Recenze na knihu "Arabské jaro"

Miloš Mendel: Arabské jaro

Academia, Edice Orient, 2015

Z velké části Čechů se v uplynulých zhruba dvou-třech letech stali „odborníci na Blízký východ, islám a terorismus“. Souvisí to s mainstreamovou mediální smrští, která byla věnována uprchlickému problému hlavně v roce 2015. V tomto roce jako by dle našich médií zmizely snad všechny neřesti světa a celé dění se točilo kolem toho, jestli náhodou skupiny mladých mužů – hlavně Syřanů, Iráčanů či Afghánců – nepřekračují naše hranice, nezačínají už za Mikulovem znásilňovat české ženy, plodit malé muslimy a vytvářet buňky Islámského státu. 

Ke všeobecné hysterii a místy až panice přispěl i fakt, že v české kotlině je stále účinný kult akademických titulů: člověk, který dosáhl doktorátu – a je jedno, jestli v entomologii, geologii či nějaké variantě medicíny – má v očích mnohých Čechů automaticky kompetenci vyjadřovat se ke všemu. K takovému marasmu ale lvím podílem přispěl zdaleka nejen bulvár, ale i tzv. „seriózní média“, která těmto zdánlivým vzdělancům dávala prostor, namísto aby zvala kompetentní odborníky s celoživotní znalostí Blízkého východu a islámu. 

Arabské jaro je důležitý fenomén, spojovaný nejdříve s pozitivními změnami a v pozdějších fázích s rozvratem řady států Blízkého východu. Právě ona kritická fáze Arabského jara souvisí s příčinami uprchlické vlny, která kulminovala v loňském roce. Jak už to tak v dnešním senzacechtivém světě bývá, o Arabském jaru se velmi brzo vynořila řada publikací, často spíš naivních. Ostatně podobně se dnes objevují kvanta knih na téma tzv. „Islámského státu“. Až na výjimky nemají tyto takzvané „rychlokvašky“ větší informační hodnotu, neboť se nemohou opřít o skutečnou znalost situace ani o potřebný časový odstup. O to je cennější, když se objeví u kvalitního nakladatelství a v už tradičně dobré „orientální“ edici odborně fundovaná kniha, navíc s potřebným časovým odstupem.  

Známý odborník Miloš Mendel se v minulých letech objevoval v médiích spíše méně, než tomu bylo dříve. Patří přitom do starší generace odborníků-orientalistů s takřka celoživotní zkušeností s děním na Blízkém východě a výbornou znalostí arabštiny. Jeho nejnovější práce „Arabské jaro“ srozumitelnou formou vysvětluje souvislosti a zároveň svým celkovým poselstvím rozbíjí nejrůznější mýty i konspirační teorie, které se v uplynulých létech navršily. Zpochybňuje dále i jistou naivitu západního uvažování o Blízkém východě. Například jak si do statisíců lidí demonstrujících na káhirském náměstí Tahrír projektovali Arabskému jaru naklonění Zápaďané reprezentativní hlas bezmála stamiliónové egyptské společnosti. Západní mediální obraz typického egyptského demonstranta proti prezidentu Mubárakovi se skutečně velmi podobal mladým a moderním Zápaďanům používajícím facebook a jiné sociální sítě, avšak o smýšlení devadesáti procent dalších Egypťanů neměli Evropané a Američané ani nadále prakticky žádné tušení. 

Celkově svou nejnovější knihu Mendel rozdělil přehledně do čtyř hlavních částí. Na úvod se zabývá nejdůležitějšími a na Západě nejmedializovanějšími východisky a souvislostmi Arabského jara. Následně navazuje stručným historickým exkursem, kde Mohamedem počínaje, přes chalífáty, Osmanskou říši a éru kolonialismu a arabského nacionalismu (s důrazem na palestinskou otázku) vysvětluje logiku blízkovýchodního vývoje. Jednou z nejdůležitějších částí knihy je pak ta třetí – která je věnována náboženským souvislostem v kontextu arabsko-islámského světa. Právě souvislosti mezi islámem jako náboženstvím a jeho politickými projevy (hlavně extrémními) se setkávají na Západě s největším nepochopením, mýty a zároveň obavami. Mendel v této souvislosti čerpá hodně ze svých předešlých knih, hlavně „Džihád – islámská koncepce šíření víry“ (1997), „Islámská výzva – Z dějin a současnosti politického islámu“ (1994) a „S puškou a Koránem“ (2008). Závěrečná část knihy je věnována případovým studiím jednotlivých zemí, kde se dění Arabského jara projevilo nejsilněji (Tunisko, Egypt, Libye, Sýrie, Bahrajn, Jemen) a kde také – s výjimkou Tuniska – nabralo kritický zvrat.        

Není bez zajímavosti, že Mendel podrobuje kritice i samotný pojem „Arabské jaro“, který má i vzhledem ke klimatickým podmínkám Blízkého východu v arabštině poněkud odlišný význam a je ve smyslu, v jakém byl chápán v počátečních fázích na Západě opět hlavně evropskou projekcí. Evropané v něm mohli vidět jakousi arabskou parafrázi „Jara národů“ 19. století a konkrétně Češi rozumí pojmu „politické jaro“ v odkazech na uvolnění před rokem 1968, případně po 17. listopadu 1989.         

Mendel pociťuje svoji intelektuální převahu, kterou dává v některých pasážích pocítit i čtenáři. Ale ruku na srdce – který přední světový orientalista nepodlehl v době začínajícího Arabského jara alespoň drobné euforii a byl schopen racionálně zhodnotit budoucí vývoj? Není tak vyloučené, že ani sám autor v době v době začínajícího politického kvasu nemusel mít tak brilantní predikci. O to cennější je, že si dal zmiňovaný odstup a měl tak možnost širší reflexe, která se pozitivně projevila právě v jeho poslední knize.     

Vyšlo mírně zkráceno v ĎaS (Dějiny a současnost, č. 2, 2016) 

Děsí vás Korán? Bojte se jiných knih.

Kritici islámu obvykle poukazují na různé násilné pasáže Koránu. Obhájci islámu naopak nabízejí pasáže pozitivní a dávají je do kontextu s životem většiny světových muslimů, kteří odmítají radikalismus tzv. „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ (dále ISIS) i dalších soudobých extrémistů. Religionisté někdy navíc dodávají, že i v Tóře, Novém zákoně, hinduistických a dalších textech lze najít kontroverzní ustanovení. 

Takovéto diskuse nemohou skončit jasným a pro všechny uspokojivým závěrem. Starobylé texty v sobě nesou především souvislosti doby, kdy byly zaznamenány. Jejich následné interpretace se v běhu staletí posouvají a mohou se v místě a času výrazněji odlišovat. Interpretační roztříštěnost v případě náboženství jako je islám či judaismus výrazně posiluje fakt, že nemají centrální interpretační autority: žádného super-imáma či super-rabína v roli muslimského či židovského papeže, ani žádnou muslimskou či židovskou církev svatou. To je silná stránka těchto náboženství, neboť může omezovat dogmatismus či zkorumpovanost církevní hierarchie. Jenže jde i o slabinu, která nejen erudovaným znalcům islámu, ale i jeho radikálním interpretátorům, poskytuje možnost prohlašovat se za náboženské autority.

Polovzdělanost a účelovost

Většina současných radikálních ideologů islámu nevzešla z význačných center náboženské erudovanosti. Například „patriarcha“ radikálního islamismu Sajjíd Kutb byl vzděláním učitel a povoláním úředník. Jeho velký obdivovatel a následovník Ajmán Az-Zawáhirí, šéfideolog „binládinovské“ Al-Káidy – a po smrti Bin Ládina její vůdce – vystudoval chirurgii. Hadži Bakr, architekt koncepce ISIS, byl před rokem 2003 důstojníkem vojenského zpravodajství Saddáma Husajna.

Pokud se zaměříme na náboženské vzdělání samotných vůdců – jako byl šéf globální Al-Káidy Usáma Bin Ládin, či hlava její irácké odnože Abú Músab Zarkáwí – nebylo jejich vzdělání o nic lepší. Pokud nebylo výslovně plytké a útržkovité, bylo výrazně jednostranné. Obvyklou inspirací podobných jednotlivců se kromě různých pamfletů a četby Sajjída Kutba, stávají extrémně wahábistické či salafistické interpretace islámu. Obě dvě tyto „škatulky“ jsou na Západě oblíbené pro rámování sunnitského islámského radikalismu. Ve skutečnosti jsou daleko komplikovanější.

