Volby skončily očekávaným patem: ani současný vládní blok
kolem Benjamina Netanjahua, složený z různých proudů krajní pravice a
náboženských fundamentalistů, ani ideologicky méně soudržný opoziční blok,
zahrnující části levice i pravice (včetně radikální), nejsou samy o sobě
schopny sestavit vládu. Povolební jednání, které se právě rozbíhají, nám tak
k vítězovi řeknou více.
Jazýčkem na vahách jsou takzvané strany „izraelských Arabů“.
Toto označení se vztahuje k arabským občanům Izraele, z nichž mnozí se zároveň
identifikují jako Palestinci. Jde o početnou menšinu, která představuje více
než pětinu izraelského obyvatelstva. Její součástí jsou především potomci
Arabů, kteří zůstali na území dnešního Izraele během války v letech 1947–1949 a
v souvislosti s Nakbou nebyli vysídleni.
Arabské strany reprezentují různé ideové proudy – od
politického islámu a důrazu na sociální otázky až po levici a arabský
nacionalismus. Izraelské úřady jejich činnost dlouhodobě sledují a v případech,
kdy se u jednotlivých kandidátů objeví podezření z extremistických aktivit,
mohou následovat právní či politické důsledky.
Jaké jsou možné scénáře dalšího vývoje? Může Netanjahu
zůstat u moci?
Může, a nyní se to jeví jako pravděpodobnější varianta. Jeho
pozice však není úplně jednoduchá. Hodně bude záležet na postoji opozičních sil
k arabským stranám. Jak už jsem zmiňoval, opozice je poměrně ideologicky
nesourodá a jejím hlavním pojítkem je odpor vůči Netanjahuovi, tedy to, co by se
dalo nazvat „Anti-Bibi“.
Netanjahu si dobře uvědomuje, že pro část pravicové opozice představuje spolupráce s arabskými stranami nepřekročitelnou linii. Pod heslem „záchrany sionismu“ – jehož vnímání je ze strany arabských poslanců pochopitelně komplikované – se proto může pokusit získat některé opozičníky na svou stranu. Paradoxem přitom zůstává, že i Netanjahuův stávající kabinet se opírá o hlasy některých charedim, tedy ultraortodoxních Židů, jejichž vztah k myšlence sionismu je tradičně odmítavý.
V případě neúspěchu a neschopnosti opozice zformovat
většinovou koalici může Netanjahu nadále vést stávající kabinet s dočasným
mandátem, a to až do řádného ustavení nové vlády či konání dalších voleb. Tento
scénář by kopíroval politický vývoj z let 2019–2021, kdy země během vleklé
institucionální krize čelila opakovaným předčasným volbám.
Netanjahu je zkrátka velmi zkušený politik, který velmi
dobře ovládá strategii politického přežití, a lze očekávat, že vynaloží veškeré
úsilí, aby si moc udržel. Opoziční politici, jako jsou Gadi Eisenkot a Jair
Golan, zatím nemají s podobně dlouhým a intenzivním politickým bojem tolik
zkušeností, což je v konfrontaci s Netanjahuem může znevýhodňovat.
Co výsledky voleb říkají o vývoji izraelské společnosti po 7. říjnu 2023?
Vypovídají mnohé o frustraci obyvatelstva z politické situace, za kterou podle řady kritiků nese značnou odpovědnost Netanjahuovo vládnutí. Zároveň ale ukazují, že Netanjahu i radikální náboženská pravice mají stále pevné a početné jádro podporovatelů.
Netanjahu se pro svůj politický tábor stal do jisté míry kultovní figurou. Takovou pozici dnes žádný jiný izraelský politik nemá.
Zmínil jste (jestli
je pro čtenáře příjemnější tykat, tak klidně), že Netanjahua podporují i
někteří antisionističtí charedim. Ve Spojených státech je nesmírně početná
komunita charedim, která jednohlasně odmítá nejen Netanjahuovu politiku, ale
existenci státu Izrael vůbec. Často jsou přitom otevřeně propalestinští. Co
izraelské antisionistické charedim vede k volbě Likudu?
Je to dlouhodobý pragmatismus, který zvolila většina rabínů této komunity bez ohledu na své teologické postoje. Spolupracovat do jisté míry se sionistickým státem pro dosažení zájmů věřících je podle nich menším zlem, než kdyby byli se státem v otevřeném konfliktu. Ostrých antisionistů je v této komunitě mnoho, ale jen menšina z nich je otevřeně propalestinská.
V USA jsem před lety dělal mezi rabíny výzkum právě na toto téma. Pohled amerických charedim na sionismus je podobný jako u těch izraelských, s tím rozdílem, že nemusí denně řešit život v sekulárním sionistickém státě. V táboře amerických charedim jsou ale obrovské rozdíly – například Satmar a Chabad, dvě největší chasidské skupiny s desetitisíci přívrženců – mají k sionismu diametrálně odlišné postoje. Propalestinský aktivismus charedim je pak spíše dobře viditelný než početný a stojí za ním v USA i v Izraeli hlavně platforma Neturej karta.
Dostala se vůbec do Knesetu nějaká izraelská strana,
která stále prosazuje dvoustátní řešení?
Tradiční izraelská levice, reprezentovaná kdysi silnou
Stranou práce a intelektuálně či studentsky orientovaným Merecem, v původní
podobě prakticky zanikla. Před volbami se oba politické proudy spojily v nové
alianci Demokraté, která získala osm křesel.
Demokraté jsou zároveň jedinou převážně židovskou stranou v
Knesetu, která má blízko k myšlence dvou států. Samotný termín „dvoustátní
řešení“ se však v dnešním Izraeli stal politicky citlivým, až tabuizovaným
tématem. Dokonce i představitelé zmíněné levice se mu ve své rétorice často
vyhýbají nebo jej nahrazují jinými formulacemi.
Zajímá židovské izraelské
voliče ještě vůbec jiné politické téma než je bezpečnost? Co třeba justiční
reforma, která před masakrem ze 7. října vedla masovým protestům?
Ačkoli bezpečnost
zůstává pro izraelské židovské voliče prioritou, tamní diskuse se zdaleka
neomezily pouze na probíhající válečné konflikty. Do popředí se vrátily hluboké
vnitřní spory o samotnou identitu státu, kterým dominuje střet sekulární
většiny s komunitou charedim. Ten nabral na intenzitě kvůli akutnímu nedostatku
branců v armádě vyčerpané permanentní mobilizací. Ultraortodoxní Židé se však
službě v ozbrojených složkách vehementně brání, a to jak z teologických
pohnutek, tak ze strachu z asimilace v sekulárním prostředí. A Netanjahuova justiční
reforma sice byla po 7. říjnu odložena k ledu, pro opozici však nadále
představuje jeden z klíčových bodů kritiky premiéra.
Netanjahu krátce před
volbami avizoval nejrozsáhlejší vojenskou operaci na Západním břehu od roku
1967. Jak to tam nyní vypadá?
Na rozdíl od pásma
Gazy je Západní břeh mnohem rozsáhlejší, geograficky členitější a lidnatější.
Izraelské vojenské operace se proto soustředí zejména na vybrané oblasti –
nejčastěji na velká městská centra jako Džanín, Nábulus či Hebron, která jsou i
domovem pro velké množství palestinských uprchlíků. Samotný Hebron je
specifický tím, že přímo v jeho centru sídlí komunita radikálních
židovských osadníků, a právě toto město se po útoku na izraelské vojáky nedlouho
před volbami stalo cílem mohutné vojenské operace, při které byly srovnány se
zemí desítky civilních domů. Oproti tomu násilné střety iniciované osadníky
jsou typické spíše pro venkovskou periferii Západního břehu, kde radikalizované
mládežnické gangy napadají bezbranné palestinské rolníky. Každodenní život v
jiných částech území, například v mezinárodně sledovaném Betlémě, bývá o něco snesitelnější.
Zdá se, že výrazný posun doprava a k většímu nacionalismu
se týká v podstatě všech stran kromě arabských. Co se stalo s izraelskou
levicí?
Izraelská levice se fakticky rozpadla a značnou část
odpovědnosti za svůj úpadek nese sama. Proces jejího oslabování začal už v
sedmdesátých letech, kdy v roce 1977 poprvé sestavil vládu Menachem Begin v
čele Likudu.
Levice byla od svých počátků výrazně aškenázská, a tím do
určité míry také elitářská. Nedokázala se dostatečně otevřít orientálním a
sefardským židovským voličům, mezi nimiž bylo mnoho chudých a sociálně
znevýhodněných lidí. Tohoto nedostatku využila pravice a postupně získala část
voličů, kteří dříve podporovali levicové strany.
Levice dále oslabovala v důsledku opakovaných bezpečnostních
krizí. Výrazný posun izraelské společnosti doprava nastal zejména během druhé
intifády v letech 2000–2005. Levici pak do značné míry nahradily různé středové
strany, které se však většinou nedokázaly dlouhodobě udržet. Stačí připomenout
vzestup a následný úpadek stran Kadima a Modrobílí. Vůbec bych se nedivil,
kdyby podobný osud potkal i Eisenkotovu stranu Jašar.
Radikálně levicovou stranu Chadaš nelze považovat alespoň
za částečně židovskou?
Lze, byť její židovská složka není početně dominantní.
Chadaš nyní kandidoval v rámci arabské Společné kandidátky a lze jej označit za
výrazně levicovou, internacionalistickou arabsko-židovskou politickou sílu.
Prosazuje partnerství mezi Židy a Araby, a proto se staví kriticky k současným
podobám sionismu.
V kontextu izraelské společnosti, která se výrazně posunula
doprava, může Chadaš působit jako „radikální“ levice. Ve skutečnosti jde
především o aktivistickou stranu, která se vymyká pravicově posunutému
politickému mainstreamu.
Je pravda, že drtivou většinu jejích voličů a poslanců dnes
tvoří izraelští Arabové. Strana si však důsledně zakládá na židovsko-arabském
partnerství. Na volitelných místech jejích kandidátek tradičně figurují také
židovští levicoví intelektuálové, například Ofer Kasif. V minulosti to byl také
Dov Chenin.
Otevřeně rasistické strany Náboženský sionismus a Ocma Jehudit,
vedené Bezalelem Smotričem a Itamarem Ben Gvirem, získaly zhruba 10 procent hlasů
a přišly o jedno křeslo. Krajně pravicovou, etnocentrickou a protipalestinskou
rétoriku však ve stále větší míře přebírají i ostatní strany. Znamená to, že se
izraelská společnost stále více radikalizuje?
Zmíněné nejradikálnější strany sice mírně oslabily a
dohromady mají třináct křesel, to však nemusí znamenat celkový ústup
pravicového radikalismu. Spíše se jejich politická agenda v části izraelské
společnosti normalizovala. Dnešní izraelský volič si navíc může vybírat z
pestré nabídky různých podob radikální pravice, od sekularistické až po moderně
ortodoxní.
Ale i samotný Likud se po oslabení svého liberálnějšího
křídla v nultých letech posunul výrazně doprava a lze jej dnes řadit k
radikální pravici. To, co bylo ještě před deseti či patnácti lety považováno za
pravicovou politiku, se dnes v Izraeli může označovat za politický střed. Ten
přitom může zahrnovat nekompromisní protipalestinskou rétoriku, odmítání
principů mírového procesu z Osla či požadavky na anexi palestinských území.
Dalším důležitým trendem je i zmiňovaná „orientalizace“
pravice, která se týká i její radikální části. Duchovním předchůdcem tohoto
proudu byl rabín Meir Kahane, představitel radikálně pravicového aškenázského prostředí,
jehož ideologie zahrnovala také prvky vnitrožidovského rasismu. Ben Gvir a část
jeho okolí však už pocházejí z orientálních židovských komunit. Ben Gvir má
irácké židovské kořeny z obou stran rodiny a jeho matka měla také kurdské
kořeny. Iráckého původu je rovněž Amichaj Elijahu, další ministr z Ben Gvirovy
strany, který stojí v čele resortu památek a dědictví.
Jejich zarputile protiarabské postoje někteří odborníci interpretují
jako formu psychologické obrany či snahu o vymezování se vůči vlastnímu
orientálnímu původu, který byl v Izraeli dominantními evropskými elitami často marginalizován.
Znamená to, že každodenní vnitrožidovský rasismus, jenž se týkal především sefardů, mizrachim a falašů, je už v izraelské společnosti minulostí? Mladí voliči bývají zpravidla progresivní, ale v Izraeli se prvovoliči posunuli ke výrazně doprava. Není to předzvěst toho, že pravicový obrat tam ještě zdaleka neskončil?
Zatímco v Evropě či USA mladí lidé inklinují hodně k progresivismu
a levici, v Izraeli vyrostla nejvíce pravicová a nacionalistická generace v
historii země. Při nedávných volbách
tvořili prvovoliči (ve věku 18–22 let) rekordních osm procent celého elektorátu.
Přibližně tři čtvrtiny židovských prvovoličů se identifikovalo jako pravicoví
nebo středopravicoví a šestnáct porcent z nich podpořilo krajně pravicové
subjekty.
Mám v této
souvislosti i nedávnou osobní zkušenost, kdy jsem vyrazil do jeruzalémského
Starým městem během každoroční oslavy tzv. „dne Jeruzaléma“. Viděl jsem tisíce
nezletilých zradikalizovaných mládežníků. Někteří z nich pochodovali
arabskými ulicemi, kopali do zamčených obchodů a provolávali rasistická
hesla.
Jinak co se týká rasismus týkajícího se sefardů a mizrachim,
tak ten se stává víceméně minulostí, ale u etiopských Falašů je stále zřetelný.
