Rabíni ve sporu o Izrael (recenze z časopisu A2)

Tematicky jedinečná publikace Rabíni naší doby ukazuje, že život i učení nejvýznamnějších rabínů 20. století nelze vysvětlit bez reflexe jejich vztahu ke státu Izrael.

Marek Čejka, Roman Kořan: Rabíni naší doby. Barrister & Principal, Praha 2010, 301 stran.

V České republice vyšlo několik publikací, jež se týkaly rabínských osobností minulosti. Z většiny šlo ale o chasidské cadiky (spravedlivé). Místo odborně pojatého textu se navíc takřka vždy jednalo o specifický prozaický styl převyprávěných legend, líčící život a zázraky představitelů prvních chasidských dynastií, které působily v době po smrti zakladatele hnutí Bešta (Baal Šem Tov, Pán Božího Jména). Pomyslného vrcholu v takovém psaní dosáhl Jiří Langer (svého času sám chasida hlásící se k učení rebeho z Belzu) v knize Devět bran. Co se týče nechasidských (ultra)ortodoxních Židů (které lze z hlediska tradičního judaismu považovat za původnější), musíme se odkazovat k občasným medailonkům z různých historických knih zabývajících se převážně dějinami Židů na československém území nebo z publikací týkajících se pražského Maharala (jehož chasidé, kteří v Čechách nikdy nezapustili kořeny, považují za svého předchůdce).

Hlavní proudy i extrémy

Přiblížit nejvýznamnější rabíny takřka všech ritů i odnoží judaismu zhruba posledních sta let se úspěšně daří knize Rabíni naší doby od Marka Čejky a Romana Kořana. Spojení jednoho z nejproduktivnějších znalců dění na Blízkém východě mladší generace s judaistou je pro knihu výtečnou a snad i jedinou možnou volbou. Autorům zřejmě nešlo o hlubší analytické posouzení vývoje judaismu ani rabínské pozice v moderních dějinách. Snaží se spíše o jakousi prezentaci nejrůznějších podob judaismu ve 20. století skrze osoby rabínů (někdy i jejich manželek rebecin), které nevybírají podle jasně daného schématu, ale se snahou reflektovat jak hlavní proudy židovského náboženství, tak jeho extrémy.
I když samozřejmě většina rabínů zmíněných v knize pochází z prostředí chasidských i litvackých ultraortodoxních charedim („třesoucí se“ před Bohem) a ortodoxních sefardských komunit, znalost halachy není nutnou podmínkou pro výběr prezentovaných osobností. Menší zastoupení reformních a konzervativních rabínů je zcela pochopitelné, neboť ti se svým vlažnějším přístupem k tradiční výuce v ješivách zpravidla nedosahují ani zdaleka teologických kvalit (ultra)ortodoxních rabínů (i zde se samozřejmě najdou výjimky, třeba v knize zmíněný Abraham Jehošua Heschel, jenž ovšem sám studoval na ortodoxní ješivě). Značná rozdílnost i v rámci zdánlivě jednotných proudů judaismu pak z knihy vyplývá sama a nemusí být nějak přehnaně dokazována.
Příkladem může být třeba tak odlišné pojetí chasidismu, jaké lze spatřovat u braslavských chasidů a lubavičských chasidů z hnutí Chabad, které má své misijní centrum už i v Praze. Někteří braslavští (tzv. mrtví) chasidé už ultraortodoxní charedim připomínají jen svým oblečením, ale jinak se věnují poněkud kuriózní misijní činnosti v rámci svérázných technoparties, jež si mnohdy ve své podobě i druhu muziky nezadají s freeparties v Evropě. Lubavičští chasidé jsou sice také známí svou, mnohdy poměrně nevybíravou misijní činností, ale jinak pevně vězí v klasické chasidské tradici, již obohacují důrazem na rozum, výuku náboženství a zakládání nových ješiv. Poněkud pochybnou slávu v rámci judaismu získali někteří následovníci posledního lubavičského cadika Menachema Mendela Schneersona (1902–1994), když ho ještě za jeho života (částečně ochrnutého a neschopného mluvit) vyhlásili za Mesiáše. Sám jistě velmi vzdělaný a charismatický rabín své mesiášství několikrát ostře odmítl, ale ke konci života se zdá, že snad kvůli postupující chorobě této vidině svých žáků podlehl.
Zcela odlišné pojetí lze vysledovat i v případě osadnického náboženského hnutí (Guš Emunim, Blok věrných). V jeho řadách lze nalézt tak rozdílné osoby, jako je agresivní až fašizující rabi Moše Levinger, jenž se neštítí v rámci boje o biblický Izrael používat taková hesla jako „Arabové do plynu“, ale i Menachem Froman, jenž dnes přes svůj radikálně náboženský sionismus patří mezi největší mírotvůrce v izraelské společnosti.

Méně halachy, více (anti)sionismu

Na první pohled je zřejmé, že knize Rabíni naší doby dominuje politika, a to hlavně v souvislosti se sionismem a postojem nejrůznějších rabínů ke státu Izrael před jeho vznikem i po něm. Judaista bude možná trochu zklamán, když zjistí, že vlastní publikační činnosti rabínů a jejich komentářům a halachickým rozhodnutím není věnováno příliš prostoru, i když význačná díla jsou (pokud existují) vždy krátce zmíněna. Výtka to ale není zcela spravedlivá, neboť se jasně ukazuje, že podoby současného židovství jsou s postojem k sionismu svázány vlastně beze zbytku. Nakonec i ti ultraortodoxní Židé, kteří zpočátku do Izraele odmítali i jen vkročit, byli nuceni své postoje částečně revidovat a nezřídka skončili u zakládání náboženských (politických) stran (Agudat Jisrael, Šas). Navíc právě existence státu Izrael před příchodem Mesiáše je výsostně halachickou otázkou, kterou v knize, i když poněkud v rychlosti, autoři dobře vysvětlili.
Mohlo by se tedy zdát, že zatímco v minulosti se spory mezi židovskými náboženskými autoritami vedly třeba o haskalu (židovské osvícenství), nebo mezi chasidy a mitnagdim („odpůrci“ chasidismu), dnes je těžištěm většiny hlavních sporů Izrael a jeho politika. Rozpory lze přitom nalézt i uvnitř jednotlivých proudů. Asi to odpovídá době i situaci státu, jenž se cítí být od svého vzniku takřka v permanentním ohrožení.
Autoři publikace se snaží v samotném závěru obraz značně roztříštěné podoby judaismu slepit pomocí poněkud patetického důrazu na skutečnost, že judaismus byl vždy především jednou nekončící diskusí o významu Tóry a jejího hlavního komentáře v podobě Mišny. Spor k němu tedy jaksi patří. Jistě mají pravdu, o čemž svědčí neuvěřitelná bohatost rabínské literatury, ale jistě lze také říci, že světský stát Izrael judaismus v mnohém spojil a v mnohém spíše tvrdě rozdělil.

Islamofobie, antisemitismus, antiarabismus - pokus o definici a jak spolu tyto tři pojmy souvisejí

Termín „islamofobie“ je relativně nový pojem, který můžeme ve zcela základních rysech charakterizovat jako předsudky, obavy, případně i nenávist k islámu a muslimům. V praxi může být doprovázen projevy diskriminace, netolerance či rasismu. Termín je sice staršího data než 11. září 2001, ale rozšířil se hlavně po těchto velkých teroristických útocích. Zničení newyorské WTC vyvolalo vzápětí mezi částí obyvatel Západu paniku z islámu jako „militantního a terorismus podporujícího náboženství“ a vedlo v některých případech ke kolektivnímu odsuzování islámu a muslimů. Například v Evropě ale není terorismus jedinou hlavní příčinou islamofobie. Mnoho evropských politiků (a nejde zdaleka jen o populisty a radikální nacionalisty) mluví o narůstajícím muslimském přistěhovalectví do Evropy, které zanedlouho zásadním způsobem promění její tvář. Tito představitelé rovněž velmi často kolektivně odsuzují muslimy, volají po zpřísnění přistěhovaleckých politik evropských zemí a rozehrávají mezi svými sympatizanty nacionalistické a xenofobní vášně.

