Izrael a Írán: Od studené k horké válce

Válka v Gaze, která začala nedlouho po teroristickém útoku Hamásu 7. října 2023, mimořádně dramaticky eskalovala nejen izraelsko-palestinský konflikt, ale i řadu dalších střetů, které Izrael vede s různými nestátními aktéry – jako je libanonský Hizballáh, jemenští Hútíjové či některé irácké milice.  Zároveň však významně posílila jednu mezistátní konfliktní rovinu: izraelsko-íránský konflikt, který se z podoby dlouholeté „studené války“ přesunul do otevřené „horké“ fáze. Důkazem byl izraelský útok na íránský konzulát v Damašku v dubnu 2024 a následná odveta Teheránu. Napětí poté sice poté částečně deeskalovalo, ale letošního 13. června opět nabylo mimořádně nebezpečné dynamiky – poté co Izrael zaútočil na íránské vojenské a jaderné cíle a zabil i řadu civilistů, odpověděl Írán raketovou baráží, která si rovněž vyžádala řadu lidských životů. Vzájemné izraelsko-íránská konfrontace pokračuje i v době psaní tohoto textu (poté co vyšel, vstoupilo právě v platnost příměří).

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu dlouhodobě zdůrazňoval tzv. „íránskou jadernou hrozbu“. Známá je jeho fotografie z Valného shromáždění OSN v roce 2012, kde ukazuje stylizovaný nákres íránské bomby, údajně z 90 % dokončené. Írán však dodnes žádnou jadernou zbraň nezkonstruoval. Z dnešního pohledu se však nabízí otázky: Kde udělali ajatolláhové z Íránu chybu? Nebo že by Netanjahu záměrně manipuloval veřejnost? Jeho politická dráha je klamáním nechvalně proslulá. Navíc v samotném Izraeli byl premiér Netanjahu mnohokrát obviňován, že využívá ozbrojené konflikty – ať už s Hamásem, Hizballáhem nebo Íránem – jako prostředek k udržení vlastní moci.  Před 7. říjnem čelil v Izraeli masovým protestům kvůli snaze omezit nezávislost soudnictví. Demonstrace dosáhly bezprecedentní síly a jeho vláda se tehdy ocitla pod mimořádným tlakem. Následná eskalace konfliktů mu však politické přežití velmi ulehčila.   

Nejen izraelský, ale i západní diskurz často redukuje Írán na „největšího sponzora terorismu“ a někdy dokonce na „zlo, které je třeba odstranit“. Takováto démonizace úmyslně zamlčuje fakta, že je režim z hlediska své struktury je složitější, než jak jej západní média často vykreslují. To ovšem neznamená, že by nebyl represivní a autoritářský. Například brutální potlačení protestů po smrti Mahsy Amíní v roce 2022, diskriminace žen, novinářů i některých etnických menšin ilustrují jeho tvrdost. Klíčovou roli v této brutalitě hrají Revoluční gardy – nejen jako domácí bezpečnostní složka, ale i jako nástroj expanze vlivu v regionu.

Na stranu druhou však obsahuje íránský politický systém i řadu prvků vnitřní politické soutěže a demokracie. V Íránu probíhají volby (byť silně režimem kontrolované), existují zde mocenské frakce i prostor pro neoficiální kritickou diskusi mezi běžnými lidmi.  Rovněž ve srovnání s některými dlouholetými spojenci Západu – například Saúdskou Arábií – působí íránský režim vnitřně uvolněněji. Saúdové například dlouhodobě podporovali sunnitský extremismus, včetně Al-Káidy. Írán také podporuje své šíitské milice, ale ty většinou bojují v regionálně ohraničených konfliktech, nikoliv globálně jako Al-Káida či ISIS, proti které tytéž milice často bojovaly. 

Otázka, zda může být režim svržen vnějším konfliktem, je nejednoznačná. Historie spíše ukazuje, že vnější tlak režimy a obyvatelstvo konsoliduje. Navzdory vnitřní frustraci byl íránský režim v krizových momentech schopný mobilizovat nacionalismus, resentiment vůči Západu i historické ponížení z dob imperiálního vměšování. Takovým bylo například americkou CIA podporované svržení íránského premiéra Mossádeka v roce 1953. 

Donald Trump začal například vyhrožovat evakuací Teheránu. Zjevně ale nechápe, že právě hlavní město je také centrem liberální íránské společnosti a kritiky režimu. Naproti tomu o městech jako Kom či Mašhad apod., kde žijí tvrdí stoupenci režimu, Trump mlčí. Vůbec totiž Íránu nerozumí. 

Americký vliv v době prezidentství Donalda Trumpa je stále poněkud nevypočitatelný. Ač se prezident prezentuje jako izolacionista a „mírotvůrce“, jeho odstoupení od jaderné dohody s Íránem v roce 2018 situaci eskalovalo. Ve svém druhém období však začal paradoxně vyjednávat o návratu k podobné dohodě a připomněl i svou dřívější kritiku záměru bombardovat Írán. Nedlouho po izraelském útoku však začal zvažovat účast USA na bojových operacích proti Íránu, načež v noci na 22. června skutečně proběhly americké bombové útoky na íránská jaderná zařízení.   

Je vidět, že válka v Gaze přestala být pouze lokálním konfliktem – stala se katalyzátorem změn v celém regionu. Pro Netanjahua je nástrojem odvrácení pozornosti od vnitřních krizí, pro Írán prostředkem k mobilizaci veřejnosti doma a v části muslimského světa. A pro Spojené státy je celá věc dilematem a varováním, které může vést k podobnému chaosu a zmaru, jako přinesly jejich intervence do Iráku, Afghánistánu a Libye. Ty skončily krvavým chaosem a americkým stažením, doprovázeným astronomickými ekonomickými ztrátami. Dlouhodobý mír na Blízký východ zkrátka nepřinesou bomby, ale hlavně odvážná diplomatická řešení a mírové procesy, podobné těm, které pomohly ukončit konflikty v bývalé Jugoslávii či v Severním Irsku, které se svou logikou mnohým konfliktům na Blízkém východě velmi podobaly.    

MČ

Mírně zkrácená verze textu vyšla v Katolickém týdeníku č. 26-27, 24.-30. června 2025.

Hlava XXII. v Gaze

Více než půl roku od začátku války v Gaze nejsou stále na obzoru nějaké jasnější scénáře vývoje, které nastanou, až válka skončí. Takovouto situaci na sklonku roku 2023 málokdo předpokládal. Rozlohou velmi malý a pravidelně geometricky tvarovaný region Gazy, který má pouhých 365 km2 (Praha má 496 km2), a není navíc geograficky nijak komplikovaný, protože se jedná o písčitou nížinu na březích Středozemního moře. Ze začátku se tedy zdálo, že se bude jednat o několikadenní, maximálně několikatýdenní, záležitost. Přesto se jedna z technologicky nejvyspělejších armád světa dostala do problémů. Pásmo Gazy sice postupně obsadila od severu až ke městu Rafah, které se rozkládá na obou stranách hranice pásma Gazy a Egypta, ale že by byl Hamás u konce s dechem, zatím není vůbec zřetelné. Hamás odpaluje čas od času salvy raket na Izrael – někdy i z míst, která byla už „vyčištěna“ izraelskou armádou. Podobně tak i nejvyšší vůdcové militantních operací Hamásu stále unikají a jsou zřejmě ukryti někde ve stovky kilometrů dlouhém labyrintu chodeb a tunelů pod písčitým povrchem Gazy.  

V ulicích Jeruzaléma (červen 2024)

Míra destrukce, která tuto vojenskou operaci provází, je obrovská. Teroristický útok Hamásu ze 7. října 2023 způsobil bezprecedentní utrpení Izraelců a solidaritu velké části světa. Mnoho aspektů charakteru izraelské vojenské operace v Gaze, která se naplno rozjela na konci loňského října však přineslo nekončící bolest zase pro Palestince z Gazy. K nim se tak výrazná část solidarity světa přesunula. 

Izraelská armáda se v Gaze uchýlila k vojenské doktríně „Dahíja“, používané v asymetrických konfliktech s nestátními ozbrojenými aktéry typu Hamásu či libanonského Hizballáhu. Při ní jsou často komplexně – a bez ohledu na obrovské civilní ztráty – ničeny i civilní cíle, které jsou či mají potenciál být využívány nepřítelem. Autorem pojmu samotného označení vojenské doktríny je izraelský generál Gadi Eizenkot, který byl až do poloviny června 2024 členem izraelského válečného kabinetu. Název byl inspirován jménem bejrútské čtvrti Dahíja, která byla v roce 2006 v odvetném útoku proti Hizballáhu těžce poškozena izraelským bombardováním. Využívání podobných metod asymetrického válčení Izraelem, spojených s ničením civilní infrastruktury, jde však mnohem hlouběji do historie – viz například izraelská strategie během války v Libanonu v roce 1982. A hlubší původ izraelských vojenských a protipovstaleckých postupů je možné vysledovat dokonce i v tvrdých protiteroristických operacích Britů během existence mandátu Palestina (1923–1948). Tyto strategie se obvykle ukázala úspěšné jen z krátkodobého hlediska. Dlouhodobě se však proti jejich proponentům obracely: Britové opouštěli v roce 1948 mandát s velmi pošramocenou pověstí nejen u Arabů, ale i u Židů. A tvrdé izraelské angažmá v Libanonu v roce 1982 ochránilo severní hranici Izraele jen nakrátko. Navíc přispělo ke vzniku Hizballáhu.   

Využívání civilních infrastruktur je jednou z taktik Hamásu, která dává Izraeli záminku k aplikaci „Dahíje“. Přitom obě strany své strategie navzájem dobře znají a jsou schopné jich velmi dobře využít k mobilizaci vlastní i vysvětlit ji svým podporovatelům. Izrael navíc operuje s faktem, že v dnešní Gaze není vždy jasná hranice mezi tím, kdo je pouhý civilista a kdo už má vazby na Hamás. Podobně tak Izrael kalkuluje s faktem, že Hamás může využívat v terorismu a bojích i některé dospívající děti. Vzniká tak cyklický kruh mimořádně destruktivního násilí, přičemž oběťmi této „Hlavy 22“ jsou nyní už několik měsíců hlavně civilisté v Gaze. Ti představují – ať jde prakticky o jakoukoliv definici bojovníka Hamásu – většinu z dnes už více než 37 000 mrtvých. Zatímco ozbrojenci Hamásu jsou v médiích prakticky neviditelní, PR Izraele a jeho armády nesmírně utrpělo třeba už jen příspěvky, které někteří izraelští vojáci v Gaze zveřejňují na svých sociální sítích.  

Ozbrojené křídlo Hamásu je více než půl roku trvající vojenskou operací v mnoha ohledech oslabeno, ale jeho fragmenty projevují neutuchající vůli bojovat a nevzdat se. To v očích premiéra Benjamina „Bibi“ Netanjahua a izraelské armády tak stále vytváří důvod pro pokračování v kontroverzní vojenské strategii. Přesto však nemá izraelský premiér bianco šek na její neomezené prodlužování. Izraelský válečný kabinet se totiž v polovině letošního června rozpadl, poté, co z něj odešli Benny Ganc a zmiňovaný generál Eizenkot. Oba reprezentovali ve válečném kabinetu opoziční alianci Národní jednota vedenou právě Gancem. Ten dal Netanjahuovi nedávno ultimátum, které určil na letošní 8. červen, jako hranici dokdy musí „Bibi“ podpořit Gancův šestibodový strategický plán: 

1. Dosáhnout návratu izraelských rukojmích vězněných Hamásem. 

2. Zásadně omezit nadvládu Hamásu nad Gazou, demilitarizovat ji a získat nad teritoriem izraelskou bezpečnostní kontrolu.

