Who is New Egyptian President Mohammed Mursi?

• Egypt president: Muslim Brotherhood's Mohammed Mursi (BBC)
• Who is Mohamed Morsi? (Al-Jazeera)
• Mixed messages from Israel as Islamist Morsi wins Egypt presidency (Haaretz)
• Mohammed Mursi neuer Präsident (F.A.Z.)
• Muslim Brotherhood-backed candidate Morsi wins Egyptian presidential election (FOX News)
• Egypt má prezidenta: Mursího z Muslimského bratrstva (Aktuálně)
• Mohammed Morsi (English Wikipedia) 
• Mohammed Mursí (Czech Wikipedia)

 

Mohammed Mursi in brief (BBC)
 - US-educated engineering professor; teaches at Zagazig University

 - Official slogan: "Our strength, in our unity"
 - Vision based on Muslim Brotherhood's "Renaissance Project"
 - Previously served in Brotherhood's Guidance Bureau; head of the Freedom & Justice Party
 - Independent MP from 2000-2005

Electoral map: Support of Mursi in %: 

Co přinese nový egyptský prezident? 

O zvolení nového egyptského prezidenta Mursího si můžeme myslet co chceme, jedna věc je však jasná: je to další výrazné odchýlení se od linie mubarakovského Egypta. A to zatím zřejmě nejvýznamnější, neboť nedávné (a velmi komplikované) parlamentní volby se budou po rozhodnutí ústavního soudu s velkou pravděpodobností opakovat. Nemám velkých pochyb o tom, že i za Mursího zůstane klíčovým hráčem v Egyptě armáda, přesto je tak výrazná změna na postu prezidenta reálně viditelným projevem celkové změny. I když už nebude prezident "superman" (což je termín, který použil sám Mursí), jako v éře Mubaraka a jeho předchůdců (jeho pravomoci byly na rozdíl od minulosti okleštěny ve prospěch armády, konkrétně Nejvyšší vojenské rady v čele s maršálem Tantáwím), je zjevné, že Mursí půjde armádě přece jen méně na ruku, než jeho oponent Ahmed Šafík. To může být pro demokracii v Egyptě v zásadě pozitivní. I z psychologického hlediska se jedná o velký rozdíl oproti tomu, než kdyby vyhrál Šafík, který je mnoha Egypťany považován přinejmenším za částečného pokračovatele Mubarakova režimu.

Umírnění islamisté vyhráli již volby v Tunisku, ale tato země není na rozdíl od Egypta považována za tak důležitou pro arabský svět i celý Blízký východ. Egypt byl vždy jedním z nejdůležitějších regionálních hráčů v této oblasti.

Nyní budou mít egyptští islamisté o příležitost více ukázat Egyptu i světu, jestli jsou skutečně schopní zkombinovat své hodnoty a vztah k náboženství s politickou odpovědností, moderním pojetím demokracie i s egyptskými mezinárodněprávními závazky.

Další měsíce ukážou, zda-li je Mursího vítězství výrazným krokem vpřed, či nikoliv. V případě pozitivního vývoje může být Egypt velká inspirace pro další země. Všechny možnosti jsou otevřené a zajímá-li nás osud Egypta a celého regionu, bedlivě sledujme další vývoj.

Young Middle East - Vol. 2 - When Osama Bin Laden was young ... judo wrestler!

Osama Bin Laden was not born in "terrorist environment", and even quite a long time of his life he was not very devout Muslim. He did not suffer with "an only child" complex. He is the seventeenth of 52 children of Saudi construction magnate Mohammed Awwad Bin Laden, who had him with his tenth, supposedly least favorite wife, a native Syrian. In his youth Osama Bin Laden he was a quiet boy who learned a family business and successfully studied in Saudi Jeddah and graduated in economics and management. The U.S. newspaper The Washington Post claim that Osama defected in 1973 from school and until the beginning of civil war in Lebanon he lived stormy night life in Beirut. On the photo below you can see a part of his siblings in a family trip to Stockholm (during seventies). It is obvious that Bin Laden family were not religious fundamentalists. 

Usáma Bin Ládin se rozhodně nenarodil v "teroristickém prostředí" a dokonce poměrně dlouho nebyl ani příliš zbožným muslimem. Netrpěl ani jedináčkovským komplexem. Byl totiž sedmnáctý z 52 dětí saúdskoarabského stavebního magnáta a multimiliardáře Muhammada Aváda bin Ládina, který jej počal se svou desátou, údajně nejméně oblíbenou manželkou, původem Syřankou. V mládí byl nenápadný hoch, který se přiučoval z rodinného byznysu a úspěšně studoval, až to v súdskoarbské Džiddě dotáhl k absolutoriu ekonomie a managementu. Americký deník The Washington Post ovšem tvrdí, že Usáma v roce 1973 ze školy zběhl a až do počátku občanské války v Libanonu žil bouřlivým nočním životem v Bejrútu. Na fotografii níže ho můžete vidět s částí jeho sourozenců na rodinném výletu do Stockholmu (70. léta). Je vidět, že ani Bin Ládinova rodina nebyli rozhodně náboženští fundamentalisté.

According Taiwanese Judo-master Jimmy Wu Osama Bin Laden visited the Judo courses in Saudi capital Riyadh in beginning of 80ties (before his mujahedeen activity in Afghanistan). More you can read here (Daily Telegraph).  

Podle taiwanského mistra juda navštěvoval Usáma Bin Ládin na počátku osmdesátých let (tedy krátce před jeho angažmá ve válce proti Sovětskému svazu v Afghánistánu) kursy juda v saúdském hlavním městě Rijádu. Více si můžete přečíst zde v článku z Daily Telegraph. 

Young Middle East - Vol. 1

When Middle East beardies - imams, ayatollahs, rabbis, politicians, radicals, terrorists, peacemakers... - were beardless and very small :) 

Víte jak vypadal Chomejní jako nemluvně? A jak rabi Ovadja Josef když začal chodit do školy?
Aneb nový foto-cyklus "Když byli blízkovýchodní vousáči ještě holobrádci"

Face THE Book!

 I always thought that "Rabbi Kook is on the Facebook" but finally it is rabbi Kadouri :)

Rabbi Yitzhak Kadouri (1898-2006), born in Baghdad, one of the greatest scholars 

of Kabbalah in 20. Century. 

(Author of the second picture: Jews News)

Židé versus Izrael, aneb když je holocaust trestem za sionismus

An article about views and political theology of Anti-Zionist Jews in contemporary State of Israel and worldwide. 

V souvislosti s informacemi o nápisech, které načmárali antisionističtí charedim v jeruzalémském memoriálu holocaustu Jad Vašem, publikuji jeden starší článek o antisionistických Židech, který snad může lépe vysvětlit jejich pro nás jen velmi těžko srozumitelné teologické postoje. 

Skupinka ultraorotodxních Židů s pejzy v černých kloboucích a kaftanech se družně baví na teheránské konferenci zlehčující holocaust s prezidentem Ahmadínežádem ... Rabín Jisroel Weiss z organizace Neturej Karta promlouvá z televizní stanice Hizballáhu o nutnosti „mírumilovného rozpuštění Státu Izrael“ ... Skupiny chasidů v Brooklynu, Londýně, či Montrealu pálí veřejně izraelské vlajky ...

Kdo jsou tito lidé? Náboženští poblouzněnci? Fundamentalisté, kteří zapomněli na dějiny svého národa? Exhibicionisté? Či snad dokonce „židovští antisemité“, jak už byli také nazváni. Kdyby podobné aktivity činil člověk nežidovského původu, obvinění z antisemitismu by ho určitě neminulo. V případě ultraortodoxních Židů (kterým se má správněji říkat hebrejským termínem charedim) je však otázka jejich radikálních postojů daleko složitější.

I  lidé židovského původu se mohou za určitých okolností stát antisemity. Stěží však lze z něčeho podobného vinit hluboce věřící Židy, kteří úzkostlivě dodržují přikázání Tóry. Z náboženských důvodů však mohou být zapřísáhlými antisionisty.

Sionismus – tedy moderní židovský nacionalismus – je v jejich podání ztělesněním toho nejhoršího, co mohlo židovský národ ve 20. století potkat. Všechno následující židovské utrpení, včetně holocaustu, soudobého antisemitismu, sebevražedných atentátů, jsou pak pro ně už jen Božím trestem za prvotní „sionistický hřích“. Za nejhorší plod sionismu pokládají současný židovský stát – Izrael.

Jejich pohled na Izrael je svým způsobem ještě ostřejší, než je tomu u hnutí Hamás. Na druhou stranu však zbožní antisionisté odmítají jakoukoliv formu násilí. Daleko přijatelnějším partnerem než izraelské úřady jsou pro ně Palestinci. Tito charedim odmítají jakoukoliv státní podporu od Izraele, nevolí do parlamentu, izraelskou policii nazývají „sionistické gestapo“ a někteří z nich by dokonce za nic na světě nevstoupili na izraelskou půdu. Mnoho Židů, hlavně v Izraeli, antisionistické charedim striktně odmítá či přímo nenávidí. Vyčítá jim jejich naivitu a fakt, že si neuvědomují, že mnoho Arabů mezi Židy a sionisty nerozlišuje. Případně je přímo viní z bezbřehé náboženské zaslepenosti, zrady a označují je dokonce za úkladné zločince a vyvrhele.

Sionismus a judaismus

Je třeba říci, že tak vehementní odmítání sionismu je v kruzích charedim dnes už spíše výjimkou. A dokonce i mezi antisionisty jsou patrné názorové rozdíly. Tak třeba pro největší antisionistickou skupinu na světě, stoupence rabína ze Satmaru (kterých je přibližně 100 tisíc, hlavně v USA), byla cesta půl tuctu Židů na teheránskou konferenci v roce 2007 příliš silná káva. Proto se od nich satmarští chasidé distancovali.

Nejzatvrzelejší antisionističtí radikálové jsou sdružení ve skupině Neturej Karta (aramejsky „Strážci města“). Jejich počet se pohybuje v řádu stovek, maximálně tisíců. Od roku 1937, kdy skupina vznikla, žijí její stoupenci v jeruzalémské čtvrti Mea Šearim, ale také v newyorském Brooklynu, v Londýně a Antverpách. Jsou ze všech antisionistů nejradikálnější a považují židovský nacionalismus za „rakovinu na těle židovství“ a za dílo Satanovo. Z toho důvodu jsou ochotni jednat s kýmkoliv, kdo proti němu bojuje. Tedy i s prezidentem Ahmadínežádem, šéfy Hamásu, či v dobách dřívějších s Jásirem Arafatem.

Je třeba zdůraznit, že většina soudobých ultraortodoxních Židů (jejich přesný počet není znám, ale jedná se přinejmenším o několik stovek tisíc Židů po celém světě), nemá s Izraelem žádný problém. I když vám na dotaz „Považujete se za sionistu?“ jen málokteří odpoví pozitivně, v praxi se chovají jinak. Izraelští charedim například doma využívají nejrůznějších výhod, které jim poskytuje sionistický stát, nemusí absolvovat vojenskou službu, neplatí daně a navíc mohou spoléhat na státní podporu placenou z daní „sekulárních sionistických Izraelců“.

Toto praktické přijímání sionismu však nebylo pro charedim vždy typické. Není bez zajímavosti, že pro velkou část z nich představoval sionismus ještě do druhé světové války falešný mesianismus, který popíral důležité zásady jejich tradičního pojetí judaismu; mezi nimi hlavně princip, že židovský stát může obnovit jedině sám Mesiáš, na kterého je třeba čekat v galutu (exilu).

Sionismus nemá tisíciletou historii jako judaismus. Konstituoval se až v druhé polovině 19. století. Jeho základy položili myslitelé jako Moses Hess, Leo Pinsker, Theodor Herzl a další. Ti však nebyli nábožensky založení Židé. Spíše naopak. Sionismus chápali hlavně jako ideu a praktický plán, která má pomoci ochránit Židy před evropským antisemitismem. A právě sekulární podstata sionismu zbožné charedim velice iritoval.

Nebyla náhoda, že první sionisté byli nezřídka levicově zaměření pokrokáři s velmi vlažným vztahem k víře svých předků. Právě sionistická bezbožnost znamenala pro mnoho hluboce věřících Židů nebezpečnou herezi a rouhání.

Rabín Josef Samuel Bloch přirovnal sionismus k „falešnému mesianismu, v němž byl Bůh, Tóra a její přikázání nahrazeny falešnými modlami nacionalismu a socialismu“. 

Charedim však nikdy netvrdili, že by Židé národem nebyli. „Naše národní vědomí je zcela odlišné od ostatních národů... je zcela spirituální, neboť spočívá v Tóře“, konstatoval významný rabín Jacob Jechiel Weinberg.