V prvé řadě je třeba brát v potaz, že pro mimořádnou striktnost je většina muslimů buď neaplikuje, či vyloženě odmítá. Ale je třeba být ještě přesnější – není ani salafismus jako salafismus – a totéž platí o wahábismu. Řada salafistů odmítá jakékoliv angažmá ve světské politice a striktní interpretace svého náboženství vztahují – podobně jako třeba ultraortodoxní židé – hlavně na soukromí vlastní komunity. Ovšem lze najít v salafismu i opačný pól – salafistické džihádisty – kteří chtějí prostřednictvím „džihádu meče“ šířit svůj politický vliv. Podobně lze ostatně i v dnešních židovských komunitách najít různé násilné religiózní extremisty.

Salafismus má blízko k wahábismu. Tato další ultra-přísná interpretační forma islámu, která vznikla v 18. století na území dnešní Saúdské Arábie, se však ve 20. století dočkala u části stoupenců otupení své striktnosti. Ti nejradikálnější wahábisté tak obviňují ty pragmatičtější – jako například saúdskou královskou rodinu – z pokrytectví. Bez wahábistických pragmatiků by Saúdská Arábie nikdy neuzavřela spojenectví s USA, nemodernizovala by se, ani by nezbavila Bin Ládina saúdského občanství. A ten by naopak nikdy nezačal považovat Saúdy a jejich spojence za jedny z největších zrádců islámu.

Jablka nepadají daleko od stromu

Pokud ideologové nynějších nejradikálnějších islamistických organizací nemají patřičnou hloubku či šíři vzdělání, stěží ji lze očekávat u jejich následovníků a obdivovatelů. Bylo by naivní domnívat se, že by frustrovaný důstojník bývalé Saddámovy armády či silně naštvaný mladý muž z pařížského předměstí zahájil dlouholeté studium interpretací Koránu. Daleko spíše bude vyhledávat to, co se mu hodí, a to co nejjednodušším způsobem: bude brouzdat po internetu, kde si bude stahovat různé plamenné spisky a pamflety. Ty mu velmi rychle „teologicky potvrdí“ to, co si potvrdit přeje. Podívejme se na některé z těchto textů.

Neotřesitelně archetypální publikací islamistických radikálů dnešních generací jsou Milníky na cestě od zmiňovaného Egypťana Sajjída Kutba. Vyšly roku 1964 (předloni pražská Academia publikovala český překlad Miloše Mendela, který k němu připojil i studii). Kutbova radikalizace souvisela s osobní zkušeností života v Egyptě 20. století. Nejdříve šlo o nešvary zkorumpované monarchie, kterou v padesátých letech vystřídal autokratický a sekulární režim prezidenta Násira. Kutba ovlivnila i osobní zkušenost z pobytu v USA: znechutily ho pokrytectvím a konzumerismem.

Prakticky veškeré pozdější texty radikálního islamismu jsou nějakou variací na Milníky na cestě. Ty sepsal Kutb v egyptském vězení a staví v nich „islámský řád“, který považuje za jediný správný, proti „bezbožnému“ zlořádu zbytku světa a všem ideologiím. Ochrana a šíření islámského řádu je dle něho znemožňována komunisty, kapitalisty, sionisty, liberály a dalšími – a tudíž je legitimní použít k dosažení stanoveného cíle násilí. Kutb byl ještě za vlády prezidenta Násira v roce 1966 popraven. Šíření Milníků na cestě však už nikdo nemohl zastavit. Napomohla tomu i skutečnost, že nejde o rozsáhlý elaborát, nýbrž o text srozumitelný, úderný a nadto posvěcený Kutbovou mučednickou aurou.

Jedním z Kutbových vášnivých čtenářů byl mladý egyptský lékař Ajmán Az-Zawáhirí. Od lékařství a chirurgie se postupně propracoval k metodám, které zranění a smrt způsobují. Zapletl se také do atentátu na egyptského prezidenta Sadata a odseděl si několik let. Tato akce byla na počátku 80. let obrovským úspěchem zvedající se vlny džihádistického teroru. Namísto aby Sadatova vražda a další násilnosti byly pro Západ důrazným varováním, nastal opak: hlavně Reaganova administrativa začala radikálních islamistů využívat v boji proti Sovětskému svazu, konkrétně v Afghánistánu. Nešlo jen o podporu afghánských radikálů, ale i o zahraniční mudžáhídy – doslova „bojovníky džihádu“. Mnozí z nich přicházely ze Saúdské Arábie – tedy od důležitého spojence USA.

Dalším významným a charismatickým fundamentalistou se stal šejch Abdulláh Azzám. V roce 1979 zveřejnil spis Obrana muslimských zemí – nejdůležitější povinnost po víře, který byl zároveň fatwou a ovlivnil tisíce zradikalizovaných muslimů toužících po džihádistické turistice. Azzamovým nadšeným posluchačem na univerzitě v Džiddě byl svého času jistý student ekonomie a podnikového managementu z prominentní saúdskoarabské rodiny Bin Ládin. Pod Azzamovým vlivem odcestoval se skupinou dalších Arabů do Afghánistánu. A tam mu začal dělat osobního lékaře a poradce právě Zawáhirí. Spojenectví obou mužů, které zplodilo Al-Káidu, tedy Bin Ládina a Zawáhirího, bylo na světě.

Sám Usáma Bin Ládin za sebou kromě řady projevů nezanechal žádný výraznější spis. Formulování ideologie bylo právě Zawáhirího úkolem, a tak někdy kolem roku 2000 sepsal text Jezdci pod zástavou Prorokovou. Francouzský znalec Blízkého východu Gilles Kepel ji označuje za zrcadlový obraz Střetu civilizací od politologa Samuela Huntingtona. Zawáhirí v ní – po Kutbově vzoru – svět dělí do islámských a jemu nepřátelských kategorií, přičemž ta druhá má k dispozici nástroje jako OSN, mezinárodní nevládní humanitární organizace, zkorumpované muslimské režimy, satelitní vysílání a další.

Kromě Zawáhirího brožury je Al-Káidě přisuzován i další text, lakonicky nazývaný Příručka Al-Káidy. Byla nalezena britskou policií ještě nedlouho před 11. zářím 2001 v manchesterském bytě Abú Anase Al-Líbího, hlavního „ajťáka“ Al-Káidy. Ta už velmi praktickou formou instruuje ke konání samotných teroristických útoků, radí, jak se chovat u výslechu a další praktické věci pro každého stoupence Al-Káidy.

Ideologie „Islámského státu“

Saddámův režim se opíral o irácké sunnity. Tisíce Saddámových úředníků a důstojníků se po invazi USA octlo na ulici. Mezi Iráčany začalo kolovat veliké množství zbraní z rozkradených armádních skladů. Země se namísto „vzorového modelu exportované demokracie“ propadala do stavu násilné anarchie, kde proti sobě bojovaly stovky nových radikálních skupin.

Mezi zradikalizovanými sunnity měli zahraniční džihádisté snadnou práci. Nová „Al-Káida v Mezopotámii“, vedená Jordáncem Abú Músab Zarkáwím, svou brutalitou brala dech. Stínání hlav zajatců a bezprecedentní krutost mučení byla právě její specialitou. Někdy z roku 2004 pochází další spisek připisovaný muži pod pseudonymem Abú Bakr Nádží. Nese název, který je možné volně přeložit jako Řízení běsnění (The management of savagery). Formuluje strategii, jakým způsobem má Al-Káida a další irácké džihádistické skupiny začít vytvářet základy nového chalífátu. K tomu má dle dokumentu dopomoci metoda vytváření malých teritoriálních enkláv, strategie „rozděl a panuj“, využívání sunnitsko-šíitského napětí, užívání brutálního násilí za účelem vyvolání strachu atd. Vše z tohoto scénáře jsme mohli při vzestupu ISIS sledovat.

Zarkáwího sice v roce 2006 Američané zlikvidovali, ale to jen otevřelo cestu k další transformaci irácké Al-Káidy na lokálnější organizaci. Došlo také ke změně názvu na tzv. „Islámský stát v Iráku“ (ISI). Jeho podporovateli nebyli opět islámští vzdělanci, ale bývalí důstojníci, zpravodajci a další funkcionáři Saddámova režimu. Ti si jen oholili saddámovské kníry a nechali si dorůst plnovousy. Mezi nimi vynikal Hadži Bakr, bývalý plukovník Saddámova vojenského zpravodajství, který se stal postupně hlavním stratégem ISI. V amerických vězních v Iráku navázal kontakty s dalšími džihádisty, mj. Abú Bakrem Al-Bagdádím. Toho jako islámského klerika Hadži Bakr prosazoval na post hlavního vůdce ISI.