Kde se ideologicky nacházejí arabské strany, které se
dostaly do Knesetu? Jaké jsou jejich cíle a jaké mají vzájemné vztahy?
Strana Ra'am letos získala osm mandátů. Lze ji označit za
umírněnou islamistickou stranu, která klade důraz na integraci arabského
obyvatelstva do izraelských institucí a na jeho sociálně-ekonomický rozvoj. Má
také zkušenosti s účastí ve vládní koalici z let 2021–2022.
Její pragmatickou orientaci symbolizuje také zapojení
židovského politika, bývalého poslance a policisty Joava Segalovitze, který
letos kandidoval na druhém místě její kandidátky.
Společná kandidátka sdružující Chadaš, Ta'al a Balad je
oproti tomu aliancí levicových, sekulárních a arabských nacionalistických
subjektů. Ty se znovu spojily do společného bloku, aby maximalizovaly svůj
parlamentní zisk. To se jim podařilo a společně získaly v Knesetu jedenáct
mandátů.
Vztahy mezi arabskými stranami nejsou nijak zvlášť dobré.
Společná kandidátka obviňuje Ra’am z proizraelského oportunismu, zatímco jeho
předseda Mansúr Abbás zase vyčítá Kandidátce zbytečný radikalismus a odmítání
spolupráce s Izraelci.
V zákulisí zřejmě ano. Trump se prezentuje jako jednoznačný
spojenec Izraele, zároveň ale občas jedná pragmaticky a někdy si uvědomuje, že
ho Netanjahu může zatáhnout do konfliktů, které mu doma politicky neprospívají.
Typickým příkladem je válka s Íránem. Objevují se zprávy, že Trump usiluje o
spolupráci vládních i opozičních stran bez Smotriče a Ben Gvira. Ale kdo
vlastně Trumpovi věří, když nikdo neví, co bude prosazovat příští týden?
Je šance, že se izraelská politika po letošních volbách
výrazně promění? Jaká jsou očekávání v regionu?
Nečekám zásadní obraty například v přístupu k Palestincům
ani v postoji k probíhajícím konfliktům s Íránem, Hizballáhem a Hútíji. A to
ani v případě, že by vládu sestavila opozice s nějakou formou podpory arabských
stran. V přístupu k vedení vojenských operací v Gaze i v odmítání plnohodnotné
palestinské státnosti panuje mezi oběma tábory značná míra shody. Opoziční
vláda by v některých ohledech mohla dokonce volit ještě tvrdší vojenské
postupy. Gadi Eisenkot je ostatně spojován s vojenskou doktrínou „Dahíja“,
která počítá s masivním použitím síly a rozsáhlým ničením civilní
infrastruktury protivníka s cílem odradit jej od dalšího ozbrojeného odporu.
Určité rozdíly se projevují v přístupu k Západnímu břehu
Jordánu. Zatímco krajně pravicová část současné vlády otevřeně prosazuje anexi
území a další rozšiřování izraelských osad, opoziční kabinet by pravděpodobně
důrazněji zasahoval proti nejradikálnějším skupinám osadníků. Jeho cílem by
však nebylo ukončení izraelské osidlovací politiky ani její výraznější omezení,
nýbrž především stabilizace bezpečnostní situace a zlepšení diplomatických
vztahů se západními partnery.
Opozice by ale mohla změnit některé věci na domácí scéně.
Zaměřila by se především na Netanjahua a snažila se prosadit zřízení celostátní
vyšetřovací komise, která by prošetřila události ze 7. října. Zároveň by mu
rozhodně nešla na ruku v jeho trestních kauzách. Obojí by mohlo Netanjahuovi
nejen politicky zlomit vaz, ale potenciálně ho dostat i do vězení.
Ve hře jsou také další témata, na nichž opozici záleží –
například povinné odvody charedim do armády nebo ekonomické reformy, které by
zmírnily dopady válečné ekonomiky na izraelské obyvatelstvo.
Pokud by nakonec uspěl při sestavování vlády s oporou arabských stran Gadi Eisenkot, mohl by to také přinést zásadní obrat pro izraelská arabská města a vesnice, zejména v oblasti infrastruktury a bezpečnosti. Dosavadní Netanjahuova vláda – s ministrem pro národní bezpečnost Itamarem Ben Gvirem – totiž čelila obviněním, že kriminalitu a řádění gangů v arabských komunitách záměrně ignorovala. Zajištění bezpečnosti arabských obyvatel Izraele se tak stalo klíčovým předvolebním tématem jejich stran.
Rozhovor pro A2 (23/2026, vyšlo 10. 11. 2026, otázky kladli Matěj Metelec a Lukáš Rychetský)

