Nový článek Pavla Barši o Izraeli (Lidovky)

Váš názor se třeba může lišit, ale stojí za to si přečíst další ze série článků o izraelské politice od politologa Pavla Barši. Článek z Lidovek najdete zde.

Jak je to s alkoholem a drogami v Íránu (BBC)

Navzdory přísným trestům islámského trestního práva se dostávají do Íránu drogy i alkohol. Celý článek zde.

Baraka pořádá promítání o Izraeli a Palestině

Písnička o izraelských politických nálepkách

ÍRÁN mezi osami zla a dobra

Kontakt s realitou Íránu koriguje ZJEDNODUŠUJÍCÍ NÁLEPKY o povaze této země a o charakteru jejích obyvatel.

Írán, jeho jaderný program, výroky současného prezidenta Ahmadínežáda i další věci patří v soudobém světovém zpravodajství k evergreenům. Podobně jako terorismus, islámský radikalismus a nejrůznější zmínky o archaických právních a kmenových zvycích národů Blízkého východu však i tyto informace zkreslují skutečný obraz regionu i jednotlivých zdejších zemí. Realita je daleko komplikovanější. Dnešní Írán nabízí širokou paletu jevů, na jejichž základě si lze na tuto zemi udělat názor. Zkusme se nyní podívat na Írán i jinou optikou než „atomově-ahmadínežádovskou“.

Nejdříve ajatolláh, pak prezident

Jedna z nepřesností vyvolaná médii je role íránského prezidenta. Jakoby v pozadí zůstává úloha duchovenstva a nejdůležitějšího klerika ajatolláha Chameneího. Ten je přitom v Íránu opravdovým mužem číslo jedna. Jméno Chameneího, případně dalších ajatolláhů, však v západních médiích zaznívá sporadicky. Když se procházíte ulicemi Teheránu i jiných íránských měst, je jasné, kdo je v zemi pánem: zatímco na prezidentův portrét narazíte na všudypřítomných billboardech a malbách na zdech domů výjimečně, ajatolláh Chomejní či jeho nástupce Chameneí se na vás přísně mračí z každého druhého rohu.

I přes nesporně vysokou moc duchovenstva však není Írán teokracií, jak je často zmiňováno, nýbrž teokratickou republikou kombinující principy parlamentní formy vlády s mocí duchovenstva. V praxi to znamená, že v Íránu fungují demokratické volby a jiné instituce, ale vše je zároveň podřízeno paralelní struktuře teokratických orgánů, složené hlavně z významných šíitských kleriků. To je ze západního pohledu nejproblematičtější bod íránského systému. Západní pojetí demokracie vychází z osvícenských a sekulárních principů, zatímco v Íránu má šíitský klérus v rukou prostředky k zablokování demokratických procedur – například může vyškrtávat nepohodlné volební kandidáty. Režim je navíc udržován pomocí propracovaného represivního aparátu a používá i přísné tresty islámského trestního práva.

Nicméně když v Íránu cestujete, připomíná zdejší život liberálnější blízkovýchodní země. „Není v Íránu vše tak zlé, jak na první pohled vypadá,“ řekl mi jeden íránský student ve městě Isfáhán. Narážel hlavně na to, že se Íránci naučili řadu zákazů dovedně obcházet (milenci tak ví, kde uniknou bystrému oku mravnostní policie nebo kde si nakoupí piva na divokou bytovou party). Jiné věci se veřejně tolerují (kupříkladu některé restaurace mají otevřeno i během ramadánového půstu) a někdy to, co může vypadat z pohledu Středoevropana velmi netolerantně – kupříkladu existence oddělených vagonů metra pro ženy – má dokonce pozitivní aspekt: ženy do těchto vagonů nastoupit mohou, ale nemusí. Než by se ve vagonech tísnily mezi zástupy žádostivých mužů, volí mnoho z nich příjemnější a důstojnější ženský vagon.

Jsou šíité radikálnější než sunnité?

O šíitském islámu se traduje, že je „ještě extrémnější“ než islám sunnitský. Takovéto tvrzení má podobnou hodnotu, jako když řekneme, že jsou evangelíci radikálnější než katolíci. V jistých historických souvislostech a u některých skupin je toto tvrzení platné, ovšem jako celek nepřesné. Lze to ilustrovat na faktu, že dva nejextrémnější výhonky současného islámského extremismu – Al-Kajda a Taliban – jsou sunnitské, stejně jako fundamentalistická ideologie wahhábismu, která je státním náboženstvím mocného saúdskoarabského režimu.

