Historie neklidu: Izrael jako start-up společenské revolty

Izraelské protesty proti Netanjahuově radikálně-pravicové vládě a soudní reformě, která se stala jejím prvním politickým krokem (tady bych dal link na dřívější článek, kde jsem to popisoval, aby se to neopakovalo + o tom psalo u vás i víc lidí), sílí už třetí měsíc. Izraelci překvapili nejen svět, ale i sami sebe. Mají sice daleko více než Češi tradici autenticky a masově se bouřit proti svým elitám, přesto však stav izraelské společnosti v posledních dekádách spíše připomínal nehybnou středoevropskou bažinku.   

Izraelská demonstranka drží nápis: "Ben Gvire, nezapomeň odkud jsi přišel"
foto: Nataša Dudinski

Navzdory sjednocujícímu pocitu ohrožení v sobě izraelská politika i společnost nesly od svých prvopočátků hluboké polarizační rysy, doprovázené od prvních dekád izraelské existence občanskými protesty. Nejlegendárnější v tomto ohledu byla nenávist mezi táborem Davida Ben Guriona a Menachema Begina, která šla hluboko do předstátního období. Jejich stoupenci se obviňovali ze zrádcovství, fašismu a mnohého dalšího a dlouhodobě rozkližovaly jednotu už tak velmi komplikované společnosti, která se skrze to někdy dokonce ocitla na prahu občanské války. Například násilné protesty Beginových stoupenců proti smlouvě o reparacích s Německem z roku 1952, byly vlastně prvním domácím útokem na izraelské demokratické instituce. Kameny demonstrantů tehdy dolétly až do jednacího sálu Knesetu a několik poslanců bylo běsnícím davem zraněno. 

Až do 11. března 2023 bylo za největší protest izraelské historie označováno telavivské „Shromážděním čtyř set tisíc“ z 25. září 1982. Neslo se tehdy v duchu občanských protestů proti izraelskému válečnému angažmá v Libanonu a podílu na masakru v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla. I tehdy šlo o protesty liberálních Izraelců, přičemž hlavním terčem odporu byl tehdejší ministr obrany Ariel „Arik“ Šaron z Likudu, tedy ze stejné strany, jako jeho pozdější vnitropartajní sok a bad-guy dneška, Benjamin „Bibi“ Netanjahu. 

Další velká vlna autentických manifestací a protestů – jak liberálních, tak pravicových – zastihla Izrael v 90. letech minulého století, kdy probíhal mírový proces. Nešlo tehdy zdaleka jen o jeho podporu, ale i odpor proti němu ze strany nacionalistické pravice vedené Likudem. Tyto manifestace byly pod patronátem osobní účasti „Bibiho“ i „Arika“ velmi agresivní a bylo na nich možné spatřit stylizované rakve a šibenice pro premiéra Rabina, či jeho vyobrazení v nacistické uniformě. Právě na těchto demonstracích si ostatně tehdy zařádil i jistý náctiletý chuligán Itamar Ben-Gvir, dnešní ministr národní bezpečnosti… A právě toto byla rovněž shromáždění, která vyvolala atmosféru, jež vedla k jednomu z nejúspěšnějších politických atentátů moderní historie lidstva: Dvě rány z pistole mladého ultrapravicového aktivisty, které smrtelně zranily Rabina, se totiž v kontextu následného vývoje ukázaly jako fatální pro izraelsko-palestinský mírový proces. Obří demonstrace za jeho pokračování i proti pravicovému extrémismu už nic nezměnily a od roku 2000 se postupně rozplynuly v explozích druhé intifády. Od té doby až do ledna 2023 se izraelská společnost posouvala napravo, kdysi tak silná levice ztratila úplně svou energii a liberálové se uzamkli do svých společenských bublin. Zdálo se, že kdysi tak vitální energie izraelské občanské mobilizace zmizela v nenávratnu. Toho navíc metodicky využívala stále radikálnější nacionalistická pravice v čele s „Bibim“, který se pár let po konci druhé intifády stal zdánlivě neotřesitelným králem izraelské politiky. Jistým krátkodobým procitnutím byly „stanové“ protesty mladých Izraelců v roce 2011. Šlo však spíše o sociální než politické demonstrace, které postupem času vyšuměly a nic zásadního nezměnily. Izraelci se tak stále více zamotávali do Netanjahuovy politické ekvilibristiky, ze které se začalo zdát, že není úniku. Podobně jako ještě před pár lety opěvovaní politici typu Erdogana či Orbána, kteří vstoupili do politiky s pověstí neo-liberálních reformátorů, se i „start-upový Bibi“ stále více nořil do bažiny, kterou si posilující dravostí po moci postupně sám napouštěl. Nedílnými složkami její stále zakalenější vody byla jak přímo jeho osobní korupce, tak v rovině politické i stále větší kompromisy s těmi nejméně demokratickými strukturami izraelské společnosti: radikálními osadníky a ultraortodoxními charedim. Několikanásobné opakování voleb po roce 2019 přesvědčily většinu Izraelců, že Bibi definitivně dospěl do pozice autokrata posedlého vlastní mocí. Jenže problematický izraelský volební systém ho po sérii volebních patů stále udržoval u moci. „Bibiho“ návratu nezabránila ani krátkodobá a politicky nesourodá „proti-bibiovská“ koalice v mezidobí 2021-22. Pohár společenské trpělivosti tak definitivně přetekl na počátku roku 2023, kdy po volbách z 1. listopadu 2022 Netanjahu sestavil vůbec nejradikálněji-pravicovou vládu izraelské historie. Nešlo jen o samotné složení vlády, kde klíčové pozice získali osadničtí extrémisté a zkorumpovaní náboženští politici, ale i o deklarovaný plán rozsáhlé soudní reformy demontující systém „brzd a rovnováh“ v politickém systému země.   

Co zatím protesty dosáhly

První protesty proti vládě a reformě jsou datované 7. lednem letošního roku a jejich středobodem se stal metropolitní Tel-Aviv, jehož převážně liberální obyvatelstvo „Bibiho“ vidí už dlouhodobě velmi skepticky. Demonstrace, které se konaly pravidelně v sobotu večer po konci šabatu začaly postupně aktivizovat i část obyvatel Jeruzaléma. Ten je na rozdíl od Tel-Avivu baštou pravice, ultrapravice i náboženských stran. Zatím snad žádnou ze zdejších demonstrací letos nepromeškala Nataša Dudinski, dlouholetá aktivistka a novinářka, která tak velmi dobře zná zdejší politickou dynamiku. „Demonstrace v Jeruzalémě sice nejsou tak početné, jako ty v Tel-Avivu, ale zároveň jsou zřejmě ještě důležitější, neboť Jeruzalém je zároveň i sídlem většiny státních institucí.“ Z jejího pohledu je možné sledovat nejen narůstající počet demonstrantů, ale i zároveň i stupňující se tlak ministra Ben Gvira, aby policie ostřeji proti „anarchistům“, jak demonstranty on a řada pravicových politiků označuje, zasahovala. Například chtěl odvolat šéfa telavivské policie, že není dostatečně tvrdý na demonstranty, ale generální prokurátorka mu v tom zabránila.  „Vodní děla a se tak vrátila do Tel-Avivu asi až po měsíci a rovněž v Jeruzalémě jsme se setkali se sprchou, když se demonstranti dostali přes policejní bariéry až před Netanjahuovo sídlo v ulici Gaza.“ Celkově je ale policie o poznání mírnější, než pokud by se jednalo o palestinské či izraelsko-arabské demonstranty.  

Demonstrace už ale zdaleka neprobíhají jen v Tel-Avivu a Jeruzalémě, ale také v Haifě a řadě menších měst jako Beer Ševa, Kirjat Šmona, Kfar Sava i jinde. Omezené protesty se konaly dokonce i v některých izraelských osadách, které jsou jinak bašty sekulární i náboženské pravice. Největší demonstrace se zatím odehrály 11. a 25. března, kdy do ulic v různých městech vyrazilo přes půl miliónu demonstrantů. Protesty se nekonají už také zdaleka jen v sobotu večer, ale i v jiné dny, hlavně ve středy. Několikrát také proběhly stávky i demonstrativní blokády silnic, dálnic, letiště a přístavů.         

Co se stávalo na demonstracích stále zřetelnější, že nepřitáhly jen největší kritiky izraelské politiky z řad aktivistické levice, ale na demonstracích se začalo objevovat i stále více středových Izraelců, a dokonce i tradicionalistů a religiózních. Lidé, kteří byli donedávna letargičtí a uzavření v mentálních bublinách, se tak aktivizují a uvědomují si, v jak nebezpečném bodě se izraelská společnost i politika ocitly. „Levicoví aktivisté najednou stojí po boku městských liberálů, programatorů z hi-tech, byznysmenů, vojáků v záloze a bankéřů, učitelů, penzistů, studentů, kibucníků a vlastně velmi široké společnosti“, říká Nataša Dudinski. „Tisíce žen protestuje v červených kostýmech ze seriálu Příběh služebnice, babičky měly též své protesty (to se fakt jmenovalo „protest babiček“). Ministři ale stále následují Netanjahua, protože dobře ví, že pokud by se nyní konaly předčasné volby, už by koalici nesestavil.“ Jednotu koalice narušil jedině ministr obrany, ex-generálmajor Joav Gallant z Likudu, který 25. března otevřeně vystoupil proti justiční reformě. „Bibi“ si ho vzápětí povolal na kobereček a odvolal ho. Na jeho podporu pak vyšly do ulic opět statisíce Izraelců. Armáda se tak ukazuje že může být klíčovým faktorem budoucího směřování země. Starší generace důstojníků – to znamená těch, kteří donedávna zastávali či stále zastávají nejdůležitější posty – jsou často sekulární a poměrně liberální Izraelci, kteří navíc z vlastní zkušenosti dobře znají i prostředí izraelsko-arabského konfliktu. Stoupá také počet rezervistů a vojenských specialistů, kteří odmítají loajalitu současné vládě. Když ne demonstrace, tak tato tendence může „Bibimu“ velmi rychle začít působit opravdu vážné problémy. Osobně zcela nevylučuji ani scénář, že pokud současný premiér bude nadále pokračovat ve své politice a země se stále více bude potácet na hraně občanské války, může armáda v určité situaci převzít vedení země, premiéra odstavit a posléze ho předat civilní správě.      

