ÍRÁN mezi osami zla a dobra

Kontakt s realitou Íránu koriguje ZJEDNODUŠUJÍCÍ NÁLEPKY o povaze této země a o charakteru jejích obyvatel.

Írán, jeho jaderný program, výroky současného prezidenta Ahmadínežáda i další věci patří v soudobém světovém zpravodajství k evergreenům. Podobně jako terorismus, islámský radikalismus a nejrůznější zmínky o archaických právních a kmenových zvycích národů Blízkého východu však i tyto informace zkreslují skutečný obraz regionu i jednotlivých zdejších zemí. Realita je daleko komplikovanější. Dnešní Írán nabízí širokou paletu jevů, na jejichž základě si lze na tuto zemi udělat názor. Zkusme se nyní podívat na Írán i jinou optikou než „atomově-ahmadínežádovskou“.

Nejdříve ajatolláh, pak prezident

Jedna z nepřesností vyvolaná médii je role íránského prezidenta. Jakoby v pozadí zůstává úloha duchovenstva a nejdůležitějšího klerika ajatolláha Chameneího. Ten je přitom v Íránu opravdovým mužem číslo jedna. Jméno Chameneího, případně dalších ajatolláhů, však v západních médiích zaznívá sporadicky. Když se procházíte ulicemi Teheránu i jiných íránských měst, je jasné, kdo je v zemi pánem: zatímco na prezidentův portrét narazíte na všudypřítomných billboardech a malbách na zdech domů výjimečně, ajatolláh Chomejní či jeho nástupce Chameneí se na vás přísně mračí z každého druhého rohu.

I přes nesporně vysokou moc duchovenstva však není Írán teokracií, jak je často zmiňováno, nýbrž teokratickou republikou kombinující principy parlamentní formy vlády s mocí duchovenstva. V praxi to znamená, že v Íránu fungují demokratické volby a jiné instituce, ale vše je zároveň podřízeno paralelní struktuře teokratických orgánů, složené hlavně z významných šíitských kleriků. To je ze západního pohledu nejproblematičtější bod íránského systému. Západní pojetí demokracie vychází z osvícenských a sekulárních principů, zatímco v Íránu má šíitský klérus v rukou prostředky k zablokování demokratických procedur – například může vyškrtávat nepohodlné volební kandidáty. Režim je navíc udržován pomocí propracovaného represivního aparátu a používá i přísné tresty islámského trestního práva.

Nicméně když v Íránu cestujete, připomíná zdejší život liberálnější blízkovýchodní země. „Není v Íránu vše tak zlé, jak na první pohled vypadá,“ řekl mi jeden íránský student ve městě Isfáhán. Narážel hlavně na to, že se Íránci naučili řadu zákazů dovedně obcházet (milenci tak ví, kde uniknou bystrému oku mravnostní policie nebo kde si nakoupí piva na divokou bytovou party). Jiné věci se veřejně tolerují (kupříkladu některé restaurace mají otevřeno i během ramadánového půstu) a někdy to, co může vypadat z pohledu Středoevropana velmi netolerantně – kupříkladu existence oddělených vagonů metra pro ženy – má dokonce pozitivní aspekt: ženy do těchto vagonů nastoupit mohou, ale nemusí. Než by se ve vagonech tísnily mezi zástupy žádostivých mužů, volí mnoho z nich příjemnější a důstojnější ženský vagon.

Jsou šíité radikálnější než sunnité?

O šíitském islámu se traduje, že je „ještě extrémnější“ než islám sunnitský. Takovéto tvrzení má podobnou hodnotu, jako když řekneme, že jsou evangelíci radikálnější než katolíci. V jistých historických souvislostech a u některých skupin je toto tvrzení platné, ovšem jako celek nepřesné. Lze to ilustrovat na faktu, že dva nejextrémnější výhonky současného islámského extremismu – Al-Kajda a Taliban – jsou sunnitské, stejně jako fundamentalistická ideologie wahhábismu, která je státním náboženstvím mocného saúdskoarabského režimu.

Přitom v Íránu žijí, a dokonce se i občas prosazují reformní či liberálněji smýšlející klerici – jedním z nich byl například předposlední prezident Chátamí, za jehož vlády nastalo v zemi znatelné uvolnění v mnoha směrech. Naopak dnešní prezident Ahmadínežád nikdy klerikem nebyl, přesto má v mnoha ohledech daleko radikálnější názory než jeho religiózní předchůdce. Důležitý je rovněž fakt, že i mezi nejvyššími íránskými duchovními existují názorové rozepře – i velmi tvrdé. Například zakladatel současného íránského režimu ajatolláh Chomejní měl před svou smrtí již vybraného svého nástupce – ajatolláha Montazerího. Ten však začal praktiky Chomejního režimu, který pomáhal spoluvytvářet, kritizovat. To vyústilo v odnětí Montazerího nástupnictví a v jeho několikaleté domácí vězení. Na Chomejního místo nastoupil daleko konzervativnější ajatolláh Chameneí. Sám Montazerí je dnes již vysokého věku, přesto mu neschází energie a vůle některé kroky režimu i prezidenta Ahmadínežáda kritizovat. „Írán má právo na jadernou energii, ale s protivníky je třeba potýkat se rozumem, nikoliv provokacemi,“ uvedl na adresu prezidentovy rétoriky.

Coby provokatéra vnímají prezidenta i někteří Íránci. Jeho výroky o válce s Izraelem neberou příliš vážně a ani si ji nepřejí. „V Izraeli žijí desetitisíce našich krajanů (íránských Židů). Proč bychom je proboha měli bombardovat!?“ říká například podnikatel v pouštním městě Jazd.

Židé, křesťané a další menšiny

Pokud se budete v Íránu dívat kolem sebe, potkáte zde židy, křesťany, zoroastriány, z minoritních etnik pak Araby, Armény, Balúče, Kaškáje, Kurdy či velmi významnou menšinu Azerů. Ta žije hlavně na severozápadě země v okolí města Tabríz a mluví vedle indoevropské perštiny svým vlastním turkickým jazykem.

Z pohledu Evropana bude asi nejzajímavější osud zdejší židovské minority. Jak se asi musí žít Jákobovým potomkům v zemi, jejíž prezident chce smazat Izrael z mapy!? Přitom někteří vládci starověké Persie, k nimž se mnoho Íránců stále hlásí, mají v židovské historii mimořádně pozitivní místo. Jde hlavně o krále Kýra Velikého, který porazil Babylonii, osvobodil Židy a umožnil jejich návrat do vlasti. Kýrův humanismus dal také v šestém století před Kristem vznik první chartě lidských práv v lidské historii. Kopie takzvaného Kýrova válce, popsaného klínovým písmem, je dnes uložena na čestném místě v sídle OSN.

Co se týká přibližně pětadvaceti tisíc dnešních íránských Židů (po Izraeli je to druhá největší hebrejská komunita na Blízkém východě), potvrzuje předseda íránské židovské obce Rahmatolláh Raffi, že dnešní íránský režim je stále schopen oddělovat judaismus od sionismu a zaručovat zdejším Židům náboženskou svobodu. K tomu je však třeba doplnit, že dnešní napjaté izraelsko-íránské vztahy přesto přinesly některým perským Židům nemalé komplikace. Není to například tak dlouho, co byla skupina íránských Židů uvězněna pro kontakty s Izraelem. A naopak v Izraeli si místní podnikatel stále odpykává šestnáctiletý trest odnětí svobody za zbraňové kontrakty s Íránem. Přesto není bez zajímavosti, že pragmatismus a společná obava z režimu Saddáma Husajna byla v určitých dobách schopna alespoň vzdáleně propojit i tak antagonistické režimy, jakými jsou ten íránský a izraelský. Ví se, že Izraelci zničili v roce 1981 irácký jaderný reaktor v Osiraku. Méně se ví, že stejný reaktor poškodily o něco dříve íránské phantomy.