Formování nové džihádistické elity v Iráku znepokojovalo vedení Al-Káidy, v jejímž čele po smrti Bin Ládina stanul Zawáhirí. Po vypuknutí konfliktu v Sýrii (2011) se Hadži Bakr – podle dokumentů analyzovaných německým časopisem Der Spiegel – přesunul nedaleko Aleppa. Pečlivou zpravodajskou činností shromažďoval informace: jaké klany kde vládnou, jaké mají slabiny, jaké je jejich ideologické zázemí apod. Připravoval ovládnutí Sýrie a její propojení s ISI. Za pomoci nashromážděných informací, kterými začal vydírat sunnity v oblasti Rakka i jinde, ve válečném chaosu uspěl a propojil syrskou buňku s iráckým ISI – a takto vlastně vytvořil ISIS. Dostal se do otevřeného konfliktu se Zawáhirím a afghánská Al-Káida postupně začala být vytlačována na džihádistických bojištích právě ISIS.

Džihádismus pro blbečky  

Za výše uvedeného plyne, že aktivisté a bojovníci ISIS nejsou znalci islámu, nýbrž pragmatici, kteří pod rouškou náboženství uskutečňují plány připravené zkušenými bývalými vojáky a pracovníky iráckých zpravodajských služeb. V tom jim pomáhají džihádisté a dobrodruzi z celého světa. Podobné typy lidí – mezi nimi mnoho z křesťanské tradice vzešlých Evropanů – ostatně vstupovaly za války do jednotek SS. Dnešní dobrodruzi jen „přeřadili“ z loajality Al-Káidě na ISIS. To jméno má dnes prostě silnější zvuk i potenciál vyvolat děs a hrůzu. Kdyby nebyla doba sekulárních ideologií na Blízkém východě pryč, je dost pravděpodobné že by tak klidně činili pod rouškou nacionalismu – a je jedno, zda s levicovým nebo pravicovým zabarvením.

A ještě maličkost: u několika mladých džihádistů se před jejich odjezdem do Sýrie našla americká knížka o islámu z ediční série „Pro blbečky“ („Islam for dummies“). Stěží něco lépe postihuje náboženské povědomí radikálů, kteří si berou do úst a názvů teroristických organizací jméno jednoho z největších náboženství.

Vyšlo v sobotní příloze Lidovek (Orientace) 9. 1. 2016

Proč hrají chasidé o vánocích šachy?

Tušili jste, že někteří chasidé také "slaví" vánoce? Ale značně jiným způsobem než křesťané a vlastně i tak trochu z opačných důvodů. Vzhledem k tomu, že ve středověké křesťanské Evropě docházelo k četným projevům antisemitismu právě v době důležitých křesťanských svátků (židé se například v té době někde nemohli vůbec objevovat na veřejnosti a někdy se během "svátků míru" stali i terčem násilí a pogromů), vznikla v některých západních židovských - hlavně chasidských - komunitách tradice považovat vánoce za dny truchlení nad obětmi křesťanského antisemitismu.

Někteří židovští mystici měli rovněž za to, že se během vánoc zlo kulminuje v plné síle. Z toho důvodu nedoporučovali o vánocích dokonce ani studovat Tóru a na místo toho se věnovat různým světským činnostem: číst například sekulární literaturu (oblíbená byla zvláště kniha kritizující Ježíše zvaná "Sefer Toldot Ješu" - "Kniha pokolení Ježíšova"), hrát šachy, karty, případně trhat toaletní papír na používání během šabatu (trhání toaletní papíru je rovněž považováno za práci a je o šabatu zakázáno). Někteří rabíni vyzývali k sexuální zdrženlivosti během vánoc, neboť se domnívali, že pokud by v těchto dnech došlo k početí, mohl by se narodit odpadlík od víry.  

Vánoce, resp. hlavně štědrý večer, jsou nazývány chasidy jako "nittel nacht". Nejen chasidští cadikové, ale i řada rabínů nechasidských komunit, včetně takových autorit, jako byl prešporský (bratislavský) rabi Chatam Sofer, se k problematice "nittel nacht" vyjadřovalo.  

Navzdory tomu, že řada politiků a spol. dnes mluví o tzv. "židovsko-křesťanské civilizaci", faktem je, že teologické napětí mezi judaismem a křesťanstvím bylo v dějinách velmi silné. Židovské menšiny se uzavíraly do sebe a majoritní křesťané se vůči židům často dopouštěli brutálních činů. V moderní době začal křesťanský antisemitismus ustupovat a mnozí křesťané začali pociťovat vinu za nespravedlnosti páchané vůči židům. Řadu aspektů slábnoucího křesťanského antisemitismu však převzal antisemitismus rasový, který vyvrcholil holocaustem.

Negativní vztah k vánocům se vyvinul hlavně tam, kde byl křesťanský antisemitismus nejsilnější - tedy hlavně ve středověké Evropě. Naopak v sefardských a orientálních komunitách, které žily pod muslimskou nadvládou, se averze ke křesťanství a vánocům nerozvíjela. S emancipací židů a ústupem antisemitismu v některých částech světa zanikala také pomalu tradice "nittel nacht". Přesto ji do dnešních dnů některé chasidské komunity dodržují. Řada židů také tráví vánoce různou odpočinkovou činností a hraním her, což může vzdáleně odkazovat ke zmiňované tradici.

Další zdroje:
Článek na dané téma z The Times of Israel

Ilustrační obrázky: nahoře - Lubavičtí rabíni Josef Jicchak Schneersohn a Menachem Mendel Schneersohn hrají šachy.
dole - Z židovských komunit pochází řada geniálních šachistů (Garry Kasparov, Emanuel Lasker, Michail Tal, Boris Gelfand, Judita Polgárová, pražský Rodák Wilhelm Steinitz, ...) - na fotce hraje osmiletý Samuel Reshevsky, pozdější velmistr, simultánku ve Francii. 

Žižek v kurdském opojení.

Vyšlo v Deníku referendum (16. 12. 2015)

Slavoj Žižek v nedávno otištěném textu „Potřebujeme se začít bavit o Turecku“ obviňuje mocnosti, hlavně pak Turecko, že jejich boj proti Islámskému státu je pouhým fetišem, za který zakrývají boj proti svým hlavním nepřátelům. Pokud sledujeme praktické aktivity – tedy hlavně bombardování – ze strany Turecka, Ruska i řady dalších zaangažovaných aktérů ohánějících se bojem proti ISIS, lze s Žižkem v této tezi opravdu souhlasit.

Islámský stát je jakousi záminkou, podobně jako byl svého času Bushův „boj proti teroru“ či „hledání Usámy bin Ládina“. Za ty bylo možné skrýt opravdu vše – od bezpráví Guantánama a věznic, které zplodily postavy jako Al-Bagdádí, až po americkou podporu středoasijských diktátorů.

Žižkův závěr ale není konzistentní se zbytkem jeho textu: Turecko, na které má v článku především spadeno, nedávno nesestřelilo ruský letoun útočící na pozice ISIS, jak zmiňuje, nýbrž letadlo, které si vyřizovalo účty právě s Tureckem a jeho chráněnci – syrskými Turkmeny. Není novinkou, že Rusku nejde v první řadě o zničení ISIS, ale o ochranu Asadova režimu.

V textu však najdeme i další sporné věci. Žižkovým koněm v současném syrsko-iráckém konfliktu jsou beze všech pochyb Kurdové, jež považuje za sobě blízké i ideově.

Kurdské hrdinství v nedávných i probíhajících bojích si zaslouží naši úctu. Žižek ale vůbec nebere v potaz, jak nejednotní Kurdové tradičně jsou ani jak rozporuplné jsou kurdské frakce či někteří polní velitelé. Například letos v listopadu, při zpětném dobývání strategického města Sindžár z rukou ISIS, se různé kurdské frakce dostaly do vážných vzájemných konfliktů – a to ještě nejsou zdaleka všechna kurdská teritoria osvobozena.

Další otázka zní: proč by vlastně Kurdové měli být hlavním koněm Západu v boji proti ISIS? Žižek není sám, kdo v ně dnes klade svoje naděje. Podle představ mnohých Zápaďanů by to měli být právě – nám najednou tak blízcí (asi jako Ukrajinci) – Kurdové, kteří, vyzbrojení západními zbraněmi, budou nasazovat v pozemních bojích životy a vytahovat kaštany z ohně za ty, kteří mají na současné situaci lví podíl.

Rozděl a panuj

Právě západní politika výběru různých blízkovýchodních klientských skupin k prosazování vlastních zájmů je jednou z prapříčin řady probíhajících konfliktů v tomto regionu. 

V období mezi první a druhou světovou válkou byli mistry rozvratu tradičních blízkovýchodních vazeb především Britové a Francouzi, a to hlavně ve stylu „rozděl a panuj“. V regionech rozprášené nadnárodní Osmanské říše si vybírali k protežování nejrůznější etno-náboženské minority či různé klany, které do té doby žádnou politickou moc neměly. Ty začaly na nových mandátních územích prosazovat západní zájmy a v jejich rámci pacifikovat etnické většiny. V Libanonu tak západní podporu získali křesťanští maronité, v Iráku menšinoví sunnité, v Sýrii Alávité, v Palestině evropští sionističtí Židé.

