NATO v souvislosti s očekávanou odvetou za zabití generála Kásema Solejmáního oznámilo ukončení svých výcvikových misí v Iráku. Irácká společnost je po nedávných protestech značně destabilizovaná, nehrozí podle vás zemi občanský konflikt?
Pokud sledujeme Irák v posledních týdnech až měsících, tak můžeme vidět, že v zemi, kde od americké invaze v roce 2003 nebyl nikdy klid, se nyní vření v rozštěpené společnosti nebezpečně stupňuje. Znovuoživení občanských konfliktů podobných těm v dlouhých a krvavých etapách po roce 2003 tak není žádný nereálný scénář.
Což však může vést i k radikalizaci ne nepodobné té, která byla podhoubím vzestupu IS…
Ano, v této souvislosti není bez zajímavosti, že americký prezident Donald Trump systematicky likviduje všechny síly, které měly podíl na porážce takzvaného Islámského státu (IS) v Iráku - kurdskými silami v Sýrii počínaje, přes šíitské irácké milice až po likvidaci vůdců íránských Revolučních gard. Když to dáme do kontextu s Trumpovými vazbami na ty nejtvrdší sunnitské režimy, můžeme ještě více sledovat nekoncepčnost tohoto kroku, který může opět podpořit ty nejradikálnější elementy ze sunnitského prostředí. A co dokáže al-Káida a IS, asi netřeba nikomu připomínat.
Po útoku na Solejmáního se objevují přirovnání typu, že generál byl cosi jako íránský Heydrich. Jak byste popsal jeho osobnost a roli s tamním systému? A jak se vlastně obecně díváte na tento typ analogií s nacismem, které se v českém prostředí objevují vůči blízkovýchodní politice relativně často?
Naprostá většina analogií, která je vytvářena mezi Blízkým východem a nám srozumitelnou historií, tedy například "arabské jaro je nová třicetiletá válka", "Izrael je v podobné situaci jako Československo v roce 1938" či "generál Solejmání je íránský Heydrich", je hrubě zavádějící, až vyloženě vadná. Ve skutečnosti jsou podobnosti jen povrchní, přičemž jde takřka vždy o dění, osoby atd. v úplně odlišném kontextu.
Pokud se podíváme na srovnání Solejmáního s Heydrichem, tak bez ohledu na v dobré víře hledání některých podobností to nejvíce bude evokovat Solejmáního jako vůdce oddaného genocidní likvidaci etnických skupin. To přitom není pravda. Rovněž může u některých vyvolávat i bizarní představu, že Trumpovy motivy se shodují s étosem československých parašutistů…
Pokud bychom ale už měli přistoupit na srovnání a analogie, někdo by třeba mohl použít i příkladu dnes tak diskutovaného generála Vlasova. Ten byl, jak známo, pohůnkem nacistů, nakonec se však bojově obrátil proti nim. Solejmání byl zase představitelem teheránského islamistického režimu, který sice nezradil, ale i tak zásadním způsobem přispěl k porážce vůbec nejnebezpečnějších islamistů z tzv. Islámského státu. Je vidět, že hodnota tohoto i podobných srovnání značně pokulhává.
Generál Solejmání je hlavní postavou řady propagandistických materiálů nejen perského, ale v menší míře i arabského světa. Dá se v jeho případě podle vás hovořit o určitém kultu osobnosti?
Ano, to možné říci je. Souvislosti toho jsou komplexní, které spočívají jednak v jeho charismatickém vystupování, dále s pozicí íránských revolučních gard v Íránu a jejich angažmá v Iráku a Sýrii, v dobrých vztazích s nejvyšším představitelem režimu, se sofistikovanou íránskou propagandou, která využívá třeba i prvky západní popkultury.
Podobné machistické kulty vůdců, náboženských učenců, otců národa atd. jsou na Blízkém východě poměrně běžné a všudypřítomné jevy a integrální součástí zdejšího politického života.
Můžeme ho chápat i tak, že jeho kult sjednocoval regionální rivaly ve společném vymezování se vůči USA a Izraeli?
Na více i méně formální spojenecké ose "Írán-Irák-Sýrie-Hizballáh" zaštítěné Ruskem byl Solejmání jedním ze symbolů tohoto vymezování. A to vedle glorifikace Bašára Asada, Hassana Nasralláha, ajatolláha Chameního a Vladimira Putina.
Cílená likvidace konkrétních lidí má v blízkovýchodním regionu dlouhou tradici, americké i izraelské složky k ní přistupují častěji než k přímé vojenské konfrontaci. Jaký má tento způsob boje z dlouhodobějšího pohledu výsledky?
Značně sporné, což je například vidět v případě dlouhodobého používání této strategie Izraelem proti Hizballáhu a Hamásu. Například v roce 1992 takto Izrael zlikvidoval generálního tajemníka Hizballáhu Músáwího. Pokud pomineme "detail", že při útoku zahynula i jeho žena, pětiletý syn a několik dalších lidí, tak nejenže tato likvidace přivedla k moci výrazně radikálnějšího Nasralláha, ale roztočila spirálu pomsty. Při následné explozi bomby Hizballáhu tak zahynuli izraelští diplomaté až ve vzdáleném Buenos Aires.
Mnoho úspěchů nepřinesla ani likvidace méně i více důležitých vůdců Hamásu. Činnost tohoto hnutí nebyla nijak zásadně narušena, naopak, objevily se populární mobilizující mučednické kulty a Hamás nakonec v roce 2006 překvapivě vyhrál i v palestinských volbách.
V roce 2005 zlikvidovali v Iráku Američané Zarkáwího, vůdce místní al-Káidy, a mysleli si, že je vymalováno. Jedním z důsledků však byl vznik IS - tedy organizace, proti které vypadaly Zarkáwího aktivity s nadsázkou jako továrna na prskavky.
A pak je tu ještě důležitý faktor: Země, které hlásají demokracii a ochranu lidských práv ve světě, by měly samy být příkladem a ctít mezinárodní právo. A tam cílené likvidace - při kterých mimo jiné často zahyne velké množství nevinných lidí v blízkosti radikálů - rozhodně nepatří.
Írán se cítí být v roli ochránce šíitů v celém světě. Přímo tak ovlivňuje politiku v Sýrii, Iráku, Libanonu či nejnověji v Jemenu. Může se nyní na této ambici něco změnit?
Stupňování konfrontační politiky na Blízkém východě posiluje spíše íránské politické a náboženské jestřáby. A ti mají - na rozdíl od umírněnějších duchovních a politiků - na prvních stránkách svých notýsků stále velkými písmeny chomejníovský "vývoz islámské revoluce". Takže snaha o posílení íránského vlivu ve zmiňovaných zemích může ještě posílit.
Kvůli americko-íránskému soupeření není až tak jasně patrná role regionálních rivalů Íránu - například Turecka či států Perského zálivu. Jak se v této situaci zachovají oni?
Turecko, či spíše jeho prezident a ex-premiér Erdogan, hraje od začátku arabského jara svou velkou mocenskou hru, když se snažilo dostat se do pozice patrona změn, hlavně pak prostřednictvím posilováním vlivu různých frakcí Muslimského bratrstva.
Tato strategie ale Erdoganovi příliš nevyšla, a navíc se mezitím i situace Turecka uvnitř i navenek (hlavně kvůli válce v Sýrii) velmi zkomplikovala. Turecko dnes udržuje dobré styky s Katarem, což je velmi ambiciózní stát Zálivu se silnými vztahy na Bratrstvo.
A proti zájmům íránské osy a turecko-katarského spojenectví stojí různou měrou konzervativní režimy Arabského poloostrova (Saúdové, Emiráty), Egypt a několik dalších zemí a vlád - prakticky všechny ony reakční režimy, které odolaly změnám arabského jara a snaží se udržet u moci.
"Saúdský" či méně správně "sunnitský" blok podporuje také Izrael. Ten se obává nového pořádku na Blízkém východě, který by pro něj mohl být nestabilní a nečitelný. Izrael rovněž sdílí s řadou arabských konzervativních režimů snahu o oslabení íránských ambicí.
V Sýrii bojují íránské jednotky po boku těch ruských. Samotné Rusko pak zabití Solejmáního odsoudilo. Rýsuje se zde něco jako pevnější íránsko-ruské spojenectví? Jaký je vlastně historický vztah teheránského režimu k Moskvě?
Severní Írán je historicky zájmovou oblastí Ruska. Teokratický íránský režim ale hlavně s ohledem na komunistický ateismus vztahy se Sovětským svazem utlumil. Když se však Sovětský svaz rozpadl, stalo se za Putina rusko-íránské spojenectví pragmatickou volbou obou zemí, a to hlavně vzhledem k řadě společných zájmů, jako je například omezení amerického a do jisté míry i tureckého vlivu na Blízkém východě, podpora režimu v Sýrii (a třeba i v Arménii), ekonomická spolupráce v oblasti Kaspiku a některé další společné zájmy.
Ptal se Jan Nevyhoštěný, vyšlo na Aktuálně.cz, 4. 1. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat