úterý 17. listopadu 2026

Rozhovor k povolebnímu Izraeli

V jeruzalémské volební místnosti (foto MČ)

Dá se vůbec říci, kdo je vítězem izraelských voleb? Co strany, které uspěly, reprezentují?  

Volby skončily očekávaným patem: ani současný vládní blok kolem Benjamina Netanjahua, složený z různých proudů krajní pravice a náboženských fundamentalistů, ani ideologicky méně soudržný opoziční blok, zahrnující části levice i pravice (včetně radikální), nejsou samy o sobě schopny sestavit vládu. Povolební jednání, které se právě rozbíhají, nám tak k vítězovi řeknou více.

Jazýčkem na vahách jsou takzvané strany „izraelských Arabů“. Toto označení se vztahuje k arabským občanům Izraele, z nichž mnozí se zároveň identifikují jako Palestinci. Jde o početnou menšinu, která představuje více než pětinu izraelského obyvatelstva. Její součástí jsou především potomci Arabů, kteří zůstali na území dnešního Izraele během války v letech 1947–1949 a v souvislosti s Nakbou nebyli vysídleni.

Arabské strany reprezentují různé ideové proudy – od politického islámu a důrazu na sociální otázky až po levici a arabský nacionalismus. Izraelské úřady jejich činnost dlouhodobě sledují a v případech, kdy se u jednotlivých kandidátů objeví podezření z extremistických aktivit, mohou následovat právní či politické důsledky.

Jaké jsou možné scénáře dalšího vývoje? Může Netanjahu zůstat u moci?

Může, a nyní se to jeví jako pravděpodobnější varianta. Jeho pozice však není úplně jednoduchá. Hodně bude záležet na postoji opozičních sil k arabským stranám. Jak už jsem zmiňoval, opozice je poměrně ideologicky nesourodá a jejím hlavním pojítkem je odpor vůči Netanjahuovi, tedy to, co by se dalo nazvat „Anti-Bibi“.

Netanjahu si dobře uvědomuje, že pro část pravicové opozice představuje spolupráce s arabskými stranami nepřekročitelnou linii. Pod heslem „záchrany sionismu“ – jehož vnímání je ze strany arabských poslanců pochopitelně komplikované – se proto může pokusit získat některé opozičníky na svou stranu. Paradoxem přitom zůstává, že i Netanjahuův stávající kabinet se opírá o hlasy některých charedim, tedy ultraortodoxních Židů, jejichž vztah k myšlence sionismu je tradičně odmítavý.

V případě neúspěchu a neschopnosti opozice zformovat většinovou koalici může Netanjahu nadále vést stávající kabinet s dočasným mandátem, a to až do řádného ustavení nové vlády či konání dalších voleb. Tento scénář by kopíroval politický vývoj z let 2019–2021, kdy země během vleklé institucionální krize čelila opakovaným předčasným volbám.

Netanjahu je zkrátka velmi zkušený politik, který velmi dobře ovládá strategii politického přežití, a lze očekávat, že vynaloží veškeré úsilí, aby si moc udržel. Opoziční politici, jako jsou Gadi Eisenkot a Jair Golan, zatím nemají s podobně dlouhým a intenzivním politickým bojem tolik zkušeností, což je v konfrontaci s Netanjahuem může znevýhodňovat.

Co výsledky voleb říkají o vývoji izraelské společnosti po 7. říjnu 2023?

Vypovídají mnohé o frustraci obyvatelstva z politické situace, za kterou podle řady kritiků nese značnou odpovědnost Netanjahuovo vládnutí. Zároveň ale ukazují, že Netanjahu i radikální náboženská pravice mají stále pevné a početné jádro podporovatelů. 

Netanjahu se pro svůj politický tábor stal do jisté míry kultovní figurou. Takovou pozici dnes žádný jiný izraelský politik nemá.

Zmínil jste (jestli je pro čtenáře příjemnější tykat, tak klidně), že Netanjahua podporují i někteří antisionističtí charedim. Ve Spojených státech je nesmírně početná komunita charedim, která jednohlasně odmítá nejen Netanjahuovu politiku, ale existenci státu Izrael vůbec. Často jsou přitom otevřeně propalestinští. Co izraelské antisionistické charedim vede k volbě Likudu?

Je to dlouhodobý pragmatismus, který zvolila většina rabínů této komunity bez ohledu na své teologické postoje. Spolupracovat do jisté míry se sionistickým státem pro dosažení zájmů věřících je podle nich menším zlem, než kdyby byli se státem v otevřeném konfliktu. Ostrých antisionistů je v této komunitě mnoho, ale jen menšina z nich je otevřeně propalestinská.

