Diplomatická bitva je lepší než ta s raketami

vyšlo v Deníku

Interview concerning Palestinian statehood bid and exhumation of Yasser Arafat.

Je změna statusu v OSN symbolický akt, nebo bude mít pro Palestince konkrétní důsledky?

Je to jak symbolický akt, tak zároveň i jistá další možnost rozšířit prosazování palestinských zájmů za rozšířené mezinárodněprávní subjektivity.

Přiblíží to Palestince ke vzniku samostatného státu?

Reálný a fungující stát může vzniknout pouze na základě dohody mezi Izraelci a Palestinci, nikoliv jen samotným hlasováním v OSN. Izraelci mají technické prostředky zabránit palestinským politickým aktivitám prakticky kdykoliv to uznají za vhodné.

Nemohou kvůli tomu Palestinci více ztratit než získat?

Může se to zdát jako palestinská hra vabank, ale vzhledem k tomu, že mírový proces v podstatě zkrachoval a že za premiéra Šarona se i Izrael vydal cestou jednostranných kroků, zůstává otázka, co vlastně Palestinci mohou ještě ztratit. Vždyť nyní už nejen část izraelských politiků, ale dokonce i někteří palestinští mluví o tom, že by Palestinská národní autonomie, vzniklá v 90. letech na základě dohod z Osla, mohla být zrušena. Není překvapivé, že má palestinský záměr řadu kritiků. Když se ale na celou věc podíváme z pragmatického hlediska, je zřejmě v kontextu izraelsko-palestinského konfliktu stále lepší kontroverzní diplomatická bitva než reálná a nekončící bitva s raketami.

Změní se už tak dost vyostřené vztahy Izraele a Palestiny?

Může to vést k zániku Palestinské národní autonomie, což ale v konečném důsledku může být pro Izrael Pyrrhovo vítězství. Na Izrael by se totiž zpátky přenesla řada problémů, povinností a zodpovědnosti, kterých se právě vznikem palestinské autonomie zbavil. Vzájemné izraelsko-palestinské vztahy to určitě mohlo ještě více narušit, protože další potenciál tu stále existuje – například na Západním břehu, který byl v posledních letech relativně klidný. Nová vlna násilí či další kolo intifády by s sebou přineslo určitě další vystupňování krveprolévání a velké ekonomické ztráty na obou stranách.

Mírové rozhovory byly přerušeny v roce 2010. Především kvůli sporným izraelským osadám. Zůstávají hlavním sporným bodem vzájemných vztahů?

Podpora výstavby židovských osad na straně izraelské vlády a extremismus části Palestinců jsou v posledním období hlavními překážkami na cestě ke vzájemnému usmíření. Celý spor je ale daleko komplexnější než jen říci, že se jedná o jeden či dva zásadní problémy – je tu řada dalších důležitých otázek: vzájemná bezpečnost, vodní zdroje, status Jeruzaléma,...

Pozornost poutá zkoumání ostatků Jásira Arafata. Palestinci z jeho údajné otravy viní Izrael. Co se bude dít, pokud vědci verzi o otravě potvrdí?

Kolize Arafatovy exhumace s tak závažným vyostřením vztahů mezi Izraelci a Palestinci není dobrá. Otázky kolem Arafatova života a smrti jsou pro Palestince celkově velmi emotivní věc a exhumace může nyní jen rozjitřit už tak velmi špatné vztahy. A pak je tu otázka, zdali se o Arafatově smrti i po exhumaci dozvíme pravdu, nebo budou výsledky vědecké analýzy různě manipulovány, zpochybňovány, případně se stanou záminkou pro vznik dalších konspiračních teorií.

Krátký komentář k českému hlasování na serveru ČTK.

Království Izraelské versus Československo

Československo izraelské vztahy nejsou zdaleka jen o dodávkách zbraní a výcviku izraelských pilotů v době vzniku Židovského státu. Poté co si Stalin a českoslovenští komunisté uvědomili, že se z Izraele nestane další sovětský satelit, se "naše" politika vůči této zemi dost diametrálně změnila. Jedním z doprovodných projevů byly i procesy se Slánským, které měly výrazný antisemitský podtext a rovněž zadržení a uvěznění dvou izraelských občanů Mordechaje Orena a Šimona Orensteina. Československo-izraelské vztahy se tak od počátku padesátých let výrazně zhoršily, přesto zůstaly zachovány na diplomatické úrovni. A právě československá diplomatická mise a diplomaté v Izraeli se staly cílem teroristických útoků ilegální židovské skupiny Malchut Jisrael ("Království Izraelské"), která reagovala právě na vlnu antisemitismu v Československu a Sovětském svazu. Souvislost s procesy se Slánským, přičemž šedesáté výročí rozsudku a popravy je právě v těchto dnech, zde byla přímá.

11. 8. 1952 - tři členové Království Izraelského vložili bombu do koše v těsné blízkosti československého vyslanectví v Tel-Avivu

5. 12. 1952 - Do prostoru budovy československého vyslanectví byl vhozen členy skupiny granát. Izraelské úřady zatkly tři podezřelé. 

1. 7. 1953 - Skupina se pokusila neúspěšně zapálit auto československého konzula.  

"Království Izraelské" (nazývaná také Crifinské podsvětí - Tzrifin Underground - podle vězeňského zařízení, kde byli později členové drženi) byla poměrně malá skupina tvořená bývalými radikály hlavně ze skupiny "Lechi" (Sternův gang). To byli extremisté z předstátního období, kteří během druhé světové války bojovali dokonce proti Velké Británii a později se podíleli na nejrůznějších politických vraždách (mj. zavražedění mírového vyjednavače OSN hraběte Bernadotta, pozdější vražda Israela Kasztnera). V čele organizace Království Izraelské stál Jaakov Cheruti společně s Šimonem Bacharem a Ješajahu Šarabim, všichni bývalí členové Lechi. Království Izraelské zaútočilo také na sovětskou ambasádu (v souvislosti s procesem se židovskými lékaři v Sovětském svazu) a poslalo několik dopisových bomb německému kancléři Konradu Adenauerovi. Členové Království byli absolutně proti normalizaci vztahů s Německem a německým reparacím. Zřejmě nejbizarnější útok, který skupina připravila, bylo přepadení slavného židovského houslisty Jaška Chafece, který měl v Izraeli hrát německou vážnou hudbu. Houslistovi útočník poranil železnou tyčí pravou ruku. V roce 1953 byla většina členů skupiny zatčena v souvislosti s plánovaným útokem na izraelské ministerstvo školství. Hlavní vůdci dostali poměrně vysoké tresty, ale byli o dva roky později omilostněni premiérem Davidem Ben Gurionem.  

Fotbal, který vám asi utekl

Did you missed the football match between Palestine and Syria or Bosnian match between Imams and Franciscans last week? Donť worry and look at the links below :)   

Po pravdě, když mě kamarád Dan řekl, že se v průběhu násilností v Sýrii a pásmu Gazy konají přátelské fotbalové zápasy mezi Sýrií a Palestinou, poměrně mě to překvapilo. Ale nakonec bylo to na neutrální půdě Jordánska - jen by mě zajímalo, kdo hraje dnes za Sýrii. U Palestiny je to jasné - v útoku Hamás, obrana Fatah ;-) K zápasu je známo jen to, že palestinský útok začal až raketově, přesto nakonec Syřané zdolali obranu Fatahu. Výsledky prvního poločasu nejsou známy. 

No a tento zápas v Bosně a Hercegovině je poměrně taky unikum. V benefičním zápase proti sobě nastoupili místní imámové proti františkánským mnichům. Františkáni nakonec vyhráli 3:1.  Bližší informace najdete zde.

Nepřipomnělo vám to náhodou trochu Monty Pythony a jejich fotbalový zápas řeckých a německých fiolosofů? :)
 

Gaza-Izrael - mír až do příští války?

Mezi Izraelem a pásmem Gazy bylo předevčírem uzavřeno příměří, které zprostředkoval Egypt. ...Kolik však takových příměří už tu bylo, než se rozpoutalo nové kolo válčení?! Přes mnoho analogií tu však jsou i jisté změny oproti minulosti. Dojednání příměří zprostředkoval Egypt prezidenta Mursího. Není vyloučené, že právě egyptské Muslimské bratrstvo bude schopné mít z dlouhodobého hlediska na Hamás větší vliv, než Mubarakův establishment. Je ale stále ještě brzo, aby to bylo možné spolehlivěji podvrdit. Pevně doufám, že i na izraelské straně bude vytvořena nějaká lepší koncepce postoje vůči Gaze doprovázená hlavně ekonomickými úlevami, zmírněním blokády apod. V poslední předvolební Netanjahu hovořil o "ekonomickém míru", což bylo v kostce myšleno jako ekonomické úlevy pro palestinská území. To se do jisté míry aplikovalo na Západním břehu (ruku v ruce s takzvaným "přirozeným růstem osad"), ale ne už vůči daleko chudší a problematičtější Gaze. Gazu prostě nelze nechávat nadále "vyhnívat" a nechat ji, ať se v ní hromadí ještě větší vztek, bída a extremismus, které jsou občas přiživeny vojenskými operacemi. V dějinách lidských konfliktů destruktivní síly často aktivují svůj protiklad z letargie (říká se, že "bez ďáblů by nebylo svatých"). Vzhledem k tomu, že destrukce se nahromadilo v letech dnes již prakticky mrtvého mírového procesu opravdu hodně, měl by tu být stále větší potenciál, že se na obou stranách vyskytnou nové osobnosti s tvůrčími myšlenkami. Kéž by...

