Blízký východ 2018 - nejdůležitější události

Čtenářům Blízkovýchodních stránek vinšuji P.F. 2019!

..a teď opět k věci. Za účelem shrnutí vývoje na Blízkém východě v roce 2018 mě poslali ze serveru ČT24 dvě otázky: 

Která událost na Blízkém východě v roce 2018 měla, nebo bude mít největší dopad na proměny regionu?

Z takového komplexu turbulentních událostí a neštěstí, které se na Blízkém východě odehrály v uplynulém roce se těžko vybírá. Šlo by zmínit ohromné projevy násilí v Sýrii, Jemenu, Libyi.. Přesto pokud sledujeme kromě momentálního dopadu dění a osobních lidských tragédií i širší geopolitický kontext, tak mezi ty dlouhodoběji nejvíce destabilizující kroky patří určitě znovuobnovení proti-íránských sankcí Trumpovou administrativou. Namísto aby se USA pokusily v oblasti o geopolitické vyvažování, které zahájil Obama (což byl v podstatě jeho jediný výrazný úspěch na Blízkém východě), přiklánějí se USA k jednostranné podpoře některých velmi sporných sunnitských režimů. 

Nejnebezpečnější podoby islamistického radikalismu - pro Západ i islámský svět samotný - vyvěrají totiž právě z jejich nitra, nikoliv z Íránu (jakkoliv je jeho politika rovněž kontroverzní, hlavně pak v podpoře Assada).

Jistě nelze popřít, že s Íránem má problém Izrael - jenže pokud by jeho občané byli schopni dosadit k moci i jiné politiky, než současného premiéra, který napětí využívá, mohla být uplynulá léta namísto eskalace etapou zklidnění izraelsko-íránského napětí. Není však vůbec vyloučeno, že tato ojedinělá možnost brzy pomine, protože Trumpova rádoby-silácká politika ve skutečnosti v Íránu posiluje možnost návratu nových Ahmadínežádů. 

Řada dalších událostí s velkým dopadem - jako byla vražda novináře Chášokdžího - je jen ilustrací toho, jak nebezpečné mohou některé režimy být, pokud USA přejdou od vyvažování k jejich jednostranné podpoře a těm pak projde, co by jindy jen stěží.   

A pak je tu další paradox - zatímco se na jednu stranu snaží Trump oslabit Írán, zcela nekoncepčně přenechá plánovaným odchodem amerických jednotek sever Sýrie vlivu íránských spojenců - Assada a Rusů. 

Trumpova blízkovýchodní politika je tak jeden obrovský nekoncepční chaos, ze kterého momentálně profituje hlavně Rusko a Assad a v omezenější míře také paradoxně Írán (na ten sice dopadají americké sankce, ale zároveň posilují jeho klíčoví spojenci v oblasti) a Izrael (vládnoucí izraelská nacionalistická pravice nejrůznějších odstínů má za Trumpa zelenou prakticky v čemkoliv, na druhou stranu Trump posiluje Assadovu pozici, z čehož má Izrael obavy). 

Co byla nejdůležitější událost v izraelsko-palestinském konfliktu v roce 2018?  

Zde je opět nejdůležitějším mezníkem Trumpova destrukce snah jeho předchůdců. Tentokrát se jedná o likvidaci pozitivního dědictví zanechaného celou linií amerických prezidentů počínaje nedávno zesnulým Bushem starším. 

Symbolické a v praxi zbytečné kroky, jako byl letošní přesun americké ambasády do Jeruzaléma, byl vysoce chybný. Izrael mohl i tak v Jeruzalémě dlouhodobě činit prakticky cokoliv a z pohledu judaismu tento krok povzbudil především radikální proudy židovských mesianistů v Izraeli a křesťanských evangelikálních fundamentalistů v zahraničí. 