3. Vytvořit mezinárodní civilní mechanismus správy Gazy, včetně amerických, evropských, arabských a palestinských prvků, které by sloužily jako základ pro budoucí alternativu, kterou nebude ani Hamás a palestinský prezident Abbás.  

4. Navrátit obyvatelstvo severního Izraele (ohroženého konfliktem s Hizballáhem) do jeho domovů do 1. září 2024 a zajistit situaci v regionu západního Negevu sousedícím s Gazou (Poznámka: severní hranice Izraele a posílený konflikt s Hizballáhem je dalším velmi napjatým bodem dnešního dění).  

5. Pokročit v normalizaci se Saúdskou Arábií jako součástí procesu vytvoření aliancí proti Íránu a jeho spojencům.

6. Přijmout rámec pro vojenskou službu pro všechny (tady hlavně ultraortodoxních) Izraelců.

Bylo celkem zjevné, že pro Netanjahua nebude splnění tohoto plánu realistické. Přesto celkem přehledně vymezuje, jaké jsou základní požadavky jádra izraelské opozice, což může determinovat k čemu může teoreticky dojít, pokud by „Bibi“ z nějakého důvodu o svoji politickou moc přišel. Ten se jí však dlouhodobě a tvrdošíjně – a nutno říci, velmi úspěšně – drží. K tomu, aby uspěl však musí vybalancovávat i stranu svého kabinetu, na které sedí ultrapravicoví ministři reprezentující nejtvrdší jádro izraelských osadníků. Jedná se hlavně o Itamara Ben Gvira a Becalela Smotriče. Ti se po Gancově odchodu z válečného kabinetu dožadovali zahájení politiky obnovení osadnické činnosti v Gaze i přímo vlastního vstupu do válečného kabinetu. Zde pro upřesnění doplňuji, že šlo prakticky jen o šestičlenný orgán ustavený ve specifickém válečném stavu. Tyto požadavky byly i pro Netanjahua přes čáru, takže na tlak ultrapravicových ministrů zareagoval jeho poněkud šalamounským rozpuštěním. 

Vnitropolitická izraelská situace se tak prakticky vrátila do politických kolejí před 7. říjnem, kdy byl Ganc předsedou izraelské opozice. Zároveň je zjevné, že válečný kabinet bude i nadále fungovat, avšak spíš neformálně – což v praxi znamená, že bude založen hlavně na komunikaci mezi Netanjahuem, ministrem obrany Joavem Gallantem z Likudu (který má však s premiérem dlouhodobě komplikovaný politický vztah), ministrem strategického plánování Ronem Dermerem z Likudu a Arje Dérim, hlavní osobností vládní strany Šas (byť Déri stojí kvůli korupčnímu skandálu mimo vládu). Konzultovat však už Bibi nebude ani Gance ani Eizenkota, ale zřejmě ani extremistické ministry. Jejich podpora však zůstává klíčová pro politické vážky Netanjahuova přežití v čele vlády, kdy právě oni představují potřebné hlasy v Knesetu, která „Bibimu“ zaručují nadpoloviční podporu poslanců. Toho jsou si dobře vědomi. Zároveň jde ale i o jistou hru, ve které i Ben Gvir dobře ví, že pokud by Bibiho vládě svým odchodem podrazil nohy, zřejmě už nikdy by nebyl do žádné vládní koalice přizván. A Netanjahu naopak ví, k jaké hranici až může zajít, aby si „bengvirovce“ přespříliš neznepřátelil. Jde tedy o symbiózu, která nejradikálnější pravicovou vládu v izraelské historii může udržet ještě nějaký čas u moci.   

Ben Gvir - záchranný pás Netanjahua
(billboard v Tel-Avivu, červen 2024)

Katastrofa způsobená válkou v Gaze je komplexní na mnoha úrovních, přičemž židovské Izraelce dnes nejvíce tíží osud unesených a zároveň i stále zvětšující se počet padlých vojáků (od 7. října 2023 jich přišlo o život více než 750). Ostatně jde dnes už o druhou nejdelší válku v izraelské historii (tou první je stále válka za nezávislost z let 1948-49). Protesty izraelské veřejnosti proti vládě se tak postupně svou intenzitou vracejí k období před 7. říjnem 2023. Tehdy probíhaly mohutné protivládní demonstrace, které však nesouvisely s Gazou ani jiným konfliktem s Palestinci, ale s Netanjahuovou antidemokratickou soudní reformou. 

Minulý týden jsem se vrátil z Jeruzaléma a zaznamenal jsem mj., že požadavky na návrat unesených jsou v dnešním Izraeli všudypřítomné, a to ať už více oficiálními postery, tak i řadou různých neformálních graffiti, nápisů a po domácky zhotovených plakátů. Zároveň je však mezi většinou židovských Izraelců cítit odtrženost od osudu Palestinců a utrpení prostých lidí v Gaze. Například ve Východním Jeruzalémě, kde žijí velké arabské komunity obyvatel, si zdejší lidé podobným způsobem oběti z Gazy připomínat nemohou.  Ze strany izraelských úřadů by jim totiž hrozily problémy. 

Bez ukončení utrpení Gazanů a zároveň vytvoření reálných perspektiv pro ně však Hamás zřejmě nikdy zničen a poražen nebude. „Nezničitelnost“ tohoto extremistického hnutí je dána do značné míry právě dlouhodobě špatnou izraelskou politikou vůči Gaze, a aktuálněji pak formou probíhající vojenské operace. Hamás dobře ví, jak má různých podob útlaku vlastního obyvatelstva využívat. Pokud se tedy izraelská strategie vůči Gaze v budoucnu zásadně nezmění, militanty Hamásu možná na čas tvrdá vojenská operace oslabí, ale „zmizí“ jen zdánlivě. Na základě děsivých zkušeností ze současné války je zde totiž více než kdy dříve možnost, že část současné generace nezletilých z Gazy může být zárodkem další generace radikálů. 

Sama společnost Gazy musí pracovat na své proměně, ale nesmíme zapomínat, že jsme stále v prostředí asymetrického konfliktu. A při jejich řešení je vždy o něco důležitější přístup té silnější strany. Izrael by tak měl po válce svůj přístup ke Gaze zásadně změnit. Avšak nikoliv v rovině větších represí a další a sofistikovanější izolace Gazy – ale věcně v tom smyslu, aby přispěl k deeskalaci a deradikalizaci Gazy. Pokračování ve starých chybách by totiž přineslo jen další rovinu „nekonečnosti“ izraelsko-palestinského konfliktu.   

-MČ-  

Redakčně zkrácený text vyšel v Deníku N, 20. 6. 2024

Izrael vs. Írán (rozhovor)

Izrael začátkem dubna zaútočil na íránské velvyslanectví v Damašku, o víkendu Teherán útok opětoval vypálením stovky raket a dronů na Izrael, kam nakonec díky protivzdušné obraně a pomoci spojenců dopadlo jen procento z nich. Jak události hodnotíte?  

Celé to s nadsázkou působí jako taková dost brutální pokerová partie dvou na smrt znepřátelených blízkovýchodních kovbojů. Na první pohled mohou vypadat srovnatelně silní, ten v modrobílém klobouku má však poslední model amerických koltů. Ten s turbanem na hlavě naopak jen jejich značně zastaralé verze..

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu vždy když mu teklo do bot, což se dělo v uplynulých letech často, tak vytáhl svoji oblíbenou íránskou kartu. Ještě před pár dny průběh Netanjahuovy operace v Gaze, kde Izrael bojuje s palestinským hnutím Hamás, postupně obracel velkou část světa proti němu a dostával Izrael do izolace. Íránská karta mu však pomohla změnit situaci, protože íránský režim je nejn Západem mnohem déle a důsledněji považován za „křiváka“. Netanjahu přezdívaný Bibi v tomto případě vytasil poměrně silnou pokerovou postupku, protože nezaútočil jen na nějakého íránského spojence, ale přímo na íránskou suverenitu, když vojensky napadl íránskou diplomatickou misi v Damašku. Na druhou stranu, ani Írán v minulosti zdaleka ne vždy ctil diplomatická pravidla (viz útok na izraelskou ambasádu v Buenos Aires v r. 1992 či na americkou ambasádu v Teheránu v roce 1979). Rovněž ze syrského území systematicky podporuje Hizballáh – ostře protiizraelské libanonské hnutí a zároveň klíčového íránského spojence v oblasti.  

Bibi rovněž otestoval, kam může v očích mezinárodního společenství – a hlavně pak USA – zajít. Vidí, že mu Bidenova slabost zatím umožňuje dělat si téměř cokoliv. Pokud by vládl Donald Trump, slovo „téměř“ by nejspíš úplně vypadlo. 

Vymykal se něčím nynější střet z historického hlediska vztahů mezi oběma státy? 

Ano. V minulosti Izrael likvidoval některé „menší ryby“, ale nikdy nezabíjel tak vysoké íránské představitele, navíc na íránském výsostném území. A naopak Írán nikdy Izrael nenapadl přímo, navíc tak demonstrativní silou, jako byly stovky dronů a raket. Je asi pravda, že íránský režim měl při zahájení útoku na Izrael zřejmě vyšší ambice. Zároveň však tušil, že jej nějak zásadně neohrozí. Celá odvetná vojenská akce tak měla nakonec spíš charakter obřího a hrozivého, ale v konečném důsledku vcelku neškodného, demonstrativního ohňostroje. 

Íránský odvetný vzdušný útok ale přinesl řadu poznatků. Vždyť třeba o Jordánsku, které íránské drony vehementně sestřelovalo, se už delší dobu jako o spojenci Izraele nemluvilo. V minulosti byly vztahy mezi oběma vládami někdy intenzivní, avšak zdálo se, že tyto časy jsou pryč. Zároveň mají teď Izrael i Írán lepší představu, jak je vzájemný přímý konflikt obtížný. Izrael také může využít nových zkušeností i k případné vojenské odpovědi proti Íránu. Jeho útok na íránské území by byl nejspíš úspěšnější. Už třeba jen s ohledem na to, že Íránu by zřejmě – na rozdíl od Izraele – žádné zahraniční vzdušné síly nepomohly. Útok rovněž otestoval izraelskou obranu a americkou reakci. Ta jednoznačně podpořila izraelskou defenzivu, ale do další konfrontace s Íránem jít nechce. To je pro Bibiho důležité zjištění a pokud bude případná izraelská odpověď Íránu jen omezená, nebo k ní vůbec nedojde, bude to právě intenzivním americkým tlakem.   

Jak události hodnotí izraelská veřejnost a jak ovlivňují pozici premiéra Netanjahua? 

Málokdo se raduje, pokud mu na hlavu směřují stovky dronů a raket. Netanjahuovi může úspěšná obrana na domácím poli nakrátko pomoci, ale zároveň mnoho Izraelců tuší, že íránská karta se dnes hraje do značné míry i pro prodloužení premiérova politického přežití.    

Jak už jsem ale uvedl, eskalace izraelsko-íránského napětí v současné situaci rozhodně daleko více vyhovuje Netanjahuovi, než Íráncům. V asymetrické konfrontaci s Palestinci si při současném vývoji situace v Gaze přízeň světa věru nezískal. V daleko symetričtější konfrontaci s Íránem, což je hráč úplně jiného kalibru než hnutí Hamás, však může své image mírně zlepšit – a hlavně pak odvrátit tvář světa od dění v Gaze.    

Co události znamenají právě pro válku mezi Izraelem a hnutím Hamás v Pásmu Gazy? 

Již zmiňovaný odklon od světové pozornosti na humanitární situace v pásmu Gazy. A ten Netanjahu potřebuje, pokud chce nadále pokračovat v mimořádně brutální vojenské taktice v Gaze uplatňované. Íránská karta mu také pomůže získat určitý další čas. Dlouhodobější otevřená konfrontace s Íránem mu totiž může pomoci přečkat v premiérském úřadu do doby, kdy do amerického prezidentského křesla může znovu zasednout Donald Trump. A ten by mu nejen že povolil – dnes ne až tak utažené – uzdy, ale možná by mu je zcela sňal. 

Rozhovor s MČ vedl Luboš Jirsa. 

Rozhovor vyšel ve zkrácené verzi v Lidových novinách 17. 3. 2024 a též s redakčním názvem.

Izraelsko-palestinská cesta k 7. říjnu 2023

Starší verze tohoto textu vyšla v časopise Dějiny a současnost, 10/2023

Jeden z největších teroristických útoků v lidské historii, který mělo na svědomí palestinské hnutí Hamás, proběhl v kontextu již téměř staletého trvání izraelsko-palestinského konfliktu. Následující text se nebude pokoušet analyzovat jej v celé šíři, ale zaměřit se hlavně na vývoj, který předcházel zmiňovanému útoku Hamásu a následné izraelské vojenské operaci.   

V Hebronu (foto MČ, přibl. 2015)

Podstatné rysy izraelsko-palestinského sporu se oproti minulosti v posledních dekádách nijak zásadně nezměnily. Ze své podstaty šlo z hlediska typologie symetrie konfliktů (viz např. zde) stále o konflikt výrazně asymetrický. Na straně izraelské se totiž nachází jedna z nejlépe vyzbrojených a technologicky nejrozvinutějších armád světa, na palestinské se straně oproti minulým desetiletím násilí více defragmentované a soustředěné v podstatě na aktivity dvou skupin – Hamás a Palestinský islámský džihád.

Pokud se podíváme, v jaké fázi se nacházel v předvečer útoku izraelsko-palestinský mírový proces, který nadějně začal v 90. letech minulého století, je možné konstatovat, že byl ve fázi  hluboké stagnace. Ta počala již v roce 2000, přičemž však byla ještě o několik let později přerušena mezinárodními diplomatickými pokusy (např. The Road Map to Peace). Následný řetězec vlád izraelského premiéra Netanjahua však snahy o jeho oživení odstavil na slepou kolej. Na jednu stranu chtěl Netanjahu tuto svou politickou koncepci kompenzovat jistými ekonomickými ústupky a stimuly vůči Palestincům, v politické a vojenské rovině však ještě posílilo prohlubování okupačního statu quo doprovázeného zvýšenou expanzí izraelských osad. 

Oficiální politika Palestinské autonomie se stávala v průběhu stagnace mírového procesu stále více zkostnatělou a zkorumpovanou. Velmi důležitou roli sehrál také rozkol palestinské politiky a společnosti, který proběhl po vítězství politického křídla Hamásu v palestinských volbách v roce 2006. To ale tehdy nezvítězilo ani tak kvůli radikalismu křídla ozbrojeného, ale hlavně skrze boj proti korupci, která tehdy mj. velmi silně ovládala struktury Fatahu. Povolební konflikt Fatahu a Hamásu vedl k pučům a menší občanské válce, která vytvořila politický dualismus, který od sebe politicky oddálil Západní břeh a pásmo Gazy. Tento rozkol ukončil pragmatičtější politické ambice Hamásu vládnout palestinské společnosti jako celku. Daleko více se pak soustředil na politickou kontrolu pásma Gazy, přičemž jeho ozbrojené křídlo – Kasámovy brigády – zůstaly nadále aktivní.   

Právě Hamás tak byl od roku 2007 hlavním aktérem násilí z palestinské strany a palestinské sekulárně-nacionalistické skupiny v tomto ohledu zcela marginalizoval. Někdy mu v pásmu Gazy sekundoval i podobně ideologicky zabarvený Palestinský islámský džihád, který ale co do popularity i vlivu zůstával tradičně ve stínu Hamásu. 

Co se týká vývoje strategií teroru ze strany Hamásu, rovněž ty se oproti období druhé intifády (2000–2005) značně posunuly. Zatímco dříve prováděl Hamás sebevražedné útoky v izraelských městech, tak po izolaci v pásmu Gazy v r. 2007 od nich ustoupil a zaměřil se na rozvoj raketových technologií. V těch dosáhl – za občasné technologické podpory z Íránu – pokroků. Svou vojenskou silou však zůstával s izraelskou armádou nadále nepoměřitelný.

Hamás však s touto disproporcí asymterického konfliktu – kdy nemůže slabší strana nikdy silnějšího protivníka porazit – evidentně počítal. K tomu, aby neprohrál, mu totiž stačilo jen občasně svého nepřítele konfrontovat a zároveň se od něj nenechat zlikvidovat. Takto postupovalo ozbrojené křídlo Hamásu přibližně patnáct let. Intenzitou a brutalitou útoku ze 7. října 2023 tak Hamás velmi překvapil, nejvíce pak izraelské bezpečnostní struktury, které mají na starost monitorování a predikci činnosti hnutí.  

Kontext Arabského jara

V roce 2011 se v okolí Izraele a Palestiny rozhořely protesty Arabského jara. Ty sice zarezonovaly i mezi Palestinci, ale bez nějakého hlubšího dopadu. Ani v okolním arabském světě nakonec nevedly k širšímu uvolnění a demokratizaci, které by mohly na řešení izraelsko-palestinského konfliktu pozitivně působit z vnějšku. Spíše naopak – vlna násilí nedořešený izraelsko-palestinský spor zastínila. Nové občanské války v Sýrii, Libyi a Jemenu během několika málo měsíců usmrtily více lidí, než bezmála století izraelsko-palestinského sporu. To ho posunulo do poněkud jiného světla, ve kterém už ho bylo třeba daleko více chápat nikoliv jako dominantní a médii protežovaný konflikt, ale jen jako jeden z důležitých sporů rozbouřeného Blízkého východu. 

Na izraelsko-palestinský konflikt měly důsledky Arabského jara ještě jeden významný dopad: Urychlily proces sbližování mezi některými arabskými zeměmi a Izraelem. Ten započal už dříve před arabským jarem, ale akcelerovala ho hlavně politika prezidenta Obamy. Naznačila postupné omezování amerického vlivu na Blízkém východě. Také obavy z destabilizace geopolitického statu quo na Blízkém východě, se kterým začalo Arabské jaro otřásat, byly dalším důvodem, který nakonec diplomaticky sblížil Izrael s arabskými zeměmi jako Spojené arabské emiráty a Bahrajn. Jednalo se o takzvané Abrahámovské dohody, které byly zprostředkovány v roce 2020 Jaredem Kushnerem, americkým vyjednavačem pro Blízký východ a zeťem prezidenta Trumpa v jedné osobě. Vzápětí následovalo i uzavření diplomatických styků Izraele se Súdánem a Marokem. Do jisté míry se prohloubily též izraelské kontakty s nejkonzervativnějším islámským režimem v oblasti, se Saúdskou Arábií, byť nenabyly podoby oficiálních diplomatických styků. A byl zde ještě jeden důležitý faktor arabsko-izraelského sbližování – posilování íránského vlivu na Blízkém východě. V roce 2015, tedy rovněž za Obamovy éry, došlo totiž k uzavření tzv. Íránské jaderné dohody mezi Íránem a pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN: Čínou, Francií, Ruskem, Spojenými státy a Velkou Británií, společně s Německem a Evropskou unií. Jak Izrael, tak sunnitské konzervativní režimy Íránu nevěřily a obávaly se, že jaderná dohoda íránský režim výrazně posílí a ani nezabrání íránskému vývoji nukleárních zbraní.    

Abrahámovské dohody před 7. říjnem 2023 (Zdroj: GIS)

Pro Palestince se posílení izraelského spojenectví s některými arabskými státy – navíc uzavřené Netanjahuem – stalo signálem, že přinejmenším významná část arabského světa už nemusí přikládat jejich osudu takovou váhu jako v uplynulých dekádách. Jinými slovy: Mír arabského světa s Izraelem už nemusel být nutně podmíněný spravedlivým vyřešením izraelsko-palestinského sporu. Netanjahuův establishment se tak namísto „conflict solution“ prostřednictvím mírového procesu, pohyboval kolem pojmu „conflict management“. Je možné, že jednou z příčin radikalizace Hamásu, která vedla k útoku ze 7. října 2023, byla právě snaha zabránit „normalizaci“ vztahů s dalšími arabskými zeměmi, hlavně pak Saúdskou Arábií, se kterou v době útoku vedl Izrael intenzivní diplomatická jednání.  

Se sousedními státy jako Sýrie a Libanon izraelské vztahy setrvávaly v permanentním napětí i v kontextu „normalizace“ s arabskými zeměmi. Také s Jordánskem se měly v netanjahuovské éře spíše tendenci zhoršovat, byť vzájemnou mírovou smlouvu ani diplomatické vztahy to výrazně neohrozilo. Otázkou zůstávají pragmatické postoje Turecka, které pod vedením prezidenta Erdoğana hřímá na podporu Palestinců (mj. i po útocích ze 7. října) a čile komunikuje s Hamásem, přičemž v minulosti v analogických situacích v podstatě paralelně provádělo s Izraelem byznys, včetně zbrojního.  

Globální proměny

Dění na Blízkém východě velmi poznamenávají i proměny globální geopolitiky. Ze světa unipolárního, dominovaného po rozpadu Sovětského svazu Spojenými státy, se posunul více k multipolaritě, což je v některých částech Blízkého východu zvláště patrné. Američané tak již počínaje prezidentem Obamou (v čemž ale pokračoval i Trump) přestali ztrácet energii i čas na řešení konfliktů, kterým se ještě donedávna velmi věnovali. Izraelsko-palestinský konflikt tak v jejich pozornosti klesl přinejmenším za konflikt na Ukrajině a napjaté vztahy s Čínou. Navíc se Američané i sami doma začali potýkat s vážnými autokratickými tendencemi. To se ostatně za éry prezidenta Trumpa negativně promítlo i do amerických snah být v případě Izraele a Palestiny od dob mírového procesu 90. let „čestným zprostředkovatelem“ (honest broker). Trump totiž v mnohém ignoroval principy, které se snažili při řešení konfliktu vytýčit jeho prezidentští předchůdci. Je sice pravda, že Trump také prostřednictvím Jareda Kushnera přišel s mírovým plánem na řešení izraelsko-palestinského konfliktu, ale ten se ukázal pro svou jednostrannost pro Palestince zcela nepřijatelný. Jistou náhražkou za něj se pak staly výše zmiňované 

Bibiho nekonečný příběh

Autokratické tendence nebezpečně zasáhly i Izrael, neboť nejdéle sloužící izraelský premiér Netanjahu se i přes množství domácích skandálů rozhodl neopustit premiérské křeslo jen tak a vyvolal tak například v izraelské historii zcela bezprecedentní sérii opakovaných voleb (v mezidobí 2019–2021 se konaly hned čtvery). Učinil tak z izraelských voličů rukojmí svého politického přežití. Netanjahu byl nakonec po volbách na jaře 2021 na čas odstaven od moci ideologicky širokou vládní koalicí (zahrnující levici, pravici, liberály, a dokonce umírněné izraelsko-arabské islamisty), která měla jen velmi těsnou většinu v Knesetu. Do jejího čela se postavil Naftali Bennett z radikálně pravicové strany Jamina, který měl být rotačním principem vystřídán Jairem Lapidem z liberálně-sekularistické strany Ješ Atid. Po roce vlády se v červnu 2022 dostala koalice do hluboké krize a na podzim 2022 tak byly vyhlášeny další předčasné volby. V těch opět zvítězil Likud a Netanjahu se znovu vrátil k moci. Tentokrát se však musel spolehnout jen na opozici z předešlého volebního období, takže výsledkem byla na samém závěru roku 2022 nejvíce náboženská a radikálně pravicová vláda v izraelské historii. Ta zahrnulo kromě Likudu a stran charedim také politické pokračovatele rabína Kahaneho – zakladatele nejextrémnějšího proudu izraelské politiky – ztělesňované ministry Itamarem Ben Gvirem a Becalelem Smotričem. Natanjahu taky v této koalici velmi rychle započal s procesem oklešťování izraelské demokracie, který zahrnoval rozsáhlou reformu oslabující vliv izraelského soudnictví. Proti těmto snahám se vzedmula nezvykle silná vlna občanských protestů, která byla ukončena až vyhlášením válečného stavu po útocích ze 7. října 2023, kdy se z pochopitelných důvodů pozornost izraelské společnosti zaměřila přinejmenším na čas jiným směrem.     