Mediální válka

V době facebooků a twiterrů získávají politické krize a konflikty ještě jeden rozměr - meziobčanské mediální války, a to vzhledem k dopadu internetu po celém světě. Pokud jste tedy aktivní na některé ze sociálních sítí a zároveň se zajímáte o dění na Blízkém východě, buďte si jistí, že se ocitnete ve víru tohoto mediálního konfliktu. Začnou se před vámi hromadit desítky fotografií zmrzačených palestinských dětí, případně fotografie napovídající na až genetickou proradnost Palestinců (viz dvě ukázky propagandy z každé strany). Je zarážející, jak na šíření podobných bludů a polopravd participují i vzdělaní lidé. S lidmi z Palestiny jsem teď na facebooku dlouho a marně diskutoval o tom, že video, na kterém skandují v Tel-Avivu demonstranti rasistická hesla vůči Palestincům a které neslo název "Šokující video: co si sionisté myslí", není v reálu spontánní manifestace Telavivanů a vyjádření jejich "skutečného pohledu na Palestince". Jednalo se o demonstraci jedné z nejradikálnějších částí izraelské společnosti, stoupenců rabína Kahaneho. Naopak na stránkách stoupenců izraelské politiky jsem se dozvěděl i to, že pro Palestince z Gazy je nejlepší mírový plán, který bude spočívat v jejich totálním vybombardování, neboť se v podstatě jedná o kolektivně zločinný národ. Ano, chápu, že pokud má člověk s konfliktem i osobní sepětí, je někdy těžké udržet emoce na uzdě, ale nelze tím omlouvat vše a nemít žádné hranice vkusu a soudnosti.

Několik postřehů

Když jsem byl před pár týdny v Izraeli a Palestině, bylo zajímavé pozorovat, že i přes stagnaci politického řešení se v rovině mezilidské něco děje. Například jsem nikdy neviděl nakupovat tolik Palestinců v židovském západním Jeruzalémě. Pamatuji si doby, kdy byla fluktuace lidí ze západního a východního Jeruzaléma alespoň vizuálně takřka nulová a opravdu jen málokdo z arabské části chodil do židovské a naopak, pokud nutně nemusel. Podobně tak jsem si všiml nedávno daleko uvolněnější atmosféry v Jerichu, Betlémě a hlavně v Hebronu. Tam jsme se proplétali po palestinské části města ve velkém novém autobuse s izraelskými nápisy bez nejmenšího problému. Podobně tak i v židovské části Hebronu, kde se dá napětí obvykle krájet, byla tentokrát až pohodová atmosféra a jindy nervózní izraelští vojáci nás tentokrát vpustili i do obvykle nepřístupných míst. Jako by lidé začali pomalu zapomínat na politiku a věnovali se praktičtějším věcem života. Ale to vše je po poslední eskalací násilí zřejmě zase pryč...

Větrník v oblakovém sloupu

Zamyšlení izraelsko-česko novináře Davida Hrona nad eskalací napětí mezi Izraelci a Palestinci (Lidovky 19. 11. 2012) - musíte na to kliknout, aby se to zvětšilo do čitelné velikosti.

A ještě jeden rozhovor z domcí dílny. Ale už se ty novinářské otázky dost opakují (vyšlo v Deníku  19. 11. 2012)

On-Line rozhovor o Izraeli a Gaze na iHNedu

Rozhovor proběhl 20. 11. 2012 od 12 do 13 hodin. 

Petr R.
20.11. 11:26 Dobrý den, čistě teoreticky, mají Palestinci v případě skutečné "velké" války možnost nějak porazit Izrael a jeho dobře vybavenou armádu? Myslíte, že by se k nim připojil třeba Írán nebo další muslimské země?

Marek Čejka
20.11. 11:56 Dobrý den všem čtenářům. Izraelsko-palestinský spor je asymetrický konflikt, ve kterém Palestinci nemohou z vojenského hlediska zvítězit, maximálně mohou skupiny typu Hamásu přinášet Izraeli dlouhodobé problémy. Pokud by vypukla konvenční válka, do které se teoreticky zapojí Írán, resp. další státy, tak se věc může změnit. Ale vzhledem k tomu, že je izraelská armáda jedna z nejlepších na světě (disponuje mj. jadernými zbraněmi) a měla by v takovém případě zřejmě i podporu USA a snad i jiných států, myslím, že by Izrael vyšel i z podobného konfliktu neporažen.

anonym
20.11. 11:28 Zdravim, zajímalo by mě, co se stane, když bude skutečně podepsáno nějaké příměří. Četla jsem, že by mělo být uzavřeno až na 15 let... věříte, že bude dodržováno?

Marek Čejka
20.11. 11:59 Ano, Hamás často mluví o tom, že je ochoten podepsat příměří (hudna), nikoliv trvalý mír. Pokud by se podařilo vyjednat patnáctileté příměří, je to dost dlouhá doba. Může být určitě narušeno, na stranu druhou, Hamás se také vyvíjí a je možné, že by postupně mohlo dojít i k uzavření trvalejšího míru. Vždyť se podívejte na OOP a Fatah, taky to zpočátku byli často nekompromisní radikálové a pro Izrael "teroristé č. 1" a přesto s nimi nakonec Izrael uzavřel řadu mírových smluv.

Rodrigo
20.11. 11:29 Myslíte si, že v případě pozemní operace budou USA stát na straně Izraele nebo od celé věci radši dají ruce pryč?

Marek Čejka
20.11. 12:02 Záleželo by na vývoji průběhu operace, ztrátách na lidských životech a dalších válečných útrapách. USA na izraelské straně zůstanou, to však neznamená, že ho nemohou začít více kritizovat. Obecně si myslím, že by pozemní invaze byla z politického hlediska pro Izrael škodlivá. Důležitých cílů už dosáhl během uplynulých dní. No a pak je tu samozřejmě lidský faktor dopadu takové ofenzívy pro Palestince, což by mohlo býz z jejich pohledu děsivé.

Nela U.
20.11. 11:33 Dobrý den. Na jakou stranu se v tomto konfliktu postaví ČR? A myslíte, že do případné operace zapojí i naši armádu?

Marek Čejka
20.11. 11:54 Tak postoje české vlády k tomuto konfliktu jsou slovy premiéra Nečase celkem jasné: "O víkendu se se mnou telefonicky spojil izraelský premiér Benjamin Netanjahu a informoval mě o vývoji konfliktu, při kterém jsou vystřelovány z pásma Gazy rakety na Izrael. V tomto rozhovoru jsem vyjádřil přesvědčení, že Stát Izrael má právo na sebeobranu."

Něco víc o aktuálním vztahu české zahraniční politiky v Izraeli si můžete přečíst tady a v ročence Ústavu mezinárodních vztahů, která právě vychází.

Jana Černá
20.11. 11:39 Dobry den, chtela bych se vas zeptat, jak utoky z jedne ci druhe strany ovlivnuji zivot v pasmu Gazy. Jak je to v poslednich dnech s dodavkami jidla a dalsiho zbozi? Neblokuje Izrael ted pristupove cesty do pasma?

Marek Čejka
20.11. 12:08 Myslím, že vypovídající o dopadu akce na Palestince i na Palestince jsou např. tyto fotografie.
 Přiznám se, že nevím přesně, jaké jsou v posledních dnech řešeny dodávky humanitárních věcí do Gazy, ale nepochybuji, že řadě Izraelcům a izraelským institucím (vládním i nevládním) není situace Palestinců lhostejná.

Pepa
20.11. 11:42 Dobrý den, co říkáte na to, že Israel má ve svém zbrojním arsenálu na 200 jaderných hlavic. Může je použít v konfliktu s Iránem?

Marek Čejka
20.11. 12:10 Jaderné zbraně má Izrael především pro odstrašení. Írán zatím jadernou zbraň nemá a i kdyby ji zkonstruoval, bude stále jeho jaderný arzenál dost malý. Myslím, že si Íránské vedení je stále schopné spočítat, co by pro něj znamenal konflikt s jaderným Izraelem, který má podporu jaderné supervelmoci.

Roman
20.11. 11:43   

Dobrý den, myslíte, že je reálné, aby se Egypt zapojil vojensky do případného pozemního boje v Gaze? Je na to egyptská armáda připravená? Mohlo by zapojení se Egypta do případné pozemní války významně ohrozit Izrael? Nebo je pozemní vojenská operace Izraele podle Vašeho názoru jen výhružkou směrem k Hamásu? Děkuji. Fröhlich

Marek Čejka
20.11. 12:13 Ne, to v současnosti nepovažuji za reálné. Vždyť v Egyptě teď navíc probíhají diplomatická jednání. A obecněji: Jedna věc je propaganda některých států a druhá je, jestli si skutečně přejí válčit s Izraelem. Málokdo chce opravdu válčit proti izraelské armádě v konvenční válce (teď nemluvím o spíše guerillové taktice Hamásu a Hizballáhu).

