehrmachtu „Svobodná Arábie“ (Legion Freies Arabien). Ta se koncem války účastnila hlavně potlačování partyzánských operací v Řecku a na Balkáně.  

Další muslimskou divizí SS s výrazným počtem muslimů byla albánská divize Skanderbeg (21. Waffen-Gebirgs-Division der SS „Skanderbeg“/albanische Nr. 1). Ta však ani zdaleka nedosáhla síly Handžaru (6 500) a byla spíše brigádou, než divizí. I přes existenci albánské SS jednotky možná překvapí fakt, že to byla právě evropská muslimská země – Albánie – ve které jako v jediné zemi obsazené nacisty žilo po válce více židů, než před ní. Řada Albánců nejen že poskytla židovským uprchlíkům azyl, ale navíc různé úřady vydala židům potvrzení, že jsou muslimové, což je zachránilo před deportacemi. Řada muslimů také po válce získala titul „spravedlivý mezi národy“ za záchranu židů před holocaustem, mezi nimi několik Albánců.

Přestože někteří soudobí muslimští politici zpochybňují či zlehčují holocaust, neuvědomují si, že popírají i část vlastní historie. Viz článek Roberta Satloffa. 

Na Balkáně i jinde působilo ještě několik menších útvarů pod nacistickým velením, ve kterých byli zastoupeni muslimové. V muslimské části jižního Srbska zvané Sandžak tak operoval policejní pluk SS (SS und Polizei-Selbstschutz-Regiment "Sandschak"). Na straně francouzských kolaborantů zase existovala menší paramilitární jednotka zvaná Severoafrická legie (Légion nord-africaine) vedená francouzským gestapákem Henri Lafontem a alžírským nacionalistou Mohammedem Al-Mádím. 

Zvláštním případem, kdy se muslimové dostali do služeb nacistického Německa, byli sovětští váleční zajatci. Sovětská politika se k vlastním zajatým vojákům chovala velmi brutálně a de facto je považovala za zrádce. Strach ze stalinské politiky ve spojení s dávkou nacistické propagandy tak přiměl nejednoho zajatého vojáka Rudé armády k boji na opačné straně fronty. Velké množství bývalých sovětských občanů v řadách Wehrmachtu a SS pocházelo hlavně z pobaltských zemí a Ukrajiny. U nás jsou dobře známí "Vlasovci", aneb "Ruská osvobozenecká armáda", na jejichž osudu je možné komplikovanou situaci sovětských válečných zajatců snáze pochopit. Vzhledem k vysokému počtu muslimů v Rudé armádě jich řada byla i mezi zajatými. Nejvíce jich pocházelo z řad „turkestánských“ muslimů (Středoasijci, Tádžici a Ujguři), menší část představovali Azeři, Kavkazané a Tataři. Většina z nich, která se přidala k Němcům, působila spíše v různých podpůrných jednotkách a jen část byla nasazena znovu do bojů. Ve srovnání s bosenskými či albánskými muslimy však do Waffen-SS vstoupil jen zlomek z muslimských zajatců Rudé armády.

Závěr

Historické práce o druhé světové válce ukazují, že na straně Osy se bojů na různých frontách zúčastnilo přibližně půl milión muslimů. Ve Spojeneckých armádách je pak možné dojít k číslu pět miliónů, což je ale spíš nižší odhad. Co se týká etnického složení muslimů na straně Osy, tam převažovaly hlavně etnika ze střední Asie a pak také bosenští muslimové (Slované), či Albánci. Arabů bylo ve Wehrmachtu či SS poměrně málo.

Hlavním motivem pro vstup muslimů do armád Osy nebylo náboženství, ale především vypjatý antikolonialismus a nacionalismus. V případě zajatých vojáků Rudé armády byl často důvodem k boji po boku Němců výběr ze dvou možností: smrt v koncentráku (v lepším případě obrovské utrpení v zajetí s vidinou návratu ke Stalinovi), nebo boj za Hitlera.

Mezi milióny muslimů na straně Spojenců byli Arabové nepřehlédnutelní hlavně v armádě Svobodné Francie. Indičtí muslimové (řada z nich z teritoria dnešního Pákistánu a Bangladéše) zase představovali významnou složku Indické armády. Středoasijští muslimové byli nejvýraznější v Rudé armádě.

