Kurdský boj proti IS zachycený na obraze v erbílské galerii. |
Značný rozruch na mezinárodní
scéně vyvolalo nedávné referendum
iráckých Kurdů požadujících vytvoření
samostatného kurdského státu.
Odmítavé reakce přišly nejen ze
samotného Iráku, ale i z dalších zemí,
v nichž se nachází početná kurdská
menšina. Jakou vůbec hrají Kurdové
v blízkovýchodní politice roli?
Kurdové jsou specifickou etnickou
skupinou či národem, která žije
v severní části Blízkého východu.
Oproti svému okolí hovoří odlišným jazykem – kurdštinou. Ta patří do rodiny
indoevropských jazyků, má řadu dialektů
a z lingvistického hlediska má blízko k perštině.
Podobně z hlediska etnicity nelze Kurdy
zařadit mezi Araby ani mezi turkické národy,
ale mají blízko spíš k íránským národům, byť
jejich původ není v některých ohledech zcela
jasný. Mezi Kurdy se dnes počítá přibližně kolem
30–40 milionů lidí, kteří žijí roztříštěni na
území několika států – nejvíce jich je v Turecku
(14–20 milionů), dále v Íránu (8–12 mil.),
Iráku (5–9 mil.) a Sýrii (2–4 mil.).
Celé toto území většina Kurdů chápe jako
svou více či méně symbolickou vlast – „Kurdistán“
či „velký Kurdistán“. Ten ale v minulosti
v celistvé podobě nikdy neexistoval. V historii
sice proběhlo několik pokusů o ustavení
kurdské státnosti, ale většinou šlo jen o krátkodobou
nadvládu nad menší částí kurdských
území. Hodně Kurdů žije také v diaspoře, nejčastěji evropské – hlavně v Německu, Švédsku,
Nizozemí a Rusku.
V České republice i obecněji na Západě je
o kurdskou problematiku velký zájem, což
částečně souvisí s tím, že se na dnešním nábožensky radikalizovaném Blízkém východě
řada Kurdů profiluje velmi sekulárně, nezřídka
levicově, a navíc mají velké zásluhy v boji
proti radikálnímu islamismu (hlavně proti tzv.
Islámskému státu, dále IS).
O Kurdech je ale
v České republice vzhledem k častému tendenčnímu
informování o celém Blízkém východě zažita i řada různých představ a mýtů
– třeba že jsou největším národem bez státu,
že všichni Kurdové usilují o vlastní státnost
atd. Kurdská realita je však často výrazně složitější. Třeba v dnešním Turecku žije řada Kurdů, kteří
jsou loajální tureckému režimu a dlouhodobě podporují prezidenta Erdoğana. Podobné je
to s částmi kurdské populace na území dalších států, kde zdaleka ne všichni mají zájem
o kurdský separatismus.
Kurdové – hlavně pak syrští a iráčtí – mají
skutečně velké zásluhy v boji proti IS, což ale
neznamená, že by naprostá většina z nich nebyli
muslimové. Je pravda, že kurdské pojetí
islámu je obecně sekulárnější, než jak ho chápe
například mnoho Arabů. To ale neznamená, že
by i mezi Kurdy nebyli islamisté, či dokonce
radikální islamisté. Malá část kurdských radikálních
islamistů se dokonce připojila k IS.
Dialekty kurdštiny (kliknutím zvětšíte). |
Kurdové a jejich sousedé
Postavení Kurdů v rámci čtyř hlavních zemí,
které obývají, je odlišné, a navíc se průběžně
vyvíjí v kontextu aktuální politické situace.
Obecně je možné konstatovat, že tradičně nejkomplikovanější
je postavení Kurdů na území
Turecka. Kurdská komunita v Turecku je ze
všech nejpočetnější a v jejím rámci se také projevilo
nejširší množství politických tendencí,
včetně radikálního separatismu. Ten v Turecku
začala ztělesňovat Kurdská strana pracujících
(PKK) založená na sklonku 70. let. Je výrazně
radikálně levicová a její násilí často nebylo
omluvitelné ani represemi ze strany tureckých
bezpečnostních složek pacifikujících Kurdy.
Na druhou stranu v Turecku žije i řada Kurdů,
kteří se od PKK distancovali a z různých
důvodů začali podporovat turecký politický
establishment. Mohli tak činit kvůli tomu, že
pro ně byla PKK příliš radikální, nebo proto,
že jsou muslimové (PKK se totiž zpočátku
profilovala sekulárně až protinábožensky).
Případně také mohlo jít o kurdské podnikatele,
kteří začali profitovat z Erdoğanových ekonomických
reforem po roce 2000.
Bývalý prezident iráckých Kurdů Barzání
|
Velmi brutálně byli Kurdové potlačováni
v Iráku režimem Saddáma Husajna, hlavně
pak v 80. letech, kdy probíhala irácko-íránská
válka. Írán tehdy některé kurdské separatistické
frakce na severu Iráku podporoval, což
vyvolalo Saddámovu brutální reakci: v rámci
genocidní protikurdské kampaně Anfál (1986–
1989) povraždil desetitisíce Kurdů, někdy i za
pomoci bojových plynů. Iráckým Kurdům se
ale relativně brzy nato – po Saddámově porážce v první válce v Zálivu v roce 1991 – podařilo
získat s pomocí USA vysokou míru autonomie
a zároveň nedotknutelnosti ze strany výrazně
oslabeného Saddámova režimu.