Pokud sledujeme aktivity ze strany Turecka i Ruska ohánějících se bojem proti ISIS, lze s Žižkem souhlasit. Filozofická superstar si však idealizuje kurdské hnutí a přehlíží jeho vnitřní rozpory.

Pokud se dnešní Kurdové nechají zbraňovými a finančními dodávkami od Západu zmanipulovat do podobné role, mohou v budoucnu očekávat vleklé problémy nejen oni sami, ale celý region bude i nadále čelit rozvratu politikou Západu. 

Pro Kurdy bude výhodné vytlačit ISIS z tradičních kurdských teritorií a zajistit bezpečí svých jižních hranic. Neměli by se ale nechat vmanipulovat do nějaké válečné kampaně, ve které by expandovali dále na území osídlená tradičně sunnitskými Araby – což jsou hlavně dnešní území pod kontrolou ISIS. Vytvářeli by tak další dlouhodobá napětí. Podobnou chybu už lze ostatně pozorovat na opačné straně Iráku, kde irácké sunnitské Araby pacifikuje irácká armáda s převahou šíitů.

Jak zmiňuje Pavel Barša v jednom ze svých posledních textů, řešení problému ISIS bude spočívat hlavně ve vyřešení sunnitského problému v regionu. V Sýrii se stali sunnité párii už za francouzského mandátu po první světové válce, v Iráku až mnohem později - po rozbití Saddámovy administrativy v roce 2003. ISIS je tak možné vidět i jako extrémně radikální vyústění problému ostrakizace syrských a iráckých sunnitů, který se slil do jednoho velkého regionálního průšvihu. 

Zdaleka ne všichni sunnité v regionu ISIS podporují a řada z nich mu padla přímo za oběť. Přesto spočívá řešení problému ISIS v poskytnutí alternativního konstruktivního řešení právě sunnitům. V regionu jsou jednak početně nejsilnější a dále se ISIS také snaží prezentovat svůj program právě sunnitsky (šíité a jinověrci jsou úhlavní nepřátelé ISIS). Ve stejnou chvíli však bude třeba dbát na to, aby se ani ostatní důležité komunity neocitly v nerovnováze vůči sunnitům.

Celkově bude nalezení rovnováhy pro Blízký východ nesmírně složitý úkol, který možná potrvá i celé generace. Jednostranná podpora jakéhokoliv etnika však sama o sobě těžko povede k dlouhodobé stabilitě. 

Rozhovor o postavení žen v Saúdské Arábii a na Blízkém východě

Komentář ke komunálním volbám v Saúdské Arábii, kde mohly poprvé v saúdské historii volit a kandidovat ženy a také obecně k postavení žen na Blízkém východě. Vyšlo na iDnes 12. 12. 2015. 

Myslíte, že současné volby jsou první krok, který ženám otevře dveře i k vyšším rozhodovacím pozicím?

Kromě zmíněného poradního sboru zatím ve vysoké saúdské politice zatím nejsou zastoupené vůbec. Teoreticky to možné je, ale myslím, že to je nyní velmi předčasná úvaha. Vysoká politika se v Saúdské Arábii navíc dělá především na úrovni velké královské rodiny. Většinu významných funkcí v podstatě zastávají příbuzní. Současné komunální volby jsou proto opravdu spíše symbolické gesto.

Ženám v Saúdské Arábii jsou upírána práva v řadě dalších oblastí. Platí stále, že nesmějí řídit auto, bez mužského povolení nesmí podstoupit operaci či vycestovat ze země?

Ano. Probíhaly tam různé pokusy o změny. Aktivistky se například pokoušely o omezení zákazu řízení žen. Ale naprostá většina zákazů a omezení žen v Saúdské Arábii stále platí. Je to výrazně patriarchální společnost, navíc formálně následující jednu z nejpřísnějších interpretačních škol islámu - wahábismus. Ženy jsou v ní velmi závislé na manželech, případně na svých otcích a bratrech.

Jaká je obecně v současné době situace ženských práv v zemích Blízkého východu? Přibližují se postupně ideálu svobody a rovnosti všech lidí?

Mezi jednotlivými zeměmi jsou velké rozdíly. V některých je vysoký stupeň sekularizace. Jednou z nejvíce liberálních zemí, kde se pozice ženy hodně přiblížila Západu, je Tunisko. Je to také v podstatě jediná země, kde Arabské jaro skutečně podnítilo trvalejší pozitivní změny a kde se situace nezvrátila podobně jako v Egyptě nebo v Sýrii. Je i řada dalších sekulárnějších zemí muslimského světa, kde byla situace ženských práv mnohem lepší. Je možné zmínit Libanon, Palestinu, kde jsou ale velké rozdíly mezi modernějším Západním břehem a konzervativní Gazou, a také předválečnou Sýrii.

V muslimském světě jsou obvykle také velké rozdíly mezi městem a venkovem. Ve velkých městech nebo v některých jejich čtvrtích, třeba v Káhiře či Damašku, je často život velice blízký tomu, jak jej známe na Západě. Pak jsou ale i konzervativní čtvrti a především venkov, kde může být situace úplně jiná a vztah mužů a žen je tam daleko tradičnější. Tyto rozdíly mezi venkovem a městem už v Evropě tolik necítíme, protože se role žen a mužů ve 20. století značně vyrovnala. Ale když se podíváte třeba na Sicílii, do Řecka nebo na Balkán, tak i tam jsou rozdíly, které třeba už u nás nebo v západní Evropě prakticky neexistují.

Které země jsou naopak vedle Saúdské Arábie vnímány jako jedny z nejkonzervativnějších a nejvíce omezujících ženská práva?

Především další arabské země Perského zálivu. A vedle Saúdské Arábie je pak často v západních médiích zmiňován Írán. Tyto dvě země spolu hodně soupeří jako regionální velmoci. Írán je často zmiňován negativně proto, že u žen legislativně vynucuje pokrývku hlavy. Na druhou stranu je Írán v postoji k ženám i v dobách po islámské revoluci v roce 1979 v mnoha ohledech daleko liberálnější než Saúdská Arábie. Ženy jsou zde na tom lépe například v oblasti vzdělání, v politických právech i v jiných oblastech. Na vysokých školách tam dokonce údajně studuje i více žen než mužů. Íránky nejsou také tolik závislé na svých mužích, otcích a bratrech.

Ale i tady jsou některé konzervativní omezení, například  zmiňovaný zákonem vynucovaný šátek. Je ale pravda, že íránské ženy ho hodně obcházejí. Některé nosí šátky více méně jen symbolicky, někdy není ani vidět, že šátek mají. Ale opět i v Íránu jsou velké rozdíly mezi Teheránem a velkými městy na straně jedné a venkovem, kde nosí ženy nejčastěji čádor. To je černý plášť, který zahaluje celé tělo s výjimkou obličeje.

Působí tam stejně jako v Saúdské Arábii náboženská policie?

Ano, jsou tam podobné orgány, ale situace se v Íránu také v tomto ohledu poměrně uvolnila. Byl jsem tam letos po šesti letech a posun byl viditelný. Dnes už íránské orgány, které plní úkoly „mravnostní policie“ nejsou tak represivní, jako byly například v 80. letech.

Jak rozšířený je v muslimských zemích ženský aktivismus a feministická hnutí?

V liberálnějších zemích, jako je Tunisko, Palestina a Libanon, je ženských hnutí hodně a působí relativně svobodně. Objevují se ale i v Saúdské Arábii a jiných konzervativních zemích. Hodně tomu pomohl rozvoj sociálních sítí. Aktivistky mohou více komunikovat, což je důležitá složka v prosazování ženských práv. Tím, že je jejich pohyb omezený, tak musí trávit hodně času doma - ale zároveň alespoň jejich komunikace na internetu nebývá omezena, čehož intenzivně využívají.  

Jsou na Blízkém východě státy, kde již ženy zcela aktivně spoluutváří společenské dění a zastávají vysoké rozhodovací funkce?

V některých muslimských zemích ženy dosáhly nejvyšších pozic. Například v Pákistánu byla v minulosti dvakrát premiérkou Bénazír Bhuttová. Turecko mělo v devadesátých letech premiérku Tansu Çillerovou. V celé řadě zemí také působily nebo působí v parlamentech poslankyně. Zajímavé je, že Bahrajn v letech 2008 až 2013 jmenoval na pozici velvyslankyně v USA místní bahrajnskou Židovku Hudu Ezra Núnú.

