Memorandum o porozumění mezi USA a Íránem představuje pro Benjamina Netanjahua a vizi jeho kabinetu zásadní strategickou porážku. Ačkoliv Izrael není signatářem tohoto dokumentu, jeho nedílnou součástí je ukončení bojů na všech frontách včetně Libanonu. Přímo se tak dotýká izraelských vojensko-politických cílů vůči Hizballáhu.
Tento krok zasazuje tvrdou ránu izraelským snahám, které nabraly na intenzitě po 7. říjnu 2023. Ty lze stručně charakterizovat jako pokus o nastolení nového politického řádu na Blízkém východě skrze tvrdou sílu, což s sebou nese i uplatňování nechvalně proslulé „doktríny Dahíja“. Pro ni je typické asymetrické ničení civilní infrastruktury s cílem vytvořit tlak zasaženého a traumatizovaného obyvatelstva na vlastní politické vedení, a vynutit si tak změnu jeho nepřátelského postoje vůči Izraeli. Přestože se tato strategie dlouhodobě ukazuje jako kontraproduktivní a kvůli svému zacílení na civilisty v Gaze, Libanonu i jinde je spojována s válečnými zločiny, současná vláda u ní nadále setrvává.
 |
| Íránský prezident Masúd Pezeškiján s podepsaným Memorandem (18. 6. 2026) |
Ačkoliv má memorandum pouze deklaratorní, právně nezávazný
charakter a chybí stoprocentní záruka jeho dodržování (skepticismus a rétoriku
o možném obnovení bojů ostatně slyšíme jak od Donalda Trumpa, tak od íránského
vedení), představuje hmatatelný diplomatický milník. Trumpovi na něm navíc
velmi záleží, neboť si v uplynulých měsících stále jasněji uvědomoval, jak
nevýhodné by pro něj bylo zatažení USA do války proti Íránu. Dokument tak jasněji
než kdy jindy odhaluje reálnou – a pro Trumpa typicky nekonzistentní – dynamiku
jeho vztahu k Netanjahuovi.
Oba lídři se navíc momentálně nacházejí pod Damoklovým mečem
nadcházejících voleb. Trumpa by pokračování blízkovýchodního konfliktu mohlo
stát většinu v Kongresu i Senátu. Pro Netanjahua, u něhož by nepřekvapilo,
pokud se v rámci své demagogie pokusil Memorandum interpretovat jako „nový
izraelský Mnichov“, pak stávající situace znamená největší selhání jeho
politické kariéry.
Nebylo by překvapivé, kdyby i v týdnech a měsících následujících
po Memorandu dosluhující izraelský kabinet testovat, jak ho narušit, aniž by
zašel příliš daleko. Izraelská armáda v uplynulých měsících opakovaně
ukázala, že si umí příměří interpretovat velmi specificky. Netanjahu si však
nemůže dovolit definitivně si rozkmotřit Trumpa a Spojené státy, na nichž je –
a přinejmenším ještě dlouho bude – Izrael existenčně závislý.
Pro samotný Izrael však může být tato situace paradoxně
dobrou zprávou, právě proto, že zasazuje tak citelný úder Netanjahuovu
radikálnímu kabinetu. Jistě, politici, kteří by jej po podzimních volbách mohli
vystřídat, nejsou automatickou zárukou geopolitické soudnosti. Přesto by však
mohli zemi posunout od současných (sebe)destruktivních vizí k realističtějšímu
vnímání role Izraele v moderním blízkovýchodním uspořádání.
-MČ-
vyšlo v rámci newsletteru Jalla na Voxpot, 18. 6. 2026
Žádné komentáře:
Okomentovat