Bolševik007
20.11. 11:43 Dobrý den. Mám dvě otázky. 1)Ve které fázi konfliktu by se mohlo stát, že se stane regionálním. Tím myslím, že se zapojí na straně Hamasu další arabské státy, konkrétně Egypt, libanonský Hizballáh, destabilizace proamerických států LAS s cílem zapojit se do konfliktu na straně Palestiny a nakonec i Irán. Není to právě ta pozemní intervence Izraele do Gazy? 2)Pokud by se to stalo očekává se, že USA poskytne vojenskou podporu Izraeli i po tom co Izrael podporoval při volbách v USA konzervativního protikandidáta pana Romneye. Děkuji B007

Marek Čejka
20.11. 12:15 Jak už jsem říkal, málokdo chce reálně válčit s Izraelem v konvenční válce. Arabské/muslimské státy mají teď navíc samy hodně problémů u sebe doma. O americké podpoře už jsem taky psal a ta není vázaná pouze na některého z prezidentských kandidátů.

anonym
20.11. 11:44 Dobrý den, není současná mobilizace, lodi vypravené USA k břehům Izraele a další přípravy hlavně z důvodu připravovaného útoku na Irán? Děkuji za odpověď

Marek Čejka
20.11. 12:16 Myslím si osobně že ne, ale pro přesnou odpověď je třeba kontaktovat Bílý dům.

Dasha
20.11. 11:45 Pekne zdravim, co podle vas vyvolalo soucasnou eskalaci izraelsko-palestinskeho konfliktu? Dekuji.

Marek Čejka
20.11. 12:23    

Důvody jsou komplexní: 

a) dlouhodobá stagnace a prakticky krach mírového procesu z 90. let

b) Radikalizace Hamásu v prostředí stagnujícího mírového procesu. Mírový proces už není pro Palestince moc tou lepší alternativou a kdo je schopný vyjádřit vztek a vzdor (byť velmi brutálně) a zároveň není už po desetiletí poražen. Přestože Izraelci zneškodnili Jásína a celou jeho garnituru a x dalších Hamásníků, Hamás stále pokračuje dál. 

c) Dlouhodobé neřešení problémů Gazy z pohledu Izraele - je třeba nějaké koncepce, nejen čas od času Gazu ostřelovat. Je potřeba ekonomická koncepce pro Gazu, uvolnění blokády atd. Na Západním břehu je situace ekonomicky lepší a úroveň palestinského radikalismu je nižší, přestože tam je v některých místech Hamás také velice silný. A dalo by se psát dál, ale musím taky na jiné otázky :)

Jiří Koriťák
20.11. 11:46 Hezký den, nejdříve bych Vám rád poděkoval za knihy, které jste doposud vydal. Nechystáte v brzku vydat něco nového? Stále se ptám sám sebe, má každá nová válka v této oblasti vůbec smysl? Od roku 1949 se jen mění území, které Izrael ovládá a přibývá padlých. Ale můj dotaz zní, je možné aby případný konflikt v na Blízkém východě mohl vyústit v světový vojenský konflikt?

Marek Čejka
20.11. 12:29 Těší mě vaše přízeň! Teď práve vyšla fotoknížka "Lidé svatých zemí". Mrkněte sem.
 Zítra mám autogramiádu v 17 v brněnském knihkupectví Academia, tak tam bude i se slevou, tak jste-li ze Štatlu, doražte. Filosofické zamyšlení nad válkou tady nestihnu :) ..a jestli by mohl Blízký východ být zdrojem globálního konfliktu? Myslím že ano, i když ne hned. Ale jak můžeme vědět k čemu zde dojde během 10-15 let? Vždyť i proces arabského jara nedokázal předpovědět prakticky nikdo.

Jan
20.11. 11:46 Dobry den, Kdyby doslo k jiz zminovane pozemni operaci a jednotky izraele by obsadili vsechny dulezite body v pasmu Gazy, co myslite ze bude dal? Jejich rychle stazeni nebo nejaka dlouhodoba okupace?

Marek Čejka
20.11. 12:30 K operaci viz také výše. Pro Izrael by znamenala dlouhodobá okupace Gazy obrovský problém - vždyť to byl jeden z hlavních důvodů stažení osad a armády v roce 2005.

Karel
20.11. 11:49 Vidite nejakou souvislost s nacasovanim utoku na voj. sefa Hamasu a odlozeni obohacovani uranu v Iranu?

Marek Čejka
20.11. 12:31 Příliš ne.

Vlado
20.11. 11:52 Nemyslite si ,ze Izrael vlastne potrebuje Hamas rovnako ako USA Al-Kaidu,aby sa pod zamienkou boja proti teroristom,skryli ine zaujmy ? Dakujem !

Marek Čejka
20.11. 12:35 Vzhledem k tomu, že nejsem stoupencem konspiračních teorií, tak pevně věřím, že ne. Jiná věc byla podpora vznikajících struktur Hamásu Izraelem v 80. letech. To ale byl pragmatický krok. Vždyť "nepřítel číslo 1" byl Arafat a spol. Takže to byla součást politiky "rozděl a panuj", která se Izraeli vymkla z pod kontroly. Podobně jako podpora některý mudžáhedínů v Afghánistánu ve stejné době Američany. Doporučuji článek.

kočička
20.11. 11:53 Jaké by byly následky použití jaderných zbraní ? Je možné,že k použití dojde? Domníváte se,že dojde k smíru? Já četla,že se jedná především o rozdělení nerostného bohatství,v Sýrii,zemního plynu a znemožnění prodeje ropy,za vlastní měnu. To se domnívám,že je pozadí skutečné konfliktu,mezi Gazou a Izraelem.jediné,co mi vadí je nezměrné lidské utrpení,pro hamižnost a bludy pocházející z ideologií a náboženství. Není kontraproduktivní rozdmýchávat Islamistické hnutí a zasahovat do stávajících režimů,to je v důsledku pro Izrael ohrožující,nebo ne? Děkuji Vám za odpověď a všem nám přeji život v míru,s pozdravem

Marek Čejka
20.11. 13:12 Už jsem se zmiňoval, že jaderné zbraně jsou především nástrojem odstrašení, než reálného použití. Co se týká Gazy a Izraele, tam žádné výraznější nerostné bohatství není, takže to v tom konfliktu nehraje příliš roli. Poslední části vaší otázky moc nerozumím, ale asi máte na mysli vzestup islamismu v souvislosti s arabským jarem. To v Gaze zase tak výraznou roli nehraje, tam se politika a náboženství radikalizovalo dávno před rokem 2010, kdy to v Tunisku všechno propuklo.
 Souhlasím s vámi, obyvatelům Izraele a Palestiny (i celého světa) můžeme popřát salám a šalom a poslat jim písničku od Marty Kubišové "Ať mír..".

titulek "Spěje se k válce"
20.11. 11:55 Nějak se nemohu ubránit dojmu, že vypálit na území cizího státu přez tisíc raket už snad VÁLKA je. Nebo se tomu říká "nedopatření" ?

Marek Čejka
20.11. 12:37 Ano, asymetrickou válku tady máme s přestávkami už přes šedesát let. Jsou různé typologie války. Nejedná se ale o konvenční symetrický konflikt.

Leoš
20.11. 12:12 Dobrý den, myslíte, že je správné, aby mezi Jordánem a mořem vznikl ještě další palestinský stát, když Palestina byla v roce 1922 rozdělena a palestinským státem od té doby je Jordánsko, jehož většina obyvatel se sama považuje za Palestince?

Marek Čejka
20.11. 12:42 Já osobně bych viděl jako nejspravedlivější občanský stát dvou národů, ale je mě jasné, že po těch destiletích konfliktu to není už dnes reálná záležitost. V konfliktu nejde jen o pouhé území, ale také o konkrétní místa Svaté země a ty v Jordánsku nejsou a nepřestanou hrát v konfliktu svou roli.

pavla
20.11. 12:15 Dobrý den, jaká je podle Vás reálná schopnost Hamásu kontrolovat dění v pásmu Gazy, resp. jak moc mohou další skupiny jednat nzávisle a narušit tak případné dohodnuté příměří? A dále, je reálné, aby Hamás změnil své stanovy, kde je výslovně uvedeno, že Izrael bude zničen (islámem)?

Marek Čejka

20.11. 12:44 Hamás má v Gaze velkou moc, ale nikoliv neomezenou. Existují tam i jiné skupiny, ale také třeba různé klany a gangy. V minulosti se několikrát vynořily konflikty mezi Hamásem a dalšími (viz případ zajatého britského novináře, kterého Hamás osvobodil). Hamás se stále vyvíjí a jak říkal můj školitel na Hebrejské univerzitě, "everything is possible in the Middle East".

