V dobách kdy prezident Ahmadínežád hřímá o likvidaci Izraele a pořádá revizionistické konference na téma holocaustu a kdy si naopak izraelští piloti občas zatrénují útok na íránská jaderná zařízení, zřejmě mnoho lidí na Západě vůbec netuší, že v současném Íránu žije druhá největší židovská komunita na Blízkém východě – hned po Izraeli. V důsledku přistěhovalecké politiky sice dnes již většina perských Židů přesídlila právě do Izraele či USA, přesto se však velikost dnešní íránské diaspory odhaduje na patnáct až třicet tisíc Židů. Jejich pozice v dnešním Íránu není díky politické situaci právě lehká, přesto je v určitých ohledech íránské vedení stále schopno oddělovat judaismus od mezinárodní politiky. 
„Hledáte synagogu? Tak to musíte na Palestinské náměstí,“ zní odpověď, když se snažíme objevit židovský svatostánek v íránském městě Isfahán. Ale i když dorazíme na náměstí jehož jméno zřejmě nebylo vybráno náhodně, není vůbec lehké synagogu najít. Podobné je to i při hledání ústředí židovské obce v Teheránu. Až když se nám s pomocí ochotných místních lidí podaří její sídlo vyhledat, můžeme konečně vystoupat do třetího patra a prohlédnout si stříbrnou ceduli s nápisy v perštině a hebrejštině. „Máte štěstí, dnes tu bude předseda,“ říká nám paní z vedení obce. A skutečně, po chvilce čekání v místnosti, kterou zdobí velké Mojžíšovo desatero (ale také povinné portréty ajatolláhů Chomejního a Chamenejího), vstoupí do místnosti elegantní pán, který vizáží působí jako bratr bývalého izraelského prezidenta Moše Kacava (který se narodil v íránském Jazdu). Je to pan Rahmatolláh Raffi, předseda teheránské kehily. „V Íránu je důsledně oddělován judaismus od sionismu,“ reaguje na náš dotaz ohledně tvrdé linie současného íránského vedení vůči Izraeli. V rozhovoru se dále dotazům na politiku spíše vyhýbá a hovoří hlavně o aktivitách obce, která v íránské metropoli spravuje mj. nemocnici, školu a řadu synagog. Po celou dobu našeho setkání vedle předsedy seděl i zamračený a bedlivý muž, který nám nebyl představen a o jehož poslání si neděláme iluze. To jen dokreslovalo složitou situaci současné íránské židovské komunity, kdy vládnoucí režim sice respektuje judaismus jakožto vyznání a místní Židy považuje za Íránce, na druhé straně ale halasně brojí proti sionismu a Izraeli. 
Židovská přítomnost má v Íránu tisíciletou tradici. Zlaté časy íránské židovské komunity jsou sice již v nenávratnu, stopy její slavné historie je však stále možné najít v íránských městech jako například Hamedán, kde se nacházejí hrobky biblické Ester a Mordechaje z purimového příběhu. Vzájemný respekt mezi Židy a Peršany sahá do dob, kdy po porážce Babylonie umožnil Kýros Veliký Židům návrat ze zajetí do vlasti a obnovu jejich Chrámu. Tomuto perskému králi se následně dostalo v židovství téměř postavení světce. Pozdější židovsko-perské vztahy byly poznamenány obdobími tolerance i útlaku. V dobách islámu se dostali Židé i další menšinová náboženství na Blízkém východě do podřízené pozice vůči muslimům, mohli však nadále praktikovat svoji víru.