V USA jsem před lety dělal mezi rabíny výzkum právě na toto téma. Pohled amerických charedim na sionismus je podobný jako u těch izraelských, s tím rozdílem, že nemusí denně řešit život v sekulárním sionistickém státě. V táboře amerických charedim jsou ale obrovské rozdíly – například Satmar a Chabad, dvě největší chasidské skupiny s desetitisíci přívrženců – mají k sionismu diametrálně odlišné postoje. Propalestinský aktivismus charedim je pak spíše dobře viditelný než početný a stojí za ním v USA i v Izraeli hlavně platforma Neturej karta.

Dostala se vůbec do Knesetu nějaká izraelská strana, která stále prosazuje dvoustátní řešení?

Tradiční izraelská levice, reprezentovaná kdysi silnou Stranou práce a intelektuálně či studentsky orientovaným Merecem, v původní podobě prakticky zanikla. Před volbami se oba politické proudy spojily v nové alianci Demokraté, která získala osm křesel.

Demokraté jsou zároveň jedinou převážně židovskou stranou v Knesetu, která má blízko k myšlence dvou států. Samotný termín „dvoustátní řešení“ se však v dnešním Izraeli stal politicky citlivým, až tabuizovaným tématem. Dokonce i představitelé zmíněné levice se mu ve své rétorice často vyhýbají nebo jej nahrazují jinými formulacemi.

Zajímá židovské izraelské voliče ještě vůbec jiné politické téma než je bezpečnost? Co třeba justiční reforma, která před masakrem ze 7. října vedla masovým protestům?

Ačkoli bezpečnost zůstává pro izraelské židovské voliče prioritou, tamní diskuse se zdaleka neomezily pouze na probíhající válečné konflikty. Do popředí se vrátily hluboké vnitřní spory o samotnou identitu státu, kterým dominuje střet sekulární většiny s komunitou charedim. Ten nabral na intenzitě kvůli akutnímu nedostatku branců v armádě vyčerpané permanentní mobilizací. Ultraortodoxní Židé se však službě v ozbrojených složkách vehementně brání, a to jak z teologických pohnutek, tak ze strachu z asimilace v sekulárním prostředí. A Netanjahuova justiční reforma sice byla po 7. říjnu odložena k ledu, pro opozici však nadále představuje jeden z klíčových bodů kritiky premiéra.

Netanjahu krátce před volbami avizoval nejrozsáhlejší vojenskou operaci na Západním břehu od roku 1967. Jak to tam nyní vypadá?

Na rozdíl od pásma Gazy je Západní břeh mnohem rozsáhlejší, geograficky členitější a lidnatější. Izraelské vojenské operace se proto soustředí zejména na vybrané oblasti – nejčastěji na velká městská centra jako Džanín, Nábulus či Hebron, která jsou i domovem pro velké množství palestinských uprchlíků. Samotný Hebron je specifický tím, že přímo v jeho centru sídlí komunita radikálních židovských osadníků, a právě toto město se po útoku na izraelské vojáky nedlouho před volbami stalo cílem mohutné vojenské operace, při které byly srovnány se zemí desítky civilních domů. Oproti tomu násilné střety iniciované osadníky jsou typické spíše pro venkovskou periferii Západního břehu, kde radikalizované mládežnické gangy napadají bezbranné palestinské rolníky. Každodenní život v jiných částech území, například v mezinárodně sledovaném Betlémě, bývá o něco snesitelnější.

Zdá se, že výrazný posun doprava a k většímu nacionalismu se týká v podstatě všech stran kromě arabských. Co se stalo s izraelskou levicí?

Izraelská levice se fakticky rozpadla a značnou část odpovědnosti za svůj úpadek nese sama. Proces jejího oslabování začal už v sedmdesátých letech, kdy v roce 1977 poprvé sestavil vládu Menachem Begin v čele Likudu.

Levice byla od svých počátků výrazně aškenázská, a tím do určité míry také elitářská. Nedokázala se dostatečně otevřít orientálním a sefardským židovským voličům, mezi nimiž bylo mnoho chudých a sociálně znevýhodněných lidí. Tohoto nedostatku využila pravice a postupně získala část voličů, kteří dříve podporovali levicové strany.

Levice dále oslabovala v důsledku opakovaných bezpečnostních krizí. Výrazný posun izraelské společnosti doprava nastal zejména během druhé intifády v letech 2000–2005. Levici pak do značné míry nahradily různé středové strany, které se však většinou nedokázaly dlouhodobě udržet. Stačí připomenout vzestup a následný úpadek stran Kadima a Modrobílí. Vůbec bych se nedivil, kdyby podobný osud potkal i Eisenkotovu stranu Jašar.

