Recenze na "Korán, meč a volební urnu" v Dingiru

ZEVRUBNĚ O ISLAMISMU

Marek Čejka: Korán, meč a volební urna, Praha: Academia, 2020, 288 s.

Recenzoval Jan Sušer, Dingir 3/2020

Politolog a znalec moderního Blízkého východu Marek Čejka (* 1975) je v českém akademickém prostředí dlouhodobě výraznou osobností zejména díky textům o izraelsko-palestinském konfliktu. Nyní nakladatelství Academia přináší v edici Orient obsáhlou monografii vystavěnou na jeho habilitační práci. Pojednává tentokrát o zdrojích a podobách islamismu, jak praví podtitul. Pojem islamismus je užíván často zejména v mediální sféře, ale zasahuje i hlubší vrstvy veřejného diskursu, a často se pod tuto šifru schovají velice různé skutečnosti. Proto dává dobrý smysl význam tohoto pojmu podrobně zpracovat, jak se o to snaží Čejkova publikace. 

Jejím přínosem je už to, že vychází – jak autor v úvodu sám zdůrazňuje – záměrně v češtině a je zamýšlena pro českého čtenáře. Práci lze rozdělit na dvě kompaktní části: první je zaměřena na analýzu samotného pojmu „islamismus“, jeho vznik, způsoby užívání, zároveň též termíny jemu příbuzné (salafismus, džihádismus, politický islám apod.); poukazuje i na rozdíly v jeho použití v prostředí frankofonním, anglofonním, okrajově též např. v ruskojazyčném, ale také na to, jak se jeho chápání v daných oblastech vyvíjelo. Přehledné zpracování složitého tématu je stejně potřebné jako náročné. Zde je třeba přiznat, že kniha rozhodně není kratochvilné čtení. 

Marek Čejka vykonal podrobnou analýzu a jeho práce, která drží vysoký akademický standard, předpokládá nejen již jistou předběžnou orientaci v islámských tématech, ale i v geopolitice a historii islámského Blízkého východu. Aby mohl popsat složité a stále živé fenomény v jejich komplexitě, volí Čejka systematický způsob výkladu: nejprve předestře určitou vrstvu problematiky a postupně k ní dolepuje další a další rozměry. V knize tak často upozorňuje odkazy na předchozí výkladové pasáže i na rozvinutí daných témat, které bude ve výkladu teprve následovat. To klade rozhodně značné nároky na čtenářovu pozornost a poněkud ubírá na čtivosti – jak si ovšem lze brzy všimnout, nejedná se důsledek autorské roztěkanosti, ale o funkční strategii jak dynamické skutečnosti popsat co možná přehledně i důsledně. V tomto úsilí je, domnívám se, Čejka úspěšný.

Po lingvisticko-teoretické části nastupuje část, která se věnuje islamismu v jeho praktických formách a zabývá se jeho kořeny, vývojem, institucemi a reprezentativními organizacemi. Zde nalezneme pasáže o ideových předchůdcích islamismu, islamismu 20. století a rovněž o jeho zcela současných podobách. Tato pasáž je cenným korektivem užívání pojmu islamismus ve veřejné debatě. Čejka se snaží postihnout nejen kořeny a vývoj jednotlivých hnutí, ale i jejich vztah k politice v islámských zemích. Čtenáře tak může překvapit, že např. v některých zemích, kde se role islámu ve veřejném životě často tematizuje, jsou islamistická uskupení spíše v opozici vůči vládnoucím puristicko-pragmatickým kruhům, dokonce jsou často terčem perzekucí. Přehledně jsou zpracována uvedení do situace v Egyptě, Tunisku, Palestině, nechybí ani „okrajovější“ oblasti jako Pákistán či Jordánsko. Tematizován je i šíitský Írán po islámské revoluci 1979 či relativně sekulární, leč v posledních letech rovněž bouřlivě se měnící Turecko. 

Nová monografie doc. Čejky je tedy ukázkou pečlivé akademické práce nad nelehkými problémy, které analyzuje s nepochybnou erudicí nejen v politologii, politických dějinách, ale i v problematice islamologické a religionistické, a je jistě důležitou přípravou k porozumění proměnlivé a často výbušné situaci moderního Blízkého východu.

Recenze na knihu "Arabské jaro"

Miloš Mendel: Arabské jaro

Academia, Edice Orient, 2015

Z velké části Čechů se v uplynulých zhruba dvou-třech letech stali „odborníci na Blízký východ, islám a terorismus“. Souvisí to s mainstreamovou mediální smrští, která byla věnována uprchlickému problému hlavně v roce 2015. V tomto roce jako by dle našich médií zmizely snad všechny neřesti světa a celé dění se točilo kolem toho, jestli náhodou skupiny mladých mužů – hlavně Syřanů, Iráčanů či Afghánců – nepřekračují naše hranice, nezačínají už za Mikulovem znásilňovat české ženy, plodit malé muslimy a vytvářet buňky Islámského státu. 

