čtvrtek 23. prosince 2010

Rabíni ve sporu o Izrael (recenze z časopisu A2)

Tematicky jedinečná publikace Rabíni naší doby ukazuje, že život i učení nejvýznamnějších rabínů 20. století nelze vysvětlit bez reflexe jejich vztahu ke státu Izrael.

Marek Čejka, Roman Kořan: Rabíni naší doby. Barrister & Principal, Praha 2010, 301 stran.

V České republice vyšlo několik publikací, jež se týkaly rabínských osobností minulosti. Z většiny šlo ale o chasidské cadiky (spravedlivé). Místo odborně pojatého textu se navíc takřka vždy jednalo o specifický prozaický styl převyprávěných legend, líčící život a zázraky představitelů prvních chasidských dynastií, které působily v době po smrti zakladatele hnutí Bešta (Baal Šem Tov, Pán Božího Jména). Pomyslného vrcholu v takovém psaní dosáhl Jiří Langer (svého času sám chasida hlásící se k učení rebeho z Belzu) v knize Devět bran. Co se týče nechasidských (ultra)ortodoxních Židů (které lze z hlediska tradičního judaismu považovat za původnější), musíme se odkazovat k občasným medailonkům z různých historických knih zabývajících se převážně dějinami Židů na československém území nebo z publikací týkajících se pražského Maharala (jehož chasidé, kteří v Čechách nikdy nezapustili kořeny, považují za svého předchůdce).

Hlavní proudy i extrémy

Přiblížit nejvýznamnější rabíny takřka všech ritů i odnoží judaismu zhruba posledních sta let se úspěšně daří knize Rabíni naší doby od Marka Čejky a Romana Kořana. Spojení jednoho z nejproduktivnějších znalců dění na Blízkém východě mladší generace s judaistou je pro knihu výtečnou a snad i jedinou možnou volbou. Autorům zřejmě nešlo o hlubší analytické posouzení vývoje judaismu ani rabínské pozice v moderních dějinách. Snaží se spíše o jakousi prezentaci nejrůznějších podob judaismu ve 20. století skrze osoby rabínů (někdy i jejich manželek rebecin), které nevybírají podle jasně daného schématu, ale se snahou reflektovat jak hlavní proudy židovského náboženství, tak jeho extrémy.
I když samozřejmě většina rabínů zmíněných v knize pochází z prostředí chasidských i litvackých ultraortodoxních charedim („třesoucí se“ před Bohem) a ortodoxních sefardských komunit, znalost halachy není nutnou podmínkou pro výběr prezentovaných osobností. Menší zastoupení reformních a konzervativních rabínů je zcela pochopitelné, neboť ti se svým vlažnějším přístupem k tradiční výuce v ješivách zpravidla nedosahují ani zdaleka teologických kvalit (ultra)ortodoxních rabínů (i zde se samozřejmě najdou výjimky, třeba v knize zmíněný Abraham Jehošua Heschel, jenž ovšem sám studoval na ortodoxní ješivě). Značná rozdílnost i v rámci zdánlivě jednotných proudů judaismu pak z knihy vyplývá sama a nemusí být nějak přehnaně dokazována.
Příkladem může být třeba tak odlišné pojetí chasidismu, jaké lze spatřovat u braslavských chasidů a lubavičských chasidů z hnutí Chabad, které má své misijní centrum už i v Praze. Někteří braslavští (tzv. mrtví) chasidé už ultraortodoxní charedim připomínají jen svým oblečením, ale jinak se věnují poněkud kuriózní misijní činnosti v rámci svérázných technoparties, jež si mnohdy ve své podobě i druhu muziky nezadají s freeparties v Evropě. Lubavičští chasidé jsou sice také známí svou, mnohdy poměrně nevybíravou misijní činností, ale jinak pevně vězí v klasické chasidské tradici, již obohacují důrazem na rozum, výuku náboženství a zakládání nových ješiv. Poněkud pochybnou slávu v rámci judaismu získali někteří následovníci posledního lubavičského cadika Menachema Mendela Schneersona (1902–1994), když ho ještě za jeho života (částečně ochrnutého a neschopného mluvit) vyhlásili za Mesiáše. Sám jistě velmi vzdělaný a charismatický rabín své mesiášství několikrát ostře odmítl, ale ke konci života se zdá, že snad kvůli postupující chorobě této vidině svých žáků podlehl.
Zcela odlišné pojetí lze vysledovat i v případě osadnického náboženského hnutí (Guš Emunim, Blok věrných). V jeho řadách lze nalézt tak rozdílné osoby, jako je agresivní až fašizující rabi Moše Levinger, jenž se neštítí v rámci boje o biblický Izrael používat taková hesla jako „Arabové do plynu“, ale i Menachem Froman, jenž dnes přes svůj radikálně náboženský sionismus patří mezi největší mírotvůrce v izraelské společnosti.