Nacionalistické vášně sionistů, vyzbrojování se, boj o půdu s Araby, to vše ztělesňovalo pro tyto charedim rebelii proti Bohu. Jejich výklad posvátných textů jim totiž přikazoval neusilovat o ukončení židovského exilu předčasně a nesnažit se podrobit si Zemi izraelskou za pomoci síly. Tak lze tedy zjednodušeně shrnout přístup významné části hluboce zbožných Židů k sionismu před vypuknutím druhé světové války. 
 
Charedim a holocaust

Holocaust přinesl komunitám charedim obrovské ztráty, protože mnohé z nich žily svým tradičním způsobem právě v oblastech, kterých se nacistické běsnění dotklo nejvíc – v Polsku, Rusku, na Ukrajině, v Pobaltí či Rumunsku. Přesto mnoho z přeživších rabínských autorit charedim (část z nich stačila uprchnout, hlavně do USA) nepřestalo holocaust vysvětlovat jako důsledek sionistického nedodržování Tóry a jejích přikázání.

Rabín Elchanan Wassermann napsal, že „židovská sionistická mládež byla natolik opojena národem a socialismem, že nás Bůh potrestal národním socialismem.“

Dnešní čelní představitel Neturej Karta v Izraeli, rabín Jisrael Meir Hirsch, zase prohlašuje: „Kdybych žil za války, šel bych za Hitlerem. On byl totiž velice rozezlen, když ho sionisté bojkotovali. Udeřil rukou do stolu a pravil: ´Já těm Židům ukážu!´... Co kdybychom se ho ale namísto toho tehdy pokusili usmířit?“

Samotný holocaust dnes antisionističtí charedim nezpochybňují. Jeho příčiny však chápou diametrálně odlišně než většina ostatních Židů. Rabín Weiss navíc tvrdí, že na nedávnou íránskou konferenci jeli i proto, že „sionisté zneužívají holocaustu k bezostyšnému útlaku“.  

Tak sporné a naivní interpretace holocaustu však rozhodně nebyly a nejsou příznačné pro všechny charedim. Někteří po druhé světové válce obvinili své rabíny, že je dostatečně nepovzbuzovali k útěku z Evropy. Mnozí z přeživších Židů také po válce svou víru ztratili.
      
Náboženský sionismus

Postoje hluboce věřících Židů se pod vlivem událostí minulého století proměňovaly více než kdy předtím. Významný rabín Avraham J. Kúk položil v první polovině 20. století základy nového směru židovství. Ten se pokusil smířit ortodoxní judaismus s realitou nové doby, hlavně se sionismem. Sionismus a související dění (hlavně snahu o vybudování židovského státu) tak vyložil zcela opačně než Neturej Karta, tedy jako projev Boží vůle. Vznikl tak náboženský sionismus, který byl pro mnoho Židů daleko logičtější a pochopitelnější. Navíc dodal do té doby značně sekulárnímu sionismu teologický, a tedy neoddiskutovatelný rozměr.

Přesto náboženský sionismus mnoho ze své popularity ztratil, když se část jeho členů dala na cestu radikalismu a stali se z nich nacionalističtí fanatici. Není náhoda, že rasistický rabín Kahane (který byl v Izraeli za své postoje vězněn), masový vrah Baruch Goldstein, či Jigal Amir, atentátník premiéra Rabina, pocházeli právě z této komunity.

Pro ilustraci dodávám, že v dnešním Hebronu žije mezi několika stovkami tisíc Palestinců několik stovek nejradikálnějších osadníků (málokterý jiný Izraelec by tam byl ochoten žít). Na jednu hebronskou zeď načmáral jeden z radikálů nápis: „Arabové do plynových komor!“. Je tedy vidět, že amnézie na vlastní historii nepostihla jen radikální antisionisty.

Židé proti Arabům?

Antisionisté vždycky upozorňovali na to, že se k nim po staletí Arabové a muslimové chovali slušně. S jistými omezeními mohli totiž Židé po staletí praktikovat v muslimských zemích svou víru. Bylo to ve stejných dobách, kdy byli v křesťanské Evropě Židé vyháněni z měst, obviňováni z trávení studní a dokonce i tehdy, kdy „moderní a civilizované“ evropské země spřádaly a realizovaly plány na jejich úplnou likvidaci. Že se po druhé světové válce vše změnilo a křesťanské země dnes vypadají jako advokáti Židů, zatímco Arabové jako rodilí antisemité, přikládá Neturej Karta právě vzniku Izraele v roce 1948.

Co je na radikálních sionistech asi nejkontroverznější? Že svými názory mohou dodávat legitimitu těm, kteří jsou skutečnými antisemity. Zde ovšem existuje věčné dilema: Má člověk potlačovat své názory za situace, kdy část z nich může být zneužitelná někým jiným?. Představitelé Neturej Karta tvrdí, že její aktivity přispívají k tomu, že muslimové začínají odlišovat židovství od sionismu. Tím v konečném důsledku přispívají ke snížení antisemitismu v muslimském světě. Otázkou zůstává, zda si tyto věci uvědomí i lidé, jako je šéf Ku-Klux-Klanu a někteří popírači holocaustu, kteří se teheránské konference také zúčastnili...  

Názory mnoha náboženských antisonistů jsou určitě extrémní a zůstanou i v budoucnu pro většinu Židů naprosto nepřijatelné. Že by antisonisté, radikální náboženští sionisté či jiní náboženští fundamentalisté začali své názory radikálně měnit, je také nepravděpodobné. Je zde však určitý rozdíl v tom, že názory Neturej Karta sice oprávněně pohoršily bezpočet lidí, na rozdíl od mnoha jiných fundamentalistů však nestály život ani jednoho člověka.

Politicko-náboženský extremismus všeho druhu najde v budoucnu jen stěží ospravedlnění. Přesto je však pro Židy existence zbožných antisionistů i náboženských sionistů – tedy komunit s tak diametrálně odlišnými názory – v něčem obecně prospěšná: Snad více než cokoliv jiné rozbíjí tradiční antisemitské mýty o „světovém židovském spiknutí“ a jim podobné a poukazuje naopak na pluralitu a názorovou různorodost Židů po celém světě.

Vyšlo v Kavárně MFDnes, 19. 5. 2007. 