Dušan N.
20.11. 12:21 Dobrý den. Byl vůbec dobrý nápad aby si židé z Polska, Ukrajiny a odjinud vytvořili stát na území, kde již žili pal. Arabové? Není tohle prvotní příčinou konfliktu?

Marek Čejka
20.11. 12:51 Ve době, kdy se sionismus konstituoval, to byl legitimní politický projekt, který měl podporu velmocí. Mám za to, že výrazně negativně ke zhoršení židovsko-arabského konfliktu přispěla britská politika v meziválečném období. Se samotným židovstvím by Arabové nemuseli mít zase až takový problém - vždyť jich v arabských zemích žilo tolik a netrpěli zdaleka tak jako v Evropě ve středověku a mnohem později během holocaustu. Problémem se staly také radikální verze nových politických ideologií v židovském a muslimském prostředí.

Loosak
20.11. 12:27 Dobrý den, jaký je Váš názor na to, že současný konflikt, je jen zajištění týlu před útokem na Iránské továry na obohacivání uranu?

Marek Čejka
20.11. 13:14 Nemyslím si to a nemůžu to ověřit, protože jsem navíc ztratil password od archívů blízkovýchodních tajných služeb :)

H.T.
20.11. 12:43 Je vůbec reálné, aby v dané oblasti nastal klid mezi Izraelem a Palestinci v nějké dohledné době? Proč vlastně tolik lpí Izrael na budování osad na území, které si nárokují Palestinci, když mu musí být jasné, že tím mírové úsilé v podstatě sabotuje? U Hamasu je to jasné, tam racionální uvažování o míru nehledám, ale Izrael považuji za civilizovaný stát. Děkuji.

Marek Čejka
20.11. 12:58 Nemyslím si, že nějaký opravdový mír může nastat v nadcházejících letech. Osady a vliv různých na osadníky navázaných politických stran a skupin izraelským mainstreamovým politikům trochu "přerostly přes hlavu" a není už příliš možné najít politickou vůli s osadami na Západním břehu něco dělat. Nebyl toho dokonce schopen ani Jicchak Rabin, který nakonec dostal kulku od velkého stoupence osadnictví Jigala Amira. U Netanjahua lze stěží čekat více snahy a energie než u Rabina, když s osadami nemá nějaký zásadnější problém. Zvláštním případem byl Šaron, který byl celý život stoupenec osadnictví a přesto evkuoval osady v Gaze a řekl v jednom svých posledních veřejných projevů toto.

Ondřej
20.11. 12:56 Dobrý den, jaký vliv má současný konflikt na turistický ruch v Izraeli, resp. na bezpečnost turistů? Může docházet k rušení cest do Izraele apod.? Děkuji za odpověď PS: V neděli se chystám vyrazit do Izraele na zájezd :-))

Marek Čejka
20.11. 13:04 No já osobně bych tam jel, ale ne abyste mě pak vyčítal(a), že vám spadla na hlavu raketa ... Předpokládám, že do Sderotu, Aškelonu a Ašdodu se nechystáte. Tel-Aviv je také ohrožen, ale méně než zmíněná města. Raketa na Jeruzalém mně přišla spíš jako výjimka i když teď prý v Jeruzalémě zase houkají sirény. Předpokládám, že u Jeruzaléma budou odpalovači raket "opatrní" z toho důvodu, aby nezasáhli muslimská svatá místa, (jejich rakety jsou navíc nepřesné). Na Blízkém východě je třeba být vždy ve střehu, ale nemyslím si, že by vám tam při krátkém pobytu hrozilo zase tak vysoké fyzické nebezpečí. Spíš vás natáhnou trhovci při nákupu. A dávejte si taky pozor na silnicích, protože se tam jezdí poměrně divoce. Finální rozhodnutí je na vás, ale můj názor znáte.

James Bond v Gaze

Vyšlo v LN, 19. 11. 2012

Z Gazy už zase létají na Izrael rakety a Izrael vojensky oplácí. Tento táhlý konflikt, v němž se střídají klidnější fáze s dramatičtějšími, přirovnal jeden izraelský novinář před pár lety k filmům o Jamesi Bondovi: Zápletka a schéma hrdinů zůstává stejná, mění se jen rekvizity a okolnosti. Poslední eskalace konfliktu přichází zhruba ve stejnou dobu jako nejnovější díl Jamese Bonda Skyfall. Seznamujeme se tak s řadou nových technických zlepšováků – například masivnějším nasazením sofistikovaného izraelského protiraketového systému „Železná klenba“, ale i vylepšenými raketami Hamásu, které doletí až k Tel-Avivu a Jeruzalému. Naopak v minulosti tolik oblíbení sebevražedné atentáty hlavní padouši už zřejmě opustili. Podstata a mechanismus děje však zůstává stále velmi podobný. James Bond – Izrael – nemůže v tomto konfliktu prohrát, ale zároveň ani padouchy úplně zničit. Ti se v barvách Hamásu vynoří v nějaké reinkarnaci znovu v dalším dějství.    

Co dál?

Realita izraelsko-palestinského konfliktu není ve skutečnosti žádný akční film, i když ho tak někdy masové sdělovací prostředky podávají. Je to krvavé historické drama, jehož konec je – i přes pár optimističtějších období v minulosti – v nedohlednu a není u něj zdaleka zaručen happy-end.

Co ale dělat, aby konflikt nebyl jen neustálé opakování stejného scénáře s drobnými obměnami? Je třeba zásadně změnit přístup, protože je zjevné, že tvrdé vojenské řešení situace je sice velice efektní, méně však už dlouhodobě efektivní. Taková změna ale potřebuje i statečné politiky, formátu těch, kteří zaplatili za své politické vize životem. Vzpomeňme na izraelského premiéra Jicchaka Rabina nebo egyptského prezidenta Anwara Sadata. To nebyli muži, kteří by přemýšleli o budoucnosti svých zemí v horizontu volebních období.

Je zjevné, že Hamás tvrdá vojenská síla spíš zoceluje, než naopak. Vždyť kolikrát již byly pozabíjeny stovky jeho členů a desítky vůdců, přesto existuje dál a je snad ještě zatvrzelejší. Je tedy třeba jít na Hamás jinak. Ano, určitě je možné vojenskými prostředky postupně rozbíjet organizace typu Al-Káidy, nebo kdysi velmi silnou skupinu teroristy Abú Nidala. Ty totiž za extrém považuje i velká část muslimů. Neprolínají se s běžnou společností, spíš u ní vyvolávají strach. Zatímco radikály z Al-Káidy je technicky daleko jednodušší „vystřílet“, u organizace typu Hamásu je hranice mezi civilisty a radikály rozostřená. Hamás je totiž organizací poněkud jiného typu, neboť kromě schopnosti vystřelovat rakety představuje pro valnou část Gazanů i politické hnutí, které zajišťuje řadu sociálních služeb a potřeb.

Nárůst radikalismu má přímou souvislost s ekonomickým chudnutím společnosti – vzpomeňme na Evropu v době hospodářské krize po roce 1929 a na nástup Hitlera. Je tak pravděpodobné, že pokud by Izrael nějakým efektivním způsobem pomohl Gazanům ulehčit jejich ekonomickou situaci, mohl by z dlouhodobého hlediska Hamás oslabit. Začít je možné tím, že se uvolní ekonomická blokáda Gazy.

Byl by to samozřejmě běh na dlouhou trať a musel by být doprovázen bedlivou bezpečnostní kontrolou a případně i vojenskými akcemi v omezeném rozsahu. Z dlouhodobého hlediska by to ale mohlo fungovat. Něco podobného se dnes už děje na Západním břehu, kde žije daleko víc Palestinců než v Gaze. Konflikt by tu hypoteticky měl eskalovat víc, jsou tu samozřejmě nadále židovští osadníci, zatímco Gaza je už sedmý rok bez osadníků. Přesto je Západní břeh už několik let výrazně klidnější než Gaza, ačkoliv Hamás je v některých místech Západního břehu také velmi silný. Když jsem před dvěma týdny projížděl některými částmi Západního břehu, měl jsem možnost vidět, jak fungují úlevy, k nimž se tam Izrael odhodlal – například zrušil část důležitých kontrolních stanovišť. To viditelně napomáhá k ekonomickému oživení a koneckonců podporuje i turistický ruch. Obecně jsou Palestinci na Západním břehu už delší dobu ekonomicky silnější než v Gaze a v průběhu konfliktu se tak chovají jinak, než většinově chudí Gazané. Jistěže je vždycky možné, že se situace rychle vyhrotí i na Západním břehu, a pak bude všechno ještě daleko složitější. Stejně je ale pozoruhodné, že až doteď prakticky všechny rakety na Izrael vylétly z Gazy, nikoliv ze Západního břehu .