Jsou podle vás tyto liberální tendence snahou přiblížit se Západu? Nebo si ženy jednotlivá práva musí skutečně prosadit samy?

Určitě to vychází z moderní Západem inspirované části společnosti, která je do nějaké míry přítomná v každé muslimské zemi. Jsou to především mladí lidé ve městech, kteří mají kontakt se Západem, případně studují na nějakých pobočkách místních západních univerzit, jako je například The American University v Káhiře. Také díky sociálním sítím a možnosti snadněji komunikovat se zahraničím se tato modernizovanější prozápadní část společnosti stále zvětšuje. To ale neznamená, že by tradiční společnost nebyla stále velice silná, případně dominující.

Evropané muslimské země často vidí jako nějaký monolit a nevnímají hluboké rozdíly v jejích společnostech. Na jednu stranu najdeme v arabském světě hlavně na venkově stále velice konzervativní obyvatelstvo, avšak v městech žijí velice moderní, kultivovaní a vzdělaní lidé.

Tázala se: Zdeňka Trachtová

Přednáška "Od Lawrence z Arábie po Al-Bagdádího"

Jak vznikly hranice současného Blízkého východu? Jak nacionalismus a evropské ideologie ovlivnily blízkovýchodní politiku? Jak vznikly na Blízkém východě sekulární autokracie a proč jim začal často konkurovat islám a islamismus? Z čeho pramení ideologie tzv. Islámského státu?

Středa, 9. prosince 2015, 19 hodin  Kavárna PRAHA/Fórum pro architekturu a média  Husova 18a, Brno   Facebook akce

Izrael a Palestina - aktualizované 4. vydání

Přehledně zpracovaný vývoj izraelsko-palestinského konfliktu - tentokrát i s aktualizačním dodatkem do podzimu 2015. 

Nakupujte buď u dobrých knihkupců a nebo ještě lépe přímo u mě na adrese cejka@iir.cz. 

Cena se slevou - 250,- za kus. 

Rád zaopatřím autogramem či věnováním pro vaše drahé přátele, děti, rodiče, partnery, tcháňata či vaše oblíbené sekulární nebo náboženské autority!

Aktuální mapy konfliktu v Sýrii a Iráku/Up-to-date maps of conflict in Iraq and Syria

    Situace v Sýrii na začátku listopadu 2015. 

Nejdůležitější oblasti - s výjimkou Aleppa - jsou pod kontrolou Assadova režimu (červená). Oblast ovládaní ISISem (šedá) je sice velmi rozlehlá, jedná se ale z velké části o poušť, případně spíše periferní oblasti Sýrie. 

Situace v Iráku na začátku listopadu 2015. 

Na rozdíl od Sýrie kontroluje ISIS v Iráku několik důležitých měst, včetně Mosulu. 

Nálety na Sýrii včetně francouzských náletů po pařížských útocích (modré hvězdy). 

Všimněte si, že ruské nálety (růžové hvězdy) zasahují území ISISu jen sporadicky. Naopak útoky na oblasti kontrolované roztříštěnými protivládními rebely (část z nich podporuje Západ) jsou velmi časté.

Syrští uprchlíci - vnitřní i zahraniční (srpen 2015)

Mapa syrské uprchlické krize.
Situace na konci léta 2015. Bližší informace k mapě zde.

Pachatelé násilí v Sýrii 

Počet evropských radikálních džihádistů, kteří odešli bojovat za ISIS. 

Vzhledem k počtu obyvatel konkrétních zemí jich je nejvíce z Belgie (30-40 na 1 milión Belgičanů). Žluté obdélníčky ukazují přibližnou cenu nelegálně zakoupeného samopalu v té či oné zemi. 

Aktivita radikálních džihádistických skupin sympatizujících s ISISem v regionu Blízkého východu (mimo syrsko-irácké území).
Spodní graf pak ukazuje počet obětí ISISu, jeho předchůdců 

a spřízněných skupin.  

Terorismus v Evropě po 11. září 2001 a jeho pachatelé. 

Radikální džihádisté jsou červeně, ostatní skupiny a jednotlivci (např. Breivik) modře. U některých teroristických činů byl motiv nejasný (hnědo-šedá).

Teroristické útoky v západní Evropě v širším historickém kontextu.
Bylo už i výrazně hůře. 

Změní pařížské útoky postup v Sýrii?

Jistý odstup od děsivých pařížských útoků dává možnost podívat se na jejich širší souvislosti a upřesnit některé skutečnosti i perspektivy. V mnoha komentářích zaznělo, že se v Paříži jednalo „o novou teroristickou strategii útoků“. Jejich autoři měli zřejmě na mysli fakt, že v případě útoků na Charlie Hebdo se jednalo o cílenější útoky na určité symboly démonizované radikálními islamisty – časopis karikující islám či židovské komunity. Je skutečně pravda, že oproti Charlie Hebdo byla volba pařížských cílů daleko více zaměřená na běžnou populaci. Nelze ale zapomínat na to, že ve velmi podobné duchu, jako pařížské krveprolévání, se nesly útoky v Madridu a v Londýně z let 2004 a 2005. Ty neútočily na žádné symbolické cíle, ale snažily se usmrtit co největší počet zcela náhodných osob, které se shodou okolností nacházely v dopravních prostředcích. Jediným – a velmi důležitým – rozdílem mezi dřívějšími útoky a současnou Paříží je jejich autor. Zatímco dříve byly podobné metody útoků doménou Bin Ládinovy Al-Káidy, dnes se jedná o sympatizanty entity, která sama sebe nazývá „Islámský stát“ (ISIS). Al-Káida je ideovou matkou ISIS a ten je naopak jejím dítětem. Nutno ale říci, že tento zhoubný potomek se vůči svému rodiči vzepřel, matky se zřekl a vydal se na vlastní, ještě děsivější cestu. 

Kdo by v době Bin-Ládina řekl, že může vzejít ještě hrozivější organizace? A je naopak možné očekávat, že může v budoucnu vzniknout ještě nebezpečnější subjekt, než současný ISIS? Ten je oproti Al-Káidě více nebezpečný v tom ohledu, že na rozdíl od ní ovládá vcelku jasně definované teritorium. To je navíc z pohledu Evropanů mnohem blíže k nim, než tisíce mil vzdálené kaverny na pomezí Afghánistánu a Pákistánu. ISIS dodnes vykonávala svůj brutální teror hlavně na „vlastním“ území, maximálně v jeho relativně blízkém okolí (např. v jižním Turecku). To že je teď už schopen útočit i ve větších vzdálenostech, je příznakem vzestupu akceschopnosti, a tedy i znamením toho, že pouhé bombardování ISIS je neúčinné. Útok na jedno z center Západu a zároveň exploze ruského letadla (způsobená nejpravděpodobněji rovněž ISIS) by mohla konečně donutit konkurující si velmoci k efektivní spolupráci na likvidaci ISIS – nejspíše formou koordinované pozemní operace. Dosud totiž šlo hlavně o vyřizování si vlastního byznysu pod rouškou boje proti ISIS. Ale i když se – pevně doufejme – mocnosti nakonec dohodnou a ISIS začne reálně ztrácet půdu pod nohama, nelze zapomínat, že zde je kromě dalších nebezpečných skupin a milicí stále i režim Bašára Assada. Ten bez pozornosti médií více i méně tiše likviduje na svém teritoriu mnohem větší množství lidí, než celý ISIS. Oproti islamistickému kavazistátu však má odlišnou strategii a neprezentuje videa ze svých zvěrstev halasně na Facebooku a YouTube.  

Vyšlo v Deníku (20. 11. 2015). 

Ploty na hranicích extrémisty neodradí

Jsou podle vás pařížské útoky koncem svobodného pohybu po Evropě, respektive koncem Schengenu? Měla by se teď vnější hranice EU uzavřít?

Bylo by omylem domnívat se, že by uzavřením volného pohybu v Evropě došlo k výraznému omezení mobility extremistů. Ti lidé mají za sebou sofistikovanou a velmi bohatou mašinérii, skrze kterou si mohou vyřídit falešné doklady, pasy, víza atd. a mohou se – na rozdíl od naprosté většiny uprchlíků – pohybovat poměrně luxusním způsobem.  

Atentátníci byli mladí lidé, velká část z nich se patrně narodila v Evropě. Proč v posledních letech podléhají mladí lidé radikálnímu islámu, je to deziluze z vlastního života? Z toho, že Evropa je nepřijala za své?