Přitom v Íránu žijí, a dokonce se i občas prosazují reformní či liberálněji smýšlející klerici – jedním z nich byl například předposlední prezident Chátamí, za jehož vlády nastalo v zemi znatelné uvolnění v mnoha směrech. Naopak dnešní prezident Ahmadínežád nikdy klerikem nebyl, přesto má v mnoha ohledech daleko radikálnější názory než jeho religiózní předchůdce. Důležitý je rovněž fakt, že i mezi nejvyššími íránskými duchovními existují názorové rozepře – i velmi tvrdé. Například zakladatel současného íránského režimu ajatolláh Chomejní měl před svou smrtí již vybraného svého nástupce – ajatolláha Montazerího. Ten však začal praktiky Chomejního režimu, který pomáhal spoluvytvářet, kritizovat. To vyústilo v odnětí Montazerího nástupnictví a v jeho několikaleté domácí vězení. Na Chomejního místo nastoupil daleko konzervativnější ajatolláh Chameneí. Sám Montazerí je dnes již vysokého věku, přesto mu neschází energie a vůle některé kroky režimu i prezidenta Ahmadínežáda kritizovat. „Írán má právo na jadernou energii, ale s protivníky je třeba potýkat se rozumem, nikoliv provokacemi,“ uvedl na adresu prezidentovy rétoriky.

Coby provokatéra vnímají prezidenta i někteří Íránci. Jeho výroky o válce s Izraelem neberou příliš vážně a ani si ji nepřejí. „V Izraeli žijí desetitisíce našich krajanů (íránských Židů). Proč bychom je proboha měli bombardovat!?“ říká například podnikatel v pouštním městě Jazd.

Židé, křesťané a další menšiny

Pokud se budete v Íránu dívat kolem sebe, potkáte zde židy, křesťany, zoroastriány, z minoritních etnik pak Araby, Armény, Balúče, Kaškáje, Kurdy či velmi významnou menšinu Azerů. Ta žije hlavně na severozápadě země v okolí města Tabríz a mluví vedle indoevropské perštiny svým vlastním turkickým jazykem.

Z pohledu Evropana bude asi nejzajímavější osud zdejší židovské minority. Jak se asi musí žít Jákobovým potomkům v zemi, jejíž prezident chce smazat Izrael z mapy!? Přitom někteří vládci starověké Persie, k nimž se mnoho Íránců stále hlásí, mají v židovské historii mimořádně pozitivní místo. Jde hlavně o krále Kýra Velikého, který porazil Babylonii, osvobodil Židy a umožnil jejich návrat do vlasti. Kýrův humanismus dal také v šestém století před Kristem vznik první chartě lidských práv v lidské historii. Kopie takzvaného Kýrova válce, popsaného klínovým písmem, je dnes uložena na čestném místě v sídle OSN.

Co se týká přibližně pětadvaceti tisíc dnešních íránských Židů (po Izraeli je to druhá největší hebrejská komunita na Blízkém východě), potvrzuje předseda íránské židovské obce Rahmatolláh Raffi, že dnešní íránský režim je stále schopen oddělovat judaismus od sionismu a zaručovat zdejším Židům náboženskou svobodu. K tomu je však třeba doplnit, že dnešní napjaté izraelsko-íránské vztahy přesto přinesly některým perským Židům nemalé komplikace. Není to například tak dlouho, co byla skupina íránských Židů uvězněna pro kontakty s Izraelem. A naopak v Izraeli si místní podnikatel stále odpykává šestnáctiletý trest odnětí svobody za zbraňové kontrakty s Íránem. Přesto není bez zajímavosti, že pragmatismus a společná obava z režimu Saddáma Husajna byla v určitých dobách schopna alespoň vzdáleně propojit i tak antagonistické režimy, jakými jsou ten íránský a izraelský. Ví se, že Izraelci zničili v roce 1981 irácký jaderný reaktor v Osiraku. Méně se ví, že stejný reaktor poškodily o něco dříve íránské phantomy.