Dovětek:
Při psaní článků a knížek s tematikou vztahu náboženství a politiky v Izraeli jsem se setkal v Izraeli s řadou religiózních Židů s nejrůznějšími názory na Izrael, sionismus či izraelsko-palestinský konflikt. Kromě osadnických rabínů a židovských osadníků jsem potkal i antisionistické Židy a jejich náboženské autority (viz např. rozhovor s rabínem Hirschem v knize „Rabíni naší doby“). V obou případech bylo zajímavé, jak rozdílné bylo běžné jednání těchto charedim a prezentace jejich postojů, pokud nešlo o politiku. Ještě patrnější byl tento rozdíl u antisonistů. Většinou se jednalo o lidi, kteří na první dojem působili velice křehce, skoro jako někteří chasidé z knížek Isaace Bashevise Singera: bledí, shrbení, s brýlemi, dlouhými pejzy a divokými plnovousy, kteří jako by ani nevnímali rozdíly mezi dnem a nocí a většina pozemských problémů pro ně byla něčím naprosto vzdáleným. 

To je velmi odlišovalo od sluncem a větrem ošlehaných a sebevědomých osadníků žijících v pohořích Západního břehu. Mluva antisionistů byla často velmi jemná a tichá. O to překvapivější byla jejich „zaťatost“, pokud došlo na otázky Izraele a sionismu. S mnoha názory lze z hlediska jejich teologického pohledu stěží polemizovat. Je to jejich - dost radikální a nekompromisní - interpretace, kterou jim nabízí široký prostor jejich víry a sekulární člověk si ji můžete tak maximálně vyslechnout. 

Přesto mé překvapení vždy vzbuzovala jejich verbální nenávist vůči některým izraelským politikům, institucím a sionistickým rabínům, což vůbec nekorespondovalo s jejich vizáží a fyzickým vzhledem, které by nebyly schopné ublížit ani kuřeti. Nejméně pochopitelný však byl pro mě jejich pohled na holocaust. Antisionistické vnímání šoa jako „Božího trestu za sionismus“ pro mě bylo vždy takřka nesrozumitelné (viz názory rabína Hirsche výše v textu). Přesto se domnívám, že nápisy, které se objevily v memoriálu holocaustu Jad Vašem neměly být žádnou glorifikací Hitlera a nacismu, ale spíš velmi extrémní nadsázkou, která člověku neznalému židovské teologie antisionistů může vyznívat nesrozumitelně či dokonce „antisemitsky“. 

V každém případě si nemyslím, že by podobné činy, jako je čmárání nápisů v památnících holocaustu či kontakty s politiky jako je Ahmadínežád přispívaly k porozumění složité kauzy židovského antisionismu. Spíše naopak. Podobně jako ostatní náboženské proudy a vyznání zažívají svůj „zlatý věk“ i doby svých krizí – vzpomeňme řadu dnešních proudů islámu či současný katolicismus – lze stěží očekávat, že i židovský antisionismus zůstane vůči podobným výkyvům imunní. 

Matisyahu odhodil jarmulku - Matisyahu ditches the yarmulka

Slavný židovský zpěvák a hiphoper nejdříve šokoval své religiózní židovské fanoušky, že si oholil svůj charakteristický plnovous a obarvil si vlasy (ale to vše stále ještě s jarmulkou na hlavě), teď se objevila jeho fotografie bez jarmulky, společně s raperem Wiz Khalifou, který kouří na fotografii joint. Pro charedim a řadu jeho religiózních fanoušků je to velká rána. Zdá se, že Matisyahu pod tíhou showbyznysu nevydržel být praktikujícím Židem. Na to je možné se dívat různě - na jednu stranu je možné Matisyahua podezřívat z dřívějšího pokrytectví, kdy vystupoval na svých koncertech právě v tradičním židovském oblečení, na stranu druhou je jeho proměnu možné vnímat i za projev toho, že třeba už pokrytcem být nechce a raději se zřekne svého "charedi" image. 

Holt není zřejme jednoduché dodržovat 613 micvot a zároveň být zapojen do současného showbyznysu. Asi málokdo má sílu spojit obojí dohromady. U nás existuje jistá analogie s případem zesnulého zpěváka skupin Oceán a Šalom Petra Muka (dej mu pán Bůh věčný ráj), který nedokončil svou konverzi k judaismu: "V roce ’97 jsem už byl konverzi blízko, ale zjistil jsem, že hlavním zdrojem mých příjmů jsou vystoupení, která jsou v pátky a soboty. Věděl jsem, že bych nedokázal dodržovat tahle zásadní ustanovení, tak zatím zůstávám na cestě a jednou to snad dotáhnu do konce."      

Tady si můžete přečíst celý rozhovor: "Petr Muk na cestě k judaismu" z roku 2007.

Matisyahu Ditches the Yarmulke
First it was the beard, now it’s the yarmulke. Matisyahu is currently walking around clean-shaven and with an uncovered head, and this is causing a lot of pain for observant Jewish fans who are lamenting what appears to be the once-Hasidic singer’s rapid slide in to secularism. In case you missed it, the reggae performer posted on Facebook a photo of himself sans kippah, as well as another of him posing with rapper Wiz Khalifa, who appears to be smoking a joint.

Heeb has used the opportunity to humorously point out that the new and improved (?) Matisyahu bears more than a passing resemblance to Vanilla Ice. Others, however, are crying more than they are laughing about this transformation, which reportedly includes his getting rid of his tzizit, as well. Elad Nehorai wrote in the Huffington Post that Matisyahu’s general audience doesn’t get why this is such a big deal for his Orthodox Jewish fans:

Religious Jews, especially the young ones who, more than any other generation for the last 5,000 years, have felt connected to the secular world, the “outside” world, felt an incredible connection with him. He wasn’t just a role model, the way a president is, or anyone else. He was a brother. Someone who had a connection with us no one else could understand. And he represented our culture to the entire world in a way that the world could finally understand and connect to who we were.

The problem now is that Matisyahu seems to no longer be interested in serving as this representative. Nehorai writes that this latest blow is in some ways even harder to take than the shocking disappearance of the beard. “Words cannot describe what it is like when your brother, the person you looked up to and admired for so long, rejects everything you hold dear,” he lamented. “It used to be that we loved him for the great good he did for us and the world, for the way he proudly represented who he was, without any apologies and with a full heart. He was our spokesman, our ambassador and mentor. Now he’s just our brother. A person we’ll always love, but who has, nonetheless, broken our hearts.”

But who knows? Maybe Matisyahu is on his way to carving out a different kind of Jewish path.

By Renee Ghert-Zand, The Jewish Daily Forward, June 5, 2012

Ještě jedno interview s Tomem Segevem

One more interview with Tom Segev.