Rozděl a panuj

Samotná palestinská politika a společnost se před 7. říjnem 2023 nacházely v hluboké krizi. Ta byla aktuálně dána jak vnitřní palestinskou politickou realitou, tak i přístupy poslední Netanjahuovy administrativy. Podívejme se na obojí o něco blíže. Obrovským problémem palestinské politiky je od roku 2007 antagonistický dualismus, který započal nedlouho po zatím posledních palestinských volbách v roce 2006. Tehdy došlo k politicko-občanskému konfliktu, který skončil rozštěpením na Západní břeh ovládaný Hamásem a pásmo Gazy pod kontrolou Hamásu. Oficiálním představitelem Palestinců a diplomatickým partnerem pro Izrael i svět byl pak nadále jen Fatah a jeho spojenci v rámci OOP. Ten se však potýká s dlouhodobou krizí demokratické legitimity, papalášstvím, korupcí, autokratickými a nezřídka i brutálními metodami vládnutí, kdy neváhá prostřednictvím palestinských bezpečnostních složek i fyzicky likvidovat domácí opozičníky. Stále více Palestinců tak ve strukturách Fatahu viděla jak neschopný moloch, tak i prodlouženou ruku izraelské politiky. Zvenčí pak tento dualismus vyvolával dojem, že Hamásu vyhovuje, neboť ten měl v rámci Gazy prakticky ve všem volnou ruku. Ani Netanjahu nijak zvlášť netajil, že mu politika „rozděl a panuj“ vůči Palestincům konvenuje daleko více než návrat k principům mírového procesu. V tomto duchu systematicky stále prohluboval i výstavbu izraelských osad. Do ní je v destruktivní logice konfliktu paradoxně zapojena i palestinská ekonomika, kdy se některé palestinské firmy a dělníci podílejí na výstavbě osad. Otázky kolaborace v palestinské společnosti jsou tak jevem, které mohly naznačovat, že v prostředí nedořešeného sporu byly určité části Palestinců už přinejmenším apatické, ne-li zlomené. Docházelo také k jistým generačním konfliktům, kdy přinejmenším část mladší generace ztrácela o konflikt zájem a pokoušela se „normálně žít“. Tato tendence byla ještě více patrná na izraelské straně, kde byla podobná snaha výrazně snáze uskutečnitelná, neboť nebyla komplikována dlouhodobou okupační politikou a obstrukcemi s ní spojenými. Nemalá část Izraelců, z nichž mnoho obývalo telavivskou aglomeraci, tak žila ve svých společenských „bublinách“, ve kterých jim realitu konfliktu před 7. říjnem 2023 citelněji připomenuly snad jen občasné salvy raket Al-Kasám z pásma Gazy. Iluzi izraelského „managementu“ a „normalizace“ konfliktu ukončila 7. října 2023 běsnící komanda Hamásu.   

Radikalizace mládeže

Paralelně však také docházelo u jiného segmentu mladé generace k radikalizaci. V Izraeli to byli v osadnických komunitách ze Západního břehu mladí osadníci, kteří navazují na první generaci radikálů z hnutí Guš Emunim. Tato „mládež z vrcholků“ (heb. Noar Ha-Gvaot, ang. hilltop youth) je však ještě radikálnější a inspiruje se otevřeně zmiňovaným „kahanismem“. Útočí nejen na palestinské zemědělce a jejich pozemky (vypaluje olivovníky, ničí úrodu apod.), ale někdy se pouští i do potyček s izraelskou armádou, která je má ochraňovat. Právě z tohoto okruhu mládeže pocházejí zmiňovaní ministři Ben Gvir a Smotrič. Ti také následně z nejvyšších státních postů začali obhajovat násilné masové akce připomínající pogromy.      

Vlajka používaná "Hilltop Youth" (2015, Zdroj: Ynetnews)

V tomto kontextu dochází k radikalizaci také na druhé straně barikády. Na Západním břehu tak například krystalizují nové militantní skupiny, mezi nimiž se nejvíce začalo mluvit o „Lvím doupěti“ vzniknuvším v roce 2022 v Nábulusu. Tato skupina zradikalizovaných mladíků se začala potýkat nejen s izraelskou armádou a agresivními osadníky, ale odmítla loajalitu i Palestinské autonomii. Podobných skupin vzniklo na Západním břehu více a mohou být příznakem masovějšího generačního se vymezování proti zkostnatělým strukturám Palestinské autonomie.   

Členové "Lvího doupěte" (2022, Zdroj: Arab American News)

K radikalizaci mládeže však docházelo i v pásmu Gazy, kde je dnes polovina obyvatel mladší osmnácti let. Bezvýchodný život v izolované enklávě, ze které prakticky není úniku, učinil z mladé generace velmi tvárný materiál pro radikalizaci ze strany militantního křídla Hamásu a Palestinského islámského džihádu. Tato generační radikalizace byla do jisté míry také patrná na útocích ze 7. října 2023. V reálu však prakticky nikdo nebyl zvenčí schopen tyto radikalizační posuny nějak reálněji zaznamenat. Je zjevné, že od roku 2006, kdy proběhly druhé palestinské volby, došlo ke ztrátě vlivu starších pragmatiků uvnitř Hamásu, a naopak dorostla nová generace mladých radikálů. K podrobnějšímu popisu dynamiky Hamásu jsou však momentálně stále jen kusé informace, takže na hlubší analýzu vývoje hnutí v mezidobí 2006-2023 si budeme muset ještě počkat.   

Bylo zjevné, že Izrael bude na teror Hamásu rázně zareagovat, ale jeho strategie „spálené země“ začala tentokrát dopadat na obyvatelstvo Gazy mimořádně tvrdě. Navíc se tak začlo dít vzhledem k civilním ztrátám ještě více disproporčně než u dřívějších operací. Minulost ukázala, že tato izraelská protiteroristická strategie – aplikovaná mnohokrát nejen proti pásmu Gazy, ale například i v 80. letech proti Jižnímu Libanonu – má řadu limitů. Nejen že působí na oslabení radikalismu spíše krátkodobě, ale ve většině případů přináší ještě větší radikalizaci. Ostatně právě izraelská okupace Jižního Libanonu přispěla ke vzniku hnutí Hizaballáh.

Co bude dál?

Je otázkou, jaký bude v kontextu současného konfliktu osud pásma Gazy a co může dnešní vývoj znamenat pro vývoji izraelsko-palestinských vztahů. 

Ohledně bližší budoucnosti pásma Gazy se nabízí několik možností: 

- Vojenská okupace Gazy Izraelem (celková/částečná) – Přestože by si to část izraelské pravice, hlavně radikální, které jsou u vlády, přály, půjde pravděpodobně jen o dočasné řešení. Izrael, který z pásma Gazy odešel za Šaronovy vlády v roce 2005 deklaroval, že je pro něj dlouhodobá okupace Gazy výrazně zatěžující. 

Podobně tak ani expulze Palestinců do Egypta či jiné země není příliš reálná varianta, a to jak z hlediska nepřijatelnosti pro mnoho Palestinců, ale i proto, že to zmiňované země to odmítají vzhledem k obavám, že by Palestincům nebyl umožněn návrat do Gazy. Stojí za nimi ale i nezájem sousedních zemí o velkou uprchlickou komunitu, obavy z radikalismu s ní spojeným apod. 

- Reinstalace Fatahu do pásma Gazy. Vzhledem k výše zmiňovaném úpadku popularity i akceschopnosti hnutí se jedná o problematickou, ale nikoliv nereálnou variantu. Dnes prosazují USA. Izrael je zatím proti (pravděpodobně z důvodu, že by to ukončilo Netanjahuovo „rozděl a panuj“ vůči Palestincům). 

- Mezinárodní správa Gazy – Např. správa OSN či správa ze strany některé arabské či muslimské země/zemí.  

- Pokračování vlády civilního křídla Hamásu v Gaze (např i v nějaké omezené/kombinované formě, např. za pomoci klanů v Gaze). Izrael takovéto řešení nyní jednoznačně odmítá, avšak při prodlužování konfliktu může vůči Gaze zaujmout pragmatičtější pohled.  

Z hlediska dlouhodobého vývoje izraelsko-palestinských vztahů se nabízejí tyto scénáře: 

- „Trojstátní“ řešení, respektive tři politické entity (proto uvozovky) vedle sebe (Stát Izrael + více/méně osadami kolonizovaný Západní břeh + více/méně izolovaná Gaza) To byla de facto situace před 7. říjnem 2023, která může za určitých okolností pokračovat, avšak její dlouhodobá udržitelnost je vysoce diskutabilní.  

- Dvoustátní řešení (Palestinský stát složený ze Západního břehu a Gazy vedle Státu Izrael) – Jde o hlavní princip mírového procesu 90. let, který je však od Netanjahuova nástupu k moci v r. 2009 ve stavu hluboké krize. Za současné situace je jeho realizace ještě hůře představitelná. Jednou z mála možností, kdy by byla jeho implementace pravděpodobnější, je situace, pokud by se podařilo obnovit funkční správu Fatahu v pásmu Gazy.  

- Jednostátní řešení (Gaza a Západní břeh by byly de facto administrativně propojeny/integrovány s Izraelem) K tomuto scénáři by mohlo dojít po zhroucení Palestinské autonomie. Svým způsobem k němu směřoval vývoj za Netanjahua nedlouho před 7. říjnem 2023. Otázky však vyvolává, jaká by byla forma soužití Židů a Arabů v takovémto státě. Jednalo by se o stát s nerovným postavením obou entit dominovaný izraelským židovským obyvatelstvem (tedy o stát blížící se etnické segregaci či apartheidu), nebo by se jejich vztahy přibližovaly větší rovnosti (tedy demokracie)? Jak by se Izrael a hlavně pak izraelská pravice, vypořádaly s tím, že by takovýto stát už nebyl většinově židovský?    

Jedná se jen o moji momentální představu scénářů o budoucím vývoji a jsem si vědomý jejich limitů. Dění na Blízkém východě je ve skutečnosti velmi nevypočitatelné a přináší sebou často těžko predikovatelný sled událostí. V reálné podobě se tak můžeme dočkat i scénářů, které dnes odhadovat nelze. Pokud by ale dnešní tragická krize izraelsko-palestinských vztahů zažehla nějaké nové politické procesy, koncepce či zrodila nové politické vůdce, mohlo by i toto být za určitých okolností jistou nadějí Izraelců a Palestinců.  

-MČ- 

PS. Pokud si chcete přečíst podobné texty v předstihu + najít řadu dalších zajímavostí z mojí provenience, které jinde nenajdete - či byste rádi podpořili moji práci, můžete tak učinit na: herohero.co/marekcejka

O budoucnosti Gazy a osudu rukojmích (rozhovor pro Lidovky)

Jaká je momentální situace v Izraeli a co se očekává v souvislosti s válkou v Pásmu Gazy?  

V Izraeli je to nyní obrovský rozdíl proti palestinským územím, hlavně Gaze. Situace se tam přeci jen vrací pomalu k jistému normálu. Stále je ale velké množství záložníků v armádě, nikoliv v zaměstnání. Řada lidí z kibuců a sídel okolo Gazy, ale i od severní hranice s Libanonem, žije nyní provizorně přemístěná do bezpečnějších míst. Očekávání izraelské společnosti ohledně budoucnosti jsou smíšená, což souvisí i s tím, že izraelská vláda stále mlží, jaký má vlastně pro poválečnou Gazu plán. Dokola opakované „Je třeba zničit Hamás“ ztratilo po více než sto dnech mimořádně tvrdého konfliktu už poněkud na ostří. Spokojí se tak izraelská vláda pouze se zničením militantního křídla Hamásu v Gaze, nebo má stále úmysl zničit Hamás včetně jeho civilních struktur? To zatím není stále jasné. Ve hře o budoucnost Gazy jsou různé scénáře: Mezinárodní správa Gazy, Správa Gazy ze strany palestinské autonomie, Klanová vláda v Gaze … A pak tu máme i scénáře méně pravděpodobné, ale nikoliv nereálné, artikulované např. nejradikálnějšími izraelskými ministry, které chtějí Palestince z Gazy zcela vyhnat. 

Jak velké téma jsou rukojmí?  

Rukojmí jsou v dnešním Izraeli velmi důležité a zároveň emotivní celospolečenské téma. Stoupají občanské aktivity na jejich propuštění, přestože právo na shromažďování je v průběhu válečného konfliktu v Izraeli stále omezené. Lidé si stále více uvědomují, že svoboda pro většinu rukojmích na straně jedné a politika vlády, která chce pokračovat v tvrdé vojenské operaci v Gaze na straně druhé, nejde příliš dohromady. Počkejme si, co přinesou ve věci uprchlíků a situace v Gaze obnovená jednání v Kataru.      

Co může Netanjahu momentálně udělat pro upevnění své moci? 

Podle aktuálního průzkum si jen 15 % Izraelců dnes přeje, aby Netanjahu zůstal v premiérském křesle i po skončení války v Gaze. To znamená, že jeho podpora se výrazně zmenšila. Pokud dlouhodobě sledujeme Netanjahuovo chování v momentech, kdy je jeho moc ohrožena, tak víme, že je schopný pro to, aby u ní setrval, učinit ledasco. I mnozí izraelští komentátoři upozorňují, že Netanjahuovi v tomto ohledu nahrává prodlužování válečného konfliktu, protože je nepravděpodobné, že by odešel v jeho průběhu. Dokonce není ani vyloučené, že pokud by konflikt v Gaze postupně de-eskaloval, mohl by usilovat o jeho posílení na jiné frontě – například na té s libanonským Hizballáhem a jeho spojenci.   

Jaká byla reakce vlády na poslední dění okolo soudních reforem? 

Několik vládních ministrů už dříve prohlásilo, že pokud soud takovéto rozhodnutí vydá, nepodřídí se mu. Sám Netanjahu přímo na aktuální verdikt nereagoval, ale je zjevné, že ho neoslavoval. Jen jeho strana Likud vydala poněkud ublíženecké prohlášení ve smyslu: „Nejvyšší soud rozvrací národní jednotu ve chvílích, kdy vojáci izraelské armády bojují a riskují své životy“. Bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu Ester Chajut to však okomentovala slovy: „I v těžkých dobách, jako je tato, musí soud plnit svou roli a rozhodovat o důležitých otázkách – a to tím spíše, pokud jde o otázky týkající se základních atributů Izraele jako židovského a demokratického státu.“

V posledních dnech se objevily náznaky, že by mohlo znovu začít jednání ohledně normalizace vztahů se Saúdy, kteří by si však přáli základy pro dvoustátní řešení mezi Izraelem a Palestinou. Je to z izraelského pohledu vůbec možné? Co by Izraelci případnou normalizací vztahů se Saúdy získali?

Geopolitický i ekonomický význam Saúdské Arábie pro region Blízkého východu je mimořádný.  Pod vedením korunního prince Mohameda Bin Salmána (říká se mu zkratkou jeho jména „MBS“) se navíc tato země stala i méně ideologická a více politicky pragmatická. V této době je neúnosné normalizovat vztahy s Izraelem i pro MBS. Ve světle onoho pragmatismu se však domnívám, že je spíše jen otázkou času, kdy k izraelsko-saúdské normalizaci po ukončení války v Gaze dojde. 

Tázal se Luboš Jirsa.

Vyšlo v Lidových novinách 19. 1. 2023

Ilustrační mapy k situaci v pásmu Gazy:

Znázornění destrukce domů v pásmu Gazy
na konci loňského prosince

Pásmo Gazy po sto dnech konfliktu

O Pavlovi, Havlovi a Gaze (podcast pro Respekt)

V jaké pozici jsou Izrael, Hamás, Írán i další aktéři v regionu více než tři měsíce po teroristickém útoku ze 7. října a následném bombardování Pásma Gazy? Jak se válka vyvíjí? Bude Izrael před soudem v Haagu obviněn z genocidy? A jak vypadají česko-izraelské vztahy v kontextu cesty prezidenta Petra Pavla do Izraele a Kataru? Nejen o tom mluví odborník na Blízký východ, politolog a právník Marek Čejka. Moderoval Štěpán Sedláček. 

Link na podcast najdete zde

O izraelsko-palestinském konfliktu pro podkást Masaryčky

Na pozvání Jiřího Hanuše v podkástu "MUsíme to vědět".

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

V podkástu Světoví na téma izraelsko-palestinského konfliktu a jeho kontextů

 

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

Izrael vs. Hamás - Debata Marka Čejky a Josef Krause (24. 10. 2023)

 

Rozhovor k aktuálnímu vývoji izraelsko-palestinského konfliktu (Lidovky)

Izrael nadále bombarduje cíle Hamásu v Pásmu Gazy a snaží se ze svého území vyhnat infiltrované ozbrojence. Ti ale již podle Marka Čejky, odborníka na problematiku Blízkého východu, svého symbolického vítězství dosáhli. „Tolik mrtvých civilistů je pro Izrael jednou z nejhorších tragédií moderních dějin,“ říká v rozhovoru pro Luboše Jirsu z LN.  

Logo Brigád Al-Kasám, militantního křídla Hamásu,
které je zodpovědné za teroristickou operaci z 9.10. 2023  

Hamás Izraelce zaskočil nejvíce a jak se to vůbec mohlo stát? 

Hamás je komplexní organizace, která má své sociální a zároveň ozbrojené alias teroristické křídlo – Brigády Al-Kasám. Izraelci s nimi mají velké zkušenosti z minulosti. Přesto je najednou překvapí jejich útok podobně, jako tomu bylo před 50 lety, když Izrael napadly syrské a egyptské jednotky při jomkipurské válce. Podle mě je to obrovské selhání vedení země v čele s Netanjahuem a zpravodajských služeb. Vždyť Izraelci u Gazy dlouhodobě budovali svou síť základen, sledovacích stanovišť, měly drony a nejmodernější technologie... 

Roli v tomto selhání mohly sehrát hlavně tyto faktory. Podcenění Hamásu nekompetentními politiky (například tolik kritizovaný extremista Ben Gvir je ministrem národní bezpečnosti) a zpravodajci, přílišné spoléhání se na moderní technologie, avšak zároveň absence vlastních agentů v Gaze. Ve stejné chvíli mohlo dojít k zahlcení zpravodajských služeb informacemi, jelikož v oblasti je stále dynamický vývoj, takže zpravodajci situaci špatně interpretovali a nedokázali je zasadit do celkového kontextu.  

Jaké cíle nyní obě strany konfliktu mají? 

V případě Izraele jde samozřejmě hlavně o zastavení infiltrace svého území, což se nyní již daří. Cílem bude také likvidace členů Hamásu, hlavně jeho militantního křídla Brigády Al-Kasám. Zde je na místě připomenout, že zdaleka ne všichni Palestinci Hamás v tomto podporují. A řada lidí v pásmu Gazy se cítí být jako mezi mlýnskými kameny: Jedním je Izrael s nespočtem brutálních vojenských akcí proti Gaze za uplynulá dvě desetiletí a druhým autokratický a extremistický Hamás.  

Hamás nemá kapacity, aby Izrael vojensky porazil či okupoval, Izrael má jednu z nejsilnějších armád světa. Hamásu však šlo spíše o symbolické – třeba i jen krátkodobé – vítězství a zasazení bolestivé rány nepříteli. To se mu povedlo v monstrózních rozměrech. Tolik mrtvých civilistů během jednoho dne Izrael neměl v žádném izraelsko-arabském konfliktu. Z tohoto pohledu jde pro ně o jednu z nejhorších tragédií moderních izraelských dějin. 

Kdy by nynější konflikt mohl skončit? Izraelský premiér Benjamin Netanjahu předjímal dlouhou a těžkou válku… 

Pro Izraelce byla nejvíce zničující částí konfliktu zřejmě sobota, kdy vše vypuklo. Nyní záleží, jak se budou vyvíjet jejich vojenské operace proti Hamásu, které jsou už teď opět doprovázené mohutným bombardováním a velkými palestinskými ztrátami, včetně mnoha civilistů. Obvykle trvají podobné izraelské odvety dny či týdny, ale tentokráte to může být výrazně komplikovanější. Hamás nyní zadržuje celou řadu rukojmích a bude toho využívat k vyjednávání a to bude Izraelce vážně limitovat. Vzpomeňme si na případ vojáka Gilata Šalita. Toho Izrael v roce 2011 vyměnil po pětiletém vyjednávání za více než tisíc vězněných Palestinců. Hamás o této zkušenosti dobře ví a jistě s ní bude kalkulovat. 

Co podle vás bude s Pásmem Gazy, až konflikt skončí?  

Nyní se celkově nabízí otázka, zda má ještě vůbec nějakou budoucnost dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládající vznik nezávislé Palestiny vedle Izraele na západ od řeky Jordán. Izraelská armáda samozřejmě nemůže z mnoha důvodů Gazu prostě srovnat se zemí. Gaza a její obyvatelé tam budou nadále a dokud bude Izrael pokračovat v jejích blokádách a destrukci, bude to přesně to, co Hamás a další podobné organizace jako Palestinský islámský džihád posiluje. Tito radikální aktéři ukázali mimořádnou životnost i ve chvílích, kdy byly třeba celé generace jejích vůdců a radikálů Izraelem zlikvidovány. Situace je teď ale velmi nebezpečná nejen s ohledem na dění kolem Gazy. Je více regionálních aktérů – jako je například Hizballáh, Írán a možná i Sýrie – které by si přály zasadit Izraeli podobné údery. Izrael by ale také potřeboval prozíravější politické vedení. To v čele s Netanjahuem nese zodpovědnost jak za aktuální bezpečnostní selhání, tak i za mnohá další z minulosti.  

Vyšlo 9. 10. 2023 na lidovky.cz

Netanjahu - mistr vabanku (rozhovor pro Lidovky)

Izraelský parlament minulý týden schválil kontroverzní zákon, který omezuje pravomoci nejvyššího soudu ve prospěch vlády. Jaká konkrétní úskalí v sobě skrývá? 