Ostatní zajímavé menšiny, na něž můžeme v Íránu narazit, jsou zoroastriáni a křesťané. Ti první jsou pozůstatkem kdysi hlavního náboženství starověké Persie. Jejich populace je již pouhým zlomkem původní velikosti a zoroastriány samotné, jejich poutní místa a pohřební „věže ticha“ lze najít ve středním Íránu kolem měst Jazd a Kermán.

V Íránu se lze vydat po stopách křesťanství. Mnoho kostelů a jednu katedrálu ukrývá třeba hlavní město Teherán. Ale nejzajímavější je zřejmě komplex arménských kostelů v Isfáhánu, jenž kromě maleb ve stylu Hieronyma Bosche obsahuje i arménské muzeum s památníkem arménské genocidy v Turecku z doby první světové války. Zatímco tedy holokaust je zlehčován či využíván současným íránským prezidentem pro jeho politické cíle, uznání ostatních genocid se to nutně týkat nemusí.

Mučednické jizvy z historie

Co v Íránu určitě nepřehlédnete a co bezesporu také souvisí s šíitským islámem, je prezentace mučednictví v mnoha jeho podobách. Jsou to třeba všudypřítomné portréty – pro šíity tak významného – imáma Alího, který zahynul mučednickou smrtí, či imáma Husajna, jehož martyrium si každý rok šíité připomínají sebemrskacími rituály.

Nejvíce připomínek má však zřejmě mučednictví novodobé, připomínající padlé z irácko-íránské války (1980–1988). Tento konflikt nepřinesl žádné z bojujících stran nic kromě smrti a zkázy. Byl jednou z nejničivějších válek v dějinách Blízkého východu: počet obětí se odhaduje až na 1,5 milionu, čímž zdaleka přesáhl číslo usmrcených ve všech izraelsko-arabských konfliktech dohromady. Válka se nesla v duchu pozičních bitev západní fronty první světové války, použití bojových plynů nevyjímaje. I když byl režim Saddáma Husajna primárním agresorem, k násilí přispěl i západní a východní blok, který podporoval v určitých fázích obě strany konfliktu, přičemž Západ podporoval hlavně Saddámův Irák a zásoboval region zbraněmi nerůznějšího druhu i kalibru. Írán také někdy ve válce používal sebevražednou mučednickou taktiku, jejíž vinou zahynulo množství mladých dobrovolníků. Válka nakonec skončila ve stejných liniích, v jakých začala...
V každém případě je dědictví tohoto konfliktu v dnešním Íránu stále přítomné v podobě památníků, hřbitovů, nástěnných maleb a graffiti s portréty válečných obětí. Také televize neustále opakuje záběry z bitev a přináší diskuse s veterány. Ta válka je stále těžko se hojící jizvou na tváři současného Íránu.

Moje otázka

Na závěr jedna zcela osobní poznámka. Čím déle cestuji po různých oblastech Blízkého východu, vyvstává přede mnou otázka, na niž nemohu stále najít uspokojivou odpověď: Proč v těch (ze západního pohledu) „nejhorších“ zemích jako Írán či Sýrie narazíme mezi běžnými lidmi na tolik pohostinných, skromných a čestných lidí? Ovšemže i v Egyptě, Izraeli či Tunisku potkáte na ulicích řadu skvělých osob, ale chování prostých Syřanů či Íránců přece jen jaksi pozitivně vybočuje. Určitě to souvisí i s tím, že země jako Sýrie či Írán nejsou stále vystaveny náporu turistů. Ten má sice blahodárný dopad na ekonomiku země, na druhou stranu ničí jejich autenticitu. Ale je vidět i to, že Západem (v dobrém i ve zlém) nepříliš poznamenané společnosti v sobě skrývají některé hodnoty, které mohou být pro Evropany inspirativní. Možná je to jakýsi přežitek starého světa a tradiční společnosti, která u nás byla třeba ještě za Rakouska-Uherska či první republiky.

Samozřejmě, jist si tím nejsem a nevím ani, jak souvisí chování Íránců a Syřanů s charakterem jejich politického režimu. Přes všechny rozporuplné a negativní stránky zdejší politiky se však zdá, že některé pozitivní vlastnosti v obyčejných lidech tyto režimy přinejmenším nepotlačují.

Zajímavý článek o muslimech - Tatarech v Polsku

Za vůní Orientu nemusí člověk jezdit až do Mongolska nebo Saúdské Arábie. Stačí zavítat na východ Polska, kde už přes 300 let sídlí hrstka Tatarů. Uprostřed lesů leží dvě vesničky s mešitami, do nichž přijíždějí muslimové i turisté z celého katolického Polska. Písčitá cesta, dřevěné domky a blízkost ostře střežených běloruských hranic podkreslují atmosféru tatarského života. Celý článek na novinkách.cz

Chasidský hip-hop a pár legrácek

p>

Kabala a izraelská politika

Zvu Vás - a teď hlavně Pražáky a náplavky :) - na přednášku "Kabala a izraelska politika", kterou mám společně s kolegou Romanem Kořanem tuto středu (18.3. v 18 hodin) ve Vzdělávacím centru židovského muzea v Maiselově 15.
http://www.jewishmuseum.cz/cz/czcultvkc2.php

Zajímavý průzkum veřejného mínění - jak vidí současní Iráčané svoji budoucnost (BBC)

Mrkněte sem: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/7942974.stm

Jak se daří Židům v současném Íránu

V dobách kdy prezident Ahmadínežád hřímá o likvidaci Izraele a pořádá revizionistické konference na téma holocaustu a kdy si naopak izraelští piloti občas zatrénují útok na íránská jaderná zařízení, zřejmě mnoho lidí na Západě vůbec netuší, že v současném Íránu žije druhá největší židovská komunita na Blízkém východě – hned po Izraeli. V důsledku přistěhovalecké politiky sice dnes již většina perských Židů přesídlila právě do Izraele či USA, přesto se však velikost dnešní íránské diaspory odhaduje na patnáct až třicet tisíc Židů. Jejich pozice v dnešním Íránu není díky politické situaci právě lehká, přesto je v určitých ohledech íránské vedení stále schopno oddělovat judaismus od mezinárodní politiky. „Hledáte synagogu? Tak to musíte na Palestinské náměstí,“ zní odpověď, když se snažíme objevit židovský svatostánek v íránském městě Isfahán. Ale i když dorazíme na náměstí jehož jméno zřejmě nebylo vybráno náhodně, není vůbec lehké synagogu najít. Podobné je to i při hledání ústředí židovské obce v Teheránu. Až když se nám s pomocí ochotných místních lidí podaří její sídlo vyhledat, můžeme konečně vystoupat do třetího patra a prohlédnout si stříbrnou ceduli s nápisy v perštině a hebrejštině. „Máte štěstí, dnes tu bude předseda,“ říká nám paní z vedení obce. A skutečně, po chvilce čekání v místnosti, kterou zdobí velké Mojžíšovo desatero (ale také povinné portréty ajatolláhů Chomejního a Chamenejího), vstoupí do místnosti elegantní pán, který vizáží působí jako bratr bývalého izraelského prezidenta Moše Kacava (který se narodil v íránském Jazdu). Je to pan Rahmatolláh Raffi, předseda teheránské kehily. „V Íránu je důsledně oddělován judaismus od sionismu,“ reaguje na náš dotaz ohledně tvrdé linie současného íránského vedení vůči Izraeli. V rozhovoru se dále dotazům na politiku spíše vyhýbá a hovoří hlavně o aktivitách obce, která v íránské metropoli spravuje mj. nemocnici, školu a řadu synagog. Po celou dobu našeho setkání vedle předsedy seděl i zamračený a bedlivý muž, který nám nebyl představen a o jehož poslání si neděláme iluze. To jen dokreslovalo složitou situaci současné íránské židovské komunity, kdy vládnoucí režim sice respektuje judaismus jakožto vyznání a místní Židy považuje za Íránce, na druhé straně ale halasně brojí proti sionismu a Izraeli. Židovská přítomnost má v Íránu tisíciletou tradici. Zlaté časy íránské židovské komunity jsou sice již v nenávratnu, stopy její slavné historie je však stále možné najít v íránských městech jako například Hamedán, kde se nacházejí hrobky biblické Ester a Mordechaje z purimového příběhu. Vzájemný respekt mezi Židy a Peršany sahá do dob, kdy po porážce Babylonie umožnil Kýros Veliký Židům návrat ze zajetí do vlasti a obnovu jejich Chrámu. Tomuto perskému králi se následně dostalo v židovství téměř postavení světce. Pozdější židovsko-perské vztahy byly poznamenány obdobími tolerance i útlaku. V dobách islámu se dostali Židé i další menšinová náboženství na Blízkém východě do podřízené pozice vůči muslimům, mohli však nadále praktikovat svoji víru.