Důvody mohou pramenit ze sociálního vyloučení, mohou být extrémním vyjádřením rebélie proti generaci rodičů či proti politickému systému a Západu, jako takovému. Příčiny příklonu extrémismu mohou souviset i s psychickým stavem konkrétního jedince či se subjektivně-deformovaným viděním reality – například když se dostanou pod vliv radikálního duchovního. Může tu ale hrát roli třeba i touha po dobrodružství v řadách radikální organizace, láska ke zbraním a násilí... Jindy hraje roli obyčejná hloupost či horší povahové rysy. Nejedná se tak o specifikum jednoho náboženství, ale celého lidského pokolení. Vzpomeňme si na to, proč tak mnoho „mladých, vzdělaných, a křesťanskou tradicí kultivovaných“ Evropanů dobrovolně vstupovalo do jednotek SS za druhé světové války. Jen pro zajímavost – a nedávám to jako žádnou analogii – jedni z posledních esesáků, kteří hájili v roce 1945 Hitlerův bunkr, byli Francouzi – členové divize SS „Charlemagne“. Naopak v De Gaullově Armádě Svobodné Francie, která bojovala proti Hitlerovi, tvořili velkou část vojáků muslimové – hlavně Alžířané a Senegalci.

Část atentátníků prochází školením v cizině. Kdo jim takové výjezdy platí a kdo je dnes obecně největším „sponzorem“ Islámského státu (IS)?

Předpokládá se, že mezi zahraničními sponzory sunnitského ISILu jsou hlavně subjekty z některých sunnitských států Arabského poloostrova. Ty využívají ISIL jako nástroj v boji proti íránskému – a tedy i šíitskému – vlivu a pro oslabení celé osy „Írán - Assadova Sýrie - Hizballáh“. ISIL má ale i dost vlastních zdrojů – obchoduje načerno s ropou, zbraněmi, drogami i dalšími výnosnými komoditami.  
Šéf Evropské komise Juncker řekl, že by jednotlivé státy neměly přestat s příjmem uprchlíků. Souhlasíte s takovým názorem?

Evropská unie jako celek a její jednotliví členové by v první řadě měli přispět k vytvoření zcela jasné a jednotné koncepce ve věcech uprchlictví. To co se letos dělo ve věci uprchlíků ze strany Unie i ze strany některých evropských států, bylo často velmi nesystémové, chaotické a někdy i velmi kontroverzní. EU by měla využít toho, že v zimních měsících uprchlická vlna zřejmě poleví a zapracovat na koncepci efektivního řešení uprchlictví i na její realizaci. Měla by rovněž lépe spolupracovat se státy mimo EU, přes které uprchlíci do EU přicházejí.      

Uspíší pařížské útoky možnou pozemní operaci koalice států proti IS? Není postoj Evropy příliš laxní a pomalý?

Je to možné, ale domnívám se, že ani teď se nikomu příliš do pozemní operace nebude chtít. Je totiž jasné, že by se taková akce neobešla beze ztrát na životech vojáků. A ISIL se nepochybně už nemůže dočkat, až mu nějaký západní pěšák padne do rukou. Dobře totiž ví, co udělají se západním veřejným míněním záběry spektakulárních poprav evropských či amerických vojáků: vyděšená veřejnost bude okamžitě požadovat stažení „našich chlapců“ a politici, kteří je tam vyslali, se ocitnou v blamáži a prohrají další volby. Takže vlastně zatím všichni čekají, až něco udělá ten druhý – a nikdo nakonec neudělá nic průlomového. Respektive pod rouškou boje proti ISILu si zatím mnoho států vyřizuje vlastní agendu – to je případ Ruska, Assadovy Sýrie, Turecka a zřejmě i dalších států a velmocí.  

Vyšlo v Deníku (16. 11. 2015)

Sekery, nože a velký muftí

Letošní podzim se opět do médií po delší odmlce dostal izraelsko-palestinský konflikt. V době, kdy je část Blízkého východu v plamenech, ustoupil tento spor poněkud do pozadí. Svým způsobem je to logické, protože věci, které se odehrávají v současné Sýrii a Iráku, ho svojí brutalitou opravdu mnohonásobně převyšují. Mohou mít také na region daleko širší dopad, než dlouhodobý a rozvlekle zahnívající izraelsko-palestinský spor, kde už léta nedochází k žádným zásadním posunům. Navíc dění v Izraeli a Palestině ani nijak hlouběji neovlivňují současnou uprchlickou krizí v regionu a v Evropě.

Nyní ale přeci jen spor ve Svaté zemi znovu zaujal mainstreamová média. Jedná se o další projev toho, co bývá novinářskou hantýrkou někdy označováno jako „tichá intifáda“, „intifáda nožů“ atd. Tyto žurnalistické neologismy dokáží do jisté míry krátkodobě vzbudit pozornost, stěží jsou ale schopny popsat hlubší realitu konfliktu. Je ale fakt, že hlavně v oblasti Jeruzaléma se v uplynulých týdnech a měsících rozpoutala vlna násilí, která se projevila řadou brutálních útoků ze strany palestinských radikálů (úmyslně nebudu používat kolektivní mediální zkratku „Palestinci“ ani „Izraelci“) za pomoci chladných zbraní, hlavně nožů a seker. Videozáběry pouličních kamer také zdokumentovaly velmi násilné zločiny a hlavně židovští Jeruzalémané v posledních týdnech opět pocítili pocit nebezpečí ne příliš vzdálené tomu, kdy po roce 2000 vybuchovaly v jeruzalémských ulicích sebevražedné bomby Hamásu. Přesto je u nás prezentovaný obraz opět jen výsečí izraelsko-palestinské reality.     

Hlubší příčiny současných násilností nespočívají v nějaké kolektivním a bytostném předurčení Palestinců k násilí, jak se někteří lidé domnívají, ale už zmiňovaném dlouhodobém zahnívání izraelsko-palestinského konfliktu. Ten přestal být už dávno systematicky řešen a řada jeho aspektů se naopak v mezidobí plíživě zhoršovala, což však už mediální mainstream příliš nezajímá. To se projevuje na izraelské straně mj. pokračováním výstavby osad a radikalizací osadníků, na straně palestinské zase periodickými výbuchy násilí podobným dění v posledních týdnech. Oproti první a druhé intifádě, za kterými stály konkrétní osobnosti či hnutí, se ukazuje, že současné útoky postrádají centrální koordinaci a i v jiných ohledech se od „velkých“ intifád odlišují.  

Je zde jednoznačná subjektivní vina konkrétních pachatelů teroristických útoků, kteří by měly být spravedlivě potrestáni bez ohledu na to, jestli se jedná o extrémisty z jedné či druhé strany. Pak je zde ale i širší vina politická – vina za situaci, ve které vyrůstají na straně jedné zabijáci se sekerami a noži a na druhé zase ne až tak odlišná sorta lidí pocházejících hlavně z některých židovských osad na Západním břehu a v určitých případech i oblečených do armádních uniforem a se špičkovou výzbrojí. 

Deficity demokracie 

Politická situace Izraele a Palestiny je z logiky věci způsobena hlavně postupy a interakcemi politiků a stran, respektive hnutí – více i méně radikálních. Je pravda, že tyto politické subjekty jsou primárně dosazovány k moci prostými Izraelci a Palestinci ve volbách. Polehčující okolností ale pro prosté voličstvo budiž fakt, že deficity demokracie na obou stranách roli běžných občanů snižují. Na rozdíl od většiny západních demokracií je ta izraelská vysoce fragmentovaná do velkého množství stran a stále vznikajících a zanikajících frakcí. Povolební koaliční handlování je tak pro běžné voliče často daleko méně přehledné a srozumitelné, než v řadě jiných demokracií. Marginální politická uskupení získávají v Izraeli velmi často daleko výraznější koaliční potenciál, než by si za své výsledky zasluhovala. Jednou z takových izraelských skupin, které jsou sice početně stále sice výrazně menšinové, ale přesto v politice neustále více posilující a ovlivňující podobu izraelsko-palestinského sporu, jsou osadníci ze Západního břehu. Jejich mluvčími už tak dávno nejsou jen opoziční politici a různí undergroundoví rabíni, ale přímo ministři izraelských vlád – a čím dál tím více i sám premiér „Bibi“ Netanjahu. Ten navazuje na politiku svých předchůdců Begina a Šamira z 80. let. A ti zase vycházeli z ideologie, kterou ve 30. letech koncipoval radikální politik Vladimír Žabotinský, podle kterého jedinou věcí, která na Araby platí, je pouze tvrdá síla a pomyslná "železná zeď".   