Současná krize a role nejvyšších státních institucí v ní včetně nejvyššího soudu je do jisté míry zrcadlem nedokonalosti izraelského politického systému. Když chybí funkční struktura institucí, kdy Izrael například nemá psanou ústavu, ústavní soud a ani poslanecká sněmovna nemá nad sebou kontrolní komoru podobnou senátu, může dojít k souboji mezi institucemi s nabobtnalými pravomocemi jako je tomu nyní. Je zde koalice premiéra Benjamina Netanjahua, přezdívaného Bibi. plná politických a náboženských radikálů se svou značně extrémní politickou agendu, která neprošla celospolečenskou diskusí. A je tam i jednokomorový Kneset, kde má Bibiho koalice na izraelské poměry pohodlnou většinu – 64 křesel ze 120. Nejvyšší soud tak za této situace zůstal vzhledem k vládě a parlamentu jedinou rovnocennou státní institucí, která může politické plány Bibiho a spol. komplikovat. 

A proto se Netanjahu rozhodl zasáhnout… 

Přesně tak, proto reformu s takovou vervou prosazuje. Koalice ale zašla příliš daleko a nečekala zřejmě tak velký odpor tak velké části izraelské společnosti i některých důležitých segmentů státu jako části armády, záložníků či hi-tech firem, kteří se semkli proti reformě jako proti něčemu zásadnímu, co demontuje už tak nedokonalý izraelský demokratický systém. 

Bibi se nakonec rozhodl reformu neprosazovat jako jediný zákon, ale rozdělil ji na více částí. Všechny metodicky „osekávají“ právě pravomoci nejvyššího soudu, jež mohou vládě nejvíce křížit její ambice. V první části prošla změna, která zabrání soudu posuzovat „přiměřenost“ vládních rozhodnutí. V praxi to například znamená, že jmenování ministra s kriminální minulostí do Netanjahuovy vlády už nemusí být shledáno jako „nepřiměřené“. 

Jaké další části stojí za zmínku?

Další změny mají například ještě více zpolitizovat soudnictví a posílit svévoli vlády. Například doteď jsou názory právních poradců ministerstev, kteří spadají pod nejvyššího státního zástupce, pro vládu závazná. Reforma je chce nahradit politicky vybranými právníky a jejich názory učinit pouze doporučující. Kneset by měl taky podle další části navrhované reformy mít možnost odmítnout některá rozhodnutí nejvyššího soudu o zrušení zákonů. Dojde tak z hlediska právního státu ke zcela absurdní situaci, kdy bude rozhodnutí nezávislého soudu přehlasováno politickým rozhodnutím.   

Lidé proti schválení protestují prakticky už od začátku roku, proč ani to Netanjahua „neobměkčilo“? 

Protože jednoduše má výběr mezi pokračováním současné koalice s ultrapravicovými extremisty a ultraortodoxních fundamentalisty, kteří sice na něho budou klást silné politické požadavky a jejichž rukojmím je, nebo může přijít rozpad jeho koalice a tentokrát už zřejmě i Netanjahuova politická smrt. On se však chce udržet u moci za každou cenu. Hraje tedy svým způsobem vabank o své politické přežití. 

Navíc izraelská společnost je hluboce rozdělená, a i v této situaci její poměrně velká část premiéra i jeho koaliční partnery podporuje. I tito lidé organizují své demonstrace (byť disproporčně méně, než protivládní segment společnosti) – na podporu premiéra, jeho koaličních partnerů i jejich politických plánů. Odpůrců vlády je určitě více, ale i Netanjahuova podpora je do značné míry autentická. To je z hlediska budoucnosti Izraele asi ten nejpalčivější a zároveň prakticky neřešitelný problém. S trochou nadsázky by musely asi vzniknout Izraele dva – jeden liberální s centrem v Tel-Avivu a druhý teokraticko-nacionalistický s centrem v Jeruzalémě, aby se vnitrospolečenský konflikt vyřešil. Spíš mám však za to, že jakmile projdou i další části reformy a jiné pravicově-náboženské politiky, tak začne řada liberálních Izraelců postupně balit kufry. Pokud k tomu dojde, z Izraele dříve či později zbyde autoritativní stát s fragmenty demokracie, přičemž většina jeho obyvatelstva bude silně antiliberální a šovinistická.     

Jaké další kroky od Netanjahua očekáváte nyní? 

Mám za to, že projdou i další justiční části reformy. Rád bych se ale mýlil. Uvidíme ještě, jak dopadne reforma po soudním přezkumu a k čemu následné dění povede.

Izraelská opozice se proti zákonu rozhodla podat žalobu, jakou má šanci uspět? 

Připomínám, že krátce po schválení první části soudní reformy Knesetem napadlo rozhodnutí i několik organizací a podalo k nejvyššímu soudu žalobu na jeho zrušení. Na to, jak může vypadat rozhodnutí nejvyššího soudu, však izraelští právní experti dnes jednotný názor nemají. 

A kdy by to rozhodnutí mohlo zhruba padnout?    

Nejvyšší soud uvedl, že zákon projedná v září a nevydá do té doby soudní příkaz k jeho zablokování.

Kdo je nyní nejvýraznější tváří opozice? 

Je potřeba říct, že protesty vycházejí zejména ze společnosti, nikoliv od politických lídrů. Ti existující – jako například bývalí premiéři Ehud Barak, Ehud Olmert či liberální stranický lídr Ja´ir Lapid nebo šéfová Strany práce Merav Michaeli – se snaží protesty podpořit. Zatčeni byli při protestech i někteří opoziční poslanci Knesetu, např. poslankyně Naama Lazimi. Nejsou ale rozhodně jejich autentickými tvářemi či snad vůdci. Pokud bychom nějakou osobnost hledali, určitě je třeba zmínit jméno významné izraelské fyzičky Šikmy Bressler. Ta je velmi aktivní proti Netanjahuově vládě už od roku 2020 a při aktuálních protestech byla v březnu zadržena policií. Následně se stala jednou z hlavních organizátorek protestních pochodů a je mezi protestujícími velmi populární osobností.  

Izraelská fyzička z Weizmannova institutu a švýcarského CERNu
a jedna z neformálních vůdkyň izraelských protivládních protestů
Šikma Bressler po zadržení izraelskou policií 

Čekáte v nejbližších dnech další vlny demonstrací? 

Určitě. Neznamená to ale, že musí být stále stejně bouřlivé. Roli sehrají třeba svátky či rozmary horkého letního počasí. 

Dle průzkumů zhruba čtvrtina Izraelců po schválení zákona zvažuje odchod ze země. Jak velká část podle vás skutečně odejde? 

I doteď byla izraelská společnost hodně fluktuující. Izraelci mají nezřídka více pasů – časté jsou americké, německé, španělské. Je možné, že řada obyvatel odejde, ale nikoliv natrvalo. Nechají si v záloze možnost návratu do vlasti, ale budou se v ní zdržovat méně než kdy dříve. 

Co by to pro Izrael znamenalo? 

Odliv mozků a těch nejproduktivnějších částí izraelské společnosti. Naopak přibývat bude nacionálních šovinistů, ultraortodoxních židů a dalších antiliberálních složek společnosti. Izraelské osadnictví bude expandovat a kolonizovat Palestinská území, kde bude permanentně pokračovat v podstatě nekončící konflikt s převahou Izraele. 

Jaká je v takové situaci pozice Izraele na mezinárodní scéně? 

Dnešní vláda je hojně kritizována těmi nejvýraznějšími izraelskými spojenci, včetně poměrně jasných vyjádření amerického prezidenta Joe Bidena. Vlna kritiky přichází i od množství židovských organizací. V českém kontextu znepokojení nad situací v Izraeli vyslovila třeba i Federace židovských obcí v ČR, která v minulosti k izraelské politice nijak zvlášť kritická nebyla.  

Česká vláda a ministerstvo zahraničí k celé věci mlčí. Přitom nepochybuji, že dobře ví, co se v Izraeli dnes děje, kam jeho politika postupuje a jaké následky to může pro našeho spojence – i pro nás – mít. Proto je určitě důležité vědět, jaké mají čeští lídři u dnešní izraelské vlády nastavené mantinely a co se ještě bude muset v Izraeli stát, aby dali najevo, že nám jde více než o autoritativní Bibiho vládu o osud demokracie našeho nejvýznamnějšího blízkovýchodního spojence. 

Tázal se Luboš Jirsa. Vyšlo 3. 8. 2023 v Lidových novinách (rozhovor je oproti novinové verzi nepatrně updatován)

Dva rozhovory k situaci v Izraeli v souvislosti s justiční reformou (26. 7. 2023)

Telavivští demonstranti a poslankyně Knesetu Naama Lazimi během zásahu izraelské policie
(foto: Oren Ziv) 

Rozhovor 1 (Deník N, 26. 7. 2023)

Proč se nově schválená soudní reforma setkala s takovým odporem?

Jde o celou sérii různých prvků reformy a předevčírem prošla teprve první z jejích částí, nicméně velmi důležitá část.  Novelizuje základní zákon soudnictví,  což v praxi izraelským soudcům omezí hodnocení „přiměřenosti“ rozhodnutí kabinetu, ministrů či ministerstev.

„Přiměřenost“ až dosud definovaly izraelské soudy. Mohlo jít například o neuváženost nebo neetičnost některých rozhodnutí, jmenování apod.. Nyní bude tato pravomoc soudů zrušena a vláda už nebude omezována, což je významným prvkem v narušení systému „brzd a rovnováh“.

Izraelský politický systém je velmi nedokonalý. Izraelský parlament Kneset nemá druhou komoru, která by kontrolovala zákonodárné shromáždění. Novela povede k neúměrnému posílení moci parlamentu, vlády, ministerstev a premiéra. Představuje významné omezení kontroly exekutivy ze strany soudní moci.

Jaké pravomoci má v rámci procesu schvalování zákonů v Izraeli prezident? Nebo je jeho funkce spíše reprezentativní?

Prezident je v pojetí izraelského politického systému reprezentativní osobnost. V politologické hantýrce se tomu říká „kladač věnců“. To znamená, že prezident se účastní mezinárodních setkání, reprezentuje stát, ale nemá žádné zásadní výkonné pravomoci. Jeho pravomoci jsou symbolické. Možná silou své osobnosti může něco změnit, ale to není případ současného prezidenta (Jicchaka Herzoga).

Co bude následovat? Jaké jsou možné scénáře? Existuje nějaká šance justiční reformu zvrátit?

V parlamentu asi ne. Tam mohou pohodlně schvalovat další (části reformy). Záleží na tom, co se bude dít mimo parlament. Větší část izraelské společnosti je naštvaná. Je naštvaná na vládu a nejvíc na Netanjahua. On je mozkem těch změn a je za ně nejvíce zodpovědný.

Na druhou stranu, izraelská společnost je velmi polarizovaná. Významná část Izraelců Netanjahua i jeho koaliční partnery, ať už to jsou ultraortodoxní, nacionalistické nebo nacionalisticko-náboženské strany, také podporuje. I když je tento segment oproti sekulárním Izraelcům stále v menšině, přesto posiluje.

Obecně proti Netanjahuovým krokům nemusí vystupovat jen liberálové. Proti mohou být i tradičněji i nábožensky založení lidé, kteří ale nechtějí, aby Netanjahuova politická garnitura izraelské politice dominovala, a proměňovala tak celou zemi.

Směřuje Izrael těmito změnami k autokracii?

Směřuje. V současném světě to ostatně má i určité srovnání. Když se podíváme na svět dnes a na svět před dvaceti lety, kdy se začaly objevovat osobnosti typu Trumpa, Erdogana, indického premiéra Módího, je to jasně patrný trend.

Netanjahu patří do skupiny politiků, kteří prosazují silnou exekutivu, pozici silného premiéra či prezidenta, a naopak oslabují prvky více či méně demokratické politiky, která v daných státech funguje. Je to globální trend a Netanjahu do něj jednoznačně spadá.