Mám tu už trochu přesegevováno :) ..nicméně ty rozhovory za to stojí. Tento rozhovor dělal se Segevem novinář Tomáš Rákos při příležitostí vydání Segevovy knížky o Simonu Wiesenthalovi u nás. Je tam mj. i pár dalších aktuálnějších věcí, které jsem už v předvánočním rozhovoru se Segevem v Jeruzalémě nemohl podchytit. Například komentuje kauzu okolo Günthera Grasse, se kterým se Segev dobře zná, apod. 

Celý rozhovor Tomáše Rákose najdete zde.

Průvodce inteligentního čtenáře po arabském jaru

Jean-Pierre Filiu: The Arab Revolution: Ten Lessons from the Democratic Uprising

brožovaná vazba, 256 stran, Nakladatel: C. Hurst & Co., vyšlo 1. července 2011

Arabské jaro je s krátkým časovým odstupem jen velmi těžko hodnotitelný politický fenomén a jakákoliv kniha, která o něm v současnosti vychází, je odsouzena k velmi rychlému zastarání. Práce Arab Revolution od francouzského profesora Jeana-Pierre Filiu z pařížské Sciences Po si přesto zasluhuje pozornost.

Kniha vyšla v létě 2011, takže logicky může celkem obšírně zahrnout období revolučních změn v Tunisku a Egyptě, nikoliv však už vyústění krvavé fáze libyjské revoluce a svržení a smrt Kaddáfího či dění v Sýrii. Okrajově se zabývá také situací v Jordánsku, Jemenu, Bahrajnu a v některých dalších státech. Přesto však stojí kniha za přečtení, neboť není jen souhrnem aktuálních faktů, ale vzhledem k Filiově odborné erudici v sobě zahrnuje i nadčasovost, která pomáhá vysvětlovat nejen konkrétní dění arabského jara, ale i širší logiku fungování politiky v arabském světě a na Blízkém východě obecně.

Jean-Pierre Filiu není na poli studia a publikování o Blízkém východu žádným nováčkem. Není u nás sice tak známý jako o něco starší guru francouzské islamologie Gilles Kepel, ale i od Filia už se v nedávné době na pultech našich knihkupectví objevil překlad jeho knihy Apokalypsa v islámu, která se zabývá islámskými koncepcemi konce světa.

Filiu velmi dobře ví, jaká jsou úskalí tématu, které zpracovává. Snaží se tak přistupovat k arabskému jaru komplexně a v širším kontextu a rozdělil text do několika jasně definovaných kapitol, kde metodicky prochází důležité jevy a aktéry revolučního dění. Snad jen jejich názvy jako "Islamisté si musí vybrat", "Palestina je stále mantra" či "Alternativou demokracie je chaos" působí někdy až poněkud křečovitě kategoricky.

Búazízí jako Palach

Filiu oceňuje občanský aspekt revolucí v Tunisku a Egyptě a schopnost dosáhnout úspěchu i bez přítomnosti výrazných osobností a prakticky bez použití násilí. Od nich odlišuje revoluci v Libyi, kde občanské protesty dostaly pod represemi Kaddáfího režimu velmi rychle násilný ráz. Zajímavým postřehem je odlišení rozdílného podhoubí revolucí v Tunisku a v Egyptě. Zatímco v Tunisku začaly protivládní nepokoje na periferii, v provinčních městech, jako bylo například Sidi Búzíd, kde se upálil Mohamed Búazízí, v Egyptě měla revoluce silnou podporu hlavně ve velkých městech jako Káhira a Alexandrie a jejím hlavním středobodem se stalo káhirské náměstí Tahrír. V této souvislosti může být pro českého čtenáře zajímavá i analogie, kterou používá Filiu právě v souvislosti se sebeupálením tuniského mladíka Mohameda Búazízího. Ten se stal jakousi arabskou podobou Jana Palacha z roku 1969, který však přispěl ke svržení nenáviděného režimu podstatně dřív než pražský student. 

Role sociálních sítí

V jedné z kapitol autor poměrně podrobně analyzuje roli sociálních sítí na internetu, které byly s arabským jarem tak často spojovány a které byly, hlavně na Západě, velmi oblíbeným a zřejmě i přeceněným tématem. Filiu dochází k závěru, že sociální sítě hrály roli hlavně v úvodních částech tuniské a egyptské revoluce. Jak shrnuje: "Sociální sítě přispěly k narušení všudypřítomné bezpečnostní kontroly v Tunisku, a představovaly roznětku k "Revoluci 25. ledna" v Egyptě. V obou případech byly sociální sítě velmi důležité pro oživení sdílených pocitů a vzdoru vůči režimům, a to zejména mezi vzdělanou a městskou mládeží. Tím, že sítě poukázaly na lži a zločiny vládnoucích režimů, napomohly lidem zbavit se strachu. Jakmile se to stalo, jejich význam se v revolučním procesu stal druhotným." 

Neschopná Al-Káida

V souvislosti s často diskutovanou rolí islamistů (a radikálních islamistů) v arabském jaru Filiu poukazuje na neschopnost a velké překvapení hlavně islamistických radikálů na arabské jaro a poukazuje na nemohoucnost Al-Káidy adekvátně využít situace ve svůj prospěch. Filiu poukazuje i na úpadek Al-Káidy obecně, přičemž smrt Usámy Bin Ládina ještě stihl v knize krátkou zmínkou zahrnout.

Je zajímavé srovnat autorův optimismus (který v roce 2010 sdíleli snad všichni, kdo se trochu orientovali v politické realitě arabských zemí) a současnou blízkovýchodní situaci. Přesto Filiu celkem realisticky považuje události roku 2011 pouze za počátek celého procesu širších změn v celém arabském světě. I tak ale budeme muset na fundované vyhodnocení procesů na Blízkém východě ještě velmi dlouho vyčkávat, minimálně několik let. I za této situace jsou však dnes už vidět jisté rozdíly mezi očekáváním a skutečností, která je často daleko méně optimistická, než mnoho arabských revolucionářů i blízkovýchodních analytiků očekávala.

Sečteno, podtrženo: Filiova knížka dle mého názoru velmi dobře shrnuje i to omezené množství informací, které se v současnosti o vývoji v arabském světě shrnout dá a má i další přidané hodnoty (například výběr zajímavých dokumentů, mimo jiné textů protestních písní v příloze).

Kniha si širší okruh čtenářů může získat i tím, že nepoužívá jen čistě odborný slovník, ale snaží se působit populárněji, přičemž na několika místech neskrývá ani autorův smysl pro humor. Nic z toho však nenarušuje profesionalitu, s jakou je celá práce napsána.

