Není překvapivé, že aktuální Trumpovy kroky ohledně Jeruzaléma, vzbudily emoce mnoha běžných židů, křesťanů i muslimů. Kdo však bude na celé věci nejvíce profitovat jsou náboženští fundamentalisté těchto tří velkých náboženství. V Trumpově politice dostávají nový arzenál pro svou vyhraněnou teologickou argumentaci, byť u každé skupiny poněkud jiného druhu. Je to tak pokračování revivalu náboženského fundamentalismu (a s ním spojenými jevy, kterými může být někdy i náboženský extrémismus), který propukl naplno v 60.a 70. letech minulého století. Tu velmi dobře popsal francouzský politolog Gilles Kepel ve své knize „Boží pomsta - Křesťané, muslimové a židé znovu dobývají svět“ z roku 1991 (La revanche de Dieu: Chrétiens, juifs et musulmans à la reconquête du monde, Seuil, Paris 1991)
Pro izraelskou vládu je Trumpovo uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele ideologickým vítězstvím. Současná izraelská vláda je totiž výrazně nacionalisticky-pravicová a její ideologie, ztělesněná hlavně nejsilnější vládní stranou Likud, které předsedá premiér Netanjahu, v některých důležitých rysech stále vychází z tzv. revizionistického sionismu.
 |
| Vladimír Žabotinský - hlavní osobnost revizionistického sionismu. |
Jeho duchovním otcem byl Vladimír Žabotinský (1880–1940), který na rozdíl od tehdejší izraelské levice ztělesňované pozdějším prvním izraelským premiérem Davidem Ben-Gurionem (1886–1973) měl daleko maximalističtější požadavky na teritoriální podobu židovského státu a Jeruzalém v něm hrál centrální úlohu. Pro levicové sionisty byl naopak tradičním centrem sekulární Tel-Aviv.
 |
| Rabín Kúk - hlavní osobnost náboženského sionismu |
Zároveň část současných izraelských ministrů (hlavně těch z druhé nejvýznamnější vládní strany Židovský domov) ztělesňuje i další ideologii – náboženský sionismus. Jedná se de facto o modernistický a politizovaný ortodoxní judaismus. Ten na rozdíl od ultra-ortodoxních židovských proudů, které zdůrazňují spíše duchovní rozměr Jeruzaléma (židovský teologický koncept Nebeského Jeruzaléma - hebrejsky Jerušalajim šel Ma´ala) a sekulární moderní politika pro ně nemá takový význam, vyzdvihují i současný politický význam a důležitost fyzického ovládnutí „pozemského Jeruzaléma“ (Jerušalajim šel Mata).
Jak už bylo zmíněno, pro současnou izraelskou vládu tak přesun americké ambasády do Jeruzaléma – tedy diplomatické mise jedné z hlavních supervelmocí – bude jednoznačným ideologickým vítězstvím. Na druhou stranu eskalace násilí, kterou nelze rozhodně vyloučit, může začít ohrožovat životy řady Izraelců, bez ohledu na jakoukoliv ideologii či stupeň zbožnosti či sekularismu.
Trump prolomil dlouholetý status quo
Pro naprostou většinu Palestinců (a to nejen muslimů, ale i palestinských křesťanů) má krok USA, význam zcela opačný. V sekulárním palestinském nacionalismu i v palestinském politickém islámu totiž hraje Jeruzalém (arabsky Al-Kuds) rovněž centrální úlohu.
Především pak jeho východní, původně zcela palestinská část, kde se také nachází Chrámová hora se dvěma muslimskými svatostánky, které představují třetí nejvýznamnější místo islámu (po Mekce a Medíně) – mešitou Al-Aksá a vizuálně velmi výrazným Chrámem Skály. Jeho zlatá kopule je vedle palestinské vlajky ústředním symbolem palestinské identity.
 |
| Symbolika Jeruzaléma na plakátech v palestinském uprchlickém táboře. |
Chrámová hora je také nejposvátnějším místem judaismu, avšak Izrael je oficiálně sekulární stát. V roce 1967, kdy izraelská armáda dobyla Chrámovou horu, tak vláda následně rozhodla o tom, že přenechá její správu v rukou muslimů, tak jak to bylo už od roku 637 (s přerušením v době křížových výprav). Navíc tradice judaismu (potvrzená izraelským Vrchním rabinátem) zakazuje židům na Chrámovou horu z teologických důvodů vstupovat.
Východní Jeruzalém s Chrámovou horou však nemá symbolický význam jen pro Palestince, ale i pro řadu muslimů z celkové 1,7 miliardové globální muslimské populace představuje město podobně emotivní záležitost, jako pro Izraelce a Palestince. Z tohoto důvodu se až dosud takřka všichni vnější političtí hráči, kteří ovlivňovali osud Jeruzaléma, snažili zůstat neutrální a nepreferovali jednoznačně žádnou ze stran.
Trumpovy ambice jsou tak prolomením tohoto desetiletí trvajícího status quo a je velmi těžké odhadnout, jaké přivodí důsledky. Riziko krveprolití začne primárně ohrožovat Izraelce a Palestince, avšak ani američtí občané mu nemusí uniknout. To si američtí prezidenti až dosud jasně uvědomovali a jednali podle toho.
Hra o evangelikály
 |
| Trump a jeho evangelikální podporovatelé během prezidentské kampaně. |
Přesun americké ambasády do Jeruzaléma byl jedním z Trumpových volebních slibů, který se teď snaží splnit. Tento slib nebyl určen ani tak americkým židům, kteří jsou z velké části liberálové a voliči demokratů a politický status Jeruzaléma pro ně není až tak důležitý.
