sobota 15. září 2012

Papež a blízkovýchodní křesťané

A remarks about visit of the pope Benedict XVI. in Lebanon, about current position of Christians in the Middle East and about Christian radicalism, especially in Lebanon.

Papežská návštěva v Libanonu a zároveň stupňující se neklid na Blízkém východě dávají dobrou příležitost sledovat zase poněkud více vliv Vatikánu v této oblasti i samotný osud blízkovýchodních křesťanů. Papežské návštěvy na Blízkém východě nejsou v dnešní době nic až tak překvapivého, o což se zasloužil hlavně papež-cestovatel Jan Pavel II. Ten si také vydobyl respekt mnoha tamních obyvatel, bez ohledu na to, zda byli z křesťanských církví neuznávajících Vatikán, či šlo o blízkovýchodní muslimy nebo izraelské Židy. Zvláště snaha o dobré vztahy křesťanů se Židy a muslimy byla u Jana Pavla daleko moudřeji realizována, než u jeho nástupce. Zatímco Jan Pavel II., ač v mnoha otázkách také velmi konzervativní, to s lidmi a politiky – nejen na Blízkém východě – daleko více „uměl“, Benedikt XVI. začal vystupovat podstatně zkostnatěleji. Připomeňme si třeba jeho přednášku z univerzity v Řezně z roku 2006, která rozlítila i řadu umírněných muslimů, tak i na některé výroky na adresu izraelsko-palestinského konfliktu, které zase nepotěšily izraelskou vládu.      

Proč nejsou v Saúdské Arábii kostely?

Vztah Vatikánu a řadou blízkovýchodních zemí zdaleka nesouvisí jen s tím, že jsou právě v této oblasti místa, která jsou pro křesťanství tak důležitá. Křesťanství je na Blízkém východě více než pouhé historické náboženství – křesťanství je integrální součást místní kultury, včetně kultury arabské. Kritici dnešního arabského světa a islámu často zmiňují: „Proč není možné stavět v dnešní Saúdské Arábii kostely?“. Nejde jen o to, že i pro řadu muslimů je přísný saúdský islám až příliš, ale že je možné i odpovědět: „Jednou z hlavních opor saúdského režimu jsou už po desetiletí USA, která se sice křesťanskými hodnotami často zaštiťují, ale s ohledem na jejich zájmy v oblasti pro ně byla spolupráce s ultrakonzervativním režimem vždy výhodnější, než jeho odsuzování.“ Zmínění kritici také stále zdůrazňují současné násilnosti muslimů vůči křesťanům, vypalování kostelů atd. K těm na dnešním Blízkém východě dochází a jsou smutným průvodním jevem některých konfliktů v posledních desetiletích (v Iráku, Libanonu, během Arabského jara...). Proč ale kritici také férově nezmíní, že vztahy mezi křesťany, Židy a muslimy byly po staletí na Blízkém východě poměrně korektní a to většinou až do doby, než se začaly o Blízký východ zajímat právě křesťanské velmoci? Proč nezmíní, že se až na výjimky nevyskytovalo v muslimském světě násilí, kterým po staletí sužovali evropští křesťané například Židy, což v konečném důsledku zaselo v Evropě podhoubí holocaustu?        

S Pannou Marií na samopalu

Po muslimské expanzi na Blízkém východě se dostalo zdejší křesťanství do role menšinového náboženství a muselo respektovat pravidla nastolená islámem. Ty byly jak omezující, tak v některých ohledech i ochranné – křesťané například mohli obvykle pod muslimskou nadále vyrábět a pít alkohol a jíst vepřové maso, což byly věci muslimům zakázané. Křesťané také nebyli vždy jen obětí blízkovýchodních konfliktů, ale někdy přímo i jejich spoluiniciátory. Z historie je nejznámější příklad křížových výprav, kdy evropští křesťanští rytíři zabíjeli ve velkém nejen muslimy, ale i Židy a dokonce blízkovýchodní křesťany. Analogie křížových výprav se současností je dnes s oblibou využívána propagandisticky, často muslimskými fundamentalisty, jako byl například Usáma bin Ládin. Není třeba ale chodit tak hluboko do historie, abychom mohli vidět i moderní odvrácenou tvář křesťanství. Typickým případem byla blízkovýchodní země, kterou papež Benedikt XVI. právě navštívil, tedy Libanon. V průběhu patnácti let trvající občanské války byly libanonské křesťanské milice a křesťanští politici zodpovědní za množství masakrů, a to nejen vůči muslimům a ostatním komunitám, ale podobně jako křižáci, i vůči jiným křesťanům. Libanonská občanská válka se změnila v průběhu dlouhých patnácti let v orgie násilí a zabíjení, kde se pod praporem křesťanství či islámu děly velká zvěrstva. Válka je poměrně dobře zdokumentována a můžeme narazit na fotografie militantů s kříži na krku či s panenkou Marií nalepenou na samopalech.

Současná politika i dávnější historie nám ukazují, že ačkoliv o sobě každé velké náboženství může prohlašovat, jak je mírumilovné, v patřičné interpretaci se může přeměnit v děsivé ospravedlňování násilí. Jeden slavný rabín kdysi poznamenal, že se jeho náboženství „může stát nejen lékem života, ale i jedem smrti“. To nesporně platí i pro křesťanství, islám a jiná náboženství. Nakonec přece papež Benedikt XVI. si určitě sám dobře pamatuje druhou světovou válku a určitě slyšel i o katolickém knězi-prezidentovi Tisovi, který posílal lidi do Osvětimi, nebo o řádění křesťanů na válečném Balkáně. Křesťanství se od těch dob už hodně posunulo ve své sebereflexi, přesto má před sebou papež Benedikt, jeho nástupci – ale i představitelé ostatních náboženství – ještě hodně těžké práce. 

všlo v MFd, 15. 9. 2012 pod názvem "Arabští křesťané"


2 komentáře:

  1. Z vašich článků jsem se dozvěděl už mnoho věcí, u tohoto, jsem očekával, že se dozvím, jaké je postavení křesťanů v jednotlivých zemích, na jaké větve se tam křesťané dělí (já znám jenom Asyřany) a spoustu dalších věcí o vztazích křesťanů a muslimů (které jsou na blízkém východě naštěstí (pro někoho možná kupodivu) lepší než na jižní části severní poloviny Afriky (Nigérie, Pobřeží slonoviny, Somálsko, Etiopie, Eritrea)) a jejich vývoji v čase. Pokud tyto informace máte a já vzhledem ke kvalitě některých jiných vašich článků předpokládám, že ano, tak bych vám byl moc vděčný, kdybyste na toto téma zpracoval ještě jeden obsáhlejší článek.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za důvěru. Ten článek byl pro MFd a měl omezenou délku. K Libanonu určitě zase něco přihodím, ale po pravdě - ten stát je extrémně složité téma a napsání nečeho, co má hlavu a patu, vyžaduje zatraceně dost času. A toho nazbyt moc nemám.

    OdpovědětVymazat