Vyšlo v internetové Kavárně iDnes, 31. května 2012

Dvě izraelské "perly" našich překladatelů

Dvě ukázky kvalitních současných českých překladů:

První je asi víc alarmující, protože se jedná přímo o průvodce o Izraeli, kde ale překladatelku asi vůbec nenapadlo podívat se třeba na těžko dostupnou wikipedii. Znáte labouristickou stranu Golda Meira a izraelskou stranu Likuel?

V tomto případě jsem se v původním textu dopustil omylu, když jsem nedopatřením za nakladatele bedekru označil nakladatelství J. Vašut. Moc se nakladateli i paní překladatelce Hromádkové omlouvám! Správný údaj o nakladateli doplním, hned jak jej dohledám.  

Druhý exemplář je z jednoho evidentně rychlokvaškově přeloženého životopisu papeže Jana Pavla II. (Svědek naděje, nakladatelství Práh 2005, inkriminovanou část přeložil pan Viktor Faktor). Tam se zase můžete dočíst o izraelském prezidentu Rošovi Hašanahovi a přání, které mu papež poslal k židovskému novému roku...   Toš to pak chag sameach...

Obecně vzato je úroveň překladů (a někdy i původních prací) s tematikou Izraele a Blízkého východu po lingvistické stránce u nás dost slabá. Je sice pravda, že transkripce arabských a hebrejských názvů a jmen do češtiny nejsou sjednocené, ale proč si překladatelé neřeknou: "Budu třeba přepisovat podle toho, jak doporučuje ve své knize Luboš Kropáček" ... a u hebrejštiny můžu zase transkribovat podle Newman, Sivan: "Judaismus od A do Z". Není to tak složité a koneckonců i nějaký ten hebraista a arabista, či znalec regionálních reálií se u nás občas najde.

Some inteeeresting articles - Pár zajímavých článků

Some up-to-date interesting articles in English and Czech about current situation in the Middle East (Arab Spring, Presidental elections in Egypt.)

• Regional rise of the Muslim Brotherhood (BBC News, 26. 5. 2012)
• Egyptians vote for president (New York Times) 
• Fading optimism of the Arab Spring (BBC News, 26. 5. 2012)
• Author of 'The Invention of the Jewish People' vents again (Haaretz, 24. 5. 2012)

• Turecký prezident píše: Toto je nový kurz naší země (internetová Kavárna, 27. 5. 2012)

Cesta k Nečasjahuovi

An article about Czech-Israeli relations and about last visit of Israeli prime minister Netanyahu in the Czech republic.

Je dobré mít v mezinárodního politice silného spojence a partnera a budovat a posilovat s ním dvoustranné vztahy. To je určitě možné říci o přátelství Izraele a Česká republiky. To navíc není jen jakýmsi účelovým či náhodným soudobým svazkem, ale jeho souvislosti jsou velmi hluboké a sahají už do dob Rakouska-Uherska. 

PŘÁTELÉ. Jednoznačně podporujeme právo Izraele na obranu proti teroristickým útokům, uvedl 17. května premiér Nečas.

Před 112 lety se profesor T. G. Masaryk z Univerzity Karlovy zastal v antisemitském soudním procesu Žida Leopolda Hilsnera, obviněného z rituální vraždy. V té době samozřejmě žádný židovský stát neexistoval a sionistické hnutí bylo ještě v plenkách. První republika pod Masarykovým vedením se pak dvě dekády později stala k Židům i sionistickému hnutí velmi přátelskou. Trochu paradoxně pak přátelství velmi krátce, ale o to intenzivněji, pokračovalo i ve stalinistickém poúnorovém Československu. Právě v jeho prvních měsících totiž proběhly legendární dodávky zbraní do Izraele, ke kterým by Stalin s Gottwaldem dali těžko svolení, pokud by nedoufali, že se z Izraele vedeného levicovými sionisty nestane další sovětský satelit. Soudruzi si ale velice brzy uvědomili, že jejich plán nevychází a došlo tak k velkému obratu československé politiky, kdy zazněl z Moskvy povel dodávat zbraně největším izraelským nepřátelům, jako byl hlavně násirovský Egypt. S výjimkou krátké etapy okolo roku 1968 zůstaly naše vztahy k Izraeli na bodu mrazu.

Až listopad 1989 přinesl další zásadní změnu a obrat. Československo a později česko-izraelské vztahy vylétly do obrovských výšin. Svou roli v tom určitě sehrál pozitivní postoj prezidenta Václava Havla, kterému mimo jiné velmi záleželo i na izraelsko-palestinském usmíření. Po odchodu Havla a příchodu některých pravicových vlád se vztahy České republiky k Izraeli staly až nekritické.

Na vrcholu vzájemných vztahů

Dnešní vztahy mezi Nečasovou a Netanjahuovou vládou jsou v tomto ohledu zatím vrcholem. Na poslední vzájemné návštěvě, kdy Netanjahu poctil Česko i dovezením části svého kabinetu do Prahy, se od premiéra Nečase už kromě všeobjímajících obecností typu "Jednoznačně podporujeme právo Izraele na obranu proti teroristickým útokům" a "Společně sdílíme obavy z íránského jaderného programu," stěží dozvíme už cokoliv dalšího. Přitom jeho partner na izraelské straně – Benjamin Netanjahu – je sice politik nesmírně úspěšný a charismatický, přesto v mnoha ohledech i kontroverzní.
Nečas sice prohlašuje, že "Česká republika nepodporuje jednostranné kroky, které nemohou přispět k mírovému procesu. Stabilní řešení musí být nalezeno na principu dvou států, které budou naplněním práva židovského a palestinského práva na sebeurčení". Přesto mu jednostranné kroky jeho partnera, jako je například Netanjahuova podpora výstvbě židovských osad, nijak zásadně nevadí. U postojů izraelského premiéra se přitom nejedná o žádnou náhodu.

Hrobař blízkovýchodního mírového procesu

V 90. letech se jako opoziční politik netajil svým odporem k mírovému procesu a účastnil se tehdy demonstrací, na kterých byly k vidění "oběšené" figuríny Jicchaka Rabina – tehdejšího izraelského premiéra. Po smrti Rabina z rukou izraelského radikála ho vystřídal v premiérském křesle právě Netanjahu. Pod enormním nátlakem USA a se skřípáním zubů musel slevit z opoziční rétoriky a podepsat několik důležitých mírových smluv.

RADIKÁL. Bývalý vyhazovač na diskotéce, nynější šéf izraelské diplomacie Avigdor Lieberman je v České republice vítán.