Taktika tvrdých vojenských protiúderů by neměla dále pokračovat. Spravedlnosti lze dosáhnout i jinými způsoby, i když to dá víc práce a hmatatelný výsledek nebude hned. Dovolím si na závěr osobní vzpomínku. Před více než deseti lety jsem mířil do kantýny Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Několik minut před mým příchodem odpálil člen Hamásu na dálku bombu v menze, která zabila devět lidí a spoustu dalších těžce zranila. Přesto jsem nikdy nedospěl k názoru, že jediným způsobem boje s touto brutální organizací je rovněž brutalita a že bychom se neměli pokoušet hledat alternativní plány řešení izraelsko-palestinského konfliktu.

Rozhovor o situace v Gaze a Izraeli - Vol. 2

vyšlo na iHned, 17. 11. 2012, rozhovor vedla Martina Týblová

Média v souvislosti s vyhrocením situace v pásmu Gazy často mluví o začátku války. Skutečně se schyluje k otevřené válce, nebo Izrael jen „straší“?

Tak asymetrickou válku tady máme s přestávkami už více jak šedesát let. Ke konvenčnímu střetu dvou armád ve stylu Šestidenní nebo Jomkippurské války dojít nemůže, protože Izrael a Hamás nejsou politicky ani vojensky srovnatelní. Izrael je stát s pravidelnou armádou, mj. jednou z nejlepších na světě. Hamás nereprezentuje žádný existující stát, ani není pravidelnou armádou. Hamás také nemůže Izrael vojensky porazit, jen ho dlouhodobě velmi vyčerpávat. Jiná věc by ale byla, kdyby se do konfliktu vložil třeba Írán (např. raketovým ostřelováním na podporu Hamásu). 

Zprávy o „napětí“ v Gaze se objevují pravidelně a ne každý se ve zprávách orientuje. Je současná krize něčím odlišná? Čím? (Hraje roli například konflikt v Sýrii nebo další politické okolnosti na Blízkém východě?)

Jedná se o pokračování dlouhodobého konfliktu, který se v podobné formě už mnohokrát opakoval (střelba raket a izraelské odvety). V průběhu času se bojové technologie obou stran posouvají dopředu, což neplatí jen u Izraele, ale i u Hamásu. Rakety Hamásu jsou tak postupně účinnější (k zabití tří Izraelců raketou Hamásu najednou ještě nedošlo) a mají vyšší dolet (dnes už ohrožují Tel-Aviv).  

Do Gazy dnes přiletěl egyptský premiér. Proč zrovna egyptský a co toto gesto vůbec znamená?

Znamená to odlišný přístup nové egyptské vlády od předešlého přístupu Mubarakova establishmentu. Egypt chce dát najevo, že nebude jen nečině přihlížet každému izraelskému kroku vůči Palestincům, a to hlavně v Gaze, kam má Egypt tradičně nejsilnější vazby. Hamás se hlásí k odkazu Muslimského bratrstva, které dnes Egyptu spoluvládne. Muslimské bratrstvo i Hamás se pochopitelně vyvíjely v průběhu uplynulých desetiletí odlišně a v dost rozdílných politických podmínkách, ale některé vazby mezi nimi přetrvaly.    

Jak je na tom nyní Izrael vojensky, jak by konflikt vypadal z tohoto hlediska?

Jak už jsem uvedl, Izraelská armáda patří v mnoha ohledech mezi nejlepší na světě. Jedna věc je politická propaganda a druhá je realita. Nemyslím si tak, že by existovalo mnoho států, které by chtěly s Izraelem opravdu reálně válčit v konvenčním konfliktu. Proč – to ukazuje velmi dobře vývoj blízkovýchodních válek a současná izraelská výzbroj a výcvik. Naopak nestátní aktéři jako Hamás či Hizballáh se paradoxně ukazují z dlouhodobého hlediska v boji s Izraelem jako daleko úspěšnější. Nemohou sice Izrael vojensky porazit, ale mohou dlouhodobě přinášet Izraeli vážné starosti. Samy si pak na své schopnosti třeba jen velmi omezeně ohrožovat Izrael pak mohou budovat svou politickou pozici, podporu a propagandu.    

  

Zdá se, že zahraničí se od středečního vyostření ke konfliktu nijak zvlášť nevyjadřuje. Je to pasivita zdánlivá, má nějaké vysvětlení nebo se jedná o standardní postup?

Reakce zahraničí jsem tolik detailně nesledoval, ale rétoricky k té současné eskalaci lze říci stěží více, než bylo řečeno v podobných situacích v minulosti. Většinou to vše stejně skončí vágními formulacemi typu: „Hamás byl vyzván k zastavení útoků .... Izrael k přiměřenosti vojenských operací“. Beztak si ale žádná ze stran výzvy zahraničí v takovýchto situacích nebere příliš k srdci.

Neobávají se teď zejména západní země, že by v kombinaci s třaskavou směsí celého regionu mohly střety v Gaze zažehnout mnohem větší konflikt, jak naznačují některá západní média ale i některé státy Perského zálivu?

Konflikt Izrael-Hamás byl vždy poněkud izolován od ostatních konfliktů na Blízkém východě, dokonce i do konfliktů které se odehrávaly mezi Izraelem a Palestinci na Západním břehu. Nemyslím si, že by se nutně musel současný konflikt zkombinovat s konflikty jinými.

Rozhovor o situaci v Gaze a Izraeli

Vyšlo na iDnes, tázal se Jan Vaca

Může současný incident vyústit v pozemní invazi do Gazy?

To záleží na dalším vývoji konfliktu. Pro jistější informaci vás musím odkázat na Vrchní velitelství izraelské armády.

 

Má Hamás podporu mezi obyvatelstvem Gazy, nebo svou vládu udržuje jen silou?

Hamás má v pásmu Gazy velkou podporu nejen proto, že staví svoje image na boji proti Izraeli, ale i s ohledem na to, že se jedná o hnutí, které má poměrně výkonný sociální program a zajišťuje důležité životní potřeby řadě Palestincům v Gaze. Má však i rozsáhlý represivní aparát, který rovněž uplatňuje, kdykoliv uzná za vhodné. 

Hrozí podle vás, že by se do ozbrojeného střetu mohl zapojit Egypt, kde nyní vládne Muslimské bratrstvo? Nebo Egypt může naopak situaci uklidnit?

Jedna věc může být politická propaganda a druhá realita. Izrael má jednu z nejlepších armád světa, což Egypťané ví velice dobře, takže velmi pochybuji, že by egyptská vláda chtěla i v budoucnu s Izraelem opravdu reálně válčit v konvenčním konfliktu. Egypt ale určitě bude mít k Palestincům a zvláště ke Gaze jiný přístup než Mubarakova vláda a bude dávat najevo, že ne každý izraelský krok už jen mlčky přejde. Hraje taky roli, že Hamás se hlásí k odkazu Muslimského bratrstva, které dnes Egyptu spoluvládne. Tady je ale zase třeba mít na paměti, že Muslimské bratrstvo i Hamás se vyvíjely v průběhu uplynulých desetiletí odlišně a v dost rozdílných politických podmínkách. Některé vazby a vzájemné sympatie však mezi nimi  přetrvaly.   

Existuje vysvětlení, proč zrovna nyní ten konflikt vyeskaloval?

Zcela jednoznačné vysvětlení ani konkrétní incident nejsou nikde zmiňovány. Je však téměř jisté, že jak premiéru Netanjahuovi, tak Hamásu přinese současná eskalace politické body.    

 

Jaký efekt může střet mít na izraelské volby?

Jak už jsem naznačil, zhoršení bezpečnostní situace nahrává v Izraeli spíš méně kompromisním a tvrdším politikům. Vzpomeňme si na nástup Ariela Šarona do premiérského křesla, který velmi dobře využil ke svému vítězství právě vypuknutí druhé intifády v roce 2000. Tito politici jsou schopní svým voličům totiž předvést, že „ví, co dělat teroristy“. Bohužel často je tato jejich vědomost omezena jen na krátké období, nikoliv na dlouhodobou perspektivu.   

Projeví se na morálce obyvatel Izraele, že - byť zatím jen symbolicky - byl po více než 20 letech cílem Tel Aviv?

Když si vzpomenu, že si Izraelci dokázali poradit i v době sebevražedných atentátů (což jsem měl možnost zažít z vlastní zkušenosti), nemyslím si, že by je rakety Hamásu zase až tak rozhodily. Jistě, psychologicky to není příjemné, ale nemyslím si, že by kvůli tomu nějak měnili své životní návyky. Izraelci jsou v těchto věcech mnohem dál než my Evropané. To co by se u nás jevilo jako událost roku, je v Izraeli často považováno jen za naprosto rutinní záležitost. 

Jaký efekt může střet mít na setrvání šéfa palestinské samosprávy na Západním břehu Abbáse ve své pozici?

Pokud současná eskalace napětí posílí radikály nejen v Gaze, ale i na Západním břehu, tak to Abbásovi zkomplikuje situaci. To ale platí i pro zhoršení života u ostatních Palestinců, kteří si přejí klid a normálnější život a nechtějí řešit stále takové věci, jako jsou Hamás či Fatah. Takových Palestinců je stále hodně.   

Můžete srovnat současnou situaci se čtyři roky starou Operací Lité olovo?