Muslimové na Západě a islamofobie

Evropští muslimové jsou hlavně přistěhovalci, avšak v některých regionech Evropy se můžeme setkat s historickým muslimským osídlením – muslimové tvoří většinu např. v Bosně, Albánii a Kosovu (najdeme je ale i v Bulharsku, Makedonii, Srbsku, Polsku a jinde). Velké muslimské přistěhovalecké vlny přišly do Evropy po 1. a hlavně po 2. světové válce, kdy bylo potřeba obnovit válkou zničené země a ekonomiky. Do Německa, Francie, Británie i jiných zemí bylo pozváno mnoho gastarbeiterů z muslimských zemí, u kterých se předpokládalo, že se později vrátí (nezřídka šlo i o muslimské vojáky, kteří zůstali v Evropě – ve spojeneckých armádách bojovaly v obou konfliktech desetitisíce muslimů). Mnozí z poválečných přistěhovalců pocházeli z bývalých francouzských a britských kolonií (Alžírsko, Maroko, Pákistán, Indie), případně z Turecka, tradičního německého spojence. Řada gastarbeiterů nakonec zapustila v Evropě kořeny a mnozí pozvali do Evropy i své rodiny. Jejich integrací se však evropské země zpočátku příliš nezabývaly, mj. proto, že problémů bylo relativně málo. Potíže, hlavně sociálního rázu, se objevily až u dalších přistěhovaleckých generací. Potomci přistěhovalců se dnes často cítí již příliš vzdáleni od své původní kultury, zároveň si však nevytvořili pouto, případně nebyli zcela přijati do společnosti evropské země, ve které žijí. Jsou tak vykořenění a dostávají se do různých sociálních problémů, ze kterých hledají únikové cesty. Jednou z nich je návrat k islámu, někdy i v jeho radikální podobě (islámští fundamentalisté často lákají své příznivce na různé sociální programy). Napětí v řadách přistěhovalců (kteří zdaleka nejsou jen muslimové) vyvřelo v posledních desetiletích různými sociálními problémy, nezřídka demonstracemi, výtržnictvím a násilnostmi. Vzhledem k tomu, že ve stejné době došlo ve světě ke zvýšení aktivit islamistických radikálů, řada lidí, včetně nejvyšších politiků, tyto problémy automaticky spojila s islámem a islamofobní tendence v Evropě posílily.

Co je a co není islamofobie

Samotný pojem islamofobie je nejčastěji používán v souvislosti se západní společností, v reálu však není omezen pouze na Západ. Na islamofobii můžeme totiž narazit prakticky všude kde lze najít výrazné muslimské menšinové komunity. Islamofobie se tak vyskytuje např. v Indii (kde také posiluje konflikt s Pákistánem), v Izraeli, kde je propojena s arabofobií (k tomuto pojmu viz níže), na Balkáně (hlavně v souvislosti s Bosnou a Albánci osídlenými územími), v Číně (kde může sloužit jako záminka k potlačování národnostních menšin – hlavně Ujgurů), v některých zemích rovníkové Afriky i jinde. Islamofobie existuje také ve nemuslimských státech, hlavně enklávách, které jsou do značné míry obklopeny muslimskými zeměmi (např. na Filipínách, v kavkazských nemuslimských zemích, Etiopii ad.).
Je rozdíl mezi islamofobií jako systematickým odsuzováním či podezřívavostí ke všemu, co souvisí s islámem na straně jedné a oprávněným strachem z některých muslimů, případně muslimských skupin na straně druhé.
Je skutečně pravda, že zvláště ve druhé polovině 20. a na začátku 21. století byli mnozí z aktérů světového terorismu muslimové a že v dnešním muslimském světě existuje a úspěšně se rozvíjí řada fundamentalistických islámských hnutí. Jejich role je však ve světových médiích často neúměrně přeceňována (ať už vědomě či nevědomě), přičemž zaniká fakt, že naprostá většina světových muslimů terorismus neschvaluje, ani příslušníky žádných fundamentalistických skupin není.
Pojmu islamofobie bývá někdy i účelově využíváno při oprávněné kritice některých osob či skupin spojených s islámem. Velice kontroverzní byla například nedávná aféra kolem karikatur proroka Mohammeda, která vyvolala mezi mnoha muslimy po světě nepřiměřené rozhořčení a kolektivní obviňování Západu a západních politiků z islamofobie.

Pokračování na stránkách Evropské město, pro které jsem tento text před časem napsal.