U nás se můžeme relativně často setkat s poněkud účelovým posuzováním statusu náboženských menšin v historii islámských zemí optikou dnešních liberálních demokracií. Za takových okolností není samozřejmě problém najít mnoho negativních prvků. Když ale zkoumáme postavení Židů v muslimském a křesťanském prostředí v kontextu historie, musíme dojít přinejmenším ke zjištění, že osud Židů ve stínu islámu nevyústil v takové věci, jako byly v křesťanském světě tak četné protižidovské pogromy, nenávistný antisemitismus a holocaust. Podobně i íránská židovská komunita zažila v různých dobách islámské nadvlády období pokoje i těžší časy. Obdobím výrazného uvolnění byla vláda dynastie Páhlaví (1925–1979), která byla sesazena právě islámskou revolucí. Za šáha Mohameda Rézy Páhlavího Írán s Izraelem spolupracoval a obchodoval. Po islámské revoluci nastalo ve vztazích obou zemí prudké ochlazení a Izrael začal být označován za „malého Satana“. Přesto však vydal ajatolláh Chomejní fatwu, podle které jsou íránští Židé (i křesťané) chráněni. I když po revoluci neuniklo několik Židů trestu smrti za „špionáž pro Izrael,“ život většiny z nich není v současném Íránu tak komplikovaný, jak by se mohlo ze západního pohledu zdát. Íránští Židé mají dokonce zaručené jedno místo v íránském parlamentu a mohou relativně svobodně prožívat svůj náboženský život, nakupovat v několika košer obchodech či využívat služeb židovské nemocnice. Při tom všem se však nesmí dostat do spojitosti z Izraelem. V roce 1999 byla totiž uvězněna skupina íránských Židů pro údajnou špionáž pro Izrael. Všichni byli ale nakonec – mj. díky zahraničnímu diplomatickému nátlaku – propuštěni před vypršením svých trestů. Zůstává otázkou, do jaké míry je současný postoj íránského režimu vůči Židům výrazem tradiční islámské tolerance a do jaké míry je politickou hrou. Je pravda, že v dnešním Íránu se setkáme s množství protiizraelské propagandy, kdy si např. při návštěvě teheránského veletrhu může každý šlápnout na izraelskou vlajku či se dozvědět, které světové firmy podporují „mezinárodní sionismus“. Také Ahmadínežádovy revizionistické hry s holocaustem jsou především znesvěcováním památky zavražděných lidí.

Přesto je však třeba mít na paměti, že pokud se snažíme něco dozvědět o dnešních židovských komunitách v islámském světě, nelze se na muslimské státy dívat jen přes brýle současných politických klišé a předsudků. Dvacáté století sice změnilo mnohé ve vztahu mezi Židy a muslimy k horšímu, přesto je ve společné muslimsko-židovské historii na co navazovat. A to platí určitě i v zemi, kde vládl kdysi dávno Kýros Veliký.

Laboratoř pro budoucnost: Londýn

(původní článek je z roku 2009 a na několika místech jsem ho editoval a aktualizoval)

Londýn je v první řadě západním velkoměstem a jedním z center okcidentální kultury. Na druhou stranu Británie a její metropole nikdy nebyly typickými ukázkami toho, co je „evropské“; vzhledem ke koloniální minulosti britského impéria je hlavně metropole už dlouho především originální a svébytný svět. A nyní se tam můžeme výstižně setkat s fenomény, jichž si v povodí Labe a Moravy zatím tak dobře nevšímáme.

Londýn je v tom obzvlášť zajímavou laboratoří. Přistěhovalci v něm už tvoří více než čtyřicet procent obyvatel. Londýn býval centrem říše, nad níž slunce nezapadalo. Má tak k přistěhovalectví předpoklady. Řada lidí z bývalých kolonií měla na Británii vazby, případně přišla z ekonomických nebo politických důvodů. V dnešním Londýně však narazíme i na nové a výrazné komunity s jinou minulostí. Nikdo dnes nemůže v Londýně přehlédnout Poláky. Přijeli hlavně za prací, jsou schopní žít velice skromně a vydělat si tak slušné peníze. Mnoho z nich se vrátí zpět, ale hodně jich zapustí v Británii kořeny a pozmění podobu zdejší společnosti zase trochu jiným směrem. V londýnských restauracích už běžně dostanete točené polské pivo a supermarkety mívají speciální oddělení na polské výrobky včetně zelí, bigosů a jiných potravin.