Z dostupných statistik vyplývá, že celkový počet vyznavačů islámu a lidí z islámského kulturního prostředí, kteří během druhé světové války bojovali proti Hitlerovi, Mussolinimu a Hirohitovi, byl desetinásobně vyšší, než muslimů, kteří bojovali s nimi.

Příběhy druhé světové války nejsou žádná pohádka. Příslovečné „máslo na hlavě“ mají často i vítězové, včetně obyvatel Československa. Hrdiny a zločince z druhé světové války mají i muslimové. Celkově by ale neměla být role jednotlivých etnik ve válce posuzována na základě jednotlivců, jako byli muftí Al-Husajní, Vidkun Quisling či Emanuel Moravec. Daleko výstižnější je sledovat roli, kterou sehrály ve válce milióny řadových vojáků a prostých občanů.

Zde si můžete přečíst první - úvodní - díl článku.
zde je druhý díl - o muslimech za první světové války.

Vojáci britské Indické armády (7. Rádžputský pluk) při odpočinku v Barmě. Za druhé světové války tvořili polovinu tohoto pluku muslimové.  

Indian infantry section of the 2nd Battalion, 7th Rajput Regiment about to go on patrol on the Arakan front, Burma.

Senegalský střelec s vyznamenáním "Kříž osvobození" udělovaným De Gaullem 

(na závěrečnou přehlídku po osvobození Paříže by však byl tento muž "nevhodný"). 

Senegalese shooter with medal "Cross of liberation" awarded by De Gaulle.

Indičtí muslimští vojáci britské armády během bohoslužby u příležitosti ukončení ramadánu. 

Indian Muslim soldiers of British army during ramadan prayer.

Vojáci Rudé armády z muslimských středoasijských zemí. 

Red Army soldiers from the Muslim Central-Asian republics.

Zajatý středoasijský voják Rudé armády.

Captured Central-Asian soldier of the Red Army.

Alija Moldagulova z Kazachstánu, posmrtně vyznamenaná za statečnost. 

Alya Moldagulova from Kazakhstan posthumously awarded for her bravery.

Kyrgyzský veterán druhé světové války. 

Veteran of the WW2 from Kyrgyzstan.

Nejznámější fotografie muftího Al-Husajního s Hitlerem. S oblibou bývá uváděna jako "důkaz spolupráce muslimů s nacisty". Ve skutečnosti se jednalo hlavně o osobní aktivity tohoto muže. 

The most known picture of mufti Al-Hussaini and Hitler.

Muftí (úplně vpravo) při návštěvě chorvatsko-bosenské divize SS "Handžar" (druhý zleva generál SS a brigadeführer Hampel, velitel divize)

Mufti Al-Hussaini (far right) during inspection of Croat-Bosnian SS Division "Hanjar" (second from left brigadeführer Hampel, division commander)

Voják britské "Arabské legie"

Soldier of the British "Arab Legion"

Muslimský voják indické armády při plynovém výcviku.

Indian Muslim soldier during gas-attack training.

Černošský voják německé legie "Freies Arabien" příliš neodpovídal nacistickým rasovým teoriím.

Black soldier of the "Free Arabia" legion - not according to a Nazi racial theories. 

Bývalí vojáci Rudé armády ze Střední Asie ve službách Wehrmachtu.

Former Red Army soldiers from Central-Asia in Wehrmacht.

Stužka a límcový znak albánské SS divize "Skanderbeg". 

Ribbon and badge of Albanian SS division "Skanderbeg".

Dva arabsko-američtí hrdinové bojů druhé světové války 

- bratři Arthur a Ernest Abodeely. 

Arab-American war heroes - Abodeely bros. 

Hroby francouzských muslimských válečných hrdinů poničené "islámoklasty" v nedávné době.

The cemetery of French Muslim war heroes damaged by contemporary Islamophobes.

S Koránem a puškou ... za svobodu Evropy i proti Hitlerovi - část 2. - První světová válka

Muslims in the turmoil of the World War One.