Méně halachy, více (anti)sionismu

Na první pohled je zřejmé, že knize Rabíni naší doby dominuje politika, a to hlavně v souvislosti se sionismem a postojem nejrůznějších rabínů ke státu Izrael před jeho vznikem i po něm. Judaista bude možná trochu zklamán, když zjistí, že vlastní publikační činnosti rabínů a jejich komentářům a halachickým rozhodnutím není věnováno příliš prostoru, i když význačná díla jsou (pokud existují) vždy krátce zmíněna. Výtka to ale není zcela spravedlivá, neboť se jasně ukazuje, že podoby současného židovství jsou s postojem k sionismu svázány vlastně beze zbytku. Nakonec i ti ultraortodoxní Židé, kteří zpočátku do Izraele odmítali i jen vkročit, byli nuceni své postoje částečně revidovat a nezřídka skončili u zakládání náboženských (politických) stran (Agudat Jisrael, Šas). Navíc právě existence státu Izrael před příchodem Mesiáše je výsostně halachickou otázkou, kterou v knize, i když poněkud v rychlosti, autoři dobře vysvětlili.
Mohlo by se tedy zdát, že zatímco v minulosti se spory mezi židovskými náboženskými autoritami vedly třeba o haskalu (židovské osvícenství), nebo mezi chasidy a mitnagdim („odpůrci“ chasidismu), dnes je těžištěm většiny hlavních sporů Izrael a jeho politika. Rozpory lze přitom nalézt i uvnitř jednotlivých proudů. Asi to odpovídá době i situaci státu, jenž se cítí být od svého vzniku takřka v permanentním ohrožení.
Autoři publikace se snaží v samotném závěru obraz značně roztříštěné podoby judaismu slepit pomocí poněkud patetického důrazu na skutečnost, že judaismus byl vždy především jednou nekončící diskusí o významu Tóry a jejího hlavního komentáře v podobě Mišny. Spor k němu tedy jaksi patří. Jistě mají pravdu, o čemž svědčí neuvěřitelná bohatost rabínské literatury, ale jistě lze také říci, že světský stát Izrael judaismus v mnohém spojil a v mnohém spíše tvrdě rozdělil.

1 komentář:

  1. Jen krátký výběr evidentních přešlapů:
    1) "Baal Šem Tov, Pán Božího Jména" - doslovně správně Pán Dobrého jména
    2) "litvackých ultraortodoxních charedim" - správně litevských
    3) "Menší zastoupení reformních a konzervativních rabínů je zcela pochopitelné, neboť ti se svým vlažnějším přístupem k tradiční výuce v ješivách zpravidla nedosahují ani zdaleka teologických kvalit (ultra)ortodoxních rabínů (i zde se samozřejmě najdou výjimky, třeba v knize zmíněný Abraham Jehošua Heschel, jenž ovšem sám studoval na ortodoxní ješivě."
    - Pan Rychetský tvrdí něco, o čem evidentně nic neví a střílí navíc z pěkně z boku. Měl by se s liberálními a reformními rabíny někdy setkat, aby mohl soudit jejich kvality.

    Bez ohledu na klady a zápory knihy hodnotím recenzi L. Rychteského jako hodně bídnou.
    Levicoví novináři by si měli konečně přestat myslet, že automaticky rozumí izraelsko-palestinskému konfliktu, sionismu a židovství.
    eva

    OdpovědětSmazat