V palestinské politice je sice na výběr z podstatně méně stran a hnutí, ale pro změnu se tam volby konaly naposledy v roce 2006. To je hlavně důsledek napětí mezi Fatahem a Hamásem, což jsou hegemonická politická hnutí (první na Západním břehu, druhé v Gaze), které stále nemají v palestinské politice žádnou výraznou politickou alternativu. Podpora násilí a fundamentalismu ze strany Hamásu je obecně známá skutečnost, která nepotřebuje podrobnějších komentářů. Oproti tomu palestinský prezident Abbás (který je de facto vládcem jen na Západním břehu, nikoliv v Gaze) je jednoznačně konstruktivnější než Hamás. To ostatně zcela aktuálně potvrdila i zpráva vnitřní bezpečnostní služby Šin Bet, podle které Abbás určitě nestojí za podněcováním násilností „intifády nožů“, ba dokonce se jim snaží čelit. U některých dalších palestinských politiků v jeho okolí to však již neplatilo. Právě neschopnost držet radikály na Západním břehu a v Jeruzalémě na uzdě je dlouhodobě Abbásova hlavní slabost. Tato jeho vlastnost není po odchodu vysoce autoritativního Arafata ani tak jeho osobní vinou. To sice může být jemu samému útěchou, Palestincům ale absence silného a zároveň konstruktivního politického vůdce, schopného zkrotit radikály, dlouhodobě škodí. Pro vyváženější obraz je ale třeba zmínit i fakt, že na Abbáse netlačí jen korupčníci a radikálové z Fatahu. I z izraelské strany je pod silným tlakem Netanjahua, který se nikdy příliš netajil tím, že mírový proces není jeho šálek kávy a že Izrael mírová jednání s Palestinci vlastně ani příliš nepotřebuje.

Izraelská nacionalistická pravice – dlouhodobě v čele s Bibim – je pro izraelsko-palestinské urovnání velmi destruktivní. Pokud na ni nebude činěn enormní tlak ze strany USA (které má dnes jiných zahraničněpolitických problémů opravdu dost), bude se konflikt vždy snažit řešit spíš z pozice síly a za pomoci lží a fabulací. Naposledy to ukázal velmi medializový Netanjahuův výrok z letošního října, kdy se pokusil v jednom ze svých bonmotů svalit výraznou část viny za holocaust na velkého Jeruzalémského muftího z doby britského mandátu Palestina. To sklidilo velkou nevoli nejen ze strany historiků holocaustu, ale i od současných německých politiků, kteří si nepřáli zlehčovat německou vinu za holocaust za pomoci účelových dezinterpretací. Bibi si byl určitě vědomý překrucování faktů o jinak velmi temné postavě palestinských dějin. Ve skutečnosti mu šlo spíše o vypuštění pokusného balónku, jak daleko si může dovolit zajít v démonizaci současných Palestinců, aby co nejvíce zkomplikoval resuscitaci mírového procesu.  

Pokud bude Bibi nadále setrvávat v premiérském křesle, bude stále pravděpodobnější, že Izrael nakonec nejen fyzicky skončí za Žabotinského "železnou zdí". Naopak Palestinci budou s politiky Abbásova formátu a s Hamásem jako militantní opozicí odsouzeni do současné nepříliš vlivné role, která bude navíc stále více komplikována nekontrolovatelnými výbuchy násilí palestinských radikálů.

Sečteno a podtrženo: Izraelci i Palestinci by měli současnou garnituru politiků co nejdříve nahradit schopnějšími a moudřejšími politiky … Pokud ale přihlédneme k reálné situaci, je taková varianta vývoje velmi nepravděpodobná, až utopická. 

Vyšlo ve zkrácené verzi v časopise A2 (č. 23, 2015)

A New Book: Rabbis of our Time

Rabbis of our Time: Authorities of Judaism in the Religious and Political Ferment of Modern Times.  

By Marek Čejka and Roman Kořan

Series: Routledge Jewish Studies Series
Hardcover: 240 pages
Publisher: Routledge (October 28, 2015)
Language: English
ISBN-10: 1138813168
ISBN-13: 978-1138813168

The term ‘rabbi’ predominantly denotes Jewish men qualified to interpret the Torah and apply halacha, or those entrusted with the religious leadership of a Jewish community. However, the role of the rabbi has been understood differently across the Jewish world. While in Israel they control legally powerful rabbinical courts and major religious political parties, in the Jewish communities of the Diaspora this role is often limited by legal regulations of individual countries. However, the significance of past and present rabbis and their religious and political influence endures across the world.

Rabbis of Our Time provides a comprehensive overview of the most influential rabbinical authorities of Judaism in the 20th and 21st Century. Through focussing on the most theologically influential rabbis of the contemporary era and examining their political impact, it opens a broader discussion of the relationship between Judaism and politics. It looks at the various centres of current Judaism and Jewish thinking, especially the State of Israel and the USA, as well as locating rabbis in various time periods. Through interviews and extracts from religious texts and books authored by rabbis, readers will discover more about a range of rabbis, from those before the formation of Israel to the most famous Chief Rabbis of Israel, as well as those who did not reach the highest state religious functions, but influenced the relation between Judaism and Israel by other means. The rabbis selected represent all major contemporary streams of Judaism, from ultra-Orthodox/Haredi to Reform and Liberal currents, and together create a broader picture of the scope of contemporary Jewish thinking in a theological and political context.

An extensive and detailed source of information on the varieties of Jewish thinking influencing contemporary Judaism and the modern State of Israel, this book is of interest to students and scholars of Jewish Studies, as well as Religion and Politics.

See more on Routledge pages.

Purchase on Amazon (including Kindle edition)

Reviews: 

A useful source for those interested in contemporary Orthodox Judaism. An insight into an unknown world often deemed forbidding and inaccessible.

            Yakov Rabkin, Professor of Contemporary Jewish History, University of Montreal.

Rabbis of Our Time presents informative portraits of over 50 prominent rabbinic personalities, primarily Orthodox (hence male) leaders, who have influenced the religious and political lives of modern Jews. In accessible language, the authors place each figure in his historical context and explain how he shaped the thinking and practice of fellow Jews. In the political climate of the 20th and early 21st centuries, rabbis in Israel and the Diaspora have exercised considerable influence, which makes this overview, with references provided for further reading, a distinctly helpful resource for Jews and non-Jews alike.

             Yehezkel Landau, Associate Professor of Interfaith Relations, Hartford Seminary.

Authors.

Autographing of the book in Jerusalem :)

English summary of book of "Rabbis of our Time"

authors: Marek Čejka, Roman Kořan: Rabbis of our Time – Spiritual authorities of Judaism in the political and religious events of our time

Original title (in Czech): Rabíni naší doby – authority judaismu v náboženském a politickém dění 20. století a současnosti

Published by: Barrister & Principal, Brno, The Czech Republic, 2010
304 pages, ISBN 978-80-87474-00-6

In this biographical book, which contains several dozen portraits of contemporary rabbinical authorities, you will find insights into both the contemporary generation of rabbis and earlier generations of rabbis that lived in the 20th century. The book is focused on centers of contemporary Judaism and Jewish thinking – especially the State of Israel (and Palestine before 1948) and the USA. But it also partly covers other important centers of Judaism, such as Europe before World War Two and especially Eastern Europe.

We tried to assess the rabbis in terms of many aspects (their theology, their politics, their position in Israel and in Israeli politics, their approach to Zionism) and we included rabbis who are very “positive“ but also ”controversial“. Our choice of figures to cover is subjective and it is possible that if such a book about rabbis were written by someone else, the choice would be different. When it comes to rabbis it is sometimes very difficult to unequivocally decide on all the criteria that would make a rabbi “important” or to judge all rabbis on the basis of the same criteria. Some rabbis are important because of their knowledge and publications, some are important because of their theological impact on Judaism (e.g. Rabbi Hafetz Haim, Rabbi Yoel Teitelbaum), and others are important because of their importance in politics (e.g. Rabbi Israel Meir Lau, Rabbi Michael Melchior). Some are important because of combinations of several different factors (e.g. Rabbi Avraham Kook, Rabbi Shach, Rabbi Ovadia Yosef). Plus, some rabbis are known for their extremism (e.g. Rabbi Kahane) or non-conformism (e.g. Rabbi Froman). There are also those rabbis who build their popularity through the media and especially through the media’s “superficialization“ of some aspects of Judaism, especially Kabbalah (e.g. Rabbi Berg).

ÍRÁN 2015: Koketně spuštěné šátky, hipsteři a uvolnění

Rozhovor pro internetový časopis Mezinárodní politika (vyšlo 15. 10. 2015)

Írán jste navštívil už dvakrát – v roce 2008 a nyní. Jak se země za sedm let změnila? V čem je rozdíl nejpatrnější?

Na první pohled se dá všimnout velkého stavebního boomu v okolí velkých měst. Třeba za Teheránem vznikají celá nová paneláková sídliště. Rozvíjí se také vlaková doprava – například k pobřeží Kaspického moře se přes hory buduje nákladná nová železnice, na které je mnoho tunelů a viaduktů. Takové obří projekty v současnosti po světě zase tak často neuvidíte. Na mnoha místech země je také patrné, že tam probíhá systematické zalesňování. Zlepšila se taky infrastruktura měst a třeba tamní parky nabízí dnes možností rekreace, které by leckterý český park mohl těm íránským závidět. Jen jako příklad - takové množství cvičební strojů, šachovnic, pingpongových stolů jsem ještě v parcích v žádné zemi neviděl. A cvičili na nich, nebo si hráli, kluci i holky, děti i dospělí, hipsteři i penzisté.