During WW1 Muslims fought in many participating armies - the majority fought in the Ottoman army, but also many North-African Muslims fought for France similarly as Indian Muslims served for Britain in the other side of the front. There was also interesting (and unsuccesful) attempt from Germany to religiously radicalize Ottoman and world-wide Muslims against France and Great Britain in a "holy war".   

První světová válka byla pro světové muslimy velmi důležitým konfliktem z několika důvodů:

- Na stranách Dohody i Ústředních mocností bojovaly milióny muslimů a řada z nich padla, byla zraněna či byla válkou jinak vážně poznamenána.

- První světová válka znamenala zánik největší muslimské říše své doby a zároveň ukončení islámského chalífátu, který byl do té doby po staletí formálně stále ztělesňovaný osmanskými sultány a jejich impériem. 

- První světová válka měla velký vliv na politickou emancipaci a nacionalismus v tehdejším muslimském světě. Hlavně ze strany arabských nacionalistů došlo k velmi aktivnímu zapojení do bojů proti Osmanské říši po boku Britů. To bylo stimulováno hlavně očekáváním poválečné arabské nezávislosti právě za britské pomoci. Britské porušení slibů však následně vedlo k deziluzi mezi Araby vůči Západu – což je trend, který se během 20. století projevoval na Blízkém východě stále výrazněji.  

Bratrovražedná válka

Muslimové byli přítomni v mnoha bojujících armádách Veliké války a nejednou proti sobě bojovali. Logicky nejvíce jich bojovalo v řadách armády Osmanské říše. Nešlo přitom jen o Turky – sunnitské muslimy – ale o řadu dalších etno-náboženských skupin žijících na území multinárodnostní Osmanské říše. Za zájmy Turků a Trojspolku tak bojovalo i mnoho arménských (či jiných) křesťanů, židů, Arabů, Kurdů a jiných blízkovýchodních náboženství a etnik. Osmanská armáda odvedla v průběhu čtyř let války 2,8 miliónů mužů, přičemž její největší momentální síla armády byla bezmála jeden milion vojáků. Z těchto počtů byla výrazná většina sunnitští muslimové. V samotných bojích položilo život za Osmanskou říši přibližně čtvrt miliónu mužů, přičemž naprostá většina z nich padla na různých blízkovýchodních válčištích (hlavně Gallipoli, Kavkaz, Mezopotámie, Palestina, Arábie).

Zajímavost: Během války pomáhali turečtí vojáci rakousko-uherským jednotkám v bojích na východní frontě v Haliči. Jednalo se hlavně o 30 tisíc tureckých vojáků 15. armádního sboru. Tisíce Turků na haličské frontě padlo a řada bylo zraněna. Někteří se zotavovali v rakousko-uherských lazaretech, ale svým těžkým zraněním nakonec podlehli. Na různých vojenských hřbitovech v českých zemích je tak pochováno kolem tisícovky tureckých vojáků – hlavně na hřbitovech v Pardubicích, Valašském meziříčí, Hodoníně a Olomouci.     

V dalších armádách Trojspolku byli muslimové přítomní hlavně v rakouské C. a K. armádě – šlo hlavně o muslimské Bosňáky, obyvatele Sandžaku či Albánce. Turky a Pomaky (slovanské muslimy z Bulharska) bylo možno také najít v řadách bulharské armády na straně Trojspolku. 

Velké počty muslimů bojovaly v řadách britské, francouzské i ruské armády. V případě Francie se jednalo hlavně o obyvatele francouzského Alžírska či Maroka (tzv. goumiers), ale také o Tunisany a další africké národy zařazené do takzvané Armée d’Afrique. Kromě arabských dobrovolníků mezi nimi byli i Berbeři či Evropané usazení v severní Africe. Vedle různých střeleckých (tirailleurs) jednotek sdružovala tato armáda i oddíly francouzské Cizinecké legie, zuávy (speciální koloniální jednotky) a spáhíe (lehké jezdecké jednotky složené s příslušníků severoafrických národů). V průběhu války bojovaly tyto oddíly s výrazným zastoupením muslimů hlavně na západní frontě. Z celkových 170 tisíc nasazených jich padlo 36 tisíc (viz úvod části 1).   

Dalšími výrazně muslimskými jednotkami ve francouzské armádě byli Senegalští střelci (Tirailleurs Sénégalais), rekrutovanými v Senegalu a dalších částech francouzské černé Afriky. V průběhu války bojovalo za Francii kolem 200 tisíc Senegalských střelců, přičemž 135 tisíc na evropských bojištích. Třicet tisíc střelců za války padlo.  

Francouzský president Jacques Chirac zmínil v projevu k 90. výročí bitvy u Yprů, že za Francii padlo v první světové válce celkově 72 tisíc koloniálních vojáků. Z tohoto počtu bylo muslimů přibližně 60 tisíc (zbývající koloniální vojáci pocházeli hlavně z francouzské Indočíny).  

V řadách britské armády bojovaly během Veliké války rovněž statisíce muslimů. V řadách britské Indické armády (Indian Army) bojovalo kolem 1,5 miliónu mužů. Přibližně třetinu z nich tvořili muslimové z území dnešní Indie, Pákistánu a Bangladéše. Výraznými etniky v indicko-muslimských bojových jednotkách byli Paštunové, Balúčové a paňdžábští muslimové. 

Tři kříže pro muslimy

Jako první indický voják obdržel v roce 1914 nejvyšší britské vyznamenání za statečnost Victoria Cross indický muslim Chudadad Chán (z pluku 129th Duke of Connaught's Own Baluchis) v první bitvě u Yprů. Ten, ač v zákopu zraněn, dokázal obsluhovat dělo až do okamžiku, kdy jeho pět dalších spolubojovníků padlo.

O rok později indický muslimský důstojník Mír Dást (z pluku 55th Coke's Rifles – Frontier Force), prokázal mimo jiné obrovskou statečnost v další bitvě u Yprů, když pod těžkou palbou sám přenesl do bezpečí na zádech osm zraněných indických a britských důstojníků. Za to byl oceněn rovněž Viktoriiným křížem.

Na mezopotámské frontě (tedy v boji proti jiným muslimům) se třetím Viktoriiným křížem pro indického muslima vyznamenal Šáhahmad Chán (z pluku 89th Punjabis). Zraněný dokázal jednou rukou obsluhovat kulomet a odrazit v průběhu tří hodin tři po sobě jdoucí útoky a udržet pozici. Když byl jeho kulomet zničen, dokázal nadále se svými dvěma přeživšími kolegy držet pozice za pomoci pušek. Poté co dostal rozkaz stáhnout se, tak se byl následně ještě jednou schopen vrátit na pozice a zachránit většinu zanechaného materiálu a zbraní. 

 

Za války padlo celkem přes 74 tisíc příslušníků britské Indické armády, přibližně třetina z nich byli muslimové. Jejich osud je ve Velké Británii připomínán řadou památníků, memoriálů (např. vitrážemi ve vojenské akademii v Sandhurstu) a vzpomínkovými setkáními. Naposledy připomnělo roli muslimů ve velké válce setkání ve Sněmovně lordů v prosinci 2014.  

I v ruské carské armádě bojovali během války muslimové z řad národů Střední Asie, Kavkazu, Tatarů, Baškirů atd. Obecně ale byla pro špatné podmínky služba v ruské armádě spíše obávaná. V roce 1916 tak například vypukly v Uzbekistánu nepokoje proti odvodům. Odhaduje se, že za Veliké války padlo (do roku 1917) celkově kolem dvou miliónů vojáků mnohonárodnostního Ruského impéria. Jak vysoké procento z nich bylo muslimů se mi zatím nepodařilo zjistit.

Zajímavost: Kousek od Chebu se během první světové války nacházel zajatecký tábor pro ruské vojáky. Dnes ho připomínají památníky v místech bývalého táborového hřbitova, kde byla také část pro ruské muslimské vojáky. V táboře byla jak část baráků vyhrazena pro muslimy, tak v něm stála i velká dřevěná mešita. Více informací zde.

Džihád pro císaře Viléma

Bitvy první světové války měly obecně k náboženským konfliktům daleko.Denkschrift betreffend die Revolutionierung der islamischen Gebiete unserer Feinde („Memorandum o radikalizaci islámských území našich nepřátel“), ve kterém navrhoval, aby turecký sultán vyhlásil svatou válku vůči Francii, Rusku a Velké Británii. Oppenheim i Němci se mylně domnívali, že moc tureckého sultána i jeho formální úřad chalífy všech muslimů motivuje všechny vyznavače islámu k následování. V listopadu 1914 turecký sultán skutečně džihád vyhlásil, ale řadu muslimů v područí Osmanské říše – hlavně Arabů – vůbec neoslovil. Ti již delší dobu považovali Turky za utlačovatele a nová ideologie arabského nacionalismu mezi nimi nabírala stále více na síle. Naopak myšlenky panislamismu, navíc ztělesněné nepopulární figurou osmanského sultána, je zaujaly jen okrajově.

Jedním z těch, kteří měli získávat Araby na německo-rakousko-osmanskou stranu, byl i slavný český orientalista Alois Musil, který byl za války ve službách Habsburků.

Přesto se objevily snahy využít náboženství – konkrétně islámského pojmu „džihád“ – k válečným cílům. Paradoxně však nebyli autory této myšlenky Turci, ale Německo – klíčový spojenec Osmanské říše. Němci, kteří měli strategické záměry na Blízkém východě, uvažovali, jakým způsobem využít spojenectví s Tureckem k prosazení svých cílů. Vypracováním analýz a návrhů v tomto ohledu byl pověřený německý historik, archeolog a dobrodruh Max Freiherr von Oppenheim. Ten na podzim 1914 předložil memorandum zvané

Němci tak v přesvědčení muslimů k boji proti jejich nepřátelům nakonec neuspěli. To platilo zvláště u Arabů, kteří se naopak spojili s Velkou Británií v boji proti Osmanské říši a německým zájmům (viz další část textu).

Lawrencovi Arabové

První světová válka nabízí i okamžiky zřejmě největšího politického souznění mezi muslimskými Araby a západními velmocemi v moderních dějinách. Po roce 1915 došlo totiž ke spojení arabských muslimských kmenů a jejich vůdců s Velkou Británií, aby pomohli Britům porazit jiné muslimy – Osmanskou říši. Ta totiž byla hlavní překážkou plánu vytvoření arabského státu v srdci Blízkého východu. Pro Brity byla po katastrofě u Gallipoli tato spolupráce s Araby výhodná, protože arabské kmeny by mohly začít ohrožovat Turky z týlu. Vyslali tak k Arabům své vojenské poradce, z nichž se později stal nejznámějším Thomas Edward Lawrence.

Hlavním motivem arabské spolupráce s Brity byl britský slib pomoci s ustavením samostatného arabského státu na území dnešní Sýrie a okolních států. To také Britové Arabům zaručili, zároveň však o něco později tento slib zcela vědomě porušili podepsáním tajné Sykes-Picotovy dohody s Francií v roce 1916. V ní si velmoci poválečný Blízký východ rozparcelovaly bez ohledu na zájmy zdejších obyvatel a vytvořili současné – velmi nestabilní a konfliktní – hranice centrálního Blízkého východu.

Když se Arabové o zrádné smlouvě po skončení bojů s rozčarováním dozvěděli, požadovali po Britech dodržení závazků. Ti následně vznik velkého arabského státu podpořili, avšak věděli, že vzhledem k tomu, že se bude nacházet ve francouzské zóně Sykes-Picotovy dohody, Francie na jeho vznik nepřistoupí. Nezávislý arabský stát měl však jen jepičí existenci (čtyři měsíce během roku 1920), neboť neodolal francouzské armádě a byl rozprášen v bitvě u Majsalúnu. Vůdcům arabského nacionalismu byla následně dána Brity „náplast“ v podobě loutkových královských titulů Transjordánska a Iráku.

Většina Arabů však tehdy přestala důvěřovat západním mocnostem, přičemž Evropu začala pokládat za nového utlačovatele, který vystřídal Turky. Po válce tak vypukla na Blízkém východě řada protibritských a protifrancouzských povstání, které mocnosti často tvrdě potlačovaly. To pomohlo zakořenit dnes tak viditelnou nedůvěru mezi arabským Blízkým východem a Západem.    

Závěr

Z výše uvedených faktů je možné vidět, že muslimská účast na formování moderního světa během první světové války nebyla rozhodně zanedbatelná. První světová válka byla především sekulární konflikt a náboženské kontury byly v tomto souboji nadnárodních impérií velmi rozostřené. Také důvody proč do ní muslimové vstupovali – často jako dobrovolníci – byly velmi blízké motivům západních vojáků. Doufali, že ve spojení s jistotami, které služba v armádě poskytuje, přispějí k lepšímu řádu světa po válce, v uznání, důstojnost, případně sebeurčení. Paradoxně se však, například na rozdíl od československých legionářů, kteří rovněž usilovali o sebeurčení, dočkali spíše opaku – vítězné mocnosti jako Francie a Británie nejenže často nedodržely své závazky vůči nim, ale v meziválečném období navíc nezřídka ještě přitvrzovaly koloniální politiku. Pro vlastní nacionalisty se muslimové sloužící v armádách Británie a Francie stali naopak často „přisluhovači“ stále méně oblíbených impérií.  

Ve vztahu „Západ – islám“ se v průběhu první světové války začaly na Západě rýsovat dva mylné předpoklady, které se dají stručně charakterizovat takto:

- Islám a muslimský svět je monolit naslouchající jedné autoritě.

- Pokusy o využívání radikálních variant islámu mohou přispět k prosazování západních zájmů.  

Typickou ukázkou těchto mylných předpokladů byly důsledky německých pokusů o radikalizaci muslimů během války. Ve skutečnosti se ukázalo, že světový islám není žádný monolit, slepě poslouchající chalífu, ale velké a nejednotné společenství, které se rozhoduje spíše na základě praktických zájmů. Přestože tedy turecký sultán vyhlásil v roce 1914 „svatou válku“ Velké Británii a Francii, řada muslimů toto vyhlášení ve skutečnosti ignorovala a přidala se k sultánovým nepřátelům.     

Další velkou chybou, které se Němci dopustili, byly snahy o využívání pojmů jako „džihád“ (ve smyslu „svatá válka“) k partikulárním politickým cílům. Jednalo se o vypouštění nebezpečného džina z láhve, který se často vymkl kontrole a obrátil proti těm, kdo ho napomohli vypustit. O tom se sice v průběhu války už neměli Němci šanci přesvědčit, ale v poválečné době tomu bylo jinak. Řada západních mocností, které chtěly v průběhu 20. století využít islámského radikalismu ke svým cílům, nakonec zjistila, že tato politika napomáhá vzniku velmi nebezpečných islámských skupin. O tomto tématu ale blíže v jiném článku.

Zde si můžete přečíst první - úvodní - díl článku. 
A zde je díl třetí - o muslimech za druhé světové války.

Zajímavé dokumentární filmy a fotky k tématu: 

Balúčský muslimský oddíl britské Indické armády někde v blízkosti západní fronty 

Balochi Muslim troop of the British Indian army somewhere in the Western front.

"Kdo si oblékne tuto uniformu?" táže se v urdštině náborový plakát pro indické muslimy. Všimněte si také vyobrazení žoldu v pravém rohu. Podobně jako je tomu u řady profesionálních vojáků dnes, tak často i u velmi chudých Indů a jejich rodin bylo zlepšení ekonomické situace rovněž silným motivačním faktorem vstupu do armády.  
"Who will take this uniform?" asks the Urdu recruiting poster for Indian Muslims. 

     

Muslimové v britské armádě při modlitbě. 

Muslims of the British army during prayer. 

Severoafričtí vojáci francouzské armády nastupují do vlaku na frontu.
North-African soldiers of the French army waiting for the train to the Western front.

Senegalští střelci u Verdunu.

Senegalese sharpshooters near Verdun.

Padlí senegalští vojáci poblíž Reims.
Fallen Senegalese soldiers near Reims.

Plakát odkazující na bojové bratrství tureckých a rakouských vojáků na haličské frontě. 

Poster reminding a military brotherhood of Austrian and Turkish troops on the Galician front.  

Císař Karel I. při rozhovoru s bosenskými vojáky.  

Austro-Hungarian emperor Charles I. is talking with Bosnian soldiers.