Od té doby iráčtí Kurdové svou autonomii
velmi posílili, takže se začala téměř podobat
státnosti. Nedávné referendum iráckých Kurdů
se proto z pohledu jejich historické zkušenosti
sice může jevit jako pochopitelné, ale zároveň ho lze chápat i jako poněkud nešťastné,
protože je zjevné, že jím za současné situace
spíš více ztratili než získali.
Situace Kurdů v Íránu a Sýrii byla v posledních
desetiletích o něco méně pohnutá než
v Turecku a Iráku, ale i tam se stávali terčem
diskriminace nebo se dostali do konfliktu s islámskou
republikou či s baasistickým režimem
rodiny Asadů. Syrští Kurdové mají ideově velmi
blízko k PKK (její vůdce Abdullah Öcalan
pobýval řadu let v syrském exilu), což se projevuje
mj. velkými komplikacemi v současném
syrském konfliktu. Turci tak vidí v syrských
Kurdech často větší nebezpečí než v IS, což
vede tureckou armádu ke kontroverznímu lavírování
a k obviněním Turecka, že nedostatečně postupuje proti IS, nebo že s ním dokonce
někdy spolupracuje.
Většina Kurdů si skutečně v hloubi duše nejspíše
přeje nezávislý Kurdistán, ale tím bude
pravděpodobně nějaká širší shoda mezi nimi
končit. Mnoho z nich si uvědomuje komplikovanost
politické situace, v níž se nachází,
a mají obavy, co by mohlo reálné vyhlášení nezávislosti
vyvolat – hlavně pak ze strany Turecka
a Íránu. Názory na praktické kroky vedoucí
ke vzniku samostatného státu se tak budou
v jednotlivých částech kurdských území zřejmě
výrazněji rozcházet.
Přibližná struktura různých kurdských politických frakcí (kliknutím zvětšíte). |
Snění o Kurdistánu
K tomu je třeba připočíst tradiční nejednotnost
rodinnou/kmenovou, politickou (na jednotlivých
kurdských územích bojuje o moc
řada politických skupin), náboženskou (mezi
Kurdy je i řada příslušníků dalších náboženství,
jako např. křesťané a jezídové), ekonomickou
atd. Řada mocností – třeba právě zmiňovaní
Turci (či Osmané) nebo Íránci (Peršané)
– tradičně vyvolávala mezi Kurdy konflikty,
aby je jako celek oslabila. Turci například
i v současnosti podporují některé irácké kurdské
milice, které nemají dobré vztahy s PKK,
aby jich využili k boji právě proti ní. Někteří
Kurdové tak na dnešním Blízkém východě zabíjejí
jiné Kurdy.
Eskalace konfliktu třeba v případě vyhlášení
nezávislosti iráckého Kurdistánu není reálným
scénářem. Turci, Íránci i centrální vláda
v Bagdádu dali nedávno najevo, že si plnou
nezávislost iráckých Kurdů nepřejí. Za tím stojí
mj. obava, že by ztratili kontrolu nad ropou
na Kurdy osídlených územích, na kterou je sever
Iráku velmi bohatý. Ale i další hráči, kteří
se angažují na současném Blízkém východě –
jako USA, EU či Rusko – mají z další destabilizace
poměrů obavy.
Franz Kafka a Protokoly sionských mudrců
|
V poslední době podpořil irácko-kurdskou
nezávislost docela zřetelně Izrael. Je pravda,
že židovsko-kurdské a do určité míry i izraelsko-kurdské
vztahy jsou tradičně dobré, ale
dnešní izraelská podpora není zcela nezištná.
Nezávislý irácký Kurdistán by totiž pro
Izrael představoval především důležitou pozici
přímo na íránské hranici. Kurdy by tak
izraelská podpora mohla zavléct do hloubi
nebezpečné a zdaleka nekončící íránsko-izraelské
řevnivosti. V tomto kontextu je
také zajímavé, že premiér Netanjahu velmi
horuje pro kurdskou nezávislost, ale pokud
by měl podpořit něco podobného v případě
Palestinců, lze jeho postoj spíše přirovnat
k postoji dnešního Turecka k nezávislému
Kurdistánu.
Opravdu funkční, mezinárodním společenstvím
i sousedy uznaný kurdský stát si proto
v atmosféře současného napětí a konfliktů v Sýrii a Iráku příliš představit zatím nelze. Ale ani za situace, až válka definitivně skončí, existují pochybnosti
o tom, že by třeba Turecko mohlo souhlasit
se vznikem syrského Kurdistánu poblíž své
hranice. Podobně tak ani Íránci nesvolí k odtržení
části svého území. Je ale
možné, že iráčtí Kurdové
reálné nezávislosti nakonec
přece jen dosáhnou – půjde
však spíše o dlouhodobější
proces.
-MČ-
Vyšlo v Katolickém týdeníku, 21.–27. 11. 2017.
Nejvýznamnější tribální svazy a klany v kurdské společnosti (kliknutím zvětšíte). |
Žádné komentáře:
Okomentovat