To bude možné srovnávat až ve chvíli, pokud bude zahájena případná izraelská pozemní operace. Zatím bych tyto dvě akce nesrovnával.  

Má nynější vyhrocená situace nějakou souvislost s vojenským stavem Sýrie?

Tady bych nějaké zásadnější souvislosti příliš nehledal. Konflikt Izrael-Hamás byl vždy poněkud izolován od ostatních konfliktů na Blízkém východě, dokonce i do konfliktů které se odehrávaly mezi Izraelem a Palestinci na Západním břehu.

Pozvánka na dikusi v knihkupectví Academia (Štatl)

fotky z autogramiády

Konference: Výzkum konce světa

Milenialismus.
Očekávání konce světa v minulosti i současnosti

13. a 14. listopadu 2012
Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze

úterý 13. listopadu 2012

První konferenční blok: SOUČASNÝ MILENIALISMUS A JEHO ZKOUMÁNÍ

9:40 Senior Lect. John Walliss, Ph. D., Katedra teologie, filosofie a religionistiky,
Hope University, Liverpool
11:00 Mgr. Zuzana Marie Kostićová, Ph. D., Katedra religionistiky, Husitská teologická fakulta,
Univerzita Karlova v Praze
11:30 Doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek, Th. D., Katedra religionistiky, Husitská teologická fakulta,
Univerzita Karlova v Praze

Druhý konferenční blok: MILENIALISMUS V NOVÉM ZÁKONĚ, KŘESŤANSKÉ TRADICI
A CHILIASTICKÝCH SEKTÁCH

13.30 Prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc., Ústav českých dějin, Filozofická fakulta, Pedagogická
fakulta, Univerzita Karlova v Praze, Literární akademie Josefa Škvoreckého
14:30 Mgr. František Ábel, Ph. D., Katedra Novej Zmluvy,
Evanjelická bohoslovecká fakulta, Univerzita Komenského v Bratislave
15:00 Doc. Pavel Milko, Ph. D., Ústav východního křesťanství, Husitská teologická fakulta,
Univerzita Karlova v Praze
15:30 Mgr. Jiří Lukeš, Th. D., Katedra biblistiky, Husitská teologická fakulta,
Univerzita Karlova v Praze
16:00 ThDr. Petr Melmuk, Th. D., Katedra biblistiky, Husitská teologická fakulta,
Univerzita Karlova v Praze

středa 14. listopadu 2012

Třetí konferenční blok: MESIANISMUS V ŽIDOVSTVÍ – MINULOST A SOUČASNOST

9:40 Prof. Moše Idel, Fakulta humanitních věd, Hebrejská univerzita v Jeruzalémě
11:00 JUDr. PhDr. Marek Čejka, Ph.D., Ústav mezinárodních vztahů, Praha
11:30 Mgr. David Biernot, Th.D., Ústav židovských studií, Husitská teologická fakulta,
Univerzita Karlova v Praze

Čtvrtý konferenční blok: MILENIALISMUS A APOKALYPTICKÉ MYŠLENÍ V ISLÁMU

13:30 Assoc. Prof. David Cook, Ph.D., Katedra religionistiky, Rice University, Houston
14:30 Mgr. Daniel Křížek, Ph.D., Katedra blízkovýchodních studií, Filozofická fakulta,
Západočeská univerzita v Plzni
15:00 Mgr. Pavel Ťupek, Ph.D., Ústav Blízkého východu a Afriky, Filozofická fakulta,
Univerzita Karlova v Praze
15:30 PhDr. Bronislav Ostřanský, Ph.D., Orientální ústav Akademie věd ČR v Praze

Singing in Meron

Chasidští kluci zpívají na Meronu u hrobky rabína Šimona bar Jochaje.  

Little Hassidic boys are singing song about rabbi Shimon bar Yohai in Meron, Israel.  Bar Yohai is also called by acronyme "Rashbi". He was a famous 1st-century rabbi in ancient Israel, active after the destruction of the Second Temple by Romans in 70 CE. He was one of the most eminent disciples of Rabbi Akiva, and is attributed with the authorship of the "Zohar", the chief work of Kabbalah. Bar Yohai is buried in the tomb in Meron, Israel, which is visited by many pilgrims every year, especially during holiday Lag Ba Omer.

Rabbis are sultans of swing - Rabíni jsou ve skutečnosti sultáni

Two Haredi Jews from Jerusalem are performing the song from Dire Straits "Sultans of swing" (November 2012, Jerusalem).

Ultraortodoxní Židé nehrají jen klezmer. Můžou takto krásně zahrát třeba "Sultans of swing" od Dire Straits (listopad 2012, Jeruzalém) 

Zajímavost: Arabští skauti hrají na skotské dudy a mávají izraelskou vlajkou

Na Blízkém východě se skauting rozšířil hlavně díky britskému působení v oblasti mezi světovými válkami. Dnes najdeme na Blízkém východě řadu skautských klubů. Populární je skauting hlavně mezi arabskými křesťany. Na dvou videjích uvidíte skautský dudácký pochod v izraelsko-arabském městě Akko a trénik na vánoční slavnost u arabských katolických skautů v Jeruzalémě.

Vychází ročenka české zahraniční politiky za rok 2011

Michal Kořan, Ondřej Ditrych (eds.): Česká zahraniční politika v roce 2011: Analýza ÚMV

Ukázka z nového vydání Ročenky české zahraniční politiky, kterou vydal Ústav mezinárodních vztahů (a kterou je možné objednat tamtéž) - výběr z kapitoly o vztazích ČR k Blízkému východu, kde je hodně pozornosti věnováno české zahraniční politice vůči Arabskému jaru.

 

Vláda premiéra Nečase projevuje o Blízký východ dlouhodobě enormní zájem, avšak ten je zaměřen hlavně na jednoho z klíčových hráčů blízkovýchodního dění – na Stát Izrael. O vzájemné náklonnosti svědčí i frekvence vzájemných kontaktů a návštěv mezi oběma státy, kdy jak izraelský premiér Netanjahu, tak později i premiér Nečas podnikli reciproční návštěvy svých zemí. Premiér Nečas se také hned několikrát vyjádřil během tiskových konferencí po jednání vlády k aktuální situaci v regionu. Z iniciativy Ministerstva průmyslu a obchodu došlo k uspořádání konference, zaměřené na ekonomický potenciál oblasti a možné investice českých firem. Aktivní v souvislosti s Blízkým východem byli rovněž ministr zahraničí Karel Schwarzenberg i ministr obrany Alexandr Vondra. Sám Schwarzenberg podnikl několik oficiálních zahraničních návštěv do oblasti.

Na půdě parlamentu ČR se situací na Blízkém východě zabýval zřejmě nejvýrazněji poslanecký klub ČSSD. Na půdě parlamentu například zorganizoval stínový ministr zahraničí ČSSD Lubomír Zaorálek diskusní setkání s novináři a odborníky na Blízký východ, kde byl analyzován hlavně průběh Arabského jara. Tematika Blízkého východu byla také projednávána v parlamentu v rámci interpelací, například 22. září 2011.[1] V rámci této interpelace premiér Nečas vysvětlil základní motivy strategického partnerství ČR se Státem Izrael: 1. exportní (mimo Evropu je Stát Izrael čtvrtým největším exportním teritoriem pro českou ekonomiku – po Spojených státech, Číně a Indii), 2. inovativní izraelská ekonomika jako zdroj inspirace pro ČR, 3. hodnotové partnerství.[2] 

---

[1] http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/023schuz/s023094.htm     

[2] To premiér Nečas vysvětlil doslova takto: „Měli být vědomi toho, že Stát Izrael je jedinou skutečně plnohodnotně fungující demokracií v tomto teritoriu, že je v mnoha ohledech po dlouhá desetiletí obklopen sousedy, kteří buďto chtějí anektovat část jeho území, anebo dokonce tento stát a jeho lid úplně zničit. Pokud to někomu něco připomíná z naší vlastní historie, to znamená z období mezi 1. a 2. světovou válkou, tak podle mého názoru to není připomínka náhodná. Právě proto bychom to měli být my, kdo má pro tento postoj pochopení, a měli bychom to být my, kdo tomu postoji rozumí. Izrael je fungující demokracií, chcete-li, je to ostrůvek západních hodnot ve svém teritoriu, a chcete-li, dokonce si troufám říci, že v mnoha ohledech Evropa začíná v Izraeli. To je důvod tohoto našeho strategického partnerství.“ Nečas také podotkl, že: „to neznamená, že vláda ČR i já osobně souhlasíme a budeme souhlasit a souhlasili jsme s každým krokem, který vláda Izraele udělá například ve vztahu ke svému okolí.“ Viz: http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/023schuz/s023094.htm     

Debata o situaci v Sýrii

The discussion on situation in Syria, Brno, The Czech Republic

Video z diskuse:

Zvítězí v Izraeli "superstrana"?