Navíc je i pro něj osobně výhodné omezit moc soudů, vzhledem k jeho korupčním kauzám.

Ano, přesně tak. Je to taky jeden z argumentů, který se zmiňuje, proč netanjahu tak vehementně prosazuje justiční reformu. Chce tím „zahrát do outu“ ta poměrně závažná obvinění, která proti němu jsou.

Protivládní protesty trvají už půl roku a po včerejšku ještě nabraly na intenzitě. Policie proti demonstrantům zasahuje i vodními děly, některé protestující už zadržela. Jak se podle vás situace vyvine?

Protesty budou s velkou pravděpodobností pokračovat a budou i nadále intenzivní. Prokázaly, že lidé se dlouhodobě o tuto problematiku zajímají a neberou ji na lehkou váhu.

Neznamená to, že se celého půl roku protestovalo stejně intenzivně, ty protesty se různě vyvíjely. Každopádně teď ale demonstrace opět velmi sílí. Myslím si, že ta dynamika se výhledově jen tak nezmění.

Je důležité zmínit, že proti reformě vystupují i členové armádních složek, kteří jsou pro izraelsko-palestinský konflikt a napjatou situaci v regionu klíčoví.

Nejde jen o lidi z armádních špiček, ale i o rezervisty, některé důstojníky nebo piloty. Důležité segmenty armády se patrně začnou bouřit a vypovídat poslušnost. Nechtějí sloužit autokratickému státu a jeho premiérovi. To může být velmi důležitý faktor.

Jejich odpor může mít různé podoby. Nejsem schopen určit pravděpodobnost, ale ve hře je také scénář vojenského převratu. Nebo armáda premiérovi může naznačit různé mantinely, a pokud je nedodrží, může to znamenat jeho konec. Výsledkem teoreticky může být i přechodná vojenská vláda a následně nové volby. Neříkám, že je to úplně pravděpodobné. Ale je to pravděpodobnější než kdy předtím.

Teoreticky tedy Izrael může čelit vojenskému převratu?

Teoreticky to může být jeden ze scénářů. Nejsem schopen říct, jak pravděpodobný, ale minimálně pravděpodobnější než kdy jindy.

Patří protestující proti soudní reformě a Netanjahuově vládě spíše do sekulární části společnosti?

Dá se to tak říct. Je to spíše sekulárnější, liberálnější část společnosti. Někdy to trošku zjednodušuji na „Tel Aviv versus Jeruzalém“. Což je samozřejmě trošku zavádějící. Existují i religiózní Židé, kteří Netanjahua kritizují. Je to ale malé procento. Většinou to jsou liberálně smýšlející lidé, kteří se názorově hodně podobají běžnému liberálnímu Evropanovi.

V Knesetu se proti novele postavili opoziční poslanci. Dá se říct, že rozpolcenost parlamentu odráží rozpolcenost společnosti jako celku? Tedy konflikt mezi liberální částí společnosti a tou nacionalistickou, pravicovou a ortodoxní?

Jsou to různé segmenty společnosti. Jeden segment společnosti jsou ultraortodoxní Židé neboli charedim (kteří mají mj. vysokou míru porodnosti a rychle jich přibývá) a Netanjahua podporují, jelikož vyhovuje jejich politickým požadavkům. Netanjahu sám o sobě není religiózní politik, je to sekulární nacionalista. Mimo sekulárně-nacionalistický Likud jsou ve vládě ještě další, jako například religiózní nacionalisté z komunity osadníků, politici typu Ben-Gvira, další výrazný a poměrně rychle rostoucí segment společnosti. V náboženských komunitách je obecně vysoká porodnost.

Mezi sekulární částí společnosti je nižší porodnost. Liberální tábor se tak na rozdíl od toho podporujícího Netanjahuovu politiku má tendenci spíše zmenšovat. Ale pořád je liberálů, o dost více než religiózních a nacionalistických Izraelců. 

Kam to povede? Co bude se sekulární částí společnosti, pokud ta ortodoxní bude narůstat? Odejdou liberálové?

Je to možné. Moc se o tom nemluví, ale už nyní poměrně hodně lidí Izrael na delší dobu opouští nebo dokonce natrvalo. Mnozí Izraelci mají víc pasů nebo občanství, velmi často americké nebo nějaké z evropských zemí. Myslím si, že za této situace už hodně Izraelců nebude chtít v zemi zůstat. Liberální sekulární tábor to tak opět oslabí.

Může to nějak ovlivnit i izraelskou ekonomiku?

Ano, má to dopad na stabilitu izraelského hospodářství. Velmi se toho obávají šéfové izraelského průmyslu nebo high-tech firem. Kritizují to a vystupují proti. Pro Izrael to samozřejmě může znamenat ekonomické problémy a pokles dynamiky high-tech startupů apod.

Ekonomicky produktivnější je navíc spíše sekulární část společnosti než ta ortodoxní.

Ano, určitě je to tak možné říct. V religiózní části společnosti je část ultraortodoxních, kteří v podstatě celý život jenom studují náboženské texty. Nepodávají nějaký velký výkon v materiálním slova smyslu. Ale také to neplatí stoprocentně.

Tedy ani své děti nevedou k vyššímu vzdělání?

Ne. Spíše se zaměřují čistě na studium náboženství, případně na nějaké praktické činnosti. Hodně z nich pracuje, ale ne v těch odvětvích, kde by se protínali se sekulárním sektorem společnosti. Izraelská společnost je vnitřně skutečně dost segregovaná.

Ovlivní nynější dění – ať už justiční reforma, protesty nebo rozpolcení izraelské společnosti – izraelsko-palestinský konflikt?

Izraelsko-palestinský konflikt to může vyostřit. Hrozí posílení represí ze strany Izraele vůči Palestincům a větší expanzi osad, což s tím přímo souvisí. Palestinci osadnickou expanzi považují za krádež svého území. Palestinské – jak nacionalistické, tak islamistické skupiny – tím mohou získat větší legitimitu.

Co se Izraele týče, ten může postupovat ještě brutálněji. Vládní politici se už za lidská práva neskrývají. Palestince potlačují skutečně velmi tvrdě a podobně tvrdě prosazují své expanzivní požadavky. V rámci vnitřní politiky to může vést k nedemokratickým praktikám, které izraelský politický systém mohou velmi degradovat.

A dá se o Izraeli vůbec ještě mluvit jako o demokratické zemi, když pohlédneme na dění v okupovaném Pásmu Gazy a Západním břehu Jordánu?

Kolem dosavadní izraelské demokracie panují velké kontroverze. Základní otázkou je, zdali může demokracie koexistovat spolu s okupací. Na jednu stranu je v samotném Izraeli relativně demokratické prostředí a atmosféra, ale v těsném sousedství provádí dost brutální koloniální politiku. Vyvstává pak otázka, jestli toto je skutečná demokracie se vším všudy... 

Izrael je přitom často citován jako příklad blízkovýchodní demokracie…

Přesně tak. Na jednu stranu je demokratický, na stranu druhou ale vykonává tvrdou koloniální politiku. Lze to historicky trochu porovnat s tím, jak si Velká Británie nebo Francie budovaly liberální politické systémy, ale zároveň ve svých koloniích zacházely nesmírně tvrdě s kolonizovanými domorodci. Izrael samozřejmě není takové impérium, ale princip je do určité míry podobný. Izrael tak na jednu stranu doteď vnitřně fungoval poměrně dobře, byť i přímo uvnitř země narůstala řada etnických a sociálních problémů. V Izraeli je také velká svoboda tisku a velmi inspirativní občanský aktivismus. Jestli to Izrael zachrání, to je nyní velká otázka…

---------------------------------------------

Rozhovor 2 (Forum24, 26. 7. 2023)

Proč se izraelský parlament rozhodl přijmout návrh zákona, který omezuje pravomoci nejvyššího soudu ve prospěch vlády?

Benjamin Netanjahu to plánoval už dlouho. Posiluje to jeho moc a moc celého politického tábora, který ho podporuje. Rozhodně to nejsou žádní velcí demokrati. Patří mezi ně strany ultraortodoxních židů a sekulární pravice, což je Netanjahuova strana Likud, a náboženští nacionalisté – osadníci. O prohlubování demokratického charakteru státu rozhodně nemají zájem. Sice to za něj maskují, ale ve skutečnosti rozebírají nedokonalý izraelský politický systém, kdy nejvyšší soud i ty nižší tvořily protiváhu výkonné moci a parlamentu. Jde jim o ovládnutí politického systému, aby již neměli vážného oponenta. Soudy tvoří přirozenou pojistku proti autoritativním tendencím a politici tohoto typu mají zájem se toho zbavit a vládnout co nejméně omezeně. Známe to i od nás. O tom, že tu rozhodují nevolení soudci, hovořili i Klaus či Zeman...

A o co se tedy konkrétně v tomto přijatém návrhu jedná?

Je to první část z justiční reformy. Netanjahu to z taktických důvodů rozdělil. Je to novelizace základního zákona o soudnictví. Základní zákony do určité míry představují části ústavy, ale není to úplně totéž jako u nás. V izraelském právním systému sice mají své specifické postavení, ale na změnu ústavního zákona je potřeba ústavní většina, ale základní zákony ústavní většinu nepotřebují. Pro tuto změnu rámce soudní moci tedy Netanjahuovi stačilo 64 hlasů ze 120. U aktuálně přijaté novely zákona šlo o zásadu přiměřenosti. Pokud výkonná moc vydá rozhodnutí, které je z pohledu soudů vadné, soudy ho mohou zrušit. Této věci se chtěli Netanjahu a jeho spojenci zbavit.

Soudy tedy přišly o zásadní pravomoc...

Ano, izraelské soudy včetně nejvyššího soudu o toto posuzování přiměřenosti a o možnost zrušení rozhodnutí přijdou a zůstanou soudům pouze na nižší státní úrovni. Jde o jeden z klíčových prvků prosazované soudní reformy.  

Víte, čeho by se měly ty další části týkat?

Je tam například vládní kontrola nad jmenováním soudců, tedy ovlivnit výběr soudců tak, aby nešli proti vládě. Další antidemokratická záležitost. Soudnictví v demokratickém státě má být nezávislé a má být jmenováno tak, aby byla zaručena jeho nezávislost. Součástí reformy je také omezení pravomoci vládních právních poradců a další.

V Izraeli vyšly deníky s černými titulními stranami s textem „černý den pro izraelskou demokracii“. Jak zásadně je tímto krokem demokracie v Izraeli ohrožena?

Jde o vážné narušení. Demokratická moc je založena na rovnováze moci výkonné, zákonodárné a soudní a v okamžiku, kdy dojde k omezení jedné z nich, dostáváme se na scestí. Samozřejmě to ještě není konec politického systému tak, jak ho známe, ale jde opravdu o první vykročení k jeho zásadní proměně k nedemokratickému systému. A záleží také na tom, jak izraelskou demokracii posuzujeme. Vevnitř – vůči Izraelcům – fungovala poměrně dobře, ale stejně tak umožnila okupaci Palestinců. Pak je otázka, jestli je to možné považovat za demokracii. To jsou různé pohledy a já se nyní v odpovědích soustředím na fungování uvnitř Izraele.

A co je tedy cílem Netanjahuovy vlády?

Obhajují se tím, že soudy měly nepřiměřeně velké pravomoci, jsou nevolené, že právě volený parlament je pravý reprezentant demokracie. To je přesně, co slyšíme i jinde ve světě. Netanjahu není religiózní nacionalista, je spíše sekulární žid, avšak jeho podporovatelé jsou často vyloženě antidemokratičtí. Netanjahuovi jde o jeho osobní moc, zastavení soudních řízení, která proti němu jsou vedena za obvinění z trestných činů, kterých se měl dopustit jako premiér. Minimálně navenek nechce působit, že likviduje demokracii, ale že ji reformuje. Ve skutečnosti ale mění ducha demokracie ke svému obrazu, jak se mu to hodí a jak na něj jeho političtí partneři tlačí.

A jak je na tom opozice?

Ta má více rovin. Politická opozice je rozdrobená a naopak to, co nyní vidíme jako reakci Izraelců na dění, je občanský aktivismus. Opozice je nejednotná. Strana práce, která vždy byla největší opozicí pravici, Likudu, je nejvíce oslabená. Z hlavní strany se stala marginální a další partneři jsou ideologicky nesjednocení.

A ten občanský aktivismus?

Občanský aktivismus má v Izraeli poměrně dlouhou tradici zhruba od 80. let, kdy občanské aktivity velice podpořily mírový proces. Pak se to na zhruba 20 let uklidnilo a teď se to znovu probudilo. Právě ten a přímo protesty a aktivity izraelských obyvatel dávají nyní naději na změnu. Jde například o vojenské záložníky, kteří deklarují, že pokud reforma projde, nechtějí sloužit diktatuře nebo autoritativnímu vůdci.

Jaká skupina obyvatel tedy nyní protestuje a o kolik se jedná lidí?

Včera jsem slyšel, že se včerejších demonstrací mělo zúčastnit asi pět procent Izraelců. Ti byli přímo v ulicích, ale lidí, kteří to podporují, je daleko více. Ne všichni chodí na demonstrace, je to ale i tak obrovský počet. Uvádí se, že víc než polovina Izraelců je sekulárně k liberalismu tendující společnost západního typu, a naopak 35 procent, to jsou právě ultraortodoxní židé, příznivci osadníků, sekulární ultranacionalisté a podobně. To je sice také velká část společnosti, ale ne tolik jako ta sekulární, která nyní protestuje. Dalo by se to vyjádřit i geograficky: sekulární metropole Tel Aviv versus religiózní Jeruzalém. Jeruzalém je velký (ale je výrazně menší než Tel-Aviv) a většina tamních obyvatel podporuje vládu, žije tam mj. spousta religiózních židů a přívrženců náboženské pravice.

Kam to může eskalovat?

Lidé jsou naštvaní a zneklidnění, že ta první část reformy skutečně prošla. Pravděpodobně to povede k dalšímu posílení protivládních demonstrací. Může hrát roli, jak se například zachová armáda. Když záložníci přestanou nastupovat do armády ve velkém, pro stát to bude obrovský problém. Jsou různé scénáře, nevím nakolik reálné. Bezpečnostní špičky, generálové, jsou také často proti a dovedu si představit, že by mohli dát Netanjahuovi ultimátum, které pokud nesplní, bude donucen odstoupit. Nevím, jaká je pravděpodobnost, ale dovedl bych si to představit více než kdy dřív.

Schyluje se v Izraeli k „občanské válce“, jak řekl bývalý izraelský premiér Ehud Olmert?

Všechno je možné, protože izraelská společnost je silně militarizovaná, je v ní hodně zbraní, takřka všichni mají vojenský výcvik a izraelští odborníci o tom mluví už desetiletí, že potenciál tam je. Myslím, že tato situace scénář možné občanské války přibližuje o něco víc než kdy jindy. Těžko se dá odhadnout na kolik procent.

Půlrok izraelských protivládních demonstrací a co (ne)přinesly

Proč se nyní Izrael nachází v jedné z nejhorších domácích krizí ve své historii?

Krize nepřišla do Izraele ze dne na den, ale kořeny zapustila už před dekádami. Přispěl k ní dlouhodobý proces, který započala především izraelská okupace po šestidenní válce z roku 1967. Ta vedla k brutální koloniální politice a vzestupu velmi agresivního a protidemokratického segmentu izraelské společnosti – izraelských osadníků a na nich stále více navázaných dalších částí Izraelců. Patří mezi ně například část sekulární pravice i různé skupiny religiózních židů. 

Občasně tento vzestup radikálních sil přerušily některé fenomény typu mírového procesu z 90. let. I ten ale pradoxně přispěl k současné situaci, protože právě během něj se polarizovalo napětí mezi izraelskými podporovateli a odpůrci mírového procesu. A zformovala se také současná generace těch nejtvrdších izraelských radikálů, což už tehdy vyvrcholilo atentátem na premiéra Rabina ze strany židovského extrémisty. Nejvýraznějšími reprezentanty té generace jsou dnešní ministři Ben-Gvir a Smotrič zastávající důležité ministerské posty v aktuální izraelské vládě.

A tito lidé radikálnějšího smýšlení jsou nyní vnímáni jako hrozba?

Donedávna ohrožovali osadníci a jejich spojenci především Palestince. Liberálně smýšlející Izraelce děsily spíše jen autoritářské tendence premiéra Netanjahua, kterého však stále oddělovali od osadníků, kteří pro většinu Izraelců představovali jen jakýsi vzdálený problém, který se jich v jejich sociálních bublinách v podstatě netýkal. 

V podstatě ale až s jeho dnešní vládou – která je v kontextu krajní pravice a náboženství zcela jednoznačně ideologicky nejradikálnější v izraelské historii – si izraelští liberálové uvědomili, že stejní lidé, kteří doteď prakticky beztrestně sužovali Palestince, si začínají došlapávat i na ně. Nejviditelněji pak prostřednictvím různých demokracii oklešťujících záměrů, jako je především reforma soudnictví, která účelově oslabuje celý pilíř demokratické moci. A také vytvářením paralelních kontroverzních bezpečnostních složek, prosazováním teokratických principů v politice atd.

Okupace, která začala v roce 1967, nikdy neskončila. Ba naopak – změnila se v agresivní koloniální projekt – který se ukázal dlouhodobě nesmírně destruktivní nejen pro Palestince, ale i pro izraelskou společnost a politiku.              

Opoziční vůdce Ja'ir Lapid řekl, že tento jednostranný postup vlády „kriticky poškodí ekonomiku, ohrozí bezpečnost a roztrhá izraelský lid na kusy“. Je takové tvrzení opodstatněné?  A jak se k tomu staví opozice? 

Jsou to více než opodstatněná slova. Lapid se se svou stranou „Ješ Atid“ nikdy příliš na kritice izraelské okupace a osadnictví neprofiloval. Byl spíše kritikem vlivu ultraortodoxních židů a zastáncem neoliberální ekonomiky. Je právě tím izraelským městským liberálem, který obrazně právě tak trochu „objevil Ameriku“ a dnes upozorňuje na nebezpečí osadníků a jejich spojenců. S některými z nich přitom nedávno zasedal ve vládě. 

Jak velké jsou nynější protesty v Izraeli v porovnání s dřívějšími? Kdo dnes protestuje?

Protesty trvají v podstatě od letošního ledna a procházejí různými fázemi. Někdy posilují, jindy slábnou. Dnes, půl roku po jejich zahájení, už nemají tu energii počátečních měsíců – vždyť protestovat každý týden několikrát během řady měsíců je velmi únavné. A v Izraeli je také v těchto měsících už daleko víc horké podnebí než na jaře a roli hrají i další faktory. 

Ale i tak se demonstrací týden co týden účastní až desetitisíce lidí po celé zemi. Pocházejí z různých segmentů izraelské společnosti a nejde zdaleka jen o aktivisty. Je jich ale celkově méně než před pár měsíci. 

Přerůstají demonstrace i v násilí? 

Ze strany demonstrujících už někdy docházelo k projevům pasivní rezistence, blokád komunikací a podobně, ale nikoliv k vandalismu nebo útokům na oponenty. Spíše naopak: v násilí občas zbytečně přerostly některé policejní represe a na demonstrující útočily různé skupinky a jednotlivci podporující současný politický establishment. 

Znepokojení vyjadřují i spojenci Izraele, například americký prezident Joe Biden. Jak velký vliv mohou USA a další na rozhodování Netanjahuovy vlády mít?

USA mají sice stále důležitý vliv na Izrael, dnes je však už o dost slabší než třeba před 15 či 20 lety. Souvisí to obecně se stahováním USA z Blízkého východu. Izraelští politici navíc už delší dobu vědí, že i když nereflektují americkou kritiku, tak v podstatě žádná reálná negativní odezva – například ekonomická – z americké strany beztak nepřijde. V symbolické rovině ale Netanjahua velmi irituje, že ho Biden zatím stále nepozval do Bílého domu, což není samozřejmě náhoda.     

Mění se v závislosti na tom nějak obraz Izraele u spojenců?

K tomu by bylo třeba zkoumat přístupy všech jednotlivých zemí, které mají hlubší diplomatické vazby na Izrael. Většina zemí EU na izraelskou vládu reagují velmi kriticky, ale třeba u současných českých vládních politiků nebo u dobrého Netanjahuova spojence Orbána se ani dnes nic moc nemění. 

Daleko zajímavější je to ale například se Saúdskou Arábií. U té si Netanjahu mimořádně přál, aby navázala s Izraelem diplomatické styky. V uplynulých letech se tomu pomalu schylovalo, ale dnes je zase situace dost odlišná a Saúdi nechtějí o normalizaci moc slyšet. Jedním z důvodů je právě izraelská politika vůči Palestincům.       

Vláda také nedávno prosadila změny usnadňující rozšiřování nových osad na Západním břehu. Jak je toto vnímáno izraelskou populací? 

Většina Izraelců nebere ani dnes na osudy Palestinců příliš velké ohledy. Pokud si osadníků všímají, je to dáno právě aktivitami jejich politické reprezentace v současné izraelské vládě, která začíná ohrožovat i je. Přesto snad počet lidí, kteří si uvědomují, do jaké míry jsou okupace a izraelská politika propojené nádoby, mírně narostl. Jestli to ale bude stačit k vyvinutí tlaku na změnu, zůstává otázkou.

Co nám toto všechno říká o stavu Izraele a jeho vládě?

Nic dobrého. Já osobně jsem byl v jarních měsících optimista a věřil, že masové protesty, kterých jsem byl i sám svědkem, povedou k razantním změnám v Netanjahuově politice. Třeba k zastavení soudní reformy a vyloučení těch nejkontroverznějších koaličních partnerů z jeho vlády, případně k nějaké nové vládě bez Netanjahua a největších extrémistů. 

Co nelze dosavadním protestům upřít je, že měly určitě vliv na odložení či zpomalení soudní reformy. Celá izraelská společnost se také více probudila a došlo k několika dalším dílčím úspěchům, které můžou Netanjahuovi nadále komplikovat situaci. Mezi ně například patří současná situace v izraelské soudcovské komoře, která ostře kritizuje pokus o soudní reformu. 

Na stranu druhou Netanjahu změnil strategii a posunul se k salámové metodě, kdy sporné politické změny prosazuje nikoliv obřími politickými kroky, ale plíživým „ukrajováním“. Demonstrace tedy nebyly rozhodně bez výsledku, ale já osobně jsem od nich čekal mnohem více.   

Jaká je z toho možná cesta ven? A nehrozí, že se Izrael posune daleko od demokracie?

Měl jsem za to, že jediná možná cesta změny je právě ona neobvykle silná vlna občanských protestů, která následně přinese zásadní posuny. To se ale stalo jen částečně a moje pochybnosti o dalších výrazných změnách k lepšímu jsou stále velmi na vážkách. Rád bych se pletl, ale budoucnost Izraele je z hlediska demokracie a uspořádání vztahů s Palestinci – což jde ruku v ruce – i po několika měsících probuzení izraelské společnosti velice nejistá.     

Vyšlo na Voxpot.cz, 29. 6. 2023