Eva Spira, living in Oslo, flew at the end of July after 12 years to visit her friends in Jerusalem. Her husband and children stayed in Oslo. In Norway, prior to her departure, some people asked her the "obligatory" question "If she is not afraid to fly to Jerusalem because of terrorism." Strange paradox caused this time it was considerably safer to be in Jerusalem than in almost always peaceful Norway.
Jsem v Jerusalémě! Po dvanácti letech. Probouzím se v minipokojíku nahoře na palandě v bytě u přátel. Pode mnou leží jedno dítě, druhá postýlka už je prázdná. Slézám a jdu do kuchyně. Je pátek a a je třeba toho spoustu připravit na šabat. Uklidit, navařit na dva dny (v duchu se raduju, že nic z toho nemusím dělat já.) Nejdřív ale s kamarádem Elim odvážím jeho dvě děti do školky. Bydlí na severu Jerusaléma, ve čtvrti French Hill. Moje dvě děti jsou s mužem v Oslu, ale v červenci je školka zavřená, takže mají naplánovano něco jiného, asi budou doma a balit (na cestu do Čech), nebo půjdou do knihovny. Do jerusalémské školky vezeme děti autem, a než se dostaneme až k paní učitelce, procházíme asi pěti brankami, a ta první je na bezpečnostní kód. Naše školka v Oslu má branku jednu, a bez kódu. Potom se vracíme zpět domů k Elimu, kde jeho žena Dafna s dvouměsíčním miminkem v šátku na břiše začíná vařit šabatové jídlo. Eli uklízí, vysává a vytírá. Kolem poledne se vydáváme na výstavu absolventů designu (Becalel) na Hebrejskou universitu. Tašky nám nikdo nekontroluje, trochu se divím. Výstava je hodně zajímavá, ale s miminkem se absolvuje trošku složitě. Přestávky na kojení a Elimu pořád někdo volá. Jedeme zpátky domů. Po obědě odjíždím už sama do města, šabat budu trávit s kamarádkou Ayalou, která bydlí přes celý Jerusalém v krásné čtvrti na jihu Talpiot. Procházím si centrum města, nasávám předšabatovou atmosféru tržiště Machane Yehuda a usedám v poklidné kavárně Beréšít. Blíží se půl páté odpoledne, a poslední autobus č. 7 mi jede z města o půl šesté, potom městská doprava končí. Procházím se znovu přes teď už celkem vylidněné tržiště, a uvědomuju si, jaké je vlastně vedro. Po devíti letech života v Oslu už opravdu na vedro zvyklá nejsem… Nesmím zapomínat hodně pít! Nasedám na autobus a najednou mi přichází smska od muže: ”Byl vybuch v Regjeringskvartalet. Zraneni. My jsme v poradku. Slyseli jsme to hlasite az sem.” Jsem fakt v šoku! Výbuch v Oslu? Hned se mi začne všechno honit hlavou... Je to možné? Já v Israeli a ve stejnou chvíli bomba v Oslu? Dost lidí se mě před cestou ptalo, ”A nebojíš se jet do Israele?” Asi jsem se nebála, ale je pravda, že jsem matkou dvou malých dětí a úplně dobře mi z toho nebylo. A teď tohle! Hlavně dostávám strach, že útoky můžou pokračovat. Bydlíme u lesa na okraji Osla, tak doufám, že takové místo není pro teroristy dostatečně atraktivní, ale stejně. Tenhle ”opačný” scénář mě ale před cestou fakt ani ve snu nenapadl. Že by se něco mohlo stát jim!
Nevím, co si myslet, za chvilku mám dorazit k Ayale, kterou jsem neviděla dvanáct let, má už čtyři děti a já se na ni tak těšila! Teď mám akorát srdce v krku a strach. Chce se mi brečet a vůbec nevím, co dělat! Nejradši bych strávila večer na internetu, ale to nejde. Takže nacházím dům, kde Ayala s rodinou bydlí, vítáme se, seznamuju se s dětma, zapalují se šabatové svíčky a mi nezbývá než popřát ”Šabat šalom”.
Než usnu, přemýšlím, jak by můj den asi vypadal, kdyby muž s dětmi naplánoval odpolední výlet do městské knihovny. Ta totiž leží jen asi minutu od místa výbuchu.
Eva Spira, Oslo
Díky, Evuvo, za původní verzi a za druhou fotku k publikaci na Blízkovýchodních stránkách!
Mírně zkráceno vyšlo v Respektu v rubrice ”Jeden den v životě”.
Žádné komentáře:
Okomentovat