Ke všeobecné hysterii a místy až panice přispěl i fakt, že v české kotlině je stále účinný kult akademických titulů: člověk, který dosáhl doktorátu – a je jedno, jestli v entomologii, geologii či nějaké variantě medicíny – má v očích mnohých Čechů automaticky kompetenci vyjadřovat se ke všemu. K takovému marasmu ale lvím podílem přispěl zdaleka nejen bulvár, ale i tzv. „seriózní média“, která těmto zdánlivým vzdělancům dávala prostor, namísto aby zvala kompetentní odborníky s celoživotní znalostí Blízkého východu a islámu. 

Arabské jaro je důležitý fenomén, spojovaný nejdříve s pozitivními změnami a v pozdějších fázích s rozvratem řady států Blízkého východu. Právě ona kritická fáze Arabského jara souvisí s příčinami uprchlické vlny, která kulminovala v loňském roce. Jak už to tak v dnešním senzacechtivém světě bývá, o Arabském jaru se velmi brzo vynořila řada publikací, často spíš naivních. Ostatně podobně se dnes objevují kvanta knih na téma tzv. „Islámského státu“. Až na výjimky nemají tyto takzvané „rychlokvašky“ větší informační hodnotu, neboť se nemohou opřít o skutečnou znalost situace ani o potřebný časový odstup. O to je cennější, když se objeví u kvalitního nakladatelství a v už tradičně dobré „orientální“ edici odborně fundovaná kniha, navíc s potřebným časovým odstupem.  

Známý odborník Miloš Mendel se v minulých letech objevoval v médiích spíše méně, než tomu bylo dříve. Patří přitom do starší generace odborníků-orientalistů s takřka celoživotní zkušeností s děním na Blízkém východě a výbornou znalostí arabštiny. Jeho nejnovější práce „Arabské jaro“ srozumitelnou formou vysvětluje souvislosti a zároveň svým celkovým poselstvím rozbíjí nejrůznější mýty i konspirační teorie, které se v uplynulých létech navršily. Zpochybňuje dále i jistou naivitu západního uvažování o Blízkém východě. Například jak si do statisíců lidí demonstrujících na káhirském náměstí Tahrír projektovali Arabskému jaru naklonění Zápaďané reprezentativní hlas bezmála stamiliónové egyptské společnosti. Západní mediální obraz typického egyptského demonstranta proti prezidentu Mubárakovi se skutečně velmi podobal mladým a moderním Zápaďanům používajícím facebook a jiné sociální sítě, avšak o smýšlení devadesáti procent dalších Egypťanů neměli Evropané a Američané ani nadále prakticky žádné tušení. 

Celkově svou nejnovější knihu Mendel rozdělil přehledně do čtyř hlavních částí. Na úvod se zabývá nejdůležitějšími a na Západě nejmedializovanějšími východisky a souvislostmi Arabského jara. Následně navazuje stručným historickým exkursem, kde Mohamedem počínaje, přes chalífáty, Osmanskou říši a éru kolonialismu a arabského nacionalismu (s důrazem na palestinskou otázku) vysvětluje logiku blízkovýchodního vývoje. Jednou z nejdůležitějších částí knihy je pak ta třetí – která je věnována náboženským souvislostem v kontextu arabsko-islámského světa. Právě souvislosti mezi islámem jako náboženstvím a jeho politickými projevy (hlavně extrémními) se setkávají na Západě s největším nepochopením, mýty a zároveň obavami. Mendel v této souvislosti čerpá hodně ze svých předešlých knih, hlavně „Džihád – islámská koncepce šíření víry“ (1997), „Islámská výzva – Z dějin a současnosti politického islámu“ (1994) a „S puškou a Koránem“ (2008). Závěrečná část knihy je věnována případovým studiím jednotlivých zemí, kde se dění Arabského jara projevilo nejsilněji (Tunisko, Egypt, Libye, Sýrie, Bahrajn, Jemen) a kde také – s výjimkou Tuniska – nabralo kritický zvrat.        

Není bez zajímavosti, že Mendel podrobuje kritice i samotný pojem „Arabské jaro“, který má i vzhledem ke klimatickým podmínkám Blízkého východu v arabštině poněkud odlišný význam a je ve smyslu, v jakém byl chápán v počátečních fázích na Západě opět hlavně evropskou projekcí. Evropané v něm mohli vidět jakousi arabskou parafrázi „Jara národů“ 19. století a konkrétně Češi rozumí pojmu „politické jaro“ v odkazech na uvolnění před rokem 1968, případně po 17. listopadu 1989.         

Mendel pociťuje svoji intelektuální převahu, kterou dává v některých pasážích pocítit i čtenáři. Ale ruku na srdce – který přední světový orientalista nepodlehl v době začínajícího Arabského jara alespoň drobné euforii a byl schopen racionálně zhodnotit budoucí vývoj? Není tak vyloučené, že ani sám autor v době v době začínajícího politického kvasu nemusel mít tak brilantní predikci. O to cennější je, že si dal zmiňovaný odstup a měl tak možnost širší reflexe, která se pozitivně projevila právě v jeho poslední knize.     

Vyšlo mírně zkráceno v ĎaS (Dějiny a současnost, č. 2, 2016)