Přesto svou pověst jednoho z hrobařů mírového procesu, vedle těch palestinských, potvrdil ve svém druhém – současném premiérském období. Během druhé Netanjahuovy vlády, která začala v roce 2009, nedošlo prakticky k jedinému pokroku v izraelsko-palestinském uspořádání. Podíl na tom má i Netanjahuův ministr zahraničí Avigdor Lieberman, který v Praze patří rovněž mezi velmi vítané hosty. Přitom byl tento muž – původním povoláním vyhazovač na diskotéce v moldavském Kišiněvě – již dříve v Izraeli zcela otevřeně považován za ultrapravicového radikála. Lvím podílem Netanjahua je však dnes mainstreamovým politikem.

Trocha kritiky by neškodila

Není určitě od věci se zeptat, zda v případě, že jsme tak dobří přátelé Izraele, nesnese náš spojenec i jistou míru kritiky? Nespočívá i v politice přátelství a spojenectví také v tom, že můžeme dobrému partnerovi říci i některé nepříjemné věci, kterých by se měl raději vyvarovat? Možná by právě tato kritika od České republiky zapůsobila na dobrého spojence Izrael daleko výrazněji než stejná slova pronesená většinou politiků Evropské unie či nevládními aktivisty.
Tento článek bych rád uzavřel slovy nejrenomovanějšího současného izraelského historika Toma Segeva, která mě řekl během nedávného interview:

"Leckterá kritika ze Západu, která na Izrael dopadá, není ve skutečnosti protiizraelská, nýbrž je míněna dobře. Jestliže je například kritizována politika izraelské vlády, neznamená to přece, že jde hned o kritiku existence Izraele jako takové! Někdy může být kritika přímo výrazem proizraelských postojů. Situace v Izraeli by byla ve skutečnosti mnohem horší, kdyby na nás nedohlížel svět. A to neplatí jen pro Izrael, ale i pro další země."

          Vyšlo 22. května 2012 v internetové Kavárně iDnes

Terezínská liga a fotbal v terezínském ghettu

Pozvánka na výstavu:

Tom Segev about the assassination of Reinhard Heydrich

The most prominent current Israeli historian writes about assassination of the one of the most important man in Nazi Germany seventy years ago.  

Reinhard Heydrich, one of the architects of the Holocaust, loved his open car, a Mercedes 320, and was not careful about complying with security rules. The car bore the license plate SS-3, and during his stay in Prague, Heydrich traversed the same route nearly every day.

Generally, only his driver was with him. On the morning of May 27, 1942, Heydrich was driving through one of Prague's northern residential districts. The car came to a sharp turn and, as usual, slowed down. An assassin who had been lying in wait for Heydrich opened fire on the car; a second person tossed a hand grenade into it. Heydrich was wounded, but managed to get himself out of the vehicle and return fire. Afterward he collapsed. He was taken to a hospital and died from his injuries a few days later.

This month marks the 70th anniversary of that incident, and as happens every decade, a debate has been reignited in Prague. The state sees the assassination as a heroic act, whereas quite a few Czechs view it as a terrible mistake.

Heydrich was one of the heads of the domestic security system in Nazi Germany. In 1941 he was appointed acting Reichsprotektor of Bohemia and Moravia, as the remnants of occupied Czechoslovakia were called. De facto, he was the governor. He was well known, close to the heads of the Nazi regime and therefore a target for assassination by its enemies.

The decision to liquidate him was made in London, where a Czechoslovak government-in-exile sat, headed by Edvard Benes. The assassins, Jan Kubis and Jozef Gabcik, underwent special training for what was code-named Operation Anthropoid, and parachuted from a plane that specifically flew them in from Britain. After the murder they hid in one of the churches in Prague, but were discovered. One of them was killed in a shootout with the Germans and the other shot himself. Today they are, by and large, considered national heroes.

Current scholarship ties the decision to assassinate Heydrich with a need to improve the Czech government-in-exile's image in the eyes of the British, and to boost patriotic morale back home. Up to that point, the operations against the Nazis had not been a great success. Before they decided to take out Heydrich, Benes and his people debated whether it was worth risking an operation like this, because they knew the Germans' vengeance would be horrific. And so it was: The Germans killed more than 1,000 civilians, including many of the inhabitants of Lidice, a village located 20 kilometers northwest of Prague. All of the men and many of the women were shot on the spot; other women were sent to death camps. Lidice became one of the symbols of the crimes the Nazis committed in Europe.

Heydrich's murder did in fact improve the prestige of the exiled Benes government, but it was of no real benefit. The war carried on, and so did the extermination of the Jews. The only real way to save Europe was to defeat the Third Reich.

Heydrich's murder bequeathed to Czechoslovakia a myth of heroism, but also of treason. The perpetrators of the murder were discovered in their hiding place because someone squealed on them. The communists ascribed the heroism of the assassins to themselves. But in the land of the "Good Soldier Svejk," there were many who disavowed Heydrich's murder and to this day still repudiate the official ceremonies that glorify the bravery of the assassins. It was an unnecessary and harmful act, they say.

Among the events planned to mark the 70th anniversary are an exhibition at the Knesset that will deal, among other things, with the Terezin (Theresienstadt) concentration camp in what is now the Czech Republic, and a performance of Verdi's "Requiem" in Jerusalem. The Terezin inmates were forced to perform the "Requiem" to camouflage the murderous goings-on in the camp, which was commonly described as a "ghetto."

Thus, Heydrich's name is being made to serve as a link of sorts between Lidice and Terezin. But this is a fairly artificial attempt to invent a Jewish context for his murder. In any case, apparently there was not even a single inmate in Terezin whose life was saved thanks to the murder of this man.

Haaretz, May 18, 2012

Za synagogami a legionáři!

Synagogue and battlefield tour in the Western Ukraine

If you want to see part of half-forgotten European history, go to the Western Ukraine! You will find giant fortresses, old battlefields, churches with Turkish minarets or graves of famous Jewish tzadikkim, abandoned synagogues and revival of the Jewish life in some places like Uman, Medzhybizh or Odessa...

Putování za synagogami a legionáři na západní Ukrajině

Ta místa měla různé správce – Habsburskou monarchii, Rakousko-Uhersko, Osmanskou říši, Litvu, Polsko, Sovětský svaz... Dnes už je to více než dvě dekády, co leží v zemi zvané Ukrajina, což ale vzhledem k nejednoznačné identitě jejích obyvatel, vnitřních politických sporech a ambicích sousedního Ruska také nemusí být definitivní stav. 

V ODĚSE. Ještě v roce 1897 tvořili Židé plných 30,5 procenta 

obyvatel tohoto významného přístavu.  