Získat turistické vízum bylo obtížnější tehdy, nebo nyní?

Je to určitě jednodušší dnes, protože je možnost získat krátkodobé turistické vízum přímo na teheránském letišti. Platí dva týdny a je vystavené na počkání. Více o vízech píši zde.

Je v nabídce zboží v obchodech vidět vliv ekonomických sankcí?

Ano. V obchodech je poměrně málo západního zboží. Ve velkých městech ale najdete obchody, kde ho mají. Často jsou však západní věci dost drahé. V Íránu se dá koupit takřka všechno, ale musíte vědět kam zajít a mít na to peníze. Západní zboží si tak mohou dovolit například někteří bohatí lidé ze severního Teheránu, kde najdete i ty nejluxusnější současné vymoženosti, super-drahá auta atd.

Místo Západu se Írán obrátil v ekonomické spolupráci na Čínu. Je to patrné i na pultech obchodů nebo například na ulicích?

Tradiční íránské bazary jsou zaplavené levným čínským zbožím, ale tak je to i jinde ve světě. Je možné si všimnout i různých větších čínských investic – například na výstavbě a provozu teheránského metra se výrazně podílely čínské firmy. Je ale možné sledovat i angažmá firem ruských, hlavně v regionu Kaspického moře.  

Během minulé i současné cesty jste hovořil s mnoha obyčejnými Íránci. Co jim nejvíce vadí na íránské politice, potažmo politice světového společenství vůči Íránu?

Neprováděl jsem samozřejmě žádný sociologický průzkum, ale i tak jsem vysledoval určité tendence. Na první pohled si je možné všimnout, že třeba řadě žen vadí povinné zahalování šátkem, což je vidět ze stylu nošení, který je někdy opravdu symbolický. Pokud například ženy studují na školách či pracují ve státních institucích, musí často nosit nepohodlné černé oděvy a hidžáby. Bylo tak často poznat, že některá děvčata skoro komplet zahalená do černých hábitů nebyla zdaleka tak zbožná, než jak by mohla působit na první pohled. Hodně mladých lidí si také stěžovalo, že cestování do zahraničí, hlavně na Západ, je – hlavně skrze obtížně získatelná a drahá víza – stále velmi složité.

Co se týká kritiky Íránců vůči Západu, tak řadě lidí vadily povrchní postoje, které vyvolávají západní masmédia o Íránu jako celku. Ty často hází všechny Íránce do jednoho velkého fundamentalisticko-nukleárního pytle. Takřka každý Íránec přitom upozorňoval na skutečnost, že Írán je daleko pestřejší a složitější, než si většina lidí představuje a že řada mladých lidí a obyvatel měst má velice podobné postoje a životní styl, jako má podobná skupina lidí v západní Evropě.

A v této souvislosti jsem si vzpomněl na dvě zajímavosti pro Čechy: v jedné teheránské literární kavárně jsem narazil na zdi na portréty Franze Kafky, Ludvíka Vaculíka a Ivana Klímy. Všichni tito - i někteří další středoevropští - autoři jsou mezi Íránci velmi oblíbení. A druhá věc, spíš humorná: velká část mladých Íránců vyrůstala na seriálu Pat a Mat. Tato dvojice postaviček je v Íránu úžasně oblíbená a narazíte na ni všude - ať už ve formě hraček, nebo třeba ve formě reklamy na místní fastfood... (pro obrázek klikněte sem) 

Podporují Íránci jadernou dohodu, která má vyústit do postupného rušení sankcí?

Bylo to vidět dokonce i mediálním informování o Íránu v našich médiích, jaké nadšení vzbudily pokroky v jaderných jednáních v ulicích íránských měst. Íránci nejsou monolit a jsou mezi nimi samozřejmě i ti, kteří jednání odmítají. Výrazná většina Íránců by ale podle mě uvolnění uvítala. Svědčí o tom i průzkumy Gallupova ústavu, které potvrzují, že Íránci byli pozitivně nakloněni jednáním i před důležitými letošními vyjednávacími posuny (více o průzkumu čtěte zde).

Peršané jsou známí svou národní hrdostí – berou jadernou dohodu jako své vítězství, nebo naopak? Globální korporace už se nemohou dočkat, až do Íránu proniknou, vládní obchodní delegace si tam v současnosti podávají dveře. Těší se Íránci na budoucí obchodní boom? Očekávají od něj zlepšení své životní úrovně?

Íránci jsou určitě hrdý národ, ale nezdálo se mi, že by celou věc brali příliš patrioticky. Jsou prostě rádi, že padnou sankce a že se znormalizují vztahy se Západem. Asi takto nepřemýšlí všech 80 miliónů obyvatel země, ale většina podle mě doufá, že si zlepší kvalitu života. Možná jsou někdy jejich očekávání až příliš přehnaná. Navíc se dal vrchní náboženský vůdce země ajatolláh Chameneí nedávno slyšet, že si nepřeje další rozvoj jednání s Američany (více čtěte zde).

V roce 2008 vládl zemi konzervativní a značně kontroverzní prezident Mahmúd Ahmadínežád, kterého nyní vystřídal liberálnější Hasan Rúhání. Jsou Íránci s novým prezidentem spokojeni?

Mladší lidé jsou vůči Rúhánímu spíše střízliví a někteří dokonce skeptičtí. Vidí v něm jen mírnější hlas stále stejného režimu a nemyslí si, že by v Rúháního silách – a možná i vůli – bylo přinést nějakou systematičtější změnu. Dokonce jsem Íráncům někdy vysvětloval, ať si nedělají iluze o západní politice – můžete mít velmi špatné prezidenty a nepotřebujete k tomu vůbec teokratickou republiku (smích, pozn. red.). Obecně ale všichni jednohlasně kvitovali pozitivní posun v prezidentském úřadu od dob Ahmadínežáda. Ten byl mezi mladými lidmi extrémně nepopulární.

   

Je ve společnosti patrné uvolnění, nebo změna politického vedení nemá větší vliv a moc pevně drží náboženští vůdci?

K cizincům byli ale Íránci vždy velmi zdvořilí i dříve, ale i tak bylo zjevné, že se v Teheránu a některých další důležitých městech atmosféra více uvolnila. V některých místech dokonce ženy ani nenosily šátky, nebo si je alespoň často velmi koketně spouštěly. To jsem třeba v roce 2008 nikde neviděl.

Írán je teokratickou společností, jak se však islám promítá do běžného života?

Íránská společnost je podle mého názoru mnohem méně zbožná, než společnost v některých dalších muslimských zemích, které nemají v názvu země napsáno „teokratická republika“. Když jsem třeba cestoval po některých místech v Jordánsku či Egyptě, tak jsem tam často viděl daleko konzervativnější lidi než v Íránu. Jen pro zajímavost jsem opět letos v Íránu počítal, kolik uvidím během dvou týdnů „nikábistek“ – tedy kompletně zahalených žen, které vidí jen skrze malou mezeru pro oči. Napočítal jsem jich celkově pět, navíc všechny v Kommu, tedy v to nejkonzervativnějším městě v zemi, kde žije nejvíce ajatolláhů. Pokud se například dnes projdete po Káhiře, nikábů se po pár minutách nedopočítáte. A to přitom nemají egyptské ženy žádnou zákonnou povinnost zakrývat si vlasy.  

Náboženská teorie a praxe jsou v Íránu často na hony vzdálené. Íránci, kteří jsou věřící jen vlažně, či ještě méně, tak dobře vědí, jak se mají chovat, aby žili co nejvíce podle svého soukromého přesvědčení a zároveň si nezadělávali na problémy. Také ženy mají přehled o tom, kam si mají vzít konzervativní černý hidžáb a kde se naopak budou daleko lépe cítit v barevném šátku, který je zavázaný jen „na drdol“.

Zřejmě k té náboženské vlažnosti mnoha Íránců přispívá právě i fakt státního donucení (povinné šátky, povinná prohibice atd.), se kterým řada lidí vnitřně nesouhlasí. Mám za to, že pak na výraz protestu se vnitřně odklání někteří Íránci od víry daleko víc, než kdyby neměli některé věci povinné. Vytvoření sekulární kontrakultury je ale věc, se kterou se setkáte i v jiných zemích či regionech, kde je silný vliv náboženství – třeba i v některých západních společnostech.

Tázal se Jan Nevyhoštěný.