Ostatní zajímavé menšiny, na něž můžeme v Íránu narazit, jsou zoroastriáni a křesťané. Ti první jsou pozůstatkem kdysi hlavního náboženství starověké Persie. Jejich populace je již pouhým zlomkem původní velikosti a zoroastriány samotné, jejich poutní místa a pohřební „věže ticha“ lze najít ve středním Íránu kolem měst Jazd a Kermán.

V Íránu se lze vydat po stopách křesťanství. Mnoho kostelů a jednu katedrálu ukrývá třeba hlavní město Teherán. Ale nejzajímavější je zřejmě komplex arménských kostelů v Isfáhánu, jenž kromě maleb ve stylu Hieronyma Bosche obsahuje i arménské muzeum s památníkem arménské genocidy v Turecku z doby první světové války. Zatímco tedy holokaust je zlehčován či využíván současným íránským prezidentem pro jeho politické cíle, uznání ostatních genocid se to nutně týkat nemusí.

Mučednické jizvy z historie

Co v Íránu určitě nepřehlédnete a co bezesporu také souvisí s šíitským islámem, je prezentace mučednictví v mnoha jeho podobách. Jsou to třeba všudypřítomné portréty – pro šíity tak významného – imáma Alího, který zahynul mučednickou smrtí, či imáma Husajna, jehož martyrium si každý rok šíité připomínají sebemrskacími rituály.

Nejvíce připomínek má však zřejmě mučednictví novodobé, připomínající padlé z irácko-íránské války (1980–1988). Tento konflikt nepřinesl žádné z bojujících stran nic kromě smrti a zkázy. Byl jednou z nejničivějších válek v dějinách Blízkého východu: počet obětí se odhaduje až na 1,5 milionu, čímž zdaleka přesáhl číslo usmrcených ve všech izraelsko-arabských konfliktech dohromady. Válka se nesla v duchu pozičních bitev západní fronty první světové války, použití bojových plynů nevyjímaje. I když byl režim Saddáma Husajna primárním agresorem, k násilí přispěl i západní a východní blok, který podporoval v určitých fázích obě strany konfliktu, přičemž Západ podporoval hlavně Saddámův Irák a zásoboval region zbraněmi nerůznějšího druhu i kalibru. Írán také někdy ve válce používal sebevražednou mučednickou taktiku, jejíž vinou zahynulo množství mladých dobrovolníků. Válka nakonec skončila ve stejných liniích, v jakých začala...
V každém případě je dědictví tohoto konfliktu v dnešním Íránu stále přítomné v podobě památníků, hřbitovů, nástěnných maleb a graffiti s portréty válečných obětí. Také televize neustále opakuje záběry z bitev a přináší diskuse s veterány. Ta válka je stále těžko se hojící jizvou na tváři současného Íránu.

Moje otázka

Na závěr jedna zcela osobní poznámka. Čím déle cestuji po různých oblastech Blízkého východu, vyvstává přede mnou otázka, na niž nemohu stále najít uspokojivou odpověď: Proč v těch (ze západního pohledu) „nejhorších“ zemích jako Írán či Sýrie narazíme mezi běžnými lidmi na tolik pohostinných, skromných a čestných lidí? Ovšemže i v Egyptě, Izraeli či Tunisku potkáte na ulicích řadu skvělých osob, ale chování prostých Syřanů či Íránců přece jen jaksi pozitivně vybočuje. Určitě to souvisí i s tím, že země jako Sýrie či Írán nejsou stále vystaveny náporu turistů. Ten má sice blahodárný dopad na ekonomiku země, na druhou stranu ničí jejich autenticitu. Ale je vidět i to, že Západem (v dobrém i ve zlém) nepříliš poznamenané společnosti v sobě skrývají některé hodnoty, které mohou být pro Evropany inspirativní. Možná je to jakýsi přežitek starého světa a tradiční společnosti, která u nás byla třeba ještě za Rakouska-Uherska či první republiky.

Samozřejmě, jist si tím nejsem a nevím ani, jak souvisí chování Íránců a Syřanů s charakterem jejich politického režimu. Přes všechny rozporuplné a negativní stránky zdejší politiky se však zdá, že některé pozitivní vlastnosti v obyčejných lidech tyto režimy přinejmenším nepotlačují.