Dlouhodobě pošramocená důvěra v americkou zahraniční politiku a její deklarované snahy o "spravedlnost, dobro a demokracii", se tak ocitla nebezpečně blízko dna. 

Historie proti-íránských sankcí do roku 2016

Hamás 2.0 mírní slovník. Změna kurzu, nebo jen prázdná slova?

Palestinské radikální hnutí Hamás vydalo „update“ své charty z roku 1988. Kdo vývoj Hamásu sleduje, bude zřejmě překvapen řadou nových ustanovení, které přináší. Některé pasáže totiž připomínají manifest nějaké lidskoprávní či feministické organizace.  

Dokument byl vydán v katarském hlavním městě Dauhá, kde sídlí současné exilové vedení organizace v čele s dlouholetým vůdcem Chálidem Mišálem.

Oproti původní chartě totiž už dnešní Hamás nemluví o Palestině v hranicích z roku 1948 (tzn. včetně izraelského území), ale o hranicích palestinských území po roce 1967. Má tedy na mysli Západní břeh a pásmo Gazy, tedy území, na kterých má dle principů mírového procesu z 90. let vzniknout Palestinský stát a které také za Palestinu oficiálně považuje i největší vnitřní politický soupeř Hamásu – hnutí Fatah.

Jedním dechem sice Hamás i v novém textu dodává, že Izrael a sionismus zůstávají jeho úhlavním nepřítelem a principy mírového procesu nadále neuznává, ale v kontextu dlouhodobé neústupnosti Hamásu je i výše uvedené výraznou změnou.

Řetězec politických krizí Hamásu

Útočný tunel Hamásu.

Každý se jistě zeptá, proč se dnešní Hamás snaží působit smířlivěji a je-li je za těmito snahami možné hledat upřímnost? Tu bude pochopitelně možné posoudit až na základě konkrétních kroků, nicméně důvodů chovat se jinak má dnešní Hamás opravdu hodně.

Minimálně od roku 2006 se totiž nachází ve stále se rozšiřujícím řetězci politických krizí: Po roce 2006, kdy Hamás překvapivě vyhrál palestinské volby, se prudce zhoršily jeho vztahy s Fatahem, který se nechtěl vzdát svých politických pozic. Tento konflikt mezi Fatahem (ovládajícím Západní břeh) a Hamásem (silným zvláště v pásmu Gazy) má pak dlouhodobě spíše prohlubující se tendenci. 

Hamásu svitla v roce 2012 naděje na posílení, když se v Egyptě stal na krátký čas prezidentem Mohamed Mursí, který Hamás podporoval. V roce 2013 však přišla studená sprcha maršála Sísího, který Mursího sesadil a uvěznil a se spojenci jeho režimu (kam spadají samozřejmě i zahraniční frakce Muslimského bratrstva jako je Hamás) přerušil kontakty.   

Další velkou komplikací pro Hamás se stalo dění v Sýrii, kde jeho exilové vedení dlouho využívalo damašského azylu pod ochranou Bašára Asada. Jenže Hamás začal v roce 2011 asadovskou kontrarevoluční politiku kritizovat a syrský prezident velmi brzy své hosty vypoklonkoval.

A nelze samozřejmě zapomínat ani na dlouhodobý konfliktní vztah s Izraelem, který Hamás v minulosti často přiživoval a jehož důsledky byly následně pro prosté obyvatele Gazy velmi tvrdé.

Hamás ani v novém dokumentu nezmiňuje nic o uznání legitimity Izraele, přesto v novém textu najdeme alespoň snahu zahladit odkazy na antisemitismus, který v 80. letech Hamás někdy doslova převzal z evropského prostředí. To dobře ukazuje zvláště tato pasáž původní charty z roku 1988:

„Ekonomickými prostředky ovládli Židé svět, nechal vypuknout revoluce (francouzskou, ruskou). Zednáři, rotariáni, Lions club, B ́nai B ́rith atd. jsou zodpovědní za rozklad společnosti...“.