V každém případě Netanjahu zatím z ničeho podstatného neustoupil. Pod tlakem stupňujících se protestů ale už nemohl situaci otevřeně ignorovat, a tak se od přímých politických plánů přesunul opět k taktizování. Soudní reformu totiž do odložil do letošního června. Nepochybně u toho počítá s tím, že to pomůže oslabit posilující dynamiku protestů. Ve dnech 5. – 13. dubna totiž proběhne židovský svátek pesach, kdy obvykle ruch v zemi utichá a řada Izraelců také odcestuje do zahraničí. „Není tak možné jednoznačně předpovědět co odklad s protesty udělá“, konstatuje Nataša Dudinski, která neskrývá, že protesty jsou sice velmi nadějeplná, ale zároveň též fyzicky velmi vyčerpávající aktivita. 

Netanjahův odklad reformy tak z pohledu mnoha Izraelců nic neřeší. Netanjahu navíc „za odklad“ přislíbil ministru národní bezpečnosti Ben Gvirovi vytvoření takzvané Národní gardy. Jednalo by se de facto o paralelní policejní sbor, který by byl – na rozdíl od už existující policie – Ben Gvirovi přímo podřízen. Z toho má mnoho Izraelců oprávněné obavy, neboť vznik podobné síly nasvědčuje tomu, že by se mohl pod Ben Gvirovým vedením stát jeho „soukromou armádou“ k perzekuci Palestinců a neposlušných Izraelců.   

Co se týká samotného přesahu současných protestů na Palestince a izraelské Araby, není zde možné hovořit o jednoznačném propojení. Arabové jak přímo v Izraeli, tak i na Západním břehu a v Gaze vnímají stále protesty jako převážně vnitro-židovskou záležitost, u které předpokládají, že i kdyby byl Netanjahu sesazen, tak se jich to nemusí nijak zvlášť pozitivně dotknout. Neplatí to samozřejmě absolutně, a tak se i na dnešních demonstracích se objevují mezi protestujícími izraelští Arabové či z tribun občas řeční arabští politici a aktivisté. A naopak narůstající řada Izraelců dává najevo že současná politická situace v Izraeli a okupace Palestinců jsou propojené nádoby. 

Podobně tak nelze zapomínat ani na to, že Netanjahu i řada jeho ministrů – včetně těch nejextrémnějších jako je Ben Gvir a Smotrič – mají v části izraelské populace stále velmi autentickou podporu. Ostatně vedle demonstrací protivládních proběhlo i několik, třeba zdaleka ne tolik početných, manifestací na podporu vlády. Jedná se přitom nejen o osadníky a charedim, kteří vládu často podporují, ale i o množství sefardských a orientálních židů, kteří už delší dobu tvoří silný elektorát sekulární a náboženské pravice. Naopak izraelská levice a liberálové mají – byť už ne tak silně jako v minulosti – stále nejsilnější podporu mezi aškenázskými, tedy „západními“ židy. 

Co na to Češi? 

V České republice je vedle Ukrajiny, Ruska, Tibetu, Číny a Taiwanu dění v Izraeli jedno z mála témat, které dokáže vyvolat emoce a motivovat naše politiky k silným výrokům. Jako pedagog i přednášející pro širokou veřejnost na dané téma, můžu vidět, že je u nás o současné dění v Izraeli zájem. Češi jeví také poměrně silné překvapení, když si nedokážou jednoznačně vysvětlit, kde se najednou vzal tak silný odpor k vládě u tolik vychvalovaného státu i jeho politiků... Není tak těžké odpovědět na to proč: Obraz Izraele, který se u nás dlouhodobě prezentuje, v sobě totiž snoubí jak specificky český stereotypizující kýč, tak i účelové ideologické zkreslování. Bohužel obraz Izraele jako super-státu se silnou armádou, nejlepší demokracií na Blízkém východě, neuvěřitelnými start-upy, který se chová k Palestincům, jak nejlépe to jde (jen oni to stále nechápou), je u nás velmi silně zakořeněn. Ne že by něco z výše řečeného nebylo pravda, ale tento výběr je hrubě selektivní a je konstruovaný jak některými českými žurnalisty, tak i řadou politiků, hlavně pak těch v řadách české liberální pravice. Ta si přitom vytvořila z Izraele účelovou fatamorgánu, která zcela pomíjí daleko větší komplexitu reálného obrazu země. Izrael je tak ve skutečnosti stát s četnými problémy, jeho demokracie má k dokonalosti velmi daleko, neo-liberální ekonomika se start-upy není samospásná, neboť řada Izraelců se potýká s hlubokými ekonomickými problémy a chudobou a vůči Palestincům izraelští politici vytvořili systémový represivní aparát. Ale pojmenovat problémy neznamená, že pro Čechy nemusí zůstat Izrael vysoce inspirativní zemí – ale to zdaleka ani ne tak pro výše uvedený start-upově vojenský mačismus, ale proto, že se tamní lidé třeba dokážou daleko více projevit jako solidární a nezávislá komunita, která je schopná bojovat za svá práva, pokud jsou reálně ze strany jejich politiků ohrožena. 

Zkrácená verze vyšla na stránkách A2arm 1. 4. 2023.

Jak dopadnou turecké volby? / How the Turkish elections will turn out?

V Blízkovýchodňárském voknu jsem se zeptal na průběh a očekávané výsledky tureckých prezidentských voleb odborníka na tureckou a kurdskou problematiku Ramo Özela.

In the Middle-Eastern Window, I asked Ramo Özel, an expert on Turkish and Kurdish issues, about the progress and expected results of the Turkish presidential elections.

Blízkovychodňárské Vokno je tu!

Během letošní únorové návštěvy Izraele a Palestiny jsem pojal ideu natáčet sérii krátkých nepravidelných videjek s blízkovýchodňárskou tématikou. Čeká na vás tak kolem patnácti minipříspěvků z různých mých oblíbených jerusalémských míst. A pak několik videí už zase zpátky ze Štatlu, kde mini-recenzuju různé tématické knížky, seriály et cetera. Přihodil jsem do série i pár starších, ale do výběru hodících se kousků z dřívějších cest po Blízkém východě (kromě Izraele a Palestiny taktéž třeba Jordánsko, Írán a myslím něco i z Kašmíru). Videjka jsou očíslovaná, ale není nutno dodržovat jejich sled. Jednička až patnáctka jsou ty aktuální jerusalémská. 

S různou mírou pravidelnosti v tom budu pokračovati, tak jak mě to bude baviti, na co zajímavého narazím, podle času a ták. Takže toť můj malý nový osobní projektík bez grantů, ale zato vod "hercny" ❤, jak říkáme ve Štatlu.

هدوء على الجبهة الإيرانية السعودية؟

 

المؤلف: ماريك شيكا

Original text (in Czech language): http://blizky-vychod.blogspot.com/2023/03/na-iransko-saudske-fronte-klid.html

Date of publishing: 14. 3. 2023

Na íránsko-saudské frontě klid?

Dva největší geopolitičtí rivalové dnešního Blízkého východu – Írán a Saúdská Arábie – podepsali po tajných vyjednávání v Číně dohodu o obnovení diplomatických styků, které byly přerušeny v roce 2016. K okolnostem sváru dvou regionálních obrů se ještě vrátíme, podívejme se ale nyní, jak tento důležitý diplomatický průlom může změnit situaci na Blízkém východě.  

                           

V první řadě jde o náznak narušení geopolitického pořádku, které krystalizoval na Blízkém východě po roce 2010 v průběhu arabského jara, během kterého se zvýraznilo v regionu několik spojenectví. 

To nejsilnější ztělesňovaly tradiční sunnitské konzervativní režimy, často monarchie, které se začaly obávat radikálních politických změn a celkové proměny status quo v regionu. V čele této skupiny států stály především Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty (SAE). Přiblížil se k nim i Sísího Egypt a pro někoho možná překvapivě také Izrael. Ten totiž uvažoval pragmaticky, neboť sdílel podobné obavy z možné nepředvídatelnosti dalšího dění v regionu. Navíc Saúdové i SAE s obavami shlíželi k rostoucím ambicím Íránu, který byl s Izraelem již od roku 1979 ve vlastní malé studené válce.       

Druhá spojenecká osa konkurující prvnímu bloku se formovala právě kolem íránského vlivu na strategické spojnici mezi Středomořím a Indickým oceánem. Kromě Íránu totiž zahrnula syrský režim prezidenta Bašára Asada (kterému Írán společně s Ruskem pomohl přežít syrskou válku), dále libanonské hnutí Hizballáh a jeho spojence a do značné míry i iráckou vládu v Bagdádu. 

Nepřesně se začalo hovořit o sunnitsko-šíitském napětí, neboť obě mocnosti se pokládaly za centra odlišných islámských koncepcí. Šlo ale o zjednodušení, neboť řada íránských i saúdských spojenců byla jednak velmi sekulární, nebo pocházela z jiné islámské denominace, a někdy dokonce i ze zcela jiného náboženství. To byl právě u „sunnitů“ případ Izraele, či u „šíitského“ bloku některých křesťanských spojenců libanonského Hizballáhu. V reálu ale obě mocnosti však vnitro-náboženského schizmatu využívaly, politizovaly jej a rozdmýchávaly. I samotná diplomatická roztržka z roku 2016, která vyústila v přerušení vzájemných vztahů, měla podtext právě v perzekuci šíitské menšiny v Saúdské Arábii. Tam byl totiž začátkem ledna 2016 popraven za kritiku saúdského režimu významný saudsko-šíitský ajatolláh al-Nimr. V reakci na to zapálil rozhořčený dav v Teheránu tamní saúdskou ambasádu. Od té doby se saúdsko-íránské vztahy potácely na hraně konfliktu. V roce 2019 například íránské drony – ovládané spojeneckými milicemi jemenských húsíjských rebelů – odstavily na krátko polovinu saúdské ropné produkce a destabilizovaly světový obchod s ropou.

Na druhou stranu prodlužující se konflikt Íránu ani Saúdské Arábii neprospíval. U Íránu hlavně s ohledem na kritickou vnitřní společensko-ekonomickou situaci. Saúdská Arábie se zase postupně stále více chtěla vymanit z občanské války v Jemenu, do které začala roku 2015 velmi brutálně zasahovat při bojích proti íránským spojencům Húsíjům. Ti jsou však dnes už pevně zkonsolidovaní v severozápadní části Jemenu kolem hlavního města Saná a pro Saúdy se celé vojenské dobrodružství stalo velkou zátěží. Vzájemné krvavé boje dlouho sváděli proxy-spojenci Saúdů a Íránu i v dalších, dnes však už výrazně utlumených konfliktech Iráku a Sýrie.   

Mimo saúdskou a íránskou konfliktní osu ještě oscilovaly Erdoğanovo Turecko a Katar. Malou, ale velmi vlivnou monarchii v Perském zálivu se pokusili Saúdové v roce 2017 systematickou blokádou oslabit, což ale v konečném důsledku Katar zásadně neohrozilo. Krátce po nástupu prezidenta Bidena tak blokáda Kataru skončila a nedávno se již proháněli saúdští fotbalisté po katarských stadiónech. 

Ještě před přerušením saúdsko-íránských vztahů došlo v roce 2015, tedy v závěrečné části Obamova prezidentského období, k uzavření tzv. Íránské jaderné dohody (JCPOA) mezi Íránem a pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN společně s Německem a EU. Jak Izrael, tak sunnitské konzervativní režimy však Íránu nevěřily a obávaly se, že ho jaderná dohoda výrazně posílí, a navíc íránskému vývoji nukleárních zbraní stejně nezabrání. Tato obava z Íránu začala někdy nabývat až obsesivní podoby, což byl typicky případ izraelského premiéra Netanjahua, který prostřednictvím íránské hrozby často odváděl pozornost od vlastních problémů a korupce. 

Obamovi přitom nešlo o nějaké zásadní posílení Íránu, ale spíš o vytvoření rovnováhy mezi saúdskou a íránskou geopolitickou osou ve prospěch celého regionu. Obamova vize vzala za své, poté co JCPOA v roce 2018 vypověděl prezident Trump. Nyní se ale začíná ona idea regionální stabilizace naplňovat, byť už nikoliv pod taktovkou USA, ale Číny. Ale ani to není úplně v rozporu s vizí prezidenta Obamy, neboť ten dal už v roce 2009 ve svém káhirském projevu najevo, že by Blízký východ měl vzít svůj osud více do svých rukou. V případě USA naopak naznačil, že jejich dlouholetá dominance v oblasti – a s ní související zodpovědnost za lokální problémy – by se měla postupně omezit.

De-eskalace napětí, nebo výrazný průlom?

Není teď úplně jasné, jestli obnovené saúdsko-íránské vztahy budou pouze otupovat největší vzájemné hrany, zatímco souboje jejich proxy-spojenců a vzájemné napětí bude – snad jen s o něco menší intenzitou – nadále pokračovat. 

Druhá varianta však je, že se saúdsko-íránské oteplení vztahů stane na základě pragmatismu obou stran reálnější a obě blízkovýchodní mocnosti začnou více koordinovat větší nezávislost prostoru Perského zálivu na Západu. Zároveň budou obě mocnosti posilovat své ekonomické vazby na ambiciózní Čínu. S tou mj. uzavřel Írán v roce 2021 plán na čtvrtstoletí strategického partnerství. Z diplomatického smíru může profitovat i Rusko, jehož je ostatně íránský režim dlouhodobý spojenec (včetně intenzivní zbrojní spolupráce). Saúdové sice doteď tak s Ruskem propojeni nebyli, ale o osmělovaní jejich zahraniční politiky svědčí i to, že na ruskou agresi na Ukrajině příliš ohledy neberou a čile s Putinem ekonomicky spolupracují.  

Největším vítězem je zde však Čína. Té se totiž po několika nesmělých a neúspěšných pokusech podařila první velký diplomatický průlom na Blízkém východě. Začala se tak úspěšně nasouvat do vakua „zprostředkovatelství řešení blízkovýchodních konfliktů“, které je postupně uvolňované ze strany USA. To Číně nepřinese jen prestiž, ale i ekonomický profit, a to hlavně posílením energetické spolupráce s oběma ropnými giganty na obou stranách Zálivu. U Američanů asi úspěch čínské diplomacie tam, kde sami zklamali, přinesl hořkou pilulku. Na druhou stranu tuší, že stabilnější situace mezi blízkovýchodními regionálními hegemony nejde v duchu Obamou signalizovaného ústupu alespoň proti americkým zájmům.        

Největším „loserem“ celé situace se nyní zdá být izraelský premiér Netanjahu. Ten po nedávném nástupu k moci čelí nebývale silným domácím protestům i oživení konfliktu s Palestinci. Saúdsko-íránským smírem navíc přichází i o možnost získání velkého zahraničněpolitického trumfu, kterým mělo být rozšíření Abrahámovských dohod o diplomatické vztahy se Saúdskou Arábií. To sice není ani teď vyloučené, ale je méně pravděpodobné. Také Netanjahuův sen o vybombardování íránských jaderných zařízení je za nastalé situace komplikovanější, protože k němu potřebuje saúdský vzdušný prostor. 

Posuny v íránsko-saúdských vztazích naznačují, že se mění nejen Blízký východ, ale i celý svět. Zvýrazňuje jak osamostatňování se tradičních amerických spojenců od svého patrona, tak je zároveň i dalším milníkem nárůstu role Číny. A to vše dohromady není projevem ničeho jiného, než že se globální geopolitický pořádek posunuje stále více směrem k multipolárnímu, méně čitelnému světu.

Vyšlo v Deníku N 13. 3. 2023

Pár komentů k izraelské soudní reformě

Dva otázkové okruhy ohledně Netanjahuovy soudní reformy v Izraeli, přičemž některé části odpovědí se objevily ve shrnujícím článku ČT k dané problematice (ze dne 3. 3. 2023, sepsala Tamara Kejlová). 

Jak bude vypadat Izrael, pokud soudní reforma skutečně projde?  

Pokud se podaří izraelským pravicově-náboženským autoritářům pevně uchopit moc, tak bude proměna izraelské politiky postupovat spíše postupným erodováním demokratických institucí. Není samozřejmě možné určit přesný scénář a konkrétní vývoj charakteru protestů. Zřejmé ale je, že změny sebou ponesou i větší kontrolu společnosti ze strany státu, což může v konečném důsledku vyústit i v násilné potlačování protestů a svobody slova. Ostatně i při současných demonstracích už dochází ke zvýšenému zatýkání židovských Izraelců, což nebylo zvláště v Tel-Avivu běžné.

Pokud budou nedemokratické změny pokračovat, dosáhne Netanjahu své beztrestnosti za spáchané podvody a korupci, Nejvyšší soud půjde stále více na ruku politickým požadavkům, což sebou ponese mj. preferování expanzionistických a anexačních požadavků osadníků, posílí protipalestinská legislativa (hlavně trestní a správní), charedim budou získávat stále více upevňovat své pozice, což zvýší teokratický charakter státu a zátěž ekonomiky. To paralelně zpomalí izraelský hospodářský rozvoj, donutí zahraniční investory k postupnému ústupu a izraelská společnost i ekonomika se postupně stanou stále více izolovanými. V takové atmosféře se bude rychleji měnit struktura židovské společnosti ve prospěch antiliberálně smýšlejících Izraelců. Naopak ti svobodomyslnější, hlavně sekulární, budou spíše pošilhávat po odchodu ze země. Charakter Izraele se tak zásadně změní směrem k iliberalismu a nedemokratičnosti. Nelze ale zapomínat na to, že nezanedbatelná část společnosti bude s tímto stavem spokojena, neboť už půjde o dost odlišný Izrael i Izraelce, než kteří charakterizovali jeho vznik a první desetiletí existence.

Pro jisté srovnání lze první fáze proměny Izraele v některých rysech srovnat s dnešními posuny Polska (autoritářství PiS) a Maďarska („orbánizace“). Nesmíme ale zapomínat, že tyto země nikoho neokupují ani nemají výraznou část společnosti smýšlející teokraticky. U Izraele tak může proces jeho posunu k autoritářství získat zcela osobitě nedemokratický charakter s náboženskými prvky. Sami Izraelci někdy dávají tento aspekt vývoje Izraele do paralely s teokratickým Íránem.

Jak to vyvažování moci ze strany Nejvyššího soudu funguje?  

Izraelské soudnictví v čele s Nejvyšším soudem slouží jako nezávislá protiváha nejen moci výkonné, ale i legislativní, kterou obvykle také kontroluje skrze parlamentní většinu vláda. Kneset má 120 poslanců a Netanjahu po sestavení poslední exekutivy ovládal 64 křesel, což je na poslední izraelská parlamentní období relativně dost. Teď v tomto týdnu ale třeba o podporu jednoho z radikálních poslanců/ministrů přišel (Moše Maoz ze strany Noam) .

Nejvyšší soud nejednou vlády i Kneset pěkně klepnul přes prsty – a to zdaleka nejen ty, které byly pod kontrolou Netanjahua. Zvláště v 90. letech se Nejvyšší soud, kdy mu předsedal Aharon Barak (se kterým jsem měl možnost několikrát osobně hovořit) – aktivisticky posunul do role ochránce základních lidských práv nejen Izraelců a do omezené míry i Palestinců. Postavil se například proti teokratickému zákonodárství, omezoval cenzuru, rušil některá rozhodnutí o bourání palestinských domů atd. Doktrína soudu i samotní soudci se samozřejmě postupně měnili, což provázela i řada kontroverzních rozhodnutí proti Židům i Arabům, avšak jako celek si ve většině případů zachoval nezávislost na politicích. To se může nyní výrazně změnit.        

                 Autorovy záběry z jeruzalémské demošky proti soudní reformě (únor 2023)

Drajmáál o dění v dnešním Izraeli a Palestině

Rozhovor pro Seznam Zprávy, 13. 2. 2023

Dotazy kladl Milan Rokos

Izrael v pondělí zažívá generální stávku a mohutné protesty proti justiční reformě. Protesty sílí i proto, že lidé nevěří, že nový premiér dokáže zajistit bezpečnost, říká pro Seznam Zprávy český politolog Marek Čejka. 

Izraelský parlament v pondělí v prvním čtení schválil první část kontroverzní justiční reformy, kterou kritizují právní experti a označují ji za začátek konce demokracie v zemi. Odpor proti plánu krajně pravicové vlády Benjamina Netanjahua vyjádřily i Spojené státy. Oslabení moci soudů, které má reforma přinést, odmítl při své nedávné návštěvě Izraele šéf americké diplomacie Antony Blinken. Hlasování ústavně-právního výboru v Knesetu doprovázely emoce, křik i dramatické odchody ze sálu. Tisíce lidí pak protestovaly venku před budovou Knesetu. Přesto se v prvním čtení podařilo vládním poslancům první várku změn v poměru hlasů 9:7 protlačit. Z Izraele se minulý týden vrátil český politolog Marek Čejka, který se na region a zvláště na izraelsko-palestinský konflikt dlouhodobě specializuje. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o protestech, postoji Izraelců k reformě i o depresivní atmosféře ve městě Hebron. 

V Izraeli dnes už šestým týdnem pokračují protesty proti vládou navrhované justiční reformě. Je podle vás to hnutí dost silné, aby změny, které podle expertů zničí izraelskou demokracii, dokázalo zastavit? 

Zdá se, že protestní hnutí posiluje, na dnešek byla vyhlášena i generální stávka. Do Jeruzaléma na ni dnes přijelo na 50 tisíc lidí. Je také třeba připomenout, že vzhledem k volební klauzuli při nedávných volbách hodně hlasů propadlo – společnost je hodně rozdělená, menšina je s (Benjaminem) Netanjahuem, většina je ostře proti němu. Netanjahu navíc ve volbách obvykle sází na slib, že právě on přinese lidem bezpečnost. To se ale neděje, v lednu zažila země řadu násilností, při kterých bylo značné množství mrtvých. A na palestinské straně to bylo ještě výrazně horší. Lidé tak vidí, že premiér není schopný zajistit bezpečnost. 

Jaká je na protestech atmosféra? Chodí tam hlavně stoupenci levice, nebo třeba i ti, kteří občas Netanjahua volí, teď už jim ale přijde, že zachází se svými krajně pravicovými partnery až moc daleko? 

Já osobně jsem viděl demonstraci v Jeruzalémě, kde je situace polarizovanější než třeba v Tel Avivu a je tam mnohem víc Netanjahuových voličů. Většinu účastníků tvořili spíše středoví a liberálně naladění lidé, vyloženě levicoví aktivisté tam byli spíše v menšině. Někteří lidé měli i jarmulky, na demonstraci zkrátka přišel docela široký segment společnosti. Mluví se také o tom, že na protestech chybí arabská populace, i když ji k tomu vyzývají někteří politici… V Jeruzalémě na demonstraci vystoupila i jedna Palestinka a lidé jí tleskali. Pár Arabů tam tedy asi bylo, ale byli rozhodně v menšině. 

V neděli izraelská vláda schválila největší rozšíření židovských osad na Západním břehu za poslední roky. Myslíte, že tento krok v kombinaci se zmiňovanou justiční reformou může přinést nějaký větší rozkol s USA? Tedy více než jen obvyklé řeči o „hlubokém znepokojení”? 

Myslím, že pro Izraelce zásadnější je v tuto chvíli justiční reforma. Proti legalizaci devíti outpostů (výraz pro divoké židovské osady na okupovaných územích, pozn. red.) se pár organizací ozve, samotných Izraelců se to ale vlastně příliš netýká. Justice se dotýká úplně každého. Všichni vidí, že si chce Netanjahu překroutit justiční systém pro vlastní prospěch, aby nebyl stíhaný. Pro mnoho Izraelců je reforma překročením červené linie. Ostatně při protestu v Jeruzalémě byla ostatně natažená v ulici před prezidentskou rezidencí obří nafukovací červená linie, která to měla demonstrovat. K vidění na demonstracích jsou i některé vtipné transparenty – kvůli zákazu palestinské vlajky na veřejnosti si tak někteří aktivisté nosí plakáty, na nichž jsou rozkrojené melouny, které symbolizují její barvy, nebo nápis v hebrejštině „Tohle je palestinská vlajka.“ Co se týče Američanů, tam si úplně nedokážu představit, co by teď mohli udělat zásadnějšího než nějaké proklamace. Pro Ameriku je Izrael a Palestina jen jeden z mnoha světových problémů a bylo to trochu cítit i z nedávné návštěvy ministra zahraničí Antonyho Blinkena. 

Během své týdenní cesty jste navštívil i Hebron, jedno z nejnapjatějších míst izraelsko-palestinského konfliktu. Odráží se tam nějak poslední nárůst násilí ve Svaté zemi? 

Byl jsem tam v pátek, kdy tam vždy panuje napětí kolem modliteb. Město bylo vylidněné, tedy kromě pár osadníků, a vládla tam hluboce depresivní atmosféra. V jednom místě probíhaly střety mezi Palestinci a izraelskou policií, kdy Palestinci házeli kameny a policie používala projektily se slzným plynem. Nejsem si ale jistý, zda toto akumulované napětí může přerůst v další intifádu, o které se často mluví. Chybí jí jednoznačný vůdce, protože hnutí Fatah a s ním i prezident Mahmúd Abbás jsou v posledních letech vnímáni jako mimořádně zkorumpovaní a autoritativní, ruce pryč ale dávají lidé i od Hamásu.

Ulice Šuháda v Hebronu, která je vyhrazena pro izraelské osadníky
působí vždy jako ve městě duchů. 

--------------------------------------------------

Rozhovor pro A2arm, 14. 2. 2023

Dotazy kladl Matěj Schneider 

Z ulic zmizely plakáty extremistů, ti jsou teď na ministerstvech, říká z Jeruzaléma Marek Čejka

O tom, co čekat od země pod vládou vracejícího se Netanjahua, který s sebou nově přináší radikálnější vládu než kdy dřív, jsme se bavili s blízkovýchodním expertem Markem Čejkou.

Jsi přímo v Jeruzalémě, což je město, ve kterém jsou často změny nálad cítit výrazněji než ve zbytku země – ostatně na konci ledna tu proběhl teroristický útok na civilisty. Proměnila se podle tebe po loňských volbách atmosféra ve městě výrazně?

Vždycky mě překvapí, jak je v Jeruzalémě stále více a více pobožných a tradicionalistických lidí, kteří neustále někam nervózně spěchají. To je diametrální rozdíl oproti plážovému Tel Avivu. Jestli na něco opravdu sedí ono rčení o „nebi a dudách“, tak jsou to právě tato dvě města vzdálená jen asi šedesát kilometrů od sebe. Ale to nesouvisí ani tak s volbami, jako s demografickým vývojem Izraele a Jeruzaléma zvláště. Sekulárních lidí tu viditelně ubývá a v podstatě už je ve větším množství musíte skoro hledat v některých kavárnách a podnicích. Málokde na světě je tak jednoznačně i vizuálně zjevné (k čemuž určitě přispívají i religiózní oděvy), jak hluboce je společnost jednoho státu hodnotově a politicky rozdělená. Kdybych nebyl v Jeruzalémě asi potřicáté, tak bych snad ani nevěřil, že je něco takového možné. A nervozita z útoků je tu teď občas patrná a je vidět, že jsou lidé obezřetní například na zastávkách a v autobusech a tramvajích. Ale pořád jsem se tu v tomto ohledu cítil „normálněji“ než třeba během druhé intifády po roce 2000.

Benjamina Netanjahua určitě nikdy v průběhu jeho kariéry nešlo označovat za bůhvíjak umírněného politika, ale přesto je nutné se pozastavit nad tím, že vláda, v jejímž čele se aktuálně vrátil k moci, je založena na daleko extrémnější koalici, než jaké byly zvykem dosud. Setkal jsi se s nějakými projevy narůstajícího hřebínku například neokahanistů nebo ultraortodoxních charedim, o kterých jsme mluvili posledně? 

Co mě velmi překvapilo, je fakt, že z veřejného prostoru takřka zmizely různé „undergroundové“ připomínky pravicového extremismu. Mám na tyhle věci oko a často je dokumentuji. Dříve byl Jeruzalém na mnoha místech pokrytý samolepkami připomínajícími extremistického rabína Kahaneho, teroristu Barucha Goldsteina či symboly zakázané strany Kach. Chvíli jsem přemýšlel, proč tomu tak už není, když dnes má radikální pravice v politice takové prominentní místo. A pak mi docvaklo, že se radikálové vlastně už nepotřebují takto prezentovat. Dostali se totiž z periferie na politické výsluní a dědici rabína Kahaneho jsou dnes ministry národní bezpečnosti. Když vládnete, nepotřebujete přece pokoutně vylepovat plakáty a samolepky se svými idejemi a modlami. Stačí si jen pustit televizi.

A svět jeruzalémských charedim? Ten možná navenek vypadá homogenně, ale uvnitř je vysoce komplexní. A spíše nabobtnal, než že by se nějak zásadněji změnil. Jen oproti době před deseti lety má dnes řada charedim elektrokoloběžky, elektronické cigarety a někteří z nich dokonce koukají do chytrých mobilů s košer certifikátem…

Co naopak dělá opozice vůči vládě? Odpůrci Netanjahua i pravicového směřování země se zdají být výsledkem voleb taky poměrně aktivizovaní.

Ano, opozice vůči „Bibi“ Netanjahuovi a jeho spojencům narůstá a souvisí to jak s plánovanou justiční reformou, tak i s faktem, že se nové vládě nedaří udržet bezpečnost. V prvé řadě Izraelce nejrůznějšího ideologického směřování irituje, že pro své setrvání u moci je Bibi nejen schopen donekonečna vyhlašovat volby, což činil donedávna, ale neváhá za tímto účelem ani postupně likvidovat demokratické instituce. V krátkosti chce Bibi dnes oslabit Nejvyšší soud, více ho zpolitizovat a v konečném důsledku narušit systém „brzd a protiváh“ mezi jednotlivými složkami moci. Vládu i Kneset mají Bibi a jeho kumpáni teď celkem bezpečně pod kontrolou, což jim umožňuje provádět často nedemokratické politiky. Nejvyšší soud jim to ale stále jako třetí pilíř moci narušuje. Nejde ale jen o politické cíle Bibiho Likudu a jeho teokraticko-extremistických spojenců. Bibi chce pro sebe taky za každou cenu dosáhnout beztrestnosti ve vleklých soudních řízeních, které nad ním stále visí jako Damoklův meč.

A co se týká bezpečnostní karty, na tu Bibi vždy hrál. Je skutečně pravda, že během jeho minulých vlád počet izraelských obětí konfliktu značně poklesl. Jenže letošní leden, který byl zároveň i prvním měsícem jeho nové vlády, byl nejkrvavějším měsícem za posledních 12 let. Teď tedy možná někteří jeho izraelští fandové uvidí, že ani on nedokáže zajistit bezpečí.

Nenavštívil si nějakou z velkých protivládních demonstrací, kterých teď v Izraeli bylo několik?

Ano, byl jsem na pravidelné sobotní demonstraci před jeruzalémským sídlem prezidenta. Ta bývá sice méně početná než ta v Tel Avivu, ale vzhledem k tomu, že se koná ve městě, kde sídlí naprostá většina státních institucí, kde se také daleko intenzivněji projevují všechna společensko-politická napětí a kde rovněž mnohem více převažují Netanjahuovi voliči, tak je vlastně důležitější. Překvapila mě její poměrně uvolněná atmosféra. Účastnilo se jí množství sekulárnějších Jeruzalémanů, které jsem už trochu s nadsázkou zmiňoval jako ohrožený druh. Poměrně dost lidí evidentně nebylo levicového smýšlení, ale šlo spíše o středové voliče. Někteří měli dokonce tradicionalistické jarmulky.

Naopak levicoví aktivisté s bubny a transparenty byli trochu ostrakizovaní na opačném konci ulice. Palestinské vlajky jsem neviděl – nový ministr národní bezpečnosti a odsouzený extrémista v jedné osobě Ben Gvir je totiž nedávno na veřejnosti zakázal. Ale podle novinářky Nataši Dudinské, která demonstrace pravidelně navštěvuje, se tu objevují také. Daleko častěji jsou prý ale vidět na demonstracích v Tel Avivu, kde žije více liberálních aktivistů. Jeden z nich prý Ben Gvirův zákaz vyřešil velmi vtipně, když si vzal velký transparent, na který hebrejsky napsal „palestinská vlajka“.

Chrámová hora v Jeruzalémě je středobodem velké části napětí a je tomu tak i teď – Ben Gvir ji pravidelně navštěvuje, což vyvolává tenzi, Netanjahu musel nedávno ujišťovat jordánského krále, který formálně dohlíží na muslimská svatá místa v Jeruzalémě, že se na současném statu quo nic nezmění. Věříš tomu?

Jordánsko je pro Izrael nesmírně důležitý stát, se kterým si musí zachovat alespoň studený mír. Ben Gvir a náboženští osadníci tak budou zřejmě stupňovat své provokace a na Chrámovou horu bude nyní pravděpodobně směřovat stále více náboženských mesianistů. Tomu nemůže prakticky nikdo zabránit, protože ti se tam vždycky mohou dostat jako turisté. To určitě přispěje k izraelsko-palestinskému napětí na tomto posvátném místě. Ale pochybuji, že by Netanjahu, který je sám o sobě hlavně pravicový sekularista, souhlasil s nějakou zásadní změnou statu quo Chrámové hory. To by se mu mezinárodně-politicky i bezpečnostně mohlo pořádně nevyplatit.

Netanjahu je velmi zkušený (či lidově řečeno „mazaný“) politik a je teď paradoxně v pozici, kdy je v izraelské vládě vlastně ten nejumírněnější element. Určitě tak z toho bude umět těžit ve smyslu „já jsem tady šéf a budu krotit své extremisty.“ Bibi je opravdu mimořádně schopný obrátit i nesnáze, které sám zapříčinil, ve svůj vlastní prospěch. Existuje však i scénář, který odpovídá úsloví, které se používá v hebrejštině „Ha-Golem kam al jocro“ – „Golem se obrátil proti svému tvůrci“.

Vtipný transparent z protivládní demonstrace v Jeruzalémě:
"Dělba moci" a pod ním všechny její složky v podobě Netanjahua.

---------------------------------------------------

Rozhovor pro Lidové noviny, 14. 2. 2023 (v tištěných novinách byla zkrácená verze)

Dotazy kladl Luboš Jirsa

"Netanjahu je posedlý mocí"

Jak místní hodnotí dosavadní působení nové vlády? 

Větší část izraelské společnosti vidí kroky jednoznačně negativně, a to navzdory tomu, že vláda má v parlamentu většinu. Izraelská společnost je skrze osobu „Bibi“ Netanjahua a jeho spojenců velmi zpolarizovaná a lze tak říci, že výrazná většina Izraelců, kteří hlasovali pro strany, které nejsou zastoupeny v dnešní Bibiho vládě, jsou ostře proti ní. Navíc se dvě poměrně velké levicové strany – Merec a Balad – do Knesetu těsně nedostaly, a tak hlasy téměř tři sta tisíc hlasů izraelských voličů, kteří byli jednoznačně proti Netanjahuovi, propadly. Další věc, která nové vládě na popularitě určitě nepřidala, je i skutečnost, že už během její zatím velmi krátkého funkčního období se prudce zhoršila bezpečnostní situace. Například násilnosti během letošního ledna byly z pohledu Izraelců nejkrvavější za posledních 12 let a stály životy 7 Izraelců a 35 Palestinců. Netanjahu hrál přitom vždy hodně na bezpečnostní kartu, když tvrdil, že předešlá vláda nezvládala bezpečnost – a loňský rok, kdy vládla, byl skutečně nejkrvavějším rokem od konce druhé intifády v roce 2005. Teď mohou Izraelci vidět, že ani za něj nejsou v bezpečí. No a zrovna když píšu tuto odpověď, tak jsem se dozvěděl, že v Jeruzalémě právě došlo k dalšímu teroristickému útoku...     

Co se z politického hlediska v Izraeli nyní nejvíce řeší?  

Je to jednoznačně Netanjahuova justiční reforma, která má za cíl oslabit Nejvyšší soud, více ho zpolitizovat a v konečném důsledku narušit systém „checks and ballances“ mezi jednotlivými složkami moci. Výkonnou a legislativní moc mají Netanjahu a jeho spojenci teď celkem bezpečně pod kontrolou k provádění svých nedemokratických politických cílů. Nejvyšší soud jim jako vrchol třetího pilíře moci tyto ambice narušuje. Ale nejde jen o politiku, ale i o premiérův osobní prospěch: Chce si totiž oslabením soudní moci zajistit i svou beztrestnost v sérii trestních řízení, která jsou proti němu už dlouho vedená v různých korupčních kauzách. Bibi je prostě posedlý sám sebou a svojí mocí a už přesáhl práh, kdy je pro to schopen udělat prakticky všechno. V této situaci tak už nemá problém dokonce ani nahlodat pilíř izraelské demokracie, která se i bez Bibiho potýká s dlouhodobými problémy. Zde by bylo určitě možné zmínit zkušenosti mnoha izraelských Arabů, kteří se cítí být občany druhé kategorie, dále je to posilování náboženské legislativy na úkor demokratických principů a v neposlední řadě samotná selektivnost demokracie, která sice funguje poměrně dobře na izraelském území, ale ve stejné chvíli se na teritoriích Izraelem okupovaných stupňuje velmi tvrdá koloniální politika.       

Jak silné protipalestinské nálady panují mezi obyvatelstvem, shoduje se to s vládní rétorikou? 

Velká část Izraelců se vlastně o Palestince nijak zvlášť nezajímá. A nejen o ně: Izrael je i spousta oddělených světů a bublin i v rámci samotné židovské společnosti. Já sám jsem potkal v Tel-Avivu několik Izraelců, kteří nikdy nebyli v 80 kilometrů vzdáleném Jeruzalémě, protože nesnáší tamní obyvatele – a to především židovské ultraorotodoxní. Je smutnou ironií, že svět i Izraelci se o osud Palestinců začnou více zajímat až v okamžiku, kdy dojde palestinským teroristickým útokům. Takže v duchu stoupajícího násilí se zase začíná víc o Palestincích mluvit – a to jak negativně, což je charakteristické hlavně pro velká izraelská média – tak se část Izraelců, nutno dodat že výrazně menší, více zajímá o to, co Palestincům způsobuje dlouhodobá okupace. Zhoršování bezpečnosti dříve tradičně (a úspěšně) házela pravice na izraelskou levici. I to je jeden z důvodů, proč je dnešní izraelská levice v troskách. Dnes ale už ani nikdo pravicovější a nacionalističtější v Izraeli ani vládnout nemůže, takže bude zajímavé, co to s popularitou těchto stran udělá. Jinak nový ministr národní bezpečnosti Ben Gvir, který byl během svého života sám mnohokrát stíhán za politický extrémismus, nedávno zakázal v Izraeli vyvěšování palestinských vlajek. Ty se ale i tak na dnešních izraelských protivládních demonstracích nadále objevují.       

Jak místní hodnotí válku na Ukrajině a jaká je izraelská pozice v konfliktu a jak se vyvíjí vztah s Ruskem?

V Izraeli vzhledem ke větší vzdálenosti konfliktu nerezonuje válka tak intenzivně jako u nás. Ale určitě i zde je to důležité zahraničněpolitické téma, které má i domácí přesahy, protože řada Izraelců má svůj původ na území Ruska i Ukrajiny. Určitě je ale možné říci, že dnes jednoznačně převažuje v Izraeli hlas, který solidarizuje s Ukrajinou. Potvrzují to ostatně i průzkumy veřejného mínění. Hodně Izraelců také iritovala naivita bývalého premiéra Bennetta vůči Rusku i skutečnost, že Putina jednoznačně neodsoudil. Na stranu druhou – Netanjahu, který má neutuchající popularitu – měl velmi blízko k Putinovi a jeho dnešní postoj ke konfliktu na Ukrajině je zahalen závojem nejasností. Izrael i Bibi dříve zdůvodňovali vazby Rusku nutností koordinace vojenských operací v Sýrii. Jenže tam má dnes Rusko už výrazně méně vojáků a zbraní, protože je stáhlo právě do bojů na Ukrajině. Navíc Izrael stále více ohrožují ruské vojenské technologie v rukou Íránu, a dokonce došlo i k případu, že Íránci použili izraelskou dronovou technologii dodanou Rusku vůči Izraeli. Takže bude zajímavé sledovat, jak se vyvinou Bibiho postoje k Rusku. Zatím je to spíš takové ticho po pěšině.     

Ještě jeden vtipný banner
z jeruzalémské protivládní demonstrace:
"Bibi-cal disaster"
("Bibi" je přezdívka premiéra Netanjahua)

K aktuální situaci v Izraeli

Po provokaci Ben Gvira na Chrámové hoře pravděpodobně přijdou i další. Očekáváte, že by to mohlo vést až k vypuknutí třetí intifády?

Je dost pravděpodobné, že jak se bude ultrapravice zabydlovat na politických postech, bude přitvrzovat. Třetí intifáda není rozhodně vyloučená, ale spekulovalo se o ní v uplynulých patnácti letech mnohokrát, a přesto k ní nedošlo. Může ale dojít k rozvratu palestinské autonomie a OOP/Fatahu a celkově k nějakým revolučním změnám ve zkostnatělém a zkorumpovaném systému palestinské politiky. Hamás a jemu podobní z toho mohou, ale nutně nemusí, profitovat – řada Palestinců ho má rovněž plné zuby. Pokud ale u současné izraelské vlády posílí přístup k Palestincům na brutalitě, tak to, co dříve či později rozmělní hegemonii Hamásu a Fatahu, může být hodně destruktivní. Toto funkční období izraelské vlády však nebude ale jen velkou zkouškou palestinské, ale možná ještě více izraelské společnosti…

Může současná izraelská vláda se svojí radikální agendou nějak výrazně proměnit vztah EU k Izraeli, potažmo i česko-izraelské spojenectví?

EU se v lidskoprávní rovině a přístupu k Palestincům či izraelské osadnické politice nejednou dostala do konfliktu, přičemž ale paralelně nadále probíhaly velmi pozitivní ekonomické vztahy EU-Izrael. Na rozdíl od mnoha českých politiků od levici na pravici - s čestnými výjimkami bývalých ministrů zahraničí Schwarzenberga a Petříčka - vidí řada těch evropských izraelské politiky v daleko reálnějších a méně romantizovaných barvách. Musím říct, že pokud by současná česká diplomacie reflektovala negativní posuny v izraelské politice i jinak než kosmeticky, byl bych překvapen.      

(podrobně k příčinám současné podoby česko-izraelských vztahů zde)

Po plánované schůzce s ministrem zahraničí USA Blinkenem se Bibi ocitne pod dvojím tlakem - od koaličních partnerů na straně jedné, od USA na straně druhé. Je podle Vás to schopen ustát? Má tato vláda šanci přežít déle než pár měsíců?

USA jsou pro Izrael stále velmi důležité, ale zdaleka už ne tak, jak ještě třeba v 90. letech v době mírového procesu. Tehdy mohly vyvíjet na Izrael skutečně silný tlak a třeba sám Netanjahu si to velmi dobře pamatuje. Dnes je ale Bibi v dost odlišné situaci. Od dob Obamy, přes Trumpa až po Bidena totiž dávají USA – pokud pomineme oficiální politické proklamace – reálnými kroky či nečinností konzistentně najevo, že se těžiště americké zahraniční politiky přesouvá z Blízkého východu jinam. A jedním z důsledků tohoto posunu je i skutečnost, že blízkovýchodní země ze strany USA dříve silně ovlivňované – včetně Izraele – se dnes chovají vůči svému patronovi nezávisleji. Stačí si jen vzpomenout na Bidenovu tvrdou kritiku saúdského korunního prince MBS v době po prezidentské volbě – a jak se daleko uctivěji chová k princovi ve stínu energetické krize dnes. Takže se nedomnívám, že by měl Netanjahu a jeho ministři z amerického tlaku nějaký zásadnější strach. A byť osobně třeba Izraelcům přeji mnohem otevřenější vládu, obávám se, že ta současná má vzhledem k výraznější většině v Knesetu mnohem větší šanci se udržet, než onen podivný proti-netanjahuovský kočkopes, který jí předcházel.

Když vidíte poslední kroky izraelské vlády - zákazy cestování pro palestinského ministra zahraničí, zákaz vyvěšování pal. vlajek, plány na další rozšiřování osad... dá se už mluvit o apartheidu, jak to říká Human Rights Watch a Amnesty International?

Dokážu pochopit, proč ze své pozice zmiňované organizace ten termín používají, ale já osobně jsem ke srovnávání ideologií, historických událostí, různých režimů apod. dost skeptický. Iritovala mě třeba komparace arabského jara se sametovou revolucí, s třicetiletou válkou. Podobně nemístně vnímám srovnávání současného Izraele s Československem v roce 1938; kritizuji, když někdo mluví o dnešních variantách pravicového populismu paušálně jako o "fašismu" a vidím určitě i jisté rozdíly i mezi politikou bývalého rasistického režimu v JAR a dnešním Izraelem. 

Tím ale samozřejmě nechci říci, že by řada izraelských politik vůči palestinským Arabům – hlavně pak na Západním břehu – nebyly s apartheidem analogické. Na druhou stranu se ale v řadě věcí odlišuje např. izraelský přístup k Palestincům s izraelským občanstvím (v Izraeli jim občas říkají „dobří Arabové“) a naopak těm Arabům, kteří ho nemají a žijí na Západním břehu, v Gaze či jsou palestinskými uprchlíky. Režim v JAR však byl otevřeně rasistický prakticky ke všem černým Jihoafričanům. 

Současná izraelská vláda může samozřejmě tuto situaci zhoršit a může začít dělat větší peklo i izraelským Arabům. Pevně ale doufám, že tato situace nyní mobilizuje svobodomyslné Izraelce, aby se proti vlastním extremistům postavili. Ostatně obdobně tak učinili Izraelci při obřích protestech a občanských aktivitách v 80. a 90. letech. Jisté náznaky můžeme vnímat z několika demonstrací, které se od posledních voleb a sestavení vlády v Izraeli odehrály. Je ale také úplně klidně možné, že se izraelská společnost oproti prvnímu půlstoletí své existence už natolik proměnila, že se demonstrace nestanou masovými, budou izolovány na Tel-Aviv a v reálu se nic nezmění. Politici typu Ben Gvira budou mít dveře úřadu vlády i různých dalších izraelských institucích stále více otevřené...                  

"Netanjahu - první liga"
Volební kampaň současného
izraelského premiéra z roku 2019
(foto autor)

Krátký koment k nové izraelské vládě

 Lidovky, 27. 12. 2022

2. díl přednáškového seriálu o izraelské politice - izraelská náboženská a radikální pravice

 

Prinášám vám zbrusu nový přednáškový seriál, který se v několika dílech pokusí přiblížit fungování izraelské politiky na případu ideologického směřování tamních politických stran. 

Ve druhém díle se - opět v kontextu výsledku nedávných izraelských voleb - podíváme na vývoj a současnost náboženské a radikální pravice.

První díl: Sekulární pravice - od Žabotinského k Netanjahuovi

Pár kusů stále na skladě..

Šalóm & Salám! 

Chcete-li potěšiti své drahé, známé či ideologicky spřízněné ku Chanuce, svátku Las Posadas, oslavám Slunovratu či prostě jen k Vánocům, vězte, že jsou stále ještě na skladě + zaopatřím věnováním!

Rabíni naší doby - 150,- 

Izrael a Palestina (předposlední vydání) - 200,-

Korán, meč a volební urna - 220,-

Nemusíte utrácet za dobírku - k ceně připočtu pouze bublinovou obálku a poštovné (tzn. odhaduji tak 50-60 kaček navíc).

Celkovou částku pak pošlete na 173196267/0300. 

V případě zájmu pište na marekcejka@yahoo.com

Máte-li fejzbuk a máte mě v přátelích, pište plíz na messenger. 

1. díl přednáškového seriálu o izraelské politice - tentokrát o izraelské pravici

Prinášám vám zbrusu nový přednáškový seriál, který se v několika dílech pokusí přiblížit fungování izraelské politiky na případu ideologického směřování tamních politických stran. V prvním díle je - i v kontextu výsledku nedávných izraelských voleb a návratu "Bibiho" Netanjahua - na řadě pravice. 

Tady najdete druhý díl: Radikální a náboženská pravice: Od rabína Kúka k Ben Gvirovi. 

A zde ještě uvedení seriálu pro novou blogovou platformu medium-seznam.

Díl první – izraelská pravice

Vážení čtenáři, kteří se zajímáte o Blízký východ, o Izrael pak zvláště: Rozhodl jsem se pro vás připravit zbrusu nový seriál článků a přednášek, který vám přiblíží fungování izraelské politiky. Je to oblast, kterou se zabývám už více než dvě dekády, přičemž Izrael navštěvuji od roku 1998 a celkově jsem strávil v této zemi téměř dva roky života. Naposledy jsem do Izraele zavítal v rámci workshopu telavivské univerzity toto léto. Pevně tedy doufám, že vám mám k fungování této země co povědět.   

Izrael se poměrně často objevuje v různých souvislostech v českých diskusích o zahraničím dění. To souvisí s do jisté míry s jeho specifickým poutem s našimi zeměmi. Na toto téma ostatně najdete můj dřívější seriál článků popisující vztahy od Masaryka až k Zemanovi. Navzdory tomuto poutu bývají diskuse o Blízkém východu a Izraeli u nás často nepřesné a širší kontext postrádající. Tyto nedostatky bych se svým článkově-přednáškovým cyklem rád pokusil aspoň mírně korigovat. 

Diskuse o Izraeli u nás nedávno oživily nedávno proběhlé parlamentní volby, ve kterých se Benjamin Netanjahu, který se stal ztělesněním izraelské politiky poslední dekády, po krátké odmlce vrátil k moci. V přednášce se ale dozvíte nejen o něm, ale budete mít možnost porozumět širšímu kontextu izraelské pravice, a to už od dob před vznikem Izraele, kterému předcházel britský mandát Palestina. 

Právě v té době se zrodilo takzvané revizionistické sionistické hnutí, u jehož kolébky stál Vladimír Žabotinský. Toto hnutí velmi ostře reagovalo na levicové sionisty kolem Davida Ben Guriona, budoucího izraelského premiéra. Žabotinský však nečekaně zemřel a na jeho místo nastoupil Menachem Begin, pozdější první izraelský pravicový premiér. Právě pod jeho vedením pokračovala revizionistická milice Irgun – od které se v roce 1940 odštěpila ještě radikálnější Lechi – nejen v boji proti Arabům, ale zahájila i ozbrojenou kampaň proti Britům. Britové tak stále častěji obviňovali tyto milice z terorismu. Lechi šla ve své protibritskosti a naivitě dokonce tak daleko, že se pokusila i o spojenectví s nacisty, kteří se jí však jen vysmáli… Pravicově-nacionalistické násilí milicí vyvrcholilo útokem na hotel Král David v Jeruzalémě v r. 1946 a masakrem vesnice Dejr Jásín o dva roky později. Ten je považován za jeden z hlavních spouštěčů uprchlického exodu palestinských Arabů v období 1948-49.

Po ukončení války za nezávislost se izraelský politický systém postupně stabilizoval. Jeho klíčovým komponentem byly od prvních voleb do Knesetu v roce 1949 až do 70. let levicové strany. Zde je třeba mít na paměti, že ač si dnes Izrael ideologicky „přisvojuje“ jak politická pravice v Izraeli, tak třeba i v České republice, byla to hlavně Ben Gurionova levice, která měla největší zodpovědnost za jeho vznik i za první desetiletí jeho existence a vývoje. Dnešní pravicová dominance je do značné míry už další, od svých základních rysů v některých ohledech již značně vzdálená, kapitola.   

    

Ale zpět k vývoji po roce 1948: Část dřívějších revizionistických radikálů přešla do opozičních pravicově-nacionalistických, převážně sekulárních, stran, hlavně pak do Chérutu, v jehož čele stanul nám už známý Menachem Begin. Ten si s Ben Gurionem ani na politickém kolbišti nemohl přijít na jméno (někdy i doslova..). V 50. letech se revizionisté zviditelnili například zarytým odmítáním  reparací ze strany poválečného Západního Německa.   

Po Šestidenní válce v roce 1967 začala v Izraeli posilovat náboženská a radikální pravice napojená na hnutí izraelských osadníků. Na ty se podrobně podíváme v další přednášce věnované právě těmto politickým proudům. Hlavní část sekulární pravice – Chérut – se v té době přetransformovala na Gachal a později Likud a stále posilovala svůj politický vliv. V roce 1977 pak Likud – tedy sekulární pravice – poprvé ve volbách zvítězí a v čele Izraele stane po dekády trvající levicové hegemonii pravicový premiér. Není jim nikdo jiný, než náš starý známý jestřáb Begin. Jenže ten všechny překvapí, když ukáže svoji pragmatickou tvář, neboť právě on se stane prvním izraelským premiérem, který uzavře mírovou smlouvu s arabskou zemí – navíc tou nejvíce nepřátelskou – s Egyptem. V postoji k Palestincům však Beginova politika zůstane tvrdá. Tato tendence pokračuje v první polovině 80. let i za jeho nástupce Jicchaka Šamira, jednoho z bývalých velitelů milice Lechi. Právě za jeho vlády pak vypukne v roce 1987 první palestinská intifáda. 

Když na přelomu 80. a 90. let skončí studená válka, dostane se Šamir pod tlak USA, který ho má motivovat k ústupu z jeho tvrdých pozic a nasměrování politiky více k míru s Palestinci. V roce 1992 nakonec na úkor Strany práce prohraje volby, což pootevře izraelské dveře k mírovému procesu 90. let. Ten se ale stále více komplikuje a po vlně radikálně pravicového a islamistického násilí mu padne za oběť i hlavní izraelský politický protagonista – Jicchak Rabin. Zemře ranami z pistole, které po něm vypálí izraelský pravicový radikál. Přesto následné volby přivedou po chybách Rabinova nástupce Šimona Perese na čas k moci nového vůdce Likudu, kterým je Benjamin Netanjahu. Ten je zanedlouho v souvislosti s korupčním skandálem nucen odstoupit a formálně více pro-mírová levice vedená Ehudem Barakem se ještě na chvíli vrátí k moci. V roce 2000 však překvapivě Likud v atmosféře nové palestinské intifády opět sestaví vládu, tentokrát v čele s Arielem Šaronem. Ten má dokonce daleko více „jestřábí“ pověst než Netanjahu, přesto se podobně jako Begin, i on nakonec stane pragmatičtějším. Kromě tvrdého potlačování intifády totiž sáhne k evakuaci osad z pásma Gazy. V důsledku této politiky nakonec z Likudu odejde a zakládá novou stranu Kadima. Počátkem roku 2006 upadne Šaron do komatu, ze kterého se již nikdy neprobere. To opět otevře cestu jeho bývalému vnitrostranickému konkurentovi Netanjahuovi, který se v roce 2009 triumfálně vrátí do premiérského křesla. 

Uplynulá dekáda je tak v izraelské politice zcela v režii „Bibiho“, jak se Netanjahuovi doma přezdívá. Udržuje si neutuchající popularitu mezi důležitým segmentem izraelské společnosti, přičemž naděje na obnovu mírového procesu s Palestinci za jeho vlády výrazně klesají. Bibi je strhujícím a charismatickým politickým řečníkem, ale také geniálním manipulátorem. V průběhu jeho vlády také  znovuožívá jeho korupčnictví. To ho po křečovitých snahách setrvat u moci nakonec stojí v roce 2021 premiérské křeslo, do kterého se však o rok později má znovu možnost triumfálně vrátit. 

Právě v těchto dnech Netanjahu sestavuje zřejmě nejvíce pravicově-nacionalistickou a nábožensky zaměřenou vládu v dějinách moderního Izraele. Daleko více se však nejen o Bibim, ale i o jeho předchůdcích, dozvíte v prvním díle přednáškového seriálu o izraelské politice. Přeji vám dobrý poslech!        

            

Na tuto přednášku navážou v budoucnu další tři části: 

2. Izraelská náboženská a radikální pravice

3. Náboženské strany

4. Sekulární a liberální strany.    

Judaismus a politika v Izraeli

 

Vnitropolitická situace v Izraeli bývá ve sdělovacích prostředcích často ve stínu napjatých vztahů mezi izraelskými Židy a Palestinci. Přitom vztahy mezi judaismem a politikou v židovském státě nejsou o nic méně zajímavé a důležité. Vzájemné provázání judaismu s izraelskou politikou je také příčinou mnoha vnitřních konfliktů a v neposlední řadě ovlivňuje i izraelsko-palestinský spor. Tato kniha se českému čtenáři snaží zpřehlednit zajímavou a složitou problematiku. Zároveň se pokouší odpovědět na řadu otázek: Půjde Izrael i nadále cestou demokracie, či se více přiblíží k teokracii? Proč mají náboženské politické strany v Izraeli takový vliv? Jaký vztah mají zbožní Židé k sionismu? Jak souvisí náboženství s výstavbou židovských osad?... Kniha je určena nejen odborníkům, ale každému, kdo se o Izrael zajímá.

Vydáno: 2009, Barrister & Principal

Počet stran: 280

Jazyk vydání: český

Autor obálky: Čestmír Kučera

Vazba knihy: měkká / brožovaná

ISBN: 978-80-87029-39-8

Rozhovor k výsledkům izraelských voleb 2022

Po loňských izraelských volbách se mluvilo o konci dlouholeté éry vlády Bibiho Netanjahua. Ukazují aktuálně proběhlé volby, že věštění jeho politického konce bylo předčasné?

MČ: Věštění konce Netanjahua bylo spíš zbožné přání, ale kdo situaci sledoval dlouhodoběji, tak musel vědět, že Bibi se jen tak nevzdá. Od doby, kdy v roce 2021 přišel o premiérský post, tak nebyl pravomocně odsouzen a nedošlo ani jiným způsobem k administrativnímu omezení jeho politické kariéry. I zdraví mu nadále sloužilo velmi dobře a bylo tedy jasné, že v bezčasí podivného a neúspěšného politického slepence vedeného nejdříve Naftali Bennetem a pak Jairem Lapidem, je možnost jeho návratu velmi reálným scénářem. O Bibim si můžeme myslet, co chceme, ale v Izraeli není charismatičtějšího a obratnějšího politika a rétora než je on. Není tedy překvapivé, že má svůj tábor věrných stoupenců, kteří ho neopustí prakticky za žádné situace.      

"Bibi"

Ty aktuální byly pátými volbami do Knesetu za posledních tři a půl let, od dubna 2019. Jak tohle období rychlého sousledu voleb proměnilo izraelskou politiku? Jaké politické frakce nejvíce narostly?

Hned na první pohled se může zdát překvapivou proměnou dynamicky narůstající popularita osadnických náboženských extrémistů. Pokud se však na tento fenomén podíváme blíže, nemusí být údiv nad tímto faktem tak veliký. V mezidobí 2009-2021 totiž dělal Netanjahu vše pro to, aby posílil bezohlednou aroganci izraelských osadníků i jejich politiků a aktivistů na okupovaných územích. Jeho nástupce Bennett byl sám také velkým příznivcem osadnictví a Lapid nemohl během pár měsíců své provizorní vlády vyřešit v tomto ohledu vůbec nic. 

Izraelské osady jsou celkově v rozporu s mezinárodním právem, což ale neznamená, že všichni jejich obyvatelé jsou extremisté. Mnoho lidí totiž žije v osadách pragmaticky, protože je k tomu vláda motivuje výhodnými pobídkami. Ideologičtí extremisté tak mezi nimi tvoří spíše velmi hlasitou menšinu. Z atmosféry otevřené podpory osadnictví izraelskými vládami však profitovali i oni. Agresivní propagandou tak zaujali hlavně mladou generaci izraelských nacionalistů. To je velmi nebezpečná tendence pro budoucnost izraelské společnosti  jako celku.    

Dlouhodobým varovným signálem, který výrazně zarezonoval v aktuálních volbách,  je i úpadek izraelské liberální levice. Na to v posledních volbách doplatila třeba strana Merec, která se tentokrát do parlamentu vůbec nedostala. Naopak strany ultraortodoxních charedim podle výsledků mírně posilují: To je opět dlouhodobá tendence, značící, že další silně nedemokratická část izraelské společnosti nabírá na politické síle. Řetězec voleb v uplynulých tři a půl letech tedy dobře ilustruje posuny izraelské společnosti směrem k iliberalismu.    

Deník Haaretz mluví o ideologii Bena Gvira jako o třetí nevětší politické síle v současném Izraeli. Co je Ben Gvir zač a co je takzvaný kahanismus? 

Kahanismus je ideologie spojená se jménem americko-izraelského rabína Meira Kahaneho (1932–1990). Její podstatou je vybudování militantní židovské teokracie a naprosté podřízení či přímo nedobrovolný „transfer“ Arabů z palestinských území a Izraele. Od ostatních izraelských radikálně pravicových stran se kahanismus vždy odlišoval svým negativismem vůči izraelskému establishmentu a neskrývaným důrazem na násilí a rasismus. V Izraeli byla Kahaneho strana Kach (i nástupnická Kahane žije!) zakázána a například v USA a EU se dostala na seznam teroristických organizací. Moderní kahanisté, či přesněji neo-kahanisté, se tak musejí navenek přinejmenším na veřejnosti chovat zdrženlivěji a méně agresivně, než jejich otec-zakladatel. To je i případ Ben Gvira, který balancuje na hraně agresivity a násilí a zároveň je stále akceptovatelný se účastnit voleb. Sám například fyzicky napadl arabského poslance Knesetu či hrozil neozbrojeným arabským „sekuriťákům“ na parkovišti svou osobní pistolí. Když však vstoupil do politiky, sundal ve svém bytě ze zdi obraz osadnického masového vraha Barucha Goldsteina, který v roce 1994 postřílel v Hebronu 29 modlících se Palestinců.  