Spíše byl směřován směrem k velmi silné voličské komunitě evangelikálních křesťanů hlavně z jižních států USA. Jejich křesťanská teologie totiž zahrnuje i politický aspekt, který vidí v dnešním Izraeli a Jeruzalému předzvěst druhého příchodu Ježíše Krista. Naopak islám ztělesňuje v jejich teologii síly opačné. Trump za své zvolení vděčí mimojiné právě této skupině amerických voličů.
On sám rozhodně není příkladem křesťanské zbožnosti, spíše naopak. Avšak takovýto krok – který bude vnímán řadou Američanů právě teologicky – může Trumpovi napomoci „smýt hříchy“. A méně zbožné skupině voličů, sponzorům a řadě republikánských kongresmanů a senátorů přinejmenším ukáže, že „umí držet slovo“.
To vše navzdory tomu, že se střízlivým pohledem jedná o značně iracionální a politicky neprozřetelné gesto, které, jak už bylo zmíněno, může právě ohrozit bezpečí Američanů na Blízkém východě i jinde po světě. Radikálně islamistický extrémismus není rozhodně jev, který by odezníval a Američané jsou jedním z jeho oblíbených cílů. Tato tendence tak může posílit.
Finální úder pro mírový proces?
 |
| Palestinské a izraelské vlajky na demonstracích před Damašskou bránou v Jeruzalémě. |
Spojené státy se snažily – více či méně upřímně – hrát na širším Blízkém východě dlouhodobě roli „čestného vyjednavače“ a „exportéra demokracie“, tak jednoznačně a oficiálně opustí „nezávislou“ pozici. Ty poslední uvozovky jsem použil proto, že i bez přesunu ambasády do Jeruzaléma byla americká politika často vnímána jako nepříliš objektivní, jednoznačně podporující Izrael a některé méně i více kontroverzní arabské režimy. Přesto se některým americkým prezidentům (hlavně Clintonovi a Obamovi) dařilo do určité míry zaujatou americkou image poněkud zlepšovat.
Zatím jediný – alespoň v dílčích ohledech úspěšný – izraelsko-palestinský mírový proces probíhal v 90. letech právě pod patronátem USA. A jedním z jeho nejdůležitějších, nejsložitějších a nejcitlivějších – a proto zatím nedořešených – prvků pak byla právě otázka Jeruzaléma. Tu teď Trump rozsekne bez ohledu na principy celého procesu dvoustátního řešení konfliktu, které tak usilovně prosazovali jeho předchůdci (hlavně Clinton a do jisté míry i Bush starší a mladší). Mírový proces, který se už beztak dlouhodobě nachází ve stádiu klinické smrti, tak možná dostane finální úder.
Pro Ameriku bude také od těchto chvil jen enormně obtížné vrátit se do nějaké nezávislejší pozice. Kromě zhoršení vztahů s Palestinci – a zřejmě i s mnoha Izraelci, kteří nemají zájem o americká gesta, neboť právě oni ponesou největší nebezpečí Trumpova rozhodnutí – to poškodí i vztahy se státy, které jsou pro USA na Blízkém východě velice důležité – mimojiné s Jordánskem, Tureckem, Katarem a některými dalšími zeměmi.
Silácká gesta, ale žádná jasná strategie
 |
| Podepsání první smlouvy z Osla (1993). |
Zatím jsme mohli vidět, že na Blízkém východě dělá Trump rád silácká gesta – vystřelí třeba salvu raket v Sýrii, nebo hodí do Afghánistánu největší bombu na světě. To vypadá zajisté efektně v televizi, ale ve skutečnosti nejsou tyto počiny projevem žádné jasné blízkovýchodní strategie.
V samotném izraelsko-palestinském konfliktu Trump nedávno překvapil poměrně brzkým setkáním nejen s Netanjahuem (s čímž se víceméně počítalo), ale i s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem. To mohlo na první pohled nasvědčovat, že se bude snažit setrvat v kurzu snah svých předchůdců o dosažení izraelsko-palestinského míru. Současná vůle k přesunu ambasády je však zcela v rozporu s touto strategií. Opět tak vidíme naprostý nedostatek nějaké jasné myšlenkové linie Trumpovy politiky vůči izraelsko-palestinskému konfliktu.
Trumpův zeť a poradce pro blízkovýchodní konflikt Jared Kushner je určitě člověkem větší osobní integrity a působící důvěryhodněji než jeho tchán. Jako diplomat však – alespoň podle toho co proniklo na veřejnost – zatím příliš nepřesvědčil. Na adresu izraelsko-palestinského konfliktu se dokonce onehdá vyjádřil, že „si není vůbec jistý, jestli má řešení“.
Byť si osobně může myslet, co chce, jako blízkovýchodní vyjednavač a diplomat by něco podobného asi neměl nahlas prohlašovat. Celkově tak možná Kushnerovým diplomatickým aktivitám nelze upřít dobrou vůli, ale zřejmě jim chybí hlubší diplomatické zkušenosti, které jako mladý realitní magnát neměl příliš kde získat.
Ale i kdyby byl sebeschopnější, s tchánem jakého má, by byla Kushnerova úloha složitá, i kdyby už byl zasloužilým laureátem Nobelovy ceny míru...
Vyšlo na iDnes, 7. 12. 2017
 |
| Jared Kushner a Ivanka Trumpová v Saúdské Arábii. |
Žádné komentáře:
Okomentovat