pátek 1. června 2012

Průvodce inteligentního čtenáře po arabském jaru

Jean-Pierre Filiu: The Arab Revolution: Ten Lessons from the Democratic Uprising
brožovaná vazba, 256 stran, Nakladatel: C. Hurst & Co., vyšlo 1. července 2011

Arabské jaro je s krátkým časovým odstupem jen velmi těžko hodnotitelný politický fenomén a jakákoliv kniha, která o něm v současnosti vychází, je odsouzena k velmi rychlému zastarání. Práce Arab Revolution od francouzského profesora Jeana-Pierre Filiu z pařížské Sciences Po si přesto zasluhuje pozornost.

Kniha vyšla v létě 2011, takže logicky může celkem obšírně zahrnout období revolučních změn v Tunisku a Egyptě, nikoliv však už vyústění krvavé fáze libyjské revoluce a svržení a smrt Kaddáfího či dění v Sýrii. Okrajově se zabývá také situací v Jordánsku, Jemenu, Bahrajnu a v některých dalších státech. Přesto však stojí kniha za přečtení, neboť není jen souhrnem aktuálních faktů, ale vzhledem k Filiově odborné erudici v sobě zahrnuje i nadčasovost, která pomáhá vysvětlovat nejen konkrétní dění arabského jara, ale i širší logiku fungování politiky v arabském světě a na Blízkém východě obecně.

Jean-Pierre Filiu není na poli studia a publikování o Blízkém východu žádným nováčkem. Není u nás sice tak známý jako o něco starší guru francouzské islamologie Gilles Kepel, ale i od Filia už se v nedávné době na pultech našich knihkupectví objevil překlad jeho knihy Apokalypsa v islámu, která se zabývá islámskými koncepcemi konce světa.

Filiu velmi dobře ví, jaká jsou úskalí tématu, které zpracovává. Snaží se tak přistupovat k arabskému jaru komplexně a v širším kontextu a rozdělil text do několika jasně definovaných kapitol, kde metodicky prochází důležité jevy a aktéry revolučního dění. Snad jen jejich názvy jako "Islamisté si musí vybrat", "Palestina je stále mantra" či "Alternativou demokracie je chaos" působí někdy až poněkud křečovitě kategoricky.

Búazízí jako Palach

Filiu oceňuje občanský aspekt revolucí v Tunisku a Egyptě a schopnost dosáhnout úspěchu i bez přítomnosti výrazných osobností a prakticky bez použití násilí. Od nich odlišuje revoluci v Libyi, kde občanské protesty dostaly pod represemi Kaddáfího režimu velmi rychle násilný ráz. Zajímavým postřehem je odlišení rozdílného podhoubí revolucí v Tunisku a v Egyptě. Zatímco v Tunisku začaly protivládní nepokoje na periferii, v provinčních městech, jako bylo například Sidi Búzíd, kde se upálil Mohamed Búazízí, v Egyptě měla revoluce silnou podporu hlavně ve velkých městech jako Káhira a Alexandrie a jejím hlavním středobodem se stalo káhirské náměstí Tahrír. V této souvislosti může být pro českého čtenáře zajímavá i analogie, kterou používá Filiu právě v souvislosti se sebeupálením tuniského mladíka Mohameda Búazízího. Ten se stal jakousi arabskou podobou Jana Palacha z roku 1969, který však přispěl ke svržení nenáviděného režimu podstatně dřív než pražský student. 

Role sociálních sítí

V jedné z kapitol autor poměrně podrobně analyzuje roli sociálních sítí na internetu, které byly s arabským jarem tak často spojovány a které byly, hlavně na Západě, velmi oblíbeným a zřejmě i přeceněným tématem. Filiu dochází k závěru, že sociální sítě hrály roli hlavně v úvodních částech tuniské a egyptské revoluce. Jak shrnuje: "Sociální sítě přispěly k narušení všudypřítomné bezpečnostní kontroly v Tunisku, a představovaly roznětku k "Revoluci 25. ledna" v Egyptě. V obou případech byly sociální sítě velmi důležité pro oživení sdílených pocitů a vzdoru vůči režimům, a to zejména mezi vzdělanou a městskou mládeží. Tím, že sítě poukázaly na lži a zločiny vládnoucích režimů, napomohly lidem zbavit se strachu. Jakmile se to stalo, jejich význam se v revolučním procesu stal druhotným." 

Neschopná Al-Káida

V souvislosti s často diskutovanou rolí islamistů (a radikálních islamistů) v arabském jaru Filiu poukazuje na neschopnost a velké překvapení hlavně islamistických radikálů na arabské jaro a poukazuje na nemohoucnost Al-Káidy adekvátně využít situace ve svůj prospěch. Filiu poukazuje i na úpadek Al-Káidy obecně, přičemž smrt Usámy Bin Ládina ještě stihl v knize krátkou zmínkou zahrnout.

Je zajímavé srovnat autorův optimismus (který v roce 2010 sdíleli snad všichni, kdo se trochu orientovali v politické realitě arabských zemí) a současnou blízkovýchodní situaci. Přesto Filiu celkem realisticky považuje události roku 2011 pouze za počátek celého procesu širších změn v celém arabském světě. I tak ale budeme muset na fundované vyhodnocení procesů na Blízkém východě ještě velmi dlouho vyčkávat, minimálně několik let. I za této situace jsou však dnes už vidět jisté rozdíly mezi očekáváním a skutečností, která je často daleko méně optimistická, než mnoho arabských revolucionářů i blízkovýchodních analytiků očekávala.