Před 20. lety byl zastřelen rabín Kahane

Před dvaceti lety zemřel násilnou smrtí nejradikálnější politik v novodobé izraelské historii a jeden z nejradikálnějších rabínů v historii židovské. Kahaneho potkala podobná smrt, jako Jicchaka Rabina – Kahaneho politický protipól – jehož patnácté výročí zastřelení bylo před pár týdny.

Kahane, Meir David (1932–1990) založil v r. 1968 v USA organizaci, která se jmenovala Židovská obranná liga. V r. 1971 imigroval do Izraele, kde vytvořil její pobočku, kterou přejmenoval na Kach (hebrejsky "Tak"). Ta na sebe již ve svých počátcích v Izraeli upozornila četnými rasistickými výpady proti černým Židům pocházejícím z Afriky. V r. 1974 se Kahane stal velmi známým jako zastánce teorie nazvané „TNT“ - Teror proti teroru. V r. 1980 byl Kahane uvězněn na šest měsíců za provokace na jeruzalémské Chrámové hoře. V r. 1984 se strana Kach dostala do parlamentu, avšak v dalších volbách v r. 1988 už po změně izraelských zákonů její kandidatura neprošla. V listopadu 1991 byl Meir Kahane zavražděn v New Jersey, když agitoval mezi americkými Židy. Vrahem byl radikální islamista Sajjíd Nosair. Radikálové a sympatizanti strany Kach jako Baruch Goldstein a Jigal Amir byli velmi inspirováni Kahaneho myšlenkami. Dnes je strana Kach na seznamu teroristických organizací v USA i EU.

Záběry z amerického výcvikového střediska Kahaneho stoupenců (90. léta):

Moudří muži v černém

Další malá recenze na Rabíny, tentokrát v Lihovkách

Moudří muži v černém
4. prosince 2010

LITERATURA

Rabín není židovskou obdobou kněze, duchovního ani pastora. Není prostředníkem mezi bohem a člověkem, jako u katolíků, ani duchovním soudcem jako u protestantů. Jako píše Leo Rosten v knize Jidiš pro radost, rabín je prostě - rabín. Jeho postavení mu tradičně neposkytuje žádnou moc ani hierarchický status. Rabínova autorita tak spočívá pouze v jeho učenosti, charakteru a v jeho osobních vlastnostech. Přesto jsou židovské dějiny plné pozoruhodných osobností. Nejnovější kniha předního českého odborníka na Blízký východ Marka Čejky a kabalisty a překladatele hebrejských textů Romana Kořána Rabíni naší doby přináší výčet nejvýznamnějších autorit judaismu 20. století a současnosti. Někteří z dvaapadesáti rabínů, jejichž portréty v knize najdeme, byli významní svým teologickým dopadem na židovství (jako rabi Teitelbaum či Chafec Chajim).
Další svou politickou činností - jako rabi Kook, Ovadja Josef či rabi Lau. Najdeme zde i medailonek známého extremisty Meira Kahaneho, zakladatele Židovské obranné ligy, zavražděného právě před 20 lety.

Jan Nevyhoštěný

Minirecenze na Rabíny v Kavárně MFDnes

JUDAISMUS

Marek Čejka, Roman Kořan

Rabíni naší doby

Soubor několika desítek portrétů důležitých rabínů jak minulého století, tak současnosti; autoři, oba třicátníci, se zaměřili zejména na rabíny působící v Izraeli (do roku 1948 v Palestině) a ve Spojených státech. Nechybí rejstřík, slovníček pojmů a odkazy na literaturu vhodnou pro další studium.

Barrister & Principal, Brno 2010, 304 stran, cena 265 korun.

MFDnes - příloha Kavárna, 27. 11. 2010

Facebook prozradil Izraelky, které nechtěly na vojnu

Moderní technologie přispívají dnes ke značně neobvyklým odhalením, že se člověk občas rozvzpomene i na pana Orwella. Rozvědka izraelské armády tak například využila facebooku k odhalení žen, které se chtěly vyhnout vojenské službě, která je v izraelské armádě povinná i pro židovské ženy. Zbožné ženy a muži (studenti ješiv) mají totiž výjimku z povinné služby v izraelské armádě (z toho důvodu kolem 35% izraelských Židovek do armády nenastupuje). Rozvědka sledovalana facebooku profily žen, které podezřívala z obcházení vojenské služby. Sledovala například, jestli nejsou na sociální síti aktivní o šabatu. Jiné ženy se zase prozradily, že uploadovaly na facebook fotografie, kde byly oblečeny ne právě podle ortodoxních židovských zvyklostí. Jiná žena pózovala s jídelníčkem v nekošer restauraci.

Facebook se v poslední době už několikrát dostal do médií v souvislosti s Izraelskou armádou. Viz například případ, kdy izraelský voják vyhlásil na svém profilu razii proti Palestincům (načež musela být odvolána), respektive v souvislosti s případem uploadováním fotografií z vojenských akcí v Palestině

Šádí Shanaah o aktuálních izraelsko-amerických vztazích

USA uplácí Izrael, aby dodržoval mezinárodní právo: V sobotu seznámil izraelský premiér Benjamin Netanyahu svůj kabinet s následující nabídkou Spojených států amerických. Výměnou za tříměsíční zastavení stavebních prací na židovských osadách na Západním břehu nabízí Američané dvacet bojových letounů F-35 v hodnotě tří miliard dolarů. Plus, Izrael může během těchto měsíců neomezeně stavět ve východním Jeruzalému. Plus, po vypršení tří měsíčního stop-stavu již nebudou Američané po Izraelcích žádat další zastavení výstavby. Plus, USA uzavřou s Izraelem zvláštní bezpečnostní smlouvu. Více na Šádího blogu.

Výsledky soutěže o Rabíny

Díky za řadu odpovědí v rabínské poznávačce! Byli jsme s Romanem Kořanem překvapeni, kolik z nich obsahovalo tolik správných jmen rabínských autorit. Nemáme samozřejmě tušení kdo kolik rabínů znal už z dřívějška, ale pokud vás soutěž přiměla nažhavit knihy a google, tak nás to (a snad i samotné rabíny:) velice těší!

Vítězem je nakonec Petr, který se ozval e-mailem. Z 36 možných správných odpovědí uvedl 31. To je výborná znalost! Ale podobně to platí i pro další soutěžící:

2. Ján K. - 29
3. Sivan - 25
4. - 5. Kateřina, Tomáš N. - 23
6. - 8. Pavel, Tomáš R., Jan S. - 22
9. - 10. Ummar, Martin - 21
11. Radka - 20
12. Iva - 18
13. Voloďa - 15
14. Hana - 9
15. Veronika - 3

Vítězi Petře, pošli mi prosím poštovní adresu, kniha Ti bude poslána. Ostatní si mohou knihu u mne alespoň objednat se slevou větší než u dobrých knihkupců!

Zakaria o nebezpečí islamizace a Eurábii

Citát z kapitoly "Islámská hrozba" z knihy Postamerický svět od Fareeda Zakarii (vydala Academia, 2010, str. 22-23) dává zajímavou odpověď v souvislosti s rošiřováním různých "vědecky podložených informací" na téma hrozba islamizace Evropy, zavádění šaríje na Západě apod. Například u nás jsou šířeny jak různými servery, tak třeba i prostřednictvím rádobyvědeckých powerpointových prezentací rozesílaných po internetu.

Po 11. září se stal Západ – a zejména Spojené státy – živnou půdou pro paniku a strach. Odborníci upouštějí od seriózního zkoumání dat a vyvozují závěry z každého podezřelého jevu. Mnoho konzervativních komentátorů se vyjadřovalo k hrozbě islamizace Evropy (aby jejich zprávy vyzněly ještě znepokojivěji, hovořili o ní jako o Eurábii). Nejpřesnější odhady, založené na údajích amerických zpravodajských služeb, naproti tomu naznačují, že muslimové, v současnosti tvoří kolem 3 % evropského obyvatelstva a do roku 2025 se jejich počet zvýší na 5-8 %; poté se pravděpodobně ustálí na tomto čísle. „Hlídači" současného stavu zaznamenávali nápady každého pomateného imáma, probírali se archívy, aby nalezli nějakou zmínku o blížícím se konci našich dnů, nahrávali a rozšiřovali pozdní noční televizní úvahy každého potřeštěnce, který oslavoval mučednictví. Zuřivě reagovali na to, když somálský taxikář odmítl naložit do svého auta zavazadlo s alkoholem, a interpretovali to jako „začátek uplatňování šaríi na Západě". Tyto příhody ovšem nevystihují základní směřování muslimského světa, jenž se rovněž nachází ve stadiu modernizace, ačkoli mnohem pomalejší, než je tomu jinde. Také zde se objevují lidé, kteří se snaží postavit proti modernizačním tendencím. Zpátečníci v muslimských zemích jsou početnější a extrémnější než v jiných kulturách – jejich svět má svá specifika. Zůstávají ale nepatrnou menšinou ve světě muslimů, čítajícím více než jednu miliardu lidí. Opomíjení složitého kontextu, v němž jsou pronášeny jejich pseudonáboženské výroky, například vnitřního boje o moc mezi duchovními a laiky v Íránu, vede k hrozivým, nicméně často velmi absurdním prognózám; Bernard Lewis byl například přesvědčeno tom, že íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád plánoval v islámském kalendáři vyznačit datum (22. srpna 2006) vhodné pro „konec světa".
Ideologičtí dozorci strávili značný čas prohlížením dokumentů o svaté válce, kvůli čemuž ztratili povědomí o současné muslimské společnosti. Kdyby měli jistý nadhled, mohli by si povšimnout nespokojenosti muslimů s fundamentalisty, touhy po modernitě (samozřejmě při vědomí důstojnosti a s hrdostí na vlastní kulturu) a hledání praktických řešení – nikoli masového vyhledávání nesmrtelnosti prostřednictvím mučednické smrti. Miliony muslimských turistů nenavštěvují na svých cestách íránské semináře, ale vzrušující Dubaj. Menšina muslimů, podporujících svatou válku, skutečně existuje, ale působí ve společnostech, kde jsou takové aktivity stále méně populární a důležité.

Soutěž o Rabíny naší doby

Pravidla jsou prostá: Kdo do příštího pondělí (15. 11. poledne) pozná nejvíce rabínů z právě vycházející knížky Rabíni naší doby (z dílny Čejka, M. a Kořan, R., vydává Barrister a Principal, Brno) a pošle mi je zprávou na facebook nebo na email, vyhrává výtisk knížky.

Ti kdo nemají facebook, se na rabíny mohou podívat tady:
http://www.facebook.com/album.php?aid=2099314&id=1343866583&l=afad2e45a3

Můj e-mail je: chunky1805@yahoo.com, do předmětu dejte RABINI

Patnáct let od smrti Jicchaka Rabina

1. 3. 1922 - 4. 11. 1995

Není třeba znát nijak podrobně vývoj blízkovýchodní politiky a konfliktů, aby bylo zřejmé, jak velká ztráta to bylo pro Izrael a vlastně i pro celý Blízký východ.

Ariel Šaron se vrátil do veřejného života!

...alespoň tedy v izraelské galerii v Tel-Avivu. Izraelský umělec Noam Braslavsky vytvořil jeho sochu v životní velikosti - v pyžamu ležící v posteli - (viz článek a video na stránkách BBC a iDnes) a rozvířil tak diskusi o bývalém premiérovi, který se neprobral z komatu do kterého upadl v roce 2006, avšak je oficiálně stále považován za živého. Z lékařského hlediska je nepravděpodobné, že by se Šaron po tak dlouhé době z komatu probral k alespoň částečně plnohodnotnému životu. Jsou však zaznamenány případy, kdy byl pacient schopen procitnout z komatu i po mnoha letech (viz např. tento článek).

"Král Izraele a Král popu"

Sex, islám a rokenrol

O popkultuře v arabském světě viz článek Ondřeje Formánka na Lidovkách.
K podobnému tématu viz také knížka od Marka Levine: Heavy Metal Islam (viz také tyto stránky)

+ nezkrácená verze rozhovoru pro článek:

Jak se dívají obyvatelé muslimských arabských zemí a obyvatelé Íránu na západní popkulturu? Mají z ní strach, jako z něčeho cizorodého, co odplaví kulturu a hodnoty, které považují za "své" a "tradiční"? Mají k ní odpor jako k důkazu o zkaženosti Západu? (vyzývavost a polonahota ve videoklipech, sexuální scény ve filmech, fascinace násilím a symboly zla v hororech, v Tarantinovi, v heavy metalu, rocková oslava alkoholu a drog) Nebo po ní touží, jako my v době východního bloku a konzumují podobně jako my, jakmile k tomu mají dost svobody?

Řada aspektů západní popkultury obyvatele (hlavně mladé) blízkovýchodních zemí určitě přitahuje. Inspiraci západní popkulturou i její oblibu můžeme najít na Blízkém východě prakticky všude – ale v různé podobě a v různém rozsahu projevů. Na jedné straně máme blízkovýchodní země, kde je velmi silný vliv Západu, jako je třeba Libanon, Turecko a spadá sem i Izrael (kde žijí jak židovská většina, tak i výrazná arabská menšina). Pak jsou země kde hraje vedle sekularismu velmi důležitou roli i náboženství (Sýrie, Egypt, Maroko, Irák, Emiráty) až po země velmi konzervativní (Jemen, Saúdská Arábie). Celé je to ale dost složitá otázka, na jejíž zodpovězení by bylo potřeba na větším prostoru zhodnotit jak vlastně Západ a modernita ovlivnily myšlení a vkus lidí na Blízkém východě.

Je západní protestní popkultura (punk, heavy metal, hip hop, graffiti...) rozšířenou formou zábavy a protestu mezi mládeží v muslimských arabských zemích nebo je to jen okrajový jev?

Opět – záleží na tom, kde na Blízkém východě jste. V Libanonu, Izraeli, ale třeba i Palestině najdete nejen přejímání oblíbených „nejpopovějších“ a „nejsladších“ vzorů a interpretů ze Západu typu Ricky Martin, Michael Jackson, Shakira atd., ale i více či méně rozvinutou nezávislou scénu. Mezi některými mladými Araby je velmi populární hiphop – třeba jako vyjádření protestu, např. s okupací (a v Izraeli a Libanonu narazíte třeba i na punk). V jiných blízkovýchodních zemích budete protestní popkulturu tak jak ji známe na Západě hledat daleko obtížněji. Mnoha mladým Arabům a muslimům fenomény jako punk, gothic, electro atd. zkrátka nic neříkají podobně jako mnoha lidem v Evropě neříkají nic kulturní kořeny Arabů. Ale jsou samozřejmě výjimky.

Přetváří si a adaptuje muslimský arabský svět popkulturní vlivy ve větší míře ke svému obrazu, nebo se spíš snaží přejímat a/nebo kopírovat?

Určitě se rádi inspirují zmiňovanými „sladkými“ západními kapelami a interprety. Stačí se podívat na pár nejpopulárnějších arabských klipů a uvidíte svalnaté mladíky v bílých tričkách a lepé děvy (i když mírně zahalenější než v západních klipech). „Arabské“ The Clash, Depeche Mode nebo Oasis však budete hledat velmi obtížně. Je zřejmě možné zobecnit, že to co se na Blízkém východě ze západní pop-kultury v masovém měřítku přejímá je spíš ta její komerčnější a kýčovitější část. To ovlivnilo i místní kulturu, nezřídka negativně – jako příklad lze uvést, že řada blízkovýchodních populárních hudebníků dnes třeba používá místo tradičních živých rytmů kýčovité elektronické aranžmá.

Domníváte se, že západní popkultura by mohla mít výraznější vliv na sblížení západní společnosti a muslimského arabského světa?

Svým způsobem možná ano, ale bude to spíš spojnice v rovině společné obliby těch nejkomerčnějších oblastí západního středního proudu mezi lidmi a Západě a na Blízkém východě. Nezávislá západní scéna je vzhledem ke svému charakteru a kořenům lidem na Blízkém východě (až na výjimky) příliš vzdálená a nesrozumitelná. Ale tomu se nelze divit. Vždyť ani většina lidí na Západě nezávislou hudbu a kulturu nevyznává a přitom ji může pochopit mnohem snáz než obyvatelé Blízkého východu.

(M. Č. se ptal Ondřej Formánek)

Rabíni naší doby

Kniha obsahuje několik desítek portrétů významných rabínských autorit, a to jak mladší generace rabínů, kteří jsou činní přímo v naší době, tak i těch, kteří působili hlavně ve dvacátém století a kteří se výrazně podepsali na podobě současného judaismu (namátkou: rabín Šach, rabín Kook, Karol Sidon, Ovadja Josef, rabi Schneersohn, Amram Blau, Moše Levinger, Chazon Iš,...). Publikace se zaměřuje především na centra současného židovského myšlení, jako jsou Izrael a Spojené státy americké, z hlediska moderní židovské historie se však snaží neopomíjet ani další důležitá centra judaismu, jako byla především předválečná Evropa.

Rozsah - 304 stran. Vydavatel Barrister and Principal, 2010, Cena: 99,-
Foto na obálce - Karel Cudlín.

Korán v Los Angeles

Dobrý příklad, jak může být náboženství užitečné nejen svým věřícím, ale všem - aneb Tomáš Lindner píše v Respektu o muslimské klinice v Los Angeles, kterou jsme navštívili při naší nedávné studijní cestě po USA:

98 procent ze tří tisíc pacientů žilo pod hranicí chudoby, 96 procent jich příslušelo k etnickým menšinám (především k hispáncům), 67 procent nemělo zdravotní pojištění. Tak vypadají loňské statistiky první muslimské kliniky ve Spojených státech. Na chudém jihu Los Angeles vznikla v roce 1996 z iniciativy sedmi studentů Kalifornské univerzity a poskytuje bezplatnou zdravotní péči lidem, kteří si tu placenou nemohou dovolit. Je dobré o ní vědět zvláště poté, co zářijovému zpravodajství o muslimech v USA dominovali fundamentalistický pastor a spory o mešitu v centru New Yorku. Zdravotní středisko Umma na jihu L.A. totiž život a integraci muslimů v USA vystihuje mnohem lépe než konflikty minulých týdnů. Dále viz zde.

O aktuální situaci muslimů v Americe viz také článek z Hospodářských novin

Islam in the USA (photoalbum)

Pictures are here. The photos were taken during journey through USA in summer 2010. Including photos of so called "Ground Zero Mosque".

Czech mates - Visitors discuss Muslim struggles in US, Europe

...aneb jak jsme pronikli do americké tlače:)

Article here - Článek zděs

Alláh na Ground Zero

V New Yorku proběhly protesty proti plánu postavit mešitu na místě, kde stála slavná Dvojčata. Ve skutečnosti ale nemá jít ani o mešitu, ani o Ground Zero. Je horký zářijový den a ve Washingtonu se v Bílém domě setkávají pod záštitou prezidenta Obamy izraelský premiér Netanjahu a palestinský prezident Abbás. Mají se pokusit o znovuoživení izraelskopalestinských mírových jednání. Před Bílým domem se při této příležitosti sešla podivná směsice demonstrantů: Kromě protestu koptských křesťanů, kteří demonstrují proti prezidentu Mubarakovi a vyzývají Baracka Obamu, aby byl více důrazný vůči svému egyptskému spojenci, jsou zde přítomni také skalní stoupenci Izraele, kteří volají po Obamově odvolání. Jsou tu ale i odpůrci izraelského jaderného programu, kteří mávají izraelskou vlajkou přemalovanou svastikou. Je až symbolické, že demonstrantka, která drží ceduli s nápisem „Svobodu Palestincům, bezpečnost Izraeli“ nezajímá prakticky nikoho. Pokračování na Lidovkách

Chronologie izraelských dějin konečně na světě

Po zpoždění konečně vyšla další bichle, tentokrát chronologie izraelských dějin v datech. Měla by doplnit knihy předešlé, hlavně "Izrael a Palestinu" - ta komentuje vývoj v širším kontextu a v kapitolách, zatímco nová kniha, u které mi šlo o to, aby nebyla nějakým jejím re-makem, je koncipována dost odlišně: nabídne nejen věcný přehled hlavních dat a mezníků, ale celou řadu různých zajímavých detailů, které nebylo možné v předešlé knize uvést. Navíc se nedozvíte jen data a důležité informace o izraelské politice a izraelsko-palestinském konfliktu, ale i o nejrůznějších kulturních, sportovních či společenských událostech (např. důležité právní kauzy, politické aféry, sportovní rekordy, neštěstí, ekonomické mezníky...). Důraz je kladen také na česko(slovensko)-izraelské vztahy.

Něco málo o íránsko-tureckých vztazích...

...a o íránských uprchlících v Turecku (aneb špetka neo-narcismu:)

http://www.ceskatelevize.cz/program/10252578107-19.07.2010-09:10-24-pred-polednem.html