V textu z roku 2017 naopak můžeme najít toto tvrzení:

„Hamás má za to, že je v konfliktu se sionistickým projektem, nikoliv s židy kvůli jejich náboženství. Hamás nebojuje s židy, protože jsou židé, ale s (židovskými) sionisty, kteří okupují Palestinu. Ale jsou to právě sionisté, kteří neustále identifikují židovství a židy s jejich koloniálním projektem 

a jeho ilegální existencí.“

Některé další nové pasáže pak jako kdyby byly vystřižené z manifestu nějaké současné lidskoprávní či feministické organizace:

„Hamás odmítá útlak jakékoliv lidské bytosti nebo podkopávání jeho či jejích práv na nacionalistickém, náboženském či sektářském základě.“ ... 

„Role palestinské ženy je zcela fundamentální pro současnost i v budoucnost, ostatně jako tomu bylo během palestinské historie vždy. Žena má rovněž stěžejní roli v odporu (vůči okupaci), 

osvobození a v budování politického systému.“

Nástup pragmatiků?

Ismáíl Haníja - jedna z nejdůležitějších
osobností současného Hamásu a zároveň
představitel pragmatičtějšího proudu v hnutí. 

V praxi to samozřejmě nemusí znamenat reálný respekt k judaismu ani feministickým hodnotám ze strany Hamásu. V tomto kontextu je třeba mít na paměti, že Hamás nebyl nikdy monolit a že v něm vedle tvrdých fundamentalistů a extrémistů působili i velcí pragmatici. A ti dnes zřejmě získávají v hnutí větší vliv.

Dobře si tak uvědomují, že Hamásu prospěje, pokud se pokusí sejmout otěže antisemitismu a fundamentalismu, které na sebe sám navlékl nejen svými činy, ale i původním textem své Charty z roku 1988. Ovšem daleko důležitější než text na papíru bude, zda Hamás skutečně začne nějak svá tvrzení reflektovat i v reálné politice.

Rovněž stojí za pozornost, že Hamás také v novém dokumentu vůbec nezmiňuje vazbu na egyptské Muslimské bratrstvo, jehož filozofií se inspiroval. To je zřejmě rovněž výraz pragmatismu – Hamás totiž potřebuje nejen klid na izraelské hranici, ale také dobře vycházet s egyptským režimem. A ten je v současnosti veden maršálem Sísím, který byl klíčovou osobou při sesazení prezidenta Mursího.

Přitom Mursího establishment vzešel právě z řad Muslimského bratrstva, od něhož se tak dnešní Hamás snaží spíše distancovat. Ostatně současné Bratrstvo (viz aktuální publikace;) není zdaleka nějakým tajným celosvětovým muslimským spiknutím organizujícím například uprchlickou krizi, jak před časem zmínil Miloš Zeman. Spíš naopak – velmi se odlišuje podle toho, v jaké konkrétní muslimské zemi působí a jeho jednotlivé frakce jsou navzájem už propojené pouze symbolicky, pokud vůbec. Navíc Hamás není zdaleka jedinou jeho odnoží, která se pokusila vydat samostatnou cestou. Nedávno se třeba dědictví Muslimského bratrstva pokusila zbavit i tuniská strana An-Nahda. 

Malá část antisionistických ultraortodoxních židů
sympatizuje s Hamásem už delší dobu. Na snímku
při setkání s Ismáílem Haníjou  (Gaza, 2009)

Hamás má určitě řadu důvodů měnit se a čas brzy ukáže, jak jsou tyto snahy upřímné. Vcelku dle očekávání izraelský premiér Netanjahu nové prohlášení Hamásu odmítl jako „kouřovou clonu“ nad jeho pravými úmysly. Z jeho pohledu je to celkem logické, protože Netanjahu tradičně využívá extrémismu Hamásu nejen k činění drakonických opatření proti Palestincům, ale i k ústupkům vůči vlastní radikální pravici a osadníkům, či k nadbíhání zbrojařským a bezpečnostním lobby. Pokud by se nyní Hamás i v reálu umírnil, Netanjahu by pro svou tradiční politiku mohl začít ztrácet půdu pod nohama. Ta už je ostatně dlouho kluzká ve stínu jeho různých politických skandálů. A pak nelze samozřejmě zapomínat i na nevypočitatelný faktor „velkého bílého otce ve Washingtonu“, který může vnést do izraelsko-palestinských vztahů novou dynamiku.

Vyšlo na iDnes, 3. května 2017  

Trump a Blízký východ - první reálné kroky

Donald Trump je u moci sotva dva týdny, ale jeho politické kroky už stačily vzbudit celosvětové pozdvižení. Prostřednictvím série výkonných prezidentských nařízení (executive orders) se totiž vrhl do plnění svých volebních slibů. Odstartoval je především dekret týkající se výstavby zdi na mexické hranici. Ten mohl být na základě Trumpovy kampaně celkem očekávatelný. Zatím ale není jasný Trumpův postoj v řadě dalších důležitých otázek – mezi jinými také ve věci různých blízkovýchodních problémů. Na jejich adresu byl ve své volební kampani – na rozdíl třeba právě od mexické zdi – daleko méně čitelný, nekonzistentní a chaotický. Trump sice v kampani často napadal nejen islámský extremismus – a občas i muslimy jako celek – avšak ani z toho nešla dovodit nějaká jednoznačná vize. V některých předvolebních projevech například odmítal jakékoliv další pozemní americké angažmá na Blízkém východě, v jiných zase vojenskou hantýrkou mluvil o „boots on the ground“ (přítomnosti amerických pozemních jednotek) při eliminaci ISIS.  

Paradoxně zatím nejvýraznějším zahraničněpolitickým krokem vzhledem k Blízkému východu bylo nařízení týkající se vnitřní americké politiky. Konkrétněji se jedná o výkonný příkaz č. 13769 (i přes Trumpovu současnou hyperaktivitu jde o celkové číslování všech prezidentských dekretů v americké historii) oficiálně nazvaný „Ochrana národa proti vstupu zahraničních teroristů do Spojených států“. Ten na 120 dní pozastavuje Americký program pro uprchlíky (USRAP) a na devadesát dní zabraňuje vstupu občanů z blízkovýchodních zemí jako je Irák, Írán, Libye, Somálsko, Súdán, Sýrie a Jemen. Protiopatření podobného charakteru už zavedl Írán. Irák, který destabilizovala politika G. W. Bushe – a do dnešních dní hostí přes pět tisíc amerických vojáků – dal také najevo velké rozhořčení.

Výše uvedené omezení vstupu je zřejmě Trumpovýmn pokusem o naplnění dalšího volebního slibu, který v kampani prezentoval slovy: „Požaduji úplné a celkové zastavení vstupu muslimů do Spojených států, dokud představitelé naší země nezjistí, co se ksakru děje“  (I am calling for a total and complete shutdown of Muslims entering the United States until our country's representatives can figure out what the hell is going on). Trump mluvil o „celkovém zastavení vstupu muslimů“, což mu ale z pochopitelných důvodů neumožňuje americká ústava. Zřejmě se tak svůj populistický slib pokusil naplnit jistou obezličkou. Celá věc je přitom velmi sporná z ústavněprávního pohledu, neboť kolektivně odsuzuje celé národy, nikoliv jen konkrétní radikály či podezřelé osoby. V USA už dlouho žije velký počet  Íránců, Syřanů i příslušníků dalších blízkovýchodních národů, kteří často odešli do exilu před svými režimy, následně získali zelenou kartu, avšak nikoliv americké občanství a pasy. Navíc i Trumpův předpoklad, že se podaří do devadesáti dnů příslušným americkým úřadům zjistit „co to se ksakru děje“ je celkem úsměvný.. 

A ještě v jednom ohledu je celé nařízení nejen sporné, ale i vysoce pokrytecké: Je skutečně pravda, že z Trumpem vymezených sedmi zemí pochází řada islamistických radikálů. Podle průzkumu k republikánům blízkému think-tanku Cato Institute však od roku 1975 do roku 2015 nikdo z těchto zemí nespáchal žádný teroristický útok na americkém území. Naopak ve výčtu Trumpem „zakázaných“ zemí chybí řada států, ze kterých v nedávné době skutečně došlo k vážnému ohrožení Ameriky terorismem – např. ze Saúdské Arábie (Bin Ládin i velká část únosců z 11. září 2001 byla právě odtud) či z Egypta (velitel útoků 11. září i několik dalších radikálů pocházelo právě odtud). Selektivní výběr „nebezpečných zemí“ není samozřejmě náhoda – USA pojí se saúdským a egyptským režimem četné dohody a kontrakty. Objevil se i názor, že Trump také nechtěl komplikovat vztahy se zeměmi, kde má on sám obchodní zájmy. Cato Institute ale ještě upřesňuje, že pouhých dvacet osob z celkových 3,25 miliónů uprchlíků, kteří přišli do USA v daném období, byli obviněni z přípravy nebo vykonání teroristického činu na půdě USA. A jen tři Američané byli při těchto útocích zabiti, navíc všichni zradikalizovanými kubánskými uprchlíky, nikoliv radikálními islamisty.  

Co se týká blízkovýchodních oblastí, které byly za Obamy v hledáčku americké politiky, tak Trump v předvolební kampani zkritizoval prakticky vše, co v jejich ohledu Obamou bylo (či nebylo) učiněno. Zde je třeba reflektovat, že dědictví Obamovy politiky na Blízkém východě je velmi nejednoznačné, a to hlavně v případě konfliktů v Sýrii, Libyi či Iráku. Nepodařil se mu ani žádný zásadní pokrok v řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Prakticky jediným průlomovým bodem – a rovněž diskutabilním, jehož efektivita se ukáže teprve časem – bylo uzavření atomové dohody s Íránem. Ale i o té Trump prohlásil, že je „nejhorší dohodou, jaká kdy byla uzavřena“. Pro Trumpa ale nebude jednoduché ji zrušit, neboť nebyla uzavřena pouze mezi USA a Íránem, ale jejími smluvními stranami jsou také Velká Británie, Francie, Rusko, Čína a Německo.  

Izraelský premiér Netanjahu i řada dalších izraelských politiků zvolení Trumpa přivítala – a nešlo zdaleka jen o diplomatickou etiketu. Jeden z Trumpových dřívějších poradců, David Friedman, se například stal novým americkým velvyslancem v Izraeli. Ten má nejen blízko k Netanjahuovým postojům, ale není příliš vzdálen ani od izraelských politiků, kteří od něj stojí ještě více napravo. To v praxi signalizuje především podporu výstavby židovských osad na palestinském území a co největší oddálení – případně úplné zrušení – možnosti dvoustátního řešení vleklého izraelsko-palestinského sporu. Koneckonců Netanjahu už začal Trumpova příchodu využívat a během prvních dvou týdnů jeho vlády inicioval výstavbu tolika osadnických bytových jednotek, jako za druhé Obamovo volební období. To může zanedlouho vyústit v nové kolo radikalizace Palestinců a přinést s sebou další vážnou eskalaci konfliktu (někteří komentátoři ale předpokládají, že postoj Trumpovy administrativy k výstavbě osad bude kritičtější). 