Izraelský premiér "Bibi" Netanjahu vyhlásil nedávno v Izraeli předčasné parlamentní volby, které by se měly konat 22. ledna příštího roku. Je zjevné, že při tomto kroku kalkuloval i s velkou popularitou sebe sama a jeho strany Likud. Jako premiéra si ho přeje podle nedávného průzkumu 35% Izraelců, což je zdaleka nejvíc ze všech kandidátů.

Je však možné, že mu prodloužení pobytu v premiérském křesle zkomplikuje nová politická formace, kterou sestavuje bývalý izraelský premiér Ehud Olmert, bývalá předsedkyně strany Kadima Cipi Livniová a poměrně nová a populární osobnost současné izraelské politiky Ja´ir Lapid se stranou Ješ Atid (hebrejsky "Je budoucnost"). Lapid je známou mediální osobností, která se dala na cestu politiky až letošní rok, kdy už se jednou předpokládalo, že se budou konat předčasné volby.

Netanjahu však nakonec překvapivě sestavil vládu národní jednoty. Po nedávném vyhlášení voleb však bude mít současný premiér více starostí s odoláváním "středové super-koalici" mezi Livniovou, Olmertem a Lapidem. Ta by mohla zaujmout poměrně dost voličů a mohla by vytlačit Likud z prvního místa, což by jí pak dalo možnost i pokusit se sestavit vládu.

Komplikované sestavování vlády

Volební jednání jsou pro velkou fragmentaci stranického systému v Izraeli ještě daleko složitější než například u nás. V novodobé izraelské politické historii došlo nesčetněkrát k rozštěpům a znovuspojováním různých stran. Vznikla také řada politických formací, které se zdály, že budou úspěšné, ale s postupem času v izraelské politice upadly. To je zřejmě i osud strany Kadima, pokud nevytvoří právě nějakou širší koalici s dalšími osobnostmi.

Kadimu zformoval v roce 2005 izraelský premiér Ariel Šaron na podporu své vize jednostranných politických kroků v izraelsko-palestinském konfliktu. U Kadimy se ve volbách v roce 2006 zdálo, že by mohla narušit dlouholeté soupeření mezi Stranou práce a Likudem. Dnes je však na tom s popularitou podstatně hůř, protože by ji volilo jen zhruba 10% voličů. Zda-li se podaří potenciální nové středově straně rozvrátit tradiční soupeření mezi Likudem a Stranou práce je dnes otázkou pro některého z biblických proroků.

Jisté snad v souvislosti s následujícími izraelskými volbami je jen to, že ať vyhraje kdokoliv, koaliční vyjednávání bude mít značně složité. Jen výrazná reforma izraelského stranicko-politického systému může v budoucnu více usnadnit řešení komplikací ve vnitřní izraelské politice (jako je právě sestavování vlády či řešení vztahu mezi ultraortodoxními Židy a většinou společnosti) a přinést rezolutní kroky i v řešení izraelsko-palestinského konfliktu... Aby ale k takové reformě došlo, bude potřeba nejprve sestavit potřebnou širokou koalici, která prosadí potřebné kroky ... a to nebude rozhodně jednoduché.

Jak vypadají politické nálady v Izraeli podle zatím posledního velkého průzkumu můžete zjistit tady.

"Lidé svatých zemí" jsou na světě!

Photographic Book "People of the Holy Lands" are here!  (for English see below)

Není sice nejtlustší, ale je určitě nejhezčí z mých knih - jedná se tentokrát o fotoknížku s černobílými a barevnými fotkami ve čtvercovém formátu. Uvidíte záběry ze života jeruzalémských rabínů a charedim z Mea Šearim, fotografie z Damašku a Bejrútu, židovské čtvrti v Londýně, politickou propagandu v Íránu, vojáky z Kašmíru a mnoho dalších fotek. Fotografie se mi podařilo vybrat a seřadit s asistencí Karla Cudlína, jednoho z našich nejlepších fotodokumentaristů.
K dostání u dobrých knihkupců, možno také objednat se slevou přímo u mě. Jest to ideální dárek pod stromeček!      

 

Lidé svatých zemí - People of the Holy Lands (kniha vychází v česko-anglickém znění), 

vydává Barrister & Principal, Brno 2012, 

ISBN 978-80-87474-68-6

Doporučená cena: 235,-

People of the Holy Lands - photographic book in Czech and English.

This book could perhaps to be characterized as a "fringe benefit of my travels and researches in the Middle East and in other parts of the world." The book focuses on people from the Middle East – especially members of the Abrahamic religions, Jews, Christians and Muslims – who live in countries where religion plays an important role in everyday life. With the help of my friend and great photographic mentor, Karel Cudlín, I finally managed to pick dozens of images for this book.

Rozhovor pro Šekel

Rozhovor pro stránky Shekel.cz

Vážený pane Čejko, v jednom ze svých posledních článků na svém blogu se zamýšlíte nad stavbou kostelů na Blízkém Východě. Dovolím si Vás citovat: „Proč není možné stavět v dnešní Saúdské Arábii kostely?“. Nejde jen o to, že i pro řadu muslimů je přísný saúdský islám až příliš, ale že je možné i odpovědět: „Jednou z hlavních opor saúdského režimu jsou už po desetiletí USA, která se sice křesťanskými hodnotami často zaštiťují, ale s ohledem na jejich zájmy v oblasti pro ně byla spolupráce s ultrakonzervativním režimem vždy výhodnější, než jeho odsuzování.“ Myslíte si, že Barack Obama tomuto napomáhá? Dle mého soudu, se snaží o rovnováhu na Blízkém východě, mám pocit, že se snaží o spravedlnost. Pletu se?

Myslím, že Barack Obama se snaží o poněkud vyváženější přístup USA vůči Blízkému východu než jeho předchůdce, což dal vědět třeba svým káhirským projevem z roku 2009 a později i praktickým přístupem vůči některým děním v rámci Arabského jara. Jinak ale u izraelsko-palestinského konfliktu je ale jeho aktivita velmi nízká. Nesmíme zapomínat, že každý americký prezident se musí držet určité politické linie svých předchůdců a jeho úkolem je především obhajoba amerických zájmů na Blízkém východě, nikoliv dosahování světové spravedlnosti. A mezi americké zájmy mimo jiné stále patří těsná spolupráce se saúdským režimem, a to hlavně z ekonomických důvodů. Americké zájmy zdaleka ne vždy konvenovaly s ideou nějaké obecné spravedlnosti. Taková je ale realpolitika. To také může z části vysvětlovat, proč nedošlo prakticky k žádnému Arabskému jaru v Saúdské Arábii a některých dalších státech Zálivu.

A jak jste na to Vy ve vztahu k USA?

Ameriku jsem měl možnost celkem dobře poznat během několika cest, které jsem tam podnikl. Byl jsem na dvou velkých automobilových cestách po Státech – jedna směřovala z Chicaga do San Francisca, projeli jsme deset tisíc mil a asi 20 států, druhá po východním pobřeží. Předloni jsem absolvoval na pozvání amerického ministerstva zahraničí také velkou studijní cestu po USA, kde jsem strávil skoro týden v nejrůznějších vládních i nevládních institucích ve Washingtonu a další dva týdny na jiných místech po celých Spojených státech. Mám také mnoho amerických přátel – řadu z nich právníků a politologů – se kterými se často o situaci v USA bavím. Takže tolik ve stručnosti k mému vztahu k Americe.

Jsou USA vrchol demokracie, o které Evropa může pouze snít?

Vrchol demokracie nikdy nikde neexistoval ani existovat nebude. Nebyl ve starověkém Řecku či jinde v Evropě a není ani v USA a nikde jinde. Jak říkal můj učitel profesor Vladimír Čermák, podobně jako spravedlnost je i demokracie ideou, ke které se je možné přibližovat, ale nelze jí dosáhnout. Americké a evropské pojetí demokracie má své výhody a zároveň i mouchy. V Americe lze ocenit třeba pro Evropana až nezvykle širokou svobodu slova a na mnoha místech i daleko funkčnější a přirozenější multikulturní společnost než v Evropě. Na stranu druhou některé specifické rysy americké demokracie by v Evropě fungovaly jen velmi obtížně, protože současná podoba Evropy a USA vychází z dost odlišných historických základů. To, že je v Evropě třeba limitovanější svoboda slova a existuje zde propracovanější zákonodárství proti zločinům z nenávisti, má své důvody v holocaustu, genocidách v Jugoslávii apod. S větším krveproléváním se USA na své půdě setkaly naposledy během války Severu proti Jihu a v průběhu indiánských válek v 19. století.

Pokud existuje Bůh, tak musí existovat i Ďábel, nebo ne? Stvořil lásku, ale i nenávist. Stvořil život i smrt. Stvořil klady i zápory. A je pro Vás ten zápor, ta negace, ISLÁM?

Úvahy nad existencí či neexistencí Boha a ďábla nejsou relevantní pro tento rozhovor a je to osobní věc každého člověka. Té další časti otázky moc nerozumím – proč by nějaké náboženství mělo samo o sobě představovat „zápor a negaci“ nebo dokonce „ďábla“? Není to tak dlouho, co si mnoho lidí myslelo o judaismu a židech, jak jsou ďábelští, a všichni víme, jak to dopadlo. Takže takto opravdu o žádném náboženství neuvažuji.