Ben Gvirův fenomén je pozoruhodný i svými vnitroetnickými souvislostmi – poukazuje totiž na „orientalizaci“ izraelské extrémní pravice. Sám Ben Gvir má totiž po svých rodičích irácké a kurdské kořeny. Je známo, že pravice měla mezi „orientálními“ Židy tradičně silný elektorát, protože historicky to byla právě aškenázská levice a liberálové, kteří se na „orientálce“ dívali přes prsty. Jenže i ultrapravici v podstatě donedávna dominovali aškenázové – typicky třeba právě americký rabín Meir Kahane či další extremističtí rabíni jako Moše Levinger či Šalom Ber Wolpo. Ben Gvirova strana Židovská síla však přivádí na scénu „orientální“ židovské extrémisty, což není jen případ jeho samého, ale třeba i spoluzakladatele strany Michaela Ben-Ariho, který je afghánsko-íránského židovského původu. Ben Ari se mimo jiné proslavil tím, že se nechal vyfotografovat, jak ve své poslanecké kanceláři trhá na kusy křesťanský „Nový zákon“. Není bez zajímavosti, že izraelská ultrapravice nenávidí nejen muslimy, ale i křesťany – a samozřejmě též liberální židy.  

Itamar Ben Gvir, Michael Ben Ari a Baruch Marzel (zprava)

Mám za to, že kdyby existovala v Izraeli politická vůle, měli by i neo-kahanisté typu Ben Gvira v politice stop. Jenže netanjahuovská dekáda udělala s izraelskou společností i politikou své a lidé jako Ben Gvir – ostatně jeho politický spojenec Becalel Smotrič je jen Ben Gvirovou bleděmodrou verzí – jsou v dnešním Izraeli politickými jazýčky na vahách.    

Znamená nárůst neo-kahanismu potenicální vyostření izraelsko-palestinských vztahů?

Je to dost pravděpodobné. Záleží teď, jaké posty v nové vládě neo-kahanisté získají. Pokud budou souviset s justicí a vnitřní bezpečností, nastane více represí, které vyvolají zpětně z palestinské strany násilí. Ben Gvir je také oblíbenec takzvané „hilltop youth“, tedy fanatických mladíků, kteří obsazují vrcholky v okolí izraelských osad a staví „nelegální“ (myšleno z pohledu izraelského práva, z hlediska mezinárodního práva jsou všechny osady nelegální) osady na vrcholcích v jejich blízkosti. Tato mládež je enormně agresivní a brutální vůči Palestincům a nezřídka se i izraelská armáda bojí dostat se s ní do konfliktu. Tito výrostci budou mít nyní místo žluté zelenou a jejich drzost a agresivita bude ještě větší. To může být vodou na mlýn palestinskému Islámskému džihádu, militantům z Hamásu a dalším extrémistům.   

Hilltop youth z osadnického outpostu Ha-Baladim si vytvořili speciální
"pirátskou" vlajku, na které je lebka s pejzy a typickou osadnickou
pletenou jarmulkou (viz také zde). 

Velmi specifickou roli hraje nejen kvůli velké populaci ruských Židů Izrael v diplomatických třenicích v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu. Jak můžou volby proměnit dosavadní izraelské lavírování?

Budoucnost Netanjahuovách vztahů s Putinovským Ruskem působí poněkud tajemně a sám jsem velmi zvědav, jakým směrem se jeho vláda v tomto ohledu vydá. V současnosti sice Bibi mluví o tom, že má sympatie k Ukrajině a jednoznačně neodmítl ani možnost zbraňových dodávek pro ni. To je dost velký rozdíl oproti minulosti, kdy byl Netanjahu známý svým blízkým vztahem k Putinovi. Za jeho vlády tak byla například dohodnuta koordinace aktivit izraelského a ruského letectva nad syrským vzdušným prostorem. A nejen to. Dnes se sice mluví o íránských dronech používaných Ruskem na Ukrajině, ale už je méně zmiňována skutečnost, že to byl právě Netanjahuův establishment, který dříve Rusku rovněž poskytl spolupráci v oblasti vojenských dronů. To se poté Izraeli vrátilo jako bumerang: Izraelci totiž zjistili, že jeden z íránských dronů sestřelených nad Sýrií, byl v podstatě izraelskou dronovou technologii původně dodanou Rusku, které ho následně poskytlo Íránu…      

Rozhovor vyšel na A2arm 5. 11. 2022. Dotazy kladl Matěj Schneider. 

Koment k izraelským volbám 2022

LN: Co znamená volební vítezství Netanjahua pro Izrael? 

Izrael se zrodil z velmi levicově-liberálních kořenů, ale od 70. let můžeme sledovat jednoznačnou tendenci posunu k nacionalistické a náboženské pravici, která postupně redefinuje původní hodnoty Izraele. A Netanjahu je právě vyjádřením této tendence z perspektivy sekulárně-nacionalistické pravice. Zároveň tyto volby potvrdily také fakt, že disponuje charismatem, které mu i přes všechny kontroverze kolem jeho osoby zachovává stálý tábor skalních příznivců.    

LN: Co znamená úspěchu kontroverzního politika Ben Gvira, se kterým bude Netanjahu takřka jistě vytvářet koalici?

Ben Gvir je vyjádřením druhé zmiňované tendence: Dlouhodobého vzestupu nábožensko-nacionalistické pravice a její radikalizace. Ta původně nebyla tak extremistická a radikálové v jejích řadách zůstávali spíše na společenské i politické periferii. Že se nyní stávají hlavním politickým proudem je mimořádně nebezpečné nejen pro izraelskou společnost, ale také pro Palestince, kteří důsledky proměn izraelské politiky pocítí velmi silně.    

Část odpovědí je b tomto textu na dnešních Lidovkách.

Nové vydání Izraele a Palestiny

Po delší odmlce se mi podařilo dotáhnout ke zdárnému konci přepracovanou reedici mojí druhé knížky, která poprvé zamířila do knihkupectví v roce 2005. Je to tak už páté vydání + vyšla minimálně ještě jeden dotisk, tak jestli dobře počítám, dorazilo za těch 17 let k čtenářům asi 6-7 tisíc knížek a já všem moc děkuji za zájem! Sice jsem na vás nezbohatl, ale vědecké a popularizační potěšení nevyčíslí žádné ojro, kačka, šekel ani dirham:D 

Nové vydání má i nového nakladatele (jednoho z nástupníků toho původního) a moc děkuju všem v nakladatelství za vstřícnost. Hlavně typograf Česťa Kučera si se mnou za ty necelé dvě dekády užil a i díky němu vypadala knížka vždy k světu. Aktuální vydání má nejen novou obálku a podtitul, ale také uvnitř spoustu aktualizací a lehčích restrukturalizací. Asi to nebude na první pohled vidět, ale malinkých detailů je tam aktualizovaných spousta (mmch. řada aktérů umřela - tak jsem uzavřel jejich letokruhy, konalo se několik voleb, letos v létě jsem si definitivně ověřil, že osadnické hnutí Guš Emunim definitivně zaniklo a jiné větší či menší prkotiny). Ale hlavně jsem zcela předělal závěr, kde jsem řadu detailů konzultoval mj. s Pavlem Baršou či Břetislavem Turečkem či mnohými účastníky - odborníky na Blízký východ od Kolumbie až po Jižní Koreu - na letošním letním workshopu pořádaným telavivskou univerzitou. Všem moc děkuji za ochotu!       

Nové vydání knížky také vychází shodou okolností v podobný okamžik, jako v tomto semestru učím již po dvacáté za sebou v řadě kurz Izrael a Palestina na FSS MU.  

Pár částí závěru dávám k nahlédnutí níže. Knížka samotná by měla být dostupná normálně v knihkupectvích a v internetových obchodech. Pokud si ji ale objednáte přímo ode mě (já ji samo též musím nakupovat, ale o něco levněji), střelím vám ji též za lepší cenu a případně zaopatřím věnováním. Takže klidně si o ni napište na můj mail marekcejkayahoo.com Ideálně pak předám osobně v Brně nebo můžu někde nechat. Vždyť Vánoce, Chanuka, Ramadán a možná i Armageddon se blíží, takže čtěte rychle;) 

Výběr z aktualizovaného závěru:

Trumpovo vypovězení jaderné dohody s Íránem i Abrahamovské dohody byly velmi pozitivně reflektovány izraelskou mainstreamovou politikou i společností. Naopak pro Palestince se posílení izraelského spojenectví s některými arabskými státy stalo jen dalším symbolem toho, co nazývají „normalizace okupace“. To v praxi znamená, že už přinejmenším významná část arabského světa nemusí přikládat jejich osudu takovou váhu jako v uplynulých dekádách. Jinými slovy: Mír arabského světa s Izraelem už nemusí být nutně podmíněn spravedlivým vyřešením izraelsko-palestinského sporu.

...

Stávající situace izraelsko-palestinského konfliktu tak nedává příliš optimismu do budoucna a nutně vyvolává otázku, jestli vůbec existuje ještě nějaká reálná vůle ke smíření. Pokud se zeptáme běžných lidí na obou stranách konfliktu, zřejmě vám odpoví kladně. Koneckonců i v atmosféře současného napětí stále narazíme mezi Izraelci a Palestinci na řadu mírových iniciativ a dalších aktivit, i když oproti podobným aktivitám v 80. a 90. letech se jedná o útlum. Stále ale platí, že problém nespočívá v rovině nenávisti na úrovni obyčejných lidí. Jistou výjimkou může být radikální mladá generace palestinských a izraelských nacionalistů. Ta dospívá jak v uprchlických táborech Západního břehu, tak v provizorních židovských osadách – „outpostech“ – na vrcholcích strategických pahorků v témže regionu.

...

V dravé izraelské ekonomice se stal z otázek bezpečnosti a výstavby židovských osad velmi lukrativní byznys. Do něho je v destruktivní logice konfliktu paradoxně zapojena i palestinská ekonomika. Na výstavbě osad se totiž podílejí také některé palestinské firmy a dělníci. Otázky kolaborace v palestinské společnosti jsou tak jevem, který naznačuje, že v prostředí nedořešeného sporu je mnoho Palestinců už přinejmenším apatických, ne-li zlomených. Dochází také k jistým generačním konfliktům. Část starších generací Palestinců pociťuje nad vývojem konfliktu vzdor spojený se zahořklostí a cítí se jako oběti, zatímco minimálně část mladší generace ztrácí o konflikt zájem a pokouší se „normálně žít“. Tato tendence je patrná ještě více na izraelské straně, kde je podobná snaha výrazně snáze uskutečnitelná, neboť není komplikována dlouhodobou okupační politikou a obstrukcemi s ní spojenými. Nemalá část Izraelců, z nichž mnoho obývá telavivskou aglomeraci, tak žije ve svých společenských „bublinách“, ve kterých jim realitu konfliktu citelněji připomene snad jen vojenská a záložní služba či občasné salvy raket Al-Kasám z pásma Gazy.

Všechna vydání 2005-2022