O izraelské ofenzivě v Gaze, expanzi osad v oblasti E1 etc.

Mapa aktuální situace v Gaze (zdroj: UN OCHA)

Izrael zahájil pozemní ofenzivu do Gazy s cílem zničit Hamás. Červený kříž varoval, že další útoky ještě zhorší humanitární krizi a utrpení tamních obyvatel. Jaká situace nyní v Gaze panuje a kam až může dospět?

Obyvatelstvo pásma Gazy se nachází v katastrofální humanitární situaci. Desítky tisíc lidí přišly o život, statisíce byly zraněny či přišly o základní existenční zázemí. Obzvláště děti čelí traumatům, která je poznamenají na celý život. Probíhající boje v troskách největšího města pásma katastrofu dále prohlubují a současně živí hněv a odpor vůči izraelské okupaci na dlouhá desetiletí dopředu. Izraelská vláda tak svým postupem riskuje, že položí základy pro „Hamás 2.0“. Ostatně ale i současný Hamás byl důležitou Netanjahuovou figurou v šachovém gambitu rozdělit Palestince a posílit jejich extremisty – ještě před 7. říjnem 2023 mu Izrael umožnil transfer vysokých částek z Kataru, které byly následně využity mimo jiné i k přípravě útoků.

Nevole ohledně počínání vlády v izraelské společnosti sílí. Stovky tisíc Izraelců protestovaly za příměří. Jak byste charakterizoval současné nálady ve společnosti? Lze očekávat další protesty či jiné společenské otřesy?

Část izraelské společnosti je na vládu premiéra Netanjahua rozhněvaná. Víkendových protivládních demonstrací se podle odhadů účastnilo až přes dva miliony lidí. Nejsem si ale jistý, zda to bude stačit k politické změně. Opozice proti Netanjahuovi je dlouhodobě roztříštěná a premiér má stále oporu v části společnosti, která jej dlouhodobě a konzistentně podporuje. Navíc systematicky oslabuje instituce, které by mohly jeho moc ohrozit. Jeho pozice je proto paradoxně pevnější než těsně před 7. říjnem 2023, kdy probíhaly bezprecedentně silné protesty.

Izraelský ministr obrany nařídil povolat 60 tisíc záložníků. Studie provedená Agam Labs na Hebrejské univerzitě ovšem ukazuje, že ochota bojovat mezi vojáky je nyní nižší, než bývala. V jakém stavu se nyní izraelská armáda nachází? Co rostoucí neochota znamená pro její další počínání v Gaze?

Povolávání desítek tisíc záložníků představuje pro izraelskou ekonomiku obrovskou zátěž. Současně s prodlužováním války klesá i vůle vojáků bojovat, zejména pokud nevidí – a teď to formuluji z pohledu izraelských vojáků – jasné cíle a výsledky. Roste počet případů posttraumatických poruch, depresí a sebevražd, zároveň klesá ochota sloužit v armádě, kterou mnozí vnímají jako nástroj extremistické vlády. Tyto problémy zatím nejsou systémové, ale mají tendenci postupně narůstat a oslabovat celkovou efektivitu ozbrojených sil.

Je reálné, že by se Netanjahu vrátil k plánu povolat členy ultraortodoxních komunit?

Debata o odvodech charedim do armády je především politickým tématem a také trochu humbukem. V praxi má jen málo vlád skutečný zájem masově povolávat tuto silně demotivovanou část společnosti. I kdyby k tomu došlo, mnoho charedim raději riskuje krátkodobé vězení, než aby sloužili. Výsledkem by proto byla buď armáda s demotivovanými branci, nebo finančně nákladné věznění. Politické strany téma ale neustále otevírají – tlačí na něj krajní pravice i sekulární část společnosti, která ortodoxní Židy často vnímá jako „parazitickou“ skupinu. Jde tak o dlouhodobý kulturně-politický konflikt, který je v izraelské společnosti přítomný od dob prvního premiéra Davida Ben Guriona a jen obtížně se řeší.

Krajně pravicoví spojenci premiéra Netanjahua usilují o to, aby na příměří nepřistoupil. Jaké další názory se objevují na izraelské politické scéně?

Vedle krajní pravice, která odmítá jakékoli příměří, existuje i řada opozičních hlasů volajících po jeho uzavření. Tyto hlasy však dnes nemají dostatečnou politickou sílu. Netanjahu zůstává zkušeným politickým hráčem, který dokáže využít slabin izraelského politického systému a často obstojí i proti většinovému mínění společnosti.

Řada zahraničních aktérů Izrael kritizuje. Může mezinárodní tlak přispět k tomu, že premiér Netanjahu přijme ústupky?

Mezinárodní tlak by určitě mohl hrát roli, ale musel by být mnohem silnější než doposud. Klíčovým faktorem jsou Spojené státy – od současné administrativy však zatím zásadní tlak nepřichází. Evropská unie sice disponuje určitými ekonomickými pákami, jejich účinnost ale oslabuje nejednotnost členských států, přičemž například Česká republika nebo Maďarsko často torpédují společné iniciativy.

Kritiku vyvolalo také rozhodnutí izraelské vlády schválit výstavbu osad nedaleko Jeruzaléma na okupovaném Západním břehu. Co by tento krok znamenal?

Plánovaná výstavba v oblasti E1 by měla zásadní geopolitické dopady. Jednak by dokončila fyzickou bariéru mezi severní a jižní částí palestinských území na Západním břehu a tím ještě více narušila jejich už tak roztříštěnou územní kontinuitu. Zároveň by dokončila prstenec izraelských osad kolem Východního Jeruzaléma a znemožnila další urbanistický rozvoj palestinské části města. Tento krok je proto vnímán mezinárodním společenstvím jako pokračování porušování mezinárodního práva ze strany izraelských vlád.

Jaká je šance, že se podaří domluvit na příměří?

Šance existuje, ale spíše se zdá, že izraelská vláda sází na „endgame“ – tedy na další rozsáhlou operaci proti Hamásu. Ta však podle všeho situaci nevyřeší a může ji naopak ještě zhoršit. Premiér Netanjahu vnímá neúspěch současných vojenských operací spíše jako důvod k jejich prodlužování. Dlouhá válka se tak pro něj stává nástrojem, jak si udržet moc.

Hamás vzkázal, že souhlasí s podmínkami šedesátidenního příměří. Podle jednoho z arabských zprostředkovatelů ustoupil z drtivé většiny požadavků, které vznášel ještě v červenci během rozhovorů v Kataru. Co to svědčí o stavu, ve kterém se nyní nachází?

Politické šachy nehraje jen Netanjahu, ale také Hamás. Ostatně jeho vedení nese nemalou část odpovědnosti za utrpení obyvatel Gazy od 7. října 2023. Zároveň však není jasné, kdo má v současné době v organizaci rozhodující slovo a jakou má reálnou kontrolu nad situací v Gaze. I pokud by příměří bylo dojednáno, existuje riziko, že některé frakce Hamásu či místní klany a ozbrojené skupiny – mj. některé z nich mají vazby i na Izrael – jej nebudou respektovat. I to může být součástí kalkulace obou stran.

Vyšlo na Seznam Zprávy, 21. 8. 2025

Uznání Palestiny a postoje České republiky

1. Jaký význam má uznání Státu Palestina v této chvíli?

V současnosti představuje uznání Palestiny především symbolické gesto významných členů mezinárodního společenství, reagující na mimořádně brutální a dlouhodobou izraelskou vojenskou operaci v Pásmu Gazy, kterou dnes už i řada Izraelců označuje za genocidní. Tato operace nejenže ani po více než roce a půl nedosáhla svých deklarovaných cílů, ale zároveň si vyžádala více než 60 000 obětí na životech, desítky tisíc zraněných, rozsáhlá traumata a nevyčíslitelné materiální škody, přičemž vyústila v jednu z nejzávažnějších humanitárních krizí současnosti.

Izraelská vláda vedená Benjaminem Netanjahuem zároveň signalizuje úmysl anektovat části Západního břehu Jordánu, kde přitom – byť omezeně – stále fungují mezinárodně uznávané struktury Palestinské autonomie. Uznání Palestiny tak v této situaci reaguje nejen na dění v Gaze, ale i na snahy o faktickou likvidaci palestinské samosprávy na Západním břehu.  

Je však třeba také zdůraznit, že současná deklarace o uznání ze strany řady západních zemí nepředstavuje žádné zázračné řešení. Mírový proces 90. let, koncept dvoustátního uspořádání i samotné fungování palestinské autonomie mají své velké slabiny, nicméně představují jediný rámec, na němž panuje široký mezinárodní konsenzus a který byl v minulosti akceptován jak izraelskými, tak palestinskými představiteli (dokonce s nevolí i Benjaminem Netanjahuem během jeho prvního premiérského období 1996-99). Uznání Palestiny dnes proto není srovnatelné s deklarací palestinské nezávislosti z roku 1988, která se stále děla v rámci studené války a palestinská území byla kompletně okupována. Od 90. let totiž existují instituce palestinské autonomie, jež by bylo možné – byť s obtížemi – transformovat ve funkční státní strukturu.

Netanjahu navíc označil snahy o uznání Palestiny za „posilování obludného terorismu Hamásu“. Tento výrok je však z mnoha hledisek nepravdivý a demagogický: Hamás nikdy dvoustátní řešení ani mírový proces neuznal a země, které Palestinu uznávají, se od této organizace jednoznačně distancují.

2. Jak vnímáte postoj České republiky, která Palestinu neuznává?

Česká republika se z výroků svých představitelů řadí mezi menší počet světových zemí, které Stát Palestina neuznávají – a dle posledních vyjádření o změně postoje neuvažují.  Celá věc je ale složitější, protože se jedná hlavně o český postoj de facto, neboť de iure i samotné MZV uvádí, že v České republice funguje uznaná diplomatická mise s názvem Velvyslanectví Státu Palestina.    

Postoj České republiky k Izraeli je dlouhodobě silně jednostranný, v některých ohledech až servilní, a nereflektuje vývoj izraelské politiky směrem k náboženskému a krajně pravicovému extremismu, který se v posledních dekádách výrazně prohlubuje. Podrobněji viz také článek. Tento přístup zároveň odhaluje dvojí metr české diplomacie – například v porovnání s Ukrajinou, kde ČR správně odsuzuje porušování mezinárodního práva a zabíjení civilistů, zatímco vůči Izraeli uplatňuje výraznou míru tolerance a nečinnosti.

Tato nevyváženost izoluje Českou republiku v rámci Evropské unie i širšího mezinárodního společenství. V otázce Palestiny se Česko ocitá spíše na okraji evropského postoje, bok po boku států jako je Maďarsko pod vedením Viktora Orbána. Taková pozice oslabuje naši důvěryhodnost v zahraniční politice a může v budoucnu ztížit schopnost České republiky působit jako vyvážený a důvěryhodný aktér na mezinárodní scéně.

Aktualizované odpovědi deníku E15, kde se objevil ale jen jejich zlomek. Zde celé znění.