U nás se můžeme relativně často setkat s poněkud účelovým posuzováním statusu náboženských menšin v historii islámských zemí optikou dnešních liberálních demokracií. Za takových okolností není samozřejmě problém najít mnoho negativních prvků. Když ale zkoumáme postavení Židů v muslimském a křesťanském prostředí v kontextu historie, musíme dojít přinejmenším ke zjištění, že osud Židů ve stínu islámu nevyústil v takové věci, jako byly v křesťanském světě tak četné protižidovské pogromy, nenávistný antisemitismus a holocaust. Podobně i íránská židovská komunita zažila v různých dobách islámské nadvlády období pokoje i těžší časy. Obdobím výrazného uvolnění byla vláda dynastie Páhlaví (1925–1979), která byla sesazena právě islámskou revolucí. Za šáha Mohameda Rézy Páhlavího Írán s Izraelem spolupracoval a obchodoval. Po islámské revoluci nastalo ve vztazích obou zemí prudké ochlazení a Izrael začal být označován za „malého Satana“. Přesto však vydal ajatolláh Chomejní fatwu, podle které jsou íránští Židé (i křesťané) chráněni. I když po revoluci neuniklo několik Židů trestu smrti za „špionáž pro Izrael,“ život většiny z nich není v současném Íránu tak komplikovaný, jak by se mohlo ze západního pohledu zdát. Íránští Židé mají dokonce zaručené jedno místo v íránském parlamentu a mohou relativně svobodně prožívat svůj náboženský život, nakupovat v několika košer obchodech či využívat služeb židovské nemocnice. Při tom všem se však nesmí dostat do spojitosti z Izraelem. V roce 1999 byla totiž uvězněna skupina íránských Židů pro údajnou špionáž pro Izrael. Všichni byli ale nakonec – mj. díky zahraničnímu diplomatickému nátlaku – propuštěni před vypršením svých trestů.
Zůstává otázkou, do jaké míry je současný postoj íránského režimu vůči Židům výrazem tradiční islámské tolerance a do jaké míry je politickou hrou. Je pravda, že v dnešním Íránu se setkáme s množství protiizraelské propagandy, kdy si např. při návštěvě teheránského veletrhu může každý šlápnout na izraelskou vlajku či se dozvědět, které světové firmy podporují „mezinárodní sionismus“. Také Ahmadínežádovy revizionistické hry s holocaustem jsou především znesvěcováním památky zavražděných lidí.
Přesto je však třeba mít na paměti, že pokud se snažíme něco dozvědět o dnešních židovských komunitách v islámském světě, nelze se na muslimské státy dívat jen přes brýle současných politických klišé a předsudků. Dvacáté století sice změnilo mnohé ve vztahu mezi Židy a muslimy k horšímu, přesto je ve společné muslimsko-židovské historii na co navazovat. A to platí určitě i v zemi, kde vládl kdysi dávno Kýros Veliký.
„Hledáte synagogu? Tak to musíte na Palestinské náměstí,“ zní odpověď, když se snažíme objevit židovský svatostánek v íránském městě Isfahán. Ale i když dorazíme na náměstí jehož jméno zřejmě nebylo vybráno náhodně, není vůbec lehké synagogu najít. Podobné je to i při hledání ústředí židovské obce v Teheránu. Až když se nám s pomocí ochotných místních lidí podaří její sídlo vyhledat, můžeme konečně vystoupat do třetího patra a prohlédnout si stříbrnou ceduli s nápisy v perštině a hebrejštině. „Máte štěstí, dnes tu bude předseda,“ říká nám paní z vedení obce. A skutečně, po chvilce čekání v místnosti, kterou zdobí velké Mojžíšovo desatero (ale také povinné portréty ajatolláhů Chomejního a Chamenejího), vstoupí do místnosti elegantní pán, který vizáží působí jako bratr bývalého izraelského prezidenta Moše Kacava (který se narodil v íránském Jazdu). Je to pan Rahmatolláh Raffi, předseda teheránské kehily. „V Íránu je důsledně oddělován judaismus od sionismu,“ reaguje na náš dotaz ohledně tvrdé linie současného íránského vedení vůči Izraeli. V rozhovoru se dále dotazům na politiku spíše vyhýbá a hovoří hlavně o aktivitách obce, která v íránské metropoli spravuje