Sečteno, podtrženo: Filiova knížka dle mého názoru velmi dobře shrnuje i to omezené množství informací, které se v současnosti o vývoji v arabském světě shrnout dá a má i další přidané hodnoty (například výběr zajímavých dokumentů, mimo jiné textů protestních písní v příloze).

Kniha si širší okruh čtenářů může získat i tím, že nepoužívá jen čistě odborný slovník, ale snaží se působit populárněji, přičemž na několika místech neskrývá ani autorův smysl pro humor. Nic z toho však nenarušuje profesionalitu, s jakou je celá práce napsána.

Vyšlo v internetové Kavárně iDnes, 31. května 2012

3 komentáře:

  1. Miroslav Kalous2. června 2012 19:25

    První knížka o Arabském jaru, která se mi dostala do ruky, byla Johnny West - Karama!: Journeys Through the Arab Spring. Výborná investigativní sonda z konkrétních míst, kde to vypuklo (v Tunisku, Egyptě a Libyi), napsaná bývalým reportérem (tuším) Reuters v Egyptě.

    Ve stejné době jsem si na Kindle koupil Catherine Claxton-Dong: The Middle East Revolutions: A Framework for Analysis (Working Class Rising). Velká bída, zavádějící, nedoporučuju.

    Starší je taky Council on Foreign Relations: The New Arab Revolt: What Happened, What It Means, and What Comes Next. Složené převážně z článků ve Foregin Affairs, dobré, dokumentuje to události tehdy ještě v začátku překotného vývoje.

    Další přírůstek byl Robin B. Wright:
    Rock the Casbah: Rage and Rebellion Across the Islamic World
    . Zatím jsem to jen prolít, vypadá to dobře. Což mě nepřekvapuje, protože od autorky mám už výbornou knížku Dreams and Shadows: The Future of the Middle East, který v zásadě načrtla sociální půdorys Arabského jara v roce 2009.

    Teď čtu Roger Owen: The Rise and Fall of Arab Presidents for Life. Owen se rozhodl psát o "monarchistických republikách", ještě než se začaly sypat, poté to jen těsně před vydáním trochu aktualizoval. Nicméně i když to je hlavně o tom, co byly ty režimy, proti kterým se zvedla vlna odporu, zač, tj. než o té vlně jako takové, je to výborné. Pro mě opět sázka na jistotu, od Owena mám už starší a vynikající dílo State, Power and Politics in the Making of the Modern Middle East.

    Aktuálně mi z Amazonu dorazila čerstvá várka, kterou jsem zatím ještě ani neprošel. Obsahuje:
    - Ashraf Khalil: Liberation Square: Inside the Egyptian Revolution and the Rebirth of a Nation;
    - Marc Lynch: The Arab Uprising: The Unfinished Revolutions of the New Middle East (dlouhodobě čtu Lynchův blog, znalý autor);
    - John R. Bradley: After the Arab Spring: How Islamists Hijacked The Middle East Revolts (předpokládám žádný zázrak, ale patří do sbírky:);
    - Bruce Feiler: Generation Freedom: The Middle East Uprisings and the Remaking of the Modern World;
    - Lin Noueihed, Alex Warren: The Battle for the Arab Spring: Revolution, Counter-Revolution and the Making of a New Era (vypadá obvzlášť zajímavě);
    - James L. Gelvin: The Arab Uprisings: What Everyone Needs to Know.

    A nakonec plánuju zakoupit:
    - recenzovanou knihu (jsem hodně zvědavý, od Filieho jsem četl několik akademických článků, a to jméno mi dost utkvělo);
    - Robin Wright: The Islamists are Coming (jeden z autorů je Oliver Roy);
    - Steven A. Cook: The Struggle for Egypt: From Nasser to Tahrir Square (od Cooka jsem četl už několik článků a líbilo se mi to);
    - kolektiv autorů: The Arab Awakening: America and the Transformation of the Middle East (mezi přispěvateli figurují zajímavá jména: Telhami, Byman, Pollack);
    - Hamid Dabashi: The Arab Spring: The End of Postcolonialism
    - možná i Jeffrey C. Alexander: Performative Revolution in Egypt: An Essay in Cultural Power ;
    - James Petras: The Arab Revolt and the Imperialist Counterattack (opět hlavně do sbírky);
    - Samer Shehata: Islamist Politics in the Middle East: Movements and Change.

    Pokud někdo znáte nějakou další knihu k událostem Arabského jara, napište prosím její název do komentářů, díky.

    P.S.: Soubor kvalitních analýzy Arabského jara je k mání ve formě podcatů z přednášek na London School of Economics.

    P.S.2.: Posílám to podruhé, poprvé se rozpadlo formátování; ten první pokus prosím vymaž :)

    OdpovědětVymazat
  2. Jakákoliv analýza arabského jara, která se ať z nevědomosti, či úmyslně vyhýbá zhodnocení toho nejdůležitějšího, tj. strategických plánů Západu a úlohy a taktiky jeho tajných služeb, je směšná.

    OdpovědětVymazat

  3. Thanks for sharing, I will bookmark and be back again










    Laserové pruvodce svetla

    OdpovědětVymazat