Londonistán

Termín „Londonistán“ se vynořil relativně nedávno mezi různými novináři a kritiky „islamizace Evropy“. Můžeme ho vnímat i s trochou humoru a nadsázky, neboť v dnešním Londýně narazíte na islám na každém kroku. Z médií zná většina lidí zřejmě hlavně negativní aspekty „londýnského islámu“, jako atentáty z roku 2005 či Abú Hamzu alias „kapitána Hooka“. Tento nepřehlédnutelný radikální islamista, který přišel jako mudžáhid v Afghánistánu o svou pravačku a jedno oko, proslul nenávistnými projevy v londýnské mešitě ve čtvrti Finsbury.

Zní to jako fráze, ale zaslouží si opakovat: podobně jako v mnoha jiných částech světa, žije i většina londýnských muslimů mírumilovným životem. Řada z nich je sekularizovaných a potkáte zde například mnoho muslimských žen, u nichž je jejich hidžáb či oděv v prvé řadě elegantním módním doplňkem. Londýnští muslimové jako celek jsou však značně strukturovaní etnicky i nábožensky (většina z nich pochází z indického subkontinentu, je zde i mnoho Arabů a Turků) a u některých skupin muslimů je už podle oděvu patrný jejich příklon k náboženskému fundamentalismu. Z množství tamějších mešit je nejznámější Centrální londýnská mešita v Regent’s Parku; honosí se zlatou kopulí a místem až pro pět tisíc věřících. Že se k ní blížíte, poznáte podle nápadně se zvyšujícího počtu „bobbies“ – policistů. Nutno říci, že prakticky ve všech londýnských mešitách se dnes snaží chovat k příchozím vstřícně, neboť muslimové jsou si vědomi svého mediálního obrazu ve světle současného terorismu.

Orientalista Jan Šnaidauf, se kterým jsme prováděli v místních mešitách průzkum, vyprávěl úsměvnou historku, když navštívil nedávno kontroverzní mešitu ve Finsbury a zeptal se na „kapitána Hooka“, nestačil ještě ani doříci otázku a dostalo se mu odpovědi: „We have a completely new management!“ (Abú Hamza v té době čekal ve vazbě na vydání z Británie do ciziny).

Do Centrální mešity dochází široké spektrum muslimů. Například hned u vchodu se nás ujal horlivý Albánec původem z Makedonie, jemuž šlo těžko vysvětlit, že „sekulární člověk“ nemusí být synonymem pro „ateistu“ ani „demokrata“. Hlavní imám mešity nám přátelsky podal ruku a jedna náboženská studentka nás pozvala na mezireligiózní setkání. Podobně jako jiné mešity, i tato slouží coby centrum společenského života, kde najdete studovny, knihkupectví, obchod s islámskými proprietami či levnou halal kantýnu (halal je muslimskou obdobou židovského košer).

Poněkud odlišná je atmosféra v další velké mešitě – ve východolondýnské čtvrti Whitechapel. Tam je většina věřících na bohoslužbě evidentně daleko více nábožensky vyhraněna; v okolí pak zahlédnete mnoho žen zahalených podle těch nejpřísnějších tradičních pravidel, dokonce více, než vyžaduje muslimská víra. A ve zdejším knihkupectví spatříte knížky, které byste v Centrální mešitě zřejmě nenašli. Třeba základní dílo radikálního islamismu Milníky od Egypťana Sajjída Kutba. V mnoha muslimských zemích je tato "bible" radikálního islamismu zakázána. (V ČR nedávno vyšel komentovaný překlad od M. Mendela) 

Malý Jeruzalém

V Londýně se nachází i několik míst s výraznou židovskou komunitou, hlavně čtvrti Stamford Hill a Golders Green. Oproti ostatním evropským zemím jsou Británie a Londýn výjimkou v tom smyslu, že židovská komunita tady nebyla poškozena či zničena druhou světovou válkou. Narazíte zde na nejrůznější skupiny ultraortodoxních židů, košer obchody, synagogy a náboženské školy. Židé tu žijí v těsném sousedství s muslimy, sikhy a dalšími londýnskými přistěhovaleckými komunitami.

