Arabský rok 2011 - Arab Year 2011

Brief overview of the last year of Arab uprisings in the Middle East. What are the perspectives and why is too early to speak about Arab Winter.

Zatím velmi krvavý a velmi těžko odhadnutelný vývoj v Sýrii, zklamání mnoha Egypťanů z porevolučního vývoje v jejich zemi, vítězství islamistických stran v několika volbách, nárůst nenávisti vůči Izraeli i další dění jakoby dávalo za pravdu některým komentátorům a jejich mantrám typu: Arabské jaro se zvrhlo v arabskou zimu, Vypočitatelné arabské autokracie vystřídala ohromná nestabilita, Islamisté ovládnou celý Blízký východ  … 

Přesto je však na podobná hodnocení a obecně na objektivní analýzu letošních událostí ještě velmi brzy. Arabský svět není možné sledovat monoliticky: není masou „nepříliš vzdělaných a podezřelých Arabů“, ale složitou společností odlišující se stát od státu. A to i přes množství zdánlivě společných znaků (islám – různě však pojímaný, arabština – avšak velmi odlišná ve svých regionálních dialektech apod.). Některé rozdíly, sektářská napětí a vnitrospolečenské konflikty byly „zmrazeny“ politikou dlouholetých diktatur, podobně jako tomu bylo v komunistické Jugoslávii a dnes vystupují na povrch. 

Žádná konspirace

Letos bylo také možné pozorovat, že „Arabské jaro“ nebylo dílem nějaké „mezinárodní muslimské konspirace“ a nemělo všude jen stejné příčiny. Například v Tunisku se vzpoura šířila z venkova do měst o čemž vypovídá i symbol „Arabského jara“ – mladík Mohamed Búazízí z provinčního města Sidi Búzid. Ten svým sebeobětováním v palachovském duchu doslova zažehnul vlnu revolučního dění v celém regionu. Stal se tak zřejmě – poněkud tvrdě řečeno – „nejefektivněji sebeobětovaným“ člověkem v moderních dějinách lidstva.  Naopak na příkladu Egypta bylo vidět, jak vycházel revoluční kvas přímo z hlavního centra země. Ale pak je tu i řada společných jmenovatelů: statečnost prostých lidí, role nových médií a globálních televizí a určitě také postoje současné americké administrativy.

Žádní začátečníci

Odlišné arabské země mají různou politickou zkušenost. Nejsou to ale jen elévové, kteří by neměli žádné pojetí o moderní politice – například Egypt má bohatou politickou tradici a politické strany v této zemi působily již dávno před druhou světovou válkou. Naopak třeba v Libyi je ale situace dost odlišná.              

Donedávna hrály prakticky všechny arabské autokracie na Blízkém východě na osvědčenou strunu: „Podívejte se, kdo by nás mohl vystřídat – vždyť místo nás tu teď můžou být islamisté a Al-Káida“. Arabským autokratům tato taktika vůči Západu vycházela, a to zejména po 11. září 2011. Je pravda, že ani v době Studené války neměly USA ani Sovětský svaz zájem na tom, aby byla v arabských zemích demokracie – vždyť bylo přece daleko jednodušší vyjednávat se zkorumpovaným prezidentem či monarchou, který drží za pomoci armády a policie zemi pod kontrolou, než  tam mít nepřehlednou a labilní demokracii, která nemusí jít zdaleka tak na ruku velmocenským zájmům. Tato logika sice přestala platit po skončení Studené války, přesto si autokraté dokázali udržet sílu hlavně díky rozmachu islamistického radikalismu a západní politice po 11. září. Podíváme-li se však na dosavadní průběh „Arabského jara“, lze sledovat, že islamisté nebyli zdaleka hlavními iniciátory nepokojů (že byli později úspěšní ve volbách, je věc druhá). Vždyť i reakce Al-Káidy na „Arabské jaro“ byla naprosto bezzubá a vypovídala o nepřipravenosti slábnoucí teroristické sítě na podobné dění. Ano, Al-Káida se také vždy stavěla proti zkorumpovaným režimům, ale ty měla v jejích utopických vizích nahradit militantní islámská teokracie, nikoliv demokratické procesy a strany (včetně islamistických), které se od Al-Káidy zapřisáhle distancují. Řada dnešních mainstreamových islamistických stran nejsou žádné politické předvoje terorismu, ale vcelku pragmatické formace, které se pokoušejí propojit islámské a západní hodnoty. Pak tu jsou i více fundamentalistická uskupení, jako například egyptští salafisté, kteří  ale i přes relativní volební úspěch budou nejspíš jen jednou ze složek vládní koalice.

Žádný spěch

Sečteno a podtrženo: Na jednoznačná hodnocení dění na Blízkém východě je ještě velmi brzy. Bude třeba čekat možná i několik let, než budeme moci vynést jednoznačnější soud nad děním v regionu. Jisté je, že vývoj bude v různých zemích odlišný – Tunisko se nejspíš vydá na cestu demokracie, zatímco v Egyptě, Libyi a ještě více v Jemenu a Sýrii bude vývoj mnohem komplikovanější. Již dnes lze vidět,  že dosavadní opozice (často islamisté), která existovala v arabských zemích vůči vládnoucím autokratickým režimům, si bude mít poprvé možnost vyzkoušet, co to je vládnout. Bude tak muset přejít od opozičního populismu ke skutečné politice a činům – a nebude-li úspěšná, prohraje ve volbách. Dokonce i v případě, že by hrozila nějaká nová forma – třeba islamistické diktatury – je možné očekávat, že pod vlivem zkušeností z letošního roku se Arabové již nenechají znovu podrobit a přichystají novým diktátorů stejný osud, jaký potkal Ben Alího, Mubaraka a Kaddáfího.       

MČ, vyšlo v MFd 30. 12. 2011

 (..ten obličej se tam nastavil sám, takové narcisek zas nejsem, ale když už tam je, tak ho tam nechám :)

Další aktuální tematické články:

• Arabské prob(o)uzení - T. Spencerová (Revue Politika)