U jednoho volebního slibu ale Trump není stále zdaleka tak iniciativní jako u jiných: Jedná se o  zdánlivě jednoduše realizovatelný příslib přesunu americké ambasády z Tel-Avivu do Jeruzaléma. Trump však v tomto ohledu zůstává zatím zdrženlivý, což může souviset alespoň s částečnou reflexí faktu, že tak jednostranný krok – navíc v době vleklé krize izraelsko-palestinských jednání – by pohřbil nejen veškeré předešlé americké snahy o mír, ale mohl by se stát i rozbuškou velkých nepokojů, které  by ohrozily životy nejen řady Izraelců a Palestinců, ale také Američanů.

Otázek ohledně Trumpovy konkrétní blízkovýchodní politiky tak zůstává stále výrazně více než odpovědí. Je třeba brát v potaz, že Trump nikdy nebyl žádný ideolog, ale spíše velký oportunista. Bude tak i na Blízkém východě dělat to, co je pro něho momentálně nejvýhodnější. Takový přístup má více aspektů: Momentální výhodnost nemusí zohledňovat žádné dlouhodobé vize (například snahu o dosažení izraelsko-palestinského míru), ale může to zase znamenat, že se vůbec nemusí řídit nějakými ideologickými scénáři, jak to činili neokonzervativci v době G. W. Bushe. Bradley Burston z izraelského deníku Haarec varuje před temnou stránkou oportunismu a cynismu současného prezidenta. Trumpovi by totiž – ve spojení s jeho vysoce kontroverzním šéfem Bílého domu Stevem Bannonem, kterému Trump delegoval velkou moc – mohla vyhovovat možnost vypuknutí vážného válečného konfliktu. To by velmi usnadnilo provádění nejrůznějších restriktivních politik a vedlo by k posílení zbrojařské, střelecké, bezpečnostní a jiných lobby, které Trumpa podporují. Jde samozřejmě o vysoce pesimistický a doufejme ne tak pravděpodobný scénář. Ale ani ty už při pohledu na dosavadní Trumpovy reálné kroky nelze zcela opomíjet. 

Vyšlo na iDnes (pod redakčním názvem), 3. 2. 2017

Trump nabízí islámským radikálům konfrontaci na zlatém podnose.

Aktualizovaný rozhovor pro časopis studentů Fakulty sociálních studií "Halas". 

Jakým způsobem změní Trump americkou politiku vůči Blízkému východu?

Donald Trump byl ve svých předvolebních vyjádřeních na adresu různých blízkovýchodních problémů obzvláště nekonzistentní a chaotický. Ale je tu ještě celá další řada věcí, které budou mít vliv. Jednou z nich je i fakt, že Trump nikdy nebyl žádný ideolog, ale spíše velký oportunista. Dobře to ilustruje, že v osmdesátých letech tak třeba podporoval demokraty, následně republikány, pak populistu Rosse Perota a následně opět demokraty, aby nakonec skončil jako republikánský kandidát na prezidenta... 

I přes jeho zmiňovanou nekonzistentnost, lze o Trumpově blízkovýchodní zahraniční politice hovořit v konkrétnějším tónu?

Ve věcech Blízkého východu - a nejen v nich - půjde Trump do toho, co pro něj bude momentálně nejvýhodnější. Takový přístup má více aspektů: momentální výhodnost nemusí zohledňovat žádné dlouhodobé vize (například snahu o dosažení izraelsko-palestinského míru), ale zase to může znamenat, že se vůbec nemusí řídit nějakými ideologickými scénáři, jak to činili neokonzervativci v době G. W. Bushe. 

Takže by Trump mohl mít teoreticky blíže k Obamovu přístupu, než k Bushově? 