Problémy se již vyskytly, ale zatím nikdy nepřekročily únosnou míru a tito lidé nejsou zdaleka tak zpolitizovaní jako jejich souvěrci na Blízkém východě. To je připomínkou staleté (a pro mnohé dnes asi stěží uvěřitelné) tradice mírumilovného soužití židů, křesťanů a muslimů ve významných městech, jako byly například Damašek, Bagdád či Sarajevo. Politické ideologie dvacátého století, které se tu a tam namixovaly s náboženstvím, však tuto toleranci prakticky smetly.

Oči otevřené 

Britská imigrační politika funguje odlišně než například francouzská a je daleko volnější. Nesnaží se přetavit příslušníka cizí kultury na Zápaďana, ale spíš respektuje odlišnost jeho kultury při jisté nadřazenosti kultury anglické. Tento přístup však v posledních desetiletích poněkud přerostl britským úřadům přes hlavu. Zjistily, že v zemi volně působí řada různých radikálů, hlavně z muslimského prostředí. Mnozí z nich by v domovských zemích dostali těžký trest. V nejhorší podobě tento přístup přinesl odezvu v podobě londýnských atentátů v roce 2005, ve zmařeném útoku na letadla několika leteckých linek či v působení řady radikálních duchovních.

V České republice kvůli historickým i politickým okolnostem asi nikdy situace nedospěje tam, že by země získala úplně multikulturní podobu. Nicméně přistěhovalci jsou u nás stále viditelnější. Nejde jen o „tradiční“ Vietnamce či Ukrajince. Stačí se projít po ulicích velkých měst a uvidíte více muslimů než dříve, spatříme nové halal obchody, turecká bistra a košer restaurace. V Brně před deseti lety vznikla první česká mešita. Dnes už ji navštěvuje tolik věřících, že se zřejmě bude stavět mešita nová. V Praze zapustila kořeny ultraortodoxní židovská skupina Chabad atd. Stačí mít otevřené oči a sledovat malé proměny kolem sebe. Tím spíš mohou být zkušenosti Londýna i dalších evropských multikulturních velkoměst pro nás poučením – inspirativním i varujícím.

21. 2. 2009, Autor: M.Č. vyšlo v MFd - Kavárna

Místa v Londýně vhodná pro politologickou, religiózní, hřbitovní i jinou turistiku: 

East End: 

Brick Lane - mix Bengálců a hipsterů poblíž bývalého pivováru Truman. Přímo na Brick Lane je mešita, která byla původně kostelem a následně synagogou. Celá oblast byla původně židovskou čtvrtí, ale zdejší struktura obyvatelstva se výrazně změnila. Když budete hledat, najdete zde spousty starých synagog a různých židovských památek. Několik jich je v místech, kde působil Jack Rozparovač. 

Nedaleko od Brick Lane je Spitalfields market. Vetešnictví, hipstrárny, trošku se to podobá sortimentem Camdenskému trhu.

Kousek od Brick Lane je také Whitechapel mosque, což je druhá největší londýnská mešita a kolem spousty muslimských obchodů, butiků, bank atd. promixovaných s britskými hospodami.

Zajímavé jsou nástěnné malby - murály - v Cable Street, kde došlo před druhou světovou válkou k obrovské bitce mezi britskými antifašisty (hlavně židy, komunisty, Iry a dalším osazenstvem East Endu na straně jedné), britskými fašisty vedených Oswaldem Mosleyem a Metropolitní policií. Antifašisté zablokovali průvod 5000 nácků pochodujících od Bethnal Green (tradiční oblast londýnských fašistů) a i přes několikatisícovou policejní ochranu fašistů a policejní brutalitu pochod zablokovali a rozzuřený Mosley nakonec opustil scénu. Inu "Londýn blokuje" :)

Současné židovské čtvrti:

Asi nejžidovštější částí dnešního Londýna je Stamford Hill osídlený hlavně charedim (ultraortodoxními Židy) - hlavně pak Satmarskými chasidy a taky trochu Lubavičskými chasidy.

Golders Green je další čtvrť s výrazně židovským osídlením. Žije zde ale i celá řada dalších komunit - muslimové, Koptové (je zde i koptský kostel), Vietnamci atd.

To be continued, maj frend.

Druhý nejrozšířenější jazyk v Londýně. 

Fotbalová loajalita. 

Etnická hustota. 

Nejrozšířenější jména.