pátek 30. září 2016

Triumf a tragédie Šimona Perese

Šimon Peres byl nepochybně nestorem izraelské politiky a jedním z klíčových proponentů mírového procesu devadesátých let minulého století. Ve světě se stal především populární svým image „nejbližšího spolupracovníka premiéra Rabina“, který byl hlavním izraelským architektem mírových jednání s Palestinci. Rabina však v roce 1995 umlčela zbraň židovského extrémisty a Peres následně převzal „Rabinovo mírové žezlo“. Dosáhl pak ještě na různé politické funkce, navštívil nesčetné množství konferencí a fór, kde vždy hovořil o izraelském úsilí o mír a stal se nepřehlédnutelným ztělesněním této rétoriky. S takovou pověstí také předevčírem v požehnaném věku naposledy vydechl. 

Je do jisté míry příznačné, že v době, kdy mírotvorci a další revoluční osobnosti z let osmdesátých a devadesátých postupně odcházejí do věčných lovišť, stává se z jejich odkazu jistý druh kýče a předmět až nekritické glorifikace. Za současné situace, kdy je v politice „good guys“ stále méně a ve světě je střídá daleko rozporuplnější garnitura politiků, je to svým způsobem pochopitelné. Ostatně bohatou zkušenost s takovou změnou politické garnitury má nejen Izrael, ale i česká politická scéna. Vyjádřením jisté bezradnosti nad tímto stavem je i poněkud jednostranný diskurs okolo osobnosti Václava Havla (mimochodem Peresova přítele), o který by asi ani sám Havel mnohdy nestál.

Nechci nyní hodnotit Peresův přínos, který se týkal pouze izraelské politiky a bezpečnosti, což byla v podstatě celá Peresova politická dráha do osmdesátých let. Ten je v mnoha ohledech z pohledu Izraele těžko zpochybnitelný. Krátce se zaměřím jen na to, čím je Peres právě známý a oslavovaný ve světě – tedy svou rolí v izraelsko-palestinském mírovém procesu (tzn. první polovina devadesátých let) a v období po Rabinově smrti (tzn. druhá polovina devadesátých let až rok 2016). 

Vztah mezi Peresem a Rabinem měl daleko k harmonii, ale byl poznamenán velkými osobními i politickými antipatiemi, byť byli oba členy stejné Strany práce. Zatímco Rabin byl daleko realističtější, Peres často působil oproti Rabinovi jako snílek, přičemž velmi tvrdě usilovalo politické funkce. Osud z nich nakonec ale udělal v devadesátých letech hlavní izraelskou dvojici lídrů mírového procesu, ze které však v roce 1995 zbyl jen Peres. 

Právě po Rabinově smrti se Peres dopustil nejzásadnější chyby ve svém životě, která ho – společně s Arafatovými chybami na sklonku devadesátých let – posunula z pozice mírotvorce spíše k zvoníku umíráčku mírového procesu. Po Rabinově atentátu se totiž izraelská společnost nacházela v šoku a zděšením nad židovským extremismem. Namísto toho, aby Peres, který v premiérském křesle do předčasných voleb zastoupil Rabina, této situace využil a posunul mírový proces dále, ztratil velmi rychle všechno. V průběhu několika měsíců Peresovy vlády zkrachovaly mírové rozhovory se Sýrií, kvůli kterým odkládal volby. V těch by podle průzkumů nechala Rabinovou smrtí stále zdrcená izraelská společnost Perese jednoznačně zvítězit.


Když pak Hizballáh zahájil na jaře 1996 sérii raketových útoků z jižního Libanonu, Peres, který zřejmě nechtěl vypadat před volbami jako „měkký“ politik, zvolil tvrdou sílu. Izraelská armáda tak zahájila v dubnu 1996 mohutnou odvetnou operaci s kódovým označením „Hrozny hněvu“. Její skutečný výsledek byl z vojenského hlediska kontraproduktivní, neboť Hizballáhu zásadně neuškodil a spíše jeho politickou pozici posílil. Navíc při jednom z útoků zasáhli Izraelci budovu OSN v libanonské vesnici Kafr Kana, a usmrtili tak uvnitř se tísnící stovku civilistů. 

Nešlo tehdy však jen o tragédii lidskou, ale i Peresovi srazila politický vaz. V následných volbách se ho totiž v důsledku „Hroznů hněvu“ zalekli izraelští Arabové, kteří by do té doby hlasovali pro Perese. Namísto toho vhazovali do uren jen bílé lístky (celkem 180 tisíc), načež těsnou většinou třiceti tisíc hlasů vyhrál premiérské volby Benjamin „Bibi“ Netanjahu z opozičního Likudu. To byl na izraelské straně počátek konce mírového procesu, neboť Netanjahu se nikdy netajil, že je jeho velkým kritikem. Bibiho dráhu sice ještě v roce 1999 na čas přerušil Ehud Barak, ale toho smetla z politické scény v dalším roce druhá intifáda a jiná těžká váha z Likudu – Ariel Šaron. 

Peres ve své neutuchající touze po návratu do politiky kandidoval v roce 2000 na úřad izraelského prezidenta. Zde přišla jeho další velká prohra, když ho v parlamentním hlasování porazil takřka neznámý politik z Likudu Moše Kacav. Peres ale pokračoval v dalším boji o politický vliv a na jaře 2001 vstoupil do Šaronovy vlády jako ministr zahraničí. Svým „mírotvorným image“ pomohl tehdy legitimizovat její rozporuplné kroky. 

Na vysněný prezidentský úřad Peres přeci jen v již značně pokročilém věku dosáhlv roce 2007, kdy byl z trestných činů obviněný prezident Kacav donucený rezignovat. V ceremoniální funkci izraelského prezidenta zůstal Peres až do roku 2014, přičemž svým mírovým image opět hlavně zastiňoval kontroverzní politiky premiéra Netanjahua, který se v roce 2009 triumfálně vrátil do premiérského křesla. 

Je velkým paradoxem, že Peresův nástupce – prezident Reuven Rivlin, který je ze stejné pravicové strany jako Netanjahu – se stal daleko silnějším kritikem Netanjahua a jeho politiky, než byl po několik let před ním „muž míru“ Peres. 

Život Šimona Perese je do značné míry historií izraelské politiky od jejích samotných počátků až do dneška. V době rozvoje mírového procesu sehrál Peres nepochybně důležitou roli. Když měl ale navázat na odkaz Jicchaka Rabina, nedařilo se mu tolik. Izraelsko-palestinského míru se tak nakonec Šimon Peres nedožil.

Vyšlo v Deníku referendum 30. 9. 2016

3 komentáře:

  1. Zdravím, jen dodám ještě fakta o jeho antimírových aktivitách v podobě budování nelegálních osad a destrukci palestinské společnosti, jaderného programu...

    Ilan Pappé, Shimon Peres from the perspective of his victims
    https://electronicintifada.net/content/shimon-peres-perspective-his-victims/18096

    Peres was active in forging Israel’s collusion with the UK and France to invade Egypt in 1956, for which Israel was rewarded by France with the needed capacity to build nuclear weapons.

    Indeed it was Peres himself who largely oversaw Israel’s clandestine nuclear weapons program.

    No less important was the zeal Peres showed under Ben-Gurion’s guidance and inspiration to Judaize the Galilee. Despite the 1948 ethnic cleansing, that part of Israel was still very much Palestinian countryside and landscape.

    Peres was behind the idea of confiscating Palestinian land for the purpose of building exclusive Jewish towns such as Karmiel and Upper Nazareth and basing the military in the region so as to disrupt territorial contiguity between Palestinian villages and towns.

    This ruination of the Palestinian countryside led to the disappearance of the traditional Palestinian villages and the transformation of the farmers into an underemployed and deprived urban working class. This dismal reality is still with us today.
    Settlers’ champion

    Peres disappeared for a while from the political scene when his master Ben-Gurion, Israel’s founding prime minister, was pushed aside in 1963 by a new generation of leaders.

    He came back after the 1967 War and the first portfolio he held was as minister responsible for the occupied territories. In this role, he legitimized, quite often retroactively, the settlement drive in the West Bank and Gaza Strip.

    As so many of us realize today, by the time the pro-settlement Likud party came to power in 1977, the Jewish settlement infrastructure, in particular in the West Bank, had already rendered a two-state solution an impossible vision.

    In 1974, Peres’ political career became intimately connected to that of his nemesis, Yitzhak Rabin. The two politicians who could not stand each other, had to work in tandem for the sake of political survival.

    However, on Israel’s strategy toward the Palestinians, they shared the Zionist settler-colonial perspective, coveting as much of Palestine’s land as possible with as few Palestinians on it as possible.

    They worked well together in quelling brutally the Palestinian uprising that began in 1987.

    Peres’ first role in this difficult partnership was as defense minister in the 1974 Rabin government. The first real crisis Peres faced was a major expansion of the messianic settler movement Gush Emunim’s colonization effort in and around the West Bank city of Nablus.

    Rabin opposed the new settlements, but Peres stood with the settlers and those colonies that now strangulate Nablus are there thanks to his efforts.

    In 1976, Peres led government policy on the occupied territories, convinced that a deal could be struck with Jordan, by which the West Bank would be within Jordanian jurisdiction but under effective Israeli rule.

    He initiated municipal elections in the West Bank but to his great surprise and disappointment, the candidates identified with the Palestine Liberation Organization were elected and not the ones loyal to Jordan’s Hashemite monarchy.

    But Peres remained faithful to what he named the “Jordanian option” as an opposition leader after 1977 and when he returned to power in coalition with the Likud in 1984-1988. He pushed forward the negotiations on the basis of this concept until King Hussein’s decision to cede any political connection between Jordan and the West Bank in 1988.

    OdpovědětVymazat
  2. Máme-li věřit Peresovým slovům (myslím, že můžeme), tak roli mírotvůrce v kritický moment naplnil v jiném konfliktu: zabránil útoku Izraele na Írán.

    http://www.jpost.com/Israel-News/Politics-And-Diplomacy/Peres-bombshell-I-stopped-an-Israeli-strike-on-Iran-469112

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si nejsem jistý, jestli by k něčemu podobnému mohlo dojít bez předešlého vědomí a nejspíš i souhlasu Američanů. Proto tohle Peresovo tvrzení ("Hele, Bibi, nedělej to, bude prů.er" - "Tak jo, Šimone, máš pravdu":) beru s rezervou.

      Vymazat