mj. nemocnici, školu a řadu synagog. Po celou dobu našeho setkání vedle předsedy seděl i zamračený a bedlivý muž, který nám nebyl představen a o jehož poslání si neděláme iluze. To jen dokreslovalo složitou situaci současné íránské židovské komunity, kdy vládnoucí režim sice respektuje judaismus jakožto vyznání a místní Židy považuje za Íránce, na druhé straně ale halasně brojí proti sionismu a Izraeli. Židovská přítomnost má v Íránu tisíciletou tradici. Zlaté časy íránské židovské komunity jsou sice již v nenávratnu, stopy její slavné historie je však stále možné najít v íránských městech jako například Hamedán, kde se nacházejí hrobky biblické Ester a Mordechaje z purimového příběhu. Vzájemný respekt mezi Židy a Peršany sahá do dob, kdy po porážce Babylonie umožnil Kýros Veliký Židům návrat ze zajetí do vlasti a obnovu jejich Chrámu. Tomuto perskému králi se následně dostalo v židovství téměř postavení světce. Pozdější židovsko-perské vztahy byly poznamenány obdobími tolerance i útlaku. V dobách islámu se dostali Židé i další menšinová náboženství na Blízkém východě do podřízené pozice vůči muslimům, mohli však nadále praktikovat svoji víru.U nás se můžeme relativně často setkat s poněkud účelovým posuzováním statusu náboženských menšin v historii islámských zemí optikou dnešních liberálních demokracií. Za takových okolností není samozřejmě problém najít mnoho negativních prvků. Když ale zkoumáme postavení Židů v muslimském a křesťanském prostředí v kontextu historie, musíme dojít přinejmenším ke zjištění, že osud Židů ve stínu islámu nevyústil v takové věci, jako byly v křesťanském světě tak četné protižidovské pogromy, nenávistný antisemitismus a holocaust. Podobně i íránská židovská komunita zažila v různých dobách islámské nadvlády období pokoje i těžší časy. Obdobím výrazného uvolnění byla vláda dynastie Páhlaví (1925–1979), která byla sesazena právě islámskou revolucí. Za šáha Mohameda Rézy Páhlavího Írán s Izraelem spolupracoval a obchodoval. Po islámské revoluci nastalo ve vztazích obou zemí prudké ochlazení a Izrael začal být označován za „malého Satana“. Přesto však vydal ajatolláh Chomejní fatwu, podle které jsou íránští Židé (i křesťané) chráněni. I když po revoluci neuniklo několik Židů trestu smrti za „špionáž pro Izrael,“ život většiny z nich není v současném Íránu tak komplikovaný, jak by se mohlo ze západního pohledu zdát. Íránští Židé mají dokonce zaručené jedno místo v íránském parlamentu a mohou relativně svobodně prožívat svůj náboženský život, nakupovat v několika košer obchodech či využívat služeb židovské nemocnice. Při tom všem se však nesmí dostat do spojitosti z Izraelem. V roce 1999 byla totiž uvězněna skupina íránských Židů pro údajnou špionáž pro Izrael. Všichni byli ale nakonec – mj. díky zahraničnímu diplomatickému nátlaku – propuštěni před vypršením svých trestů.
Zůstává otázkou, do jaké míry je současný postoj íránského režimu vůči Židům výrazem tradiční islámské tolerance a do jaké míry je politickou hrou. Je pravda, že v dnešním Íránu se setkáme s množství protiizraelské propagandy, kdy si např. při návštěvě teheránského veletrhu může každý šlápnout na izraelskou vlajku či se dozvědět, které světové firmy podporují „mezinárodní sionismus“. Také Ahmadínežádovy revizionistické hry s holocaustem jsou především znesvěcováním památky zavražděných lidí.Přesto je však třeba mít na paměti, že pokud se snažíme něco dozvědět o dnešních židovských komunitách v islámském světě, nelze se na muslimské státy dívat jen přes brýle současných politických klišé a předsudků. Dvacáté století sice změnilo mnohé ve vztahu mezi Židy a muslimy k horšímu, přesto je ve společné muslimsko-židovské historii na co navazovat. A to platí určitě i v zemi, kde vládl kdysi dávno Kýros Veliký.
Žádné komentáře:
Okomentovat