Trump ve své volební kampani kritizoval prakticky veškerou Obamovu politiku, včetně jeho diplomacie na Blízkém východě. Politika G. W. Bushe byla pro Blízký východ katastrofální, ale ani o Obamově blízkovýchodním dědictví nelze hovořit příliš pozitivně. Prakticky jediným průlomovým momentem - a rovněž nejednoznačným, jehož efektivita se ukáže teprve časem - bylo uzavření atomové dohody s Íránem. Ale i o té Trump prohlásil, že je "nejhorší dohodou, jaká kdy byla uzavřena". Vzhledem ke skutečnosti, že dohoda nebyla uzavřena pouze mezi USA a Íránem, ale jejími smluvními stranami jsou také Velká Británie, Francie, Rusko, Čína a Německo, nebude pro Trumpa tak jednoduché ji zrušit. Při řešení dalších důležitých problémů dnešního Blízkého východu Obama už příliš úspěšný nebyl, ať už se jedná o konflikty v Sýrii, Libyi či Iráku. A nepodařil se mu ani žádný zásadní průlom v oblasti izraelsko-palestinského konfliktu.

Vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z hlavních oblastí vašeho zájmu, nemohu se nezeptat: Co lze od Trumpa očekávat právě v Izraeli a Palestině?

Izraelský premiér Netanjahu i řada dalších izraelských politiků zvolení Trumpa přivítala a podle mě se zdaleka nejednalo o zdvořilostní gesto. Netanjahu bude mít s Trumpem určitě lepší vztah než s Obamou, protože ten byl velmi špatný i v osobní rovině. Přestože v Trumpově administrativě získal velmi důležitý post ministra obrany bývalý americký generál James Mattis, který je mimo jiné známý svými kritickými výroky na adresu izraelské politiky, nemusí se podle mého názoru Netanjahu zatím žádného zásadnějšího amerického tlaku obávat. To může v praxi také znamenat, že bude mít možnost v klidu pokračovat s expanzí židovských osad na palestinských územích. To Palestinci ponesou logicky se značnou nevolí, ale prakticky nebudou mít možnost situaci jakkoli změnit. Následkem pak může být posílení frustrace a radikalizace v jejich řadách. To nejsou pro konstruktivní řešení vleklého konfliktu zrovna dobré vyhlídky.

Trump už je sice prezidentem, ale na jeho praktické kroky vzhledem k Blízkému východu si ještě budeme muset počkat. Byly nějaké odkazy na Blízký východ v Trumpově inauguračním projevu? 

Byl tam jeden odkaz na "islámský terorismus". Doslova řekl, že "..musíme sjednotit civilizovaný svět, proti radikálnímu islámskému terorismu, který zcela vymýtíme z povrchu zemského." To jsou přesně fráze, na které čeká tzv. ISIS a jemu podobné organizace. Konfrontace a polarizace je přesně to, o co usilují a v čem se cítí jako ryba ve vodě - a Trump jim to už v projevu naservíroval na zlatém podnose. V prostředí konfrontace se islámští radikálové (ale i řada Trumpových voličů) daleko snáze orientují a vymezují a zároveň získávají další příznivce, než ve smířlivější atmosféře. I bez inauguračního projevu byl ale Trump už dávno řazen islámskými radikály mezi "nepřátele islámu", a to třeba už jen pro své paušalizující výroky na adresu muslimů během volební kampaně. Ne že by v podobné pozici nebyl i Obama - a nepochybně by tam byla i Hillary Clintonová - ale ISIS by měl situaci daleko složitější, protože přinejmenším (rétoricky umírněnější) prezident by byl schopen získat alespoň částečné sympatie množství umírněných muslimů po světě. Trump ale zatím dává svou populistickou přezíravostí najevo, že v rámci muslimů příliš nerozlišuje. To v USA neodpuzuje jen ty muslimy, kteří kdysi volili Republikány (a bylo jich hodně), ale ztěžuje to situaci i mnoha dalším umírněným muslimům po světě, kteří by jinak řadu amerických kroků v boji proti islámskému radikalismu podpořili. Na rozdíl třeba od Obamy je pro ně Trump jen velmi těžko akceptovatelný. Za takové situace radikální islám nejen že nezmizí z povrchu světa, ale je možné, že získá i další příznivce...