Radikálně levicovou stranu Chadaš nelze považovat alespoň za částečně židovskou?

Lze, byť její židovská složka není početně dominantní. Chadaš nyní kandidoval v rámci arabské Společné kandidátky a lze jej označit za výrazně levicovou, internacionalistickou arabsko-židovskou politickou sílu. Prosazuje partnerství mezi Židy a Araby, a proto se staví kriticky k současným podobám sionismu.

V kontextu izraelské společnosti, která se výrazně posunula doprava, může Chadaš působit jako „radikální“ levice. Ve skutečnosti jde především o aktivistickou stranu, která se vymyká pravicově posunutému politickému mainstreamu.

Je pravda, že drtivou většinu jejích voličů a poslanců dnes tvoří izraelští Arabové. Strana si však důsledně zakládá na židovsko-arabském partnerství. Na volitelných místech jejích kandidátek tradičně figurují také židovští levicoví intelektuálové, například Ofer Kasif. V minulosti to byl také Dov Chenin.

Otevřeně rasistické strany Náboženský sionismus a Ocma Jehudit, vedené Bezalelem Smotričem a Itamarem Ben Gvirem, získaly zhruba 10 procent hlasů a přišly o jedno křeslo. Krajně pravicovou, etnocentrickou a protipalestinskou rétoriku však ve stále větší míře přebírají i ostatní strany. Znamená to, že se izraelská společnost stále více radikalizuje?

Zmíněné nejradikálnější strany sice mírně oslabily a dohromady mají třináct křesel, to však nemusí znamenat celkový ústup pravicového radikalismu. Spíše se jejich politická agenda v části izraelské společnosti normalizovala. Dnešní izraelský volič si navíc může vybírat z pestré nabídky různých podob radikální pravice, od sekularistické až po moderně ortodoxní.

Ale i samotný Likud se po oslabení svého liberálnějšího křídla v nultých letech posunul výrazně doprava a lze jej dnes řadit k radikální pravici. To, co bylo ještě před deseti či patnácti lety považováno za pravicovou politiku, se dnes v Izraeli může označovat za politický střed. Ten přitom může zahrnovat nekompromisní protipalestinskou rétoriku, odmítání principů mírového procesu z Osla či požadavky na anexi palestinských území.

Dalším důležitým trendem je i zmiňovaná „orientalizace“ pravice, která se týká i její radikální části. Duchovním předchůdcem tohoto proudu byl rabín Meir Kahane, představitel radikálně pravicového aškenázského prostředí, jehož ideologie zahrnovala také prvky vnitrožidovského rasismu. Ben Gvir a část jeho okolí však už pocházejí z orientálních židovských komunit. Ben Gvir má irácké židovské kořeny z obou stran rodiny a jeho matka měla také kurdské kořeny. Iráckého původu je rovněž Amichaj Elijahu, další ministr z Ben Gvirovy strany, který stojí v čele resortu památek a dědictví.

Jejich zarputile protiarabské postoje někteří odborníci interpretují jako formu psychologické obrany či snahu o vymezování se vůči vlastnímu orientálnímu původu, který byl v Izraeli dominantními evropskými elitami často marginalizován.

Znamená to, že každodenní vnitrožidovský rasismus, jenž se týkal především sefardů, mizrachim a falašů, je už v izraelské společnosti minulostí? Mladí voliči bývají zpravidla progresivní, ale v Izraeli se prvovoliči posunuli ke výrazně doprava. Není to předzvěst toho, že pravicový obrat tam ještě zdaleka neskončil?

Zatímco v Evropě či USA mladí lidé inklinují hodně k progresivismu a levici, v Izraeli vyrostla nejvíce pravicová a nacionalistická generace v historii země.  Při nedávných volbách tvořili prvovoliči (ve věku 18–22 let) rekordních osm procent celého elektorátu. Přibližně tři čtvrtiny židovských prvovoličů se identifikovalo jako pravicoví nebo středopravicoví a šestnáct porcent z nich podpořilo krajně pravicové subjekty.

 Mám v této souvislosti i nedávnou osobní zkušenost, kdy jsem vyrazil do jeruzalémského Starým městem během každoroční oslavy tzv. „dne Jeruzaléma“. Viděl jsem tisíce nezletilých zradikalizovaných mládežníků. Někteří z nich pochodovali arabskými ulicemi, kopali do zamčených obchodů a provolávali rasistická hesla.  

Jinak co se týká rasismus týkajícího se sefardů a mizrachim, tak ten se stává víceméně minulostí, ale u etiopských Falašů je stále zřetelný.  

Kde se ideologicky nacházejí arabské strany, které se dostaly do Knesetu? Jaké jsou jejich cíle a jaké mají vzájemné vztahy?

Strana Ra'am letos získala osm mandátů. Lze ji označit za umírněnou islamistickou stranu, která klade důraz na integraci arabského obyvatelstva do izraelských institucí a na jeho sociálně-ekonomický rozvoj. Má také zkušenosti s účastí ve vládní koalici z let 2021–2022.

Její pragmatickou orientaci symbolizuje také zapojení židovského politika, bývalého poslance a policisty Joava Segalovitze, který letos kandidoval na druhém místě její kandidátky.

Společná kandidátka sdružující Chadaš, Ta'al a Balad je oproti tomu aliancí levicových, sekulárních a arabských nacionalistických subjektů. Ty se znovu spojily do společného bloku, aby maximalizovaly svůj parlamentní zisk. To se jim podařilo a společně získaly v Knesetu jedenáct mandátů.

Vztahy mezi arabskými stranami nejsou nijak zvlášť dobré. Společná kandidátka obviňuje Ra’am z proizraelského oportunismu, zatímco jeho předseda Mansúr Abbás zase vyčítá Kandidátce zbytečný radikalismus a odmítání spolupráce s Izraelci.

 Mohou hrát při sestavování vlády roli zahraničněpolitické preference Donalda Trumpa? A jaké vlastně aktuálně jsou?

V zákulisí zřejmě ano. Trump se prezentuje jako jednoznačný spojenec Izraele, zároveň ale občas jedná pragmaticky a někdy si uvědomuje, že ho Netanjahu může zatáhnout do konfliktů, které mu doma politicky neprospívají. Typickým příkladem je válka s Íránem. Objevují se zprávy, že Trump usiluje o spolupráci vládních i opozičních stran bez Smotriče a Ben Gvira. Ale kdo vlastně Trumpovi věří, když nikdo neví, co bude prosazovat příští týden?

Je šance, že se izraelská politika po letošních volbách výrazně promění? Jaká jsou očekávání v regionu?

Nečekám zásadní obraty například v přístupu k Palestincům ani v postoji k probíhajícím konfliktům s Íránem, Hizballáhem a Hútíji. A to ani v případě, že by vládu sestavila opozice s nějakou formou podpory arabských stran. V přístupu k vedení vojenských operací v Gaze i v odmítání plnohodnotné palestinské státnosti panuje mezi oběma tábory značná míra shody. Opoziční vláda by v některých ohledech mohla dokonce volit ještě tvrdší vojenské postupy. Gadi Eisenkot je ostatně spojován s vojenskou doktrínou „Dahíja“, která počítá s masivním použitím síly a rozsáhlým ničením civilní infrastruktury protivníka s cílem odradit jej od dalšího ozbrojeného odporu.

Určité rozdíly se projevují v přístupu k Západnímu břehu Jordánu. Zatímco krajně pravicová část současné vlády otevřeně prosazuje anexi území a další rozšiřování izraelských osad, opoziční kabinet by pravděpodobně důrazněji zasahoval proti nejradikálnějším skupinám osadníků. Jeho cílem by však nebylo ukončení izraelské osidlovací politiky ani její výraznější omezení, nýbrž především stabilizace bezpečnostní situace a zlepšení diplomatických vztahů se západními partnery.

Opozice by ale mohla změnit některé věci na domácí scéně. Zaměřila by se především na Netanjahua a snažila se prosadit zřízení celostátní vyšetřovací komise, která by prošetřila události ze 7. října. Zároveň by mu rozhodně nešla na ruku v jeho trestních kauzách. Obojí by mohlo Netanjahuovi nejen politicky zlomit vaz, ale potenciálně ho dostat i do vězení.

Ve hře jsou také další témata, na nichž opozici záleží – například povinné odvody charedim do armády nebo ekonomické reformy, které by zmírnily dopady válečné ekonomiky na izraelské obyvatelstvo.

Pokud by nakonec uspěl při sestavování vlády s oporou arabských stran Gadi Eisenkot, mohl by to také přinést zásadní obrat pro izraelská arabská města a vesnice, zejména v oblasti infrastruktury a bezpečnosti. Dosavadní Netanjahuova vláda – s ministrem pro národní bezpečnost Itamarem Ben Gvirem – totiž čelila obviněním, že kriminalitu a řádění gangů v arabských komunitách záměrně ignorovala. Zajištění bezpečnosti arabských obyvatel Izraele se tak stalo klíčovým předvolebním tématem jejich stran.

Rozhovor pro A2 (23/2026, vyšlo 10. 11. 2026, otázky kladli Matěj Metelec a Lukáš Rychetský)

Lokality, kde žijí izraelští Arabové-Palestinci.

Žádné komentáře:

Okomentovat