Tak dobře, jaký vztah máte k muslimům? Setkáváte se s nějakými ve svém okolí?

Obecně platí, že si přátele nevybírám podle jejich náboženského přesvědčení ani jejich státního občanství a na základě toho buduji i vztah k nim. Určitě si tak neříkám: „Teď jsem se skamarádil s Izraelcem, tak by to asi chtělo vyvážit nějakým Palestincem“. Jinak na Blízký východ jezdím od roku 1998, navíc poměrně často a zajímám se intenzivně o jeho problematiku. To by pak bylo asi trochu zvláštní, kdybych neznal řadu muslimů, Židů i arabských křesťanů nejen tam, ale třeba i u nás. Komunikuji s nimi, setkáváme se, bavíme se spolu o problémech souvisejících s náboženstvím a politikou, ale třeba i o úplně obyčejných věcech. Kdybych měl na Blízkém východě posuzovat lidi jen podle jejich politického názoru, tak to bych si měl co říct opravdu jen s málokým. Jenže lidé mají mnoho dalších rozměrů, a navíc nemohu nikdy vědět, jaké bych měl já sám názory, kdybych byl celý život na jejich místě.

Ptám se z toho důvodů, že znám několik muslimů, praktikujících i nikoliv, jež jsou velice slušní a poctiví lidé. Přesto v ČR je tu vůči nim stejná nesnášenlivost, jako k Rómům, či jiným menšinám. Chtěl bych, aby každý člověk byl v hodnocení druhých jako Vy, tedy aby poukázal na člověka jako identitu a na základě toho hodnotil, nikoliv dle rasy a předsudků.

Děkuji, ale já myslím, že takto uvažuje řada lidí. Bohužel slyšet jsou vždycky více spíš křiklouni a populisté. Vím, že hodně lidí u nás si zaškatulkuje jiného člověka hned na začátku třeba jen na základě jeho víry, etnicity, politické či státní příslušnosti atd. V tomto mi přijdou Češi dost uzavření  a třeba právě tady by nám mohly být USA vzorem. Jasně, jsme jen lidé a zcela rozumím tomu, že může být pro někoho těžké nevytvořit si předsudky, když má třeba špatné zkušenosti s lidmi z určité etnické nebo náboženské skupiny, kteří bydlí v jeho blízkosti, nebo se s nimi denně setkává. Ale to ani tak na mysli nemám. Spíš mě zaráží, že lidé u nás mají často předsudky i vůči těm, se kterými se prakticky nikdy nesetkali a slyší o nich třeba jen ze zkratkovitého a z kontextu vytrženého zpravodajství v našich mainstreamových médiích, případně z různých zaujatých zdrojů na internetu.

V současné době jsou v ČR hodně diskutované církevní restituce. Má se vracet církvi majetek? A kolik? Vždyť se ani přesně neví, kolik toho církev vlastnila?!

Vnitřní česká politika není oblast mého zájmu a nemám příliš času se jí nějak detailněji zabývat. Někdy před ní dokonce přímo prchám, protože sledovat ten snad ještě prohlubující se postkomunistický marasmus není zrovna obohacující. Zajímají mě ale třeba některé aspekty a vývoj české zahraniční politiky. V aktuální vnitřní politice mě interesují snad jen ty církevní restituce, protože to má přesah do širší diskuse o obecném vztahu náboženství a politiky. Jsem stoupenec názoru, že by církevní restituce měly proběhnout více symbolickým způsobem, než jak zní současný plán. Už teď můžeme vidět, jaké si z restitucí dělají některé strany politikum, a toto může pokračovat dalších 30 let. Nejsem si jistý, jestli výše navracených finančních částek vykompenzuje ztrátu už tak velmi malé důvěry vůči církvím a církevním institucím. Mám za to, že církevní restituce v podobě, v jaké se o nich teď mluví, přispějí ještě k větší sekularizaci v jedné z nejsvětštějších zemí světa. Přitom jistá obroda duchovních hodnot by Čechům nepochybně prospěla.

Děkuji za rozhovor.

Autor: David Fábry, Shekel.cz

Sborník o Arabském jaru jako řemen :)

Když jsem asi před měsícem zjistil, s kým jsem se sešel ve sborníku o Arabském jaru, docela jsem se zasmál. Teď se ale jeví tato sestava ještě zajímavější. Nutno uznat, že je to více než reprezentativní názorové spektrum... Co mě taky pobavilo, že editor CEPu nezná ideologii "baasismus" a beze všeho ji opravil na "rasismus" :)

The Metamorphoses of the Egyptian Muslim Brotherhood

The North Africa Post

Posted by Marek Cejka on September 26, 2012

To comprehend the current role and position of the Muslim Brotherhood in Egypt, rather than focusing only on its present-day form and the general policies of this movement, we must take a closer look at the historical evolution of this organization. One will then realize that the Muslim Brotherhood is not an entity that could be easily defined and described and moreover, put into one clear-cut category – which is exactly what many current commentators tend to do.

Yet, it is this latter image of the Brotherhood that is so often highlighted by its opponents and, in general, by critics of the Arab Spring movement and its accompanying phenomenon, the rise of political Islam. During the reigns of Presidents Sadat and Mubarak, Muslim Brotherhood underwent significant changes and experienced shifts and splits. What’s more, there are even significant differences between the Muslim Brotherhood during the regimes of President Mubarak and the current President Mursi. Similarly, the offshoots of the Muslim Brotherhood in countries across the region outside Egypt are not interchangeable with the Egyptian Muslim Brotherhood and their policies are often independent from their Egyptian ‘mother organization’. In this context, probably the most frequently mentioned is Palestinian Hamas, which openly describes itself as an offshoot of the Muslim Brotherhood.

Since its founding by Hassan al-Banna in 1928, the Muslim Brotherhood has undergone a very dynamic development and many changes in its structure and tactics. Its radicalization or, conversely, moderation was largely a natural response to how it was dealt with by the particular Egyptian regime that was in power at that time. The Muslim Brotherhood initially operated as a charitable organization based on the principles of Islamic charity, as one of the main Islamic duties. It founded mosques, madrasah, hospitals, soup kitchens for the poor, and established youth organizations. The Brotherhood substituted the de facto dysfunctional social system of the Egyptian monarchy which was strongly supported by the British. With the increasing popularity of the Brotherhood – and proportionally with its growing political ambitions – the cleavage “Brotherhood vs. regime and its British protectors” emerged. This was also reflected in the II. World War when some members of the Brotherhood supported British enemies – the Axis Powers. But the biggest confrontation ensued in the late 1940s: after a series of violent anti-regime activities, during which Egyptian Prime Minister Nukrashi was assassinated, the Brotherhood was banned and its founder, Al-Banna, shot dead by an assassin in Cairo.

The Muslim Brotherhood logically supported the fall of the monarchy in 1952, but they were strongly against secular nationalism of the Nasserist regime. It was then that the Brotherhood also began to be covertly supported by the United States with the aim to turn it into a pillar of the Egyptian opposition to expanding Soviet influence. Nasser’s repression followed and the best-known trial was connected with the radical Egyptian Muslim Brotherhood ideologue Sayyid Qutb who was executed in 1966. While still languishing in prison, Qutb wrote the leading radical pamphlet “The Milestones” that has influenced generations of more radical members of the Brotherhood and other foreign Islamist extremists (rather than the mainstream of the Brotherhood, which completely disavowed the more violent principles of “Qutbism”).

In the era of President Sadat (1970–1981), the relations between the Brotherhood and the regime gradually improved, although the organization remained formally illegal. During Sadat’s reign, radical factions split from the Brotherhood, whereby one of them was implicated in the well-documented assassination of President Sadat to revenge for his peace treaty with Israel. The normalization of relations with the regime continued under President Mubarak when Brotherhood, though still formally an illegal organization, was accepted as an important force in Egyptian society that helped develop a range of social and economic activities. It advocated mainly for the promotion of Islamic values in the society and the fight against corruption. Under Mubarak, the Brotherhood could not operate independently as a political party, but it was tolerated on the list of other parties (such as the Wafd). However, Mubarak’s regime often used various discriminatory practices (not only) against Brotherhood candidates during the elections.

Despite the earlier mentioned tolerance towards the Muslim Brotherhood by Mubarak’s regime, the organization was still able to retain a certain aura of dissent. In contrast to the amorphous leadership behind the series of mass demonstrations against the regime and the absence of other strong political structures and leaders, the Brotherhood was very well prepared and had at its disposal a very well established political apparatus. The Brotherhood’s most successful political activities are connected with the outcome of the parliamentary elections in 2011/12 (though later canceled by the constitutional court) and with the election of Mohammed Mursi as Egypt’s new president in 2012. Whether he will be able to maintain the Brotherhood’s hitherto relatively moderate course in its policies and a relatively moderate political Islam is a question to which we do not know a definite answer. It can be only the people of Egypt who will decide what part the Muslim Brotherhood will play in Egypt’s development in the years to come.