ODESSA: In 1897 Jews were 30.5 % of the city inhabitants

Také struktura obyvatelstva na dnešním ukrajinském území se bouřlivě proměnila, a to hlavně v důsledku dvou světových válek, sociálního inženýrství a holodomoru v dobách Sovětského svazu. Dříve početné místní komunity Němců, Židů, Poláků, Rumunů, Turků a dalších etnik dnes představují jen nevýrazné a často velmi asimilované menšiny.

TAVICÍ KOTEL. Stará rakouská pohlednice ukazující různé národy žijící v tehdejší Bukovině – zleva Rumuni, Žid, Huculové, Lipované a Rusíni.  

MELTING POT. Old Austro-Hungarian postcard showing different nations living in Bukovina - from left: Roumanians, Jew, Hutsuls, Lipovans and Ruthenians

Přesto tu po nich zůstalo mnoho viditelných stop a připomínek, které však mohou také zanedlouho zmizet. Relativně dobře jsou zachovány ve větších městech, jako jsou Černovice, Lvov či Oděsa, kde zmiňované komunity stále existují v ne zcela zanedbatelném počtu. Na venkově je však situace podstatně horší a často jen aktivity několika zbylých členů komunit, případně nadšenců a prostých dobrých lidí pomáhají zpomalovat dílo času a počasí, které se zakusuje do starých kostelů, hřbitovů, synagog a jiných významných míst.

SATANOV. Pohled z židovského hřbitova, na kopci je místní pevnostní synagoga.
SATANOV. View from the Jewish cemetery, on the hill is local fortified-synagogue

SATANOVSKÝ ŽIDOVSKÝ HŘBITOV. Znamení na židovských hrobech v Satanově.

SATANOV JEWISH CEMETERY. Interesting grave-signs.
 

Typickým příkladem je městečko se zlověstným názvem Satanov v regionu Podolie. Město sice dnes nenajdete ani na anglické Wikipedii, přesto v sobě ukrývá památky na historii kozáckého a tureckého dobývání. Kromě zajímavých fragmentů opevnění zde stojí i majestátní pevnostní synagoga ze 16. století a na špatně dostupné výšině i židovský hřbitov s velmi neobvyklými  znameními na náhrobních kamenech.

Pevnostní synagogy jsou pro zdejší kraj charakteristické a na obdobné stavby narazíte i ve městech jako Husjatin, Šarhorod či Brody. V minulosti sloužily totiž nejen jako svatostánek, ale měly i ryze praktický účel: chránit místní židovské komunity před častými pogromy. Kolem satanovské synagogy se v době naší návštěvy proháněly slepice a kozy a celá stavba vypadala pro svůj špatný stav na první pohled nepřístupně, ba přímo nebezpečně. Už jsme se chystali odejít, když tu najednou vyšel z přilehlého domku urostlý padesátník, který se na nás smál svým pečlivě udržovaným zlatým chrupem a nesl v rukou velký klíč. "Určitě se chcete podívat dovnitř."

RELIKT. Interiér satanovské synagogy.

Inside Satanov synagogue.

Odemkl a ukázal nám, kde byly v synagoze schody na střechu s cimbuřím a kde byla naopak podzemní chodba, kterou mohli Židé použít k útěku do bezpečné vzdálenosti od města. Vnitřek synagogy nemá kupodivu propadlý strop, jak se mohlo na první pohled zdát, a svatyně má dokonce stále jasně viditelný áron ha-kodeš – výklenek na Tóru i s vybledlou modrou barvou a plastikou desek desatera.

Strážce satanovské synagogy.

Guardian of the Satanov synagogue

"Snažím se ochránit, co se dá, zatloukl jsem aspoň částečně okenice a synagogu hlídám." Na dotaz, zda-li na svatostánek dává nějaké peníze ukrajinská či izraelská vláda či instituce, se muž jen smutně pousměje. "Já jsem sice pravoslavný, ale přece to tu nenechám spadnout, většina místních, ani úřady se o tyto památky vůbec nezajímají."

Po stopách československých legií

K židovským památkám se ještě vrátíme, protože jsou na Ukrajině tak výrazné a zároveň v mnohém i tak odlišné od našich. Podívejme se ale na místo, které má bezesporu nejvýraznější vazbu k Českým zemím (i Slovensku). Je jím městečko Zborov nedaleko Lvova, respektive místa v jeho okolí, kde proběhla v roce 1917 bitva Kerenského ofenzívy, ve které zaznamenaly výrazný úspěch československé legie.

PAMÁTNÉ MÍSTO. Krajina u dnešního Zborova.

Landscape near Zborov

V poněkud bratrovražedném boji zde legionáři prorazili linii drženou rakousko-uherskými pluky, ve kterých na straně Rakušanů bojovalo rovněž mnoho Čechů, hlavně z posádek v Plzni a Jindřichově Hradci. Legionáři vítězstvím u Zborova výrazně napomohli v Masarykově politickém úsilí. O československých legiích dnes ví už jen část obyvatel Zborova a okolních vesnic, nicméně celkem bez problémů najdete za pomoci místních lidí silnici do vesnici Kalinivka. Tam se po "ulici" sestávající z několika domků, avšak nesoucí hrdý název "Čechoslovacka", dostanete až na místní hřbitov, kde v jeho zadní části stojí  košatými lípami téměř zastíněná mohyla s nápisem v češtině a ukrajinštině:

"Zde na staré slovanské půdě vedle Zborova, spí synové Československa, kteří padli za svobodu, mír a lepší budoucnost všech slovanských národů."

Mohyla u Zborova: Se ségrou vzpomínáme na naše pradědóšky legionáře.

Monument of the Czechoslovak legions near Zborov.

Hroby československých legionářů od Zborova.

Graves of the Czechoslovak legion soldiers.

Na tak důstojném místě člověka skoro ani nenapadne, že zde vykrvácelo mnoho našich krajanů také za lepší budoucnost germánských a ugrofinských národů. Na vzpomínky na legionáře však narazíte i v okolních vesnicích, jako je třeba Ozerna. Na zdejším hřbitově plném zašlých, avšak velice zajímavých soch a hrobů s polskými nápisy, narazíte na pečlivě upravenou stezku, která vás zavede až do zadní části hřbitova. Tam se nachází několik zašlých památníčků se jmény: Jaroslav Igor Vilímek – velitel 4. roty 1. československého pluku, 27 let … František Petrů – střelec 2. roty, 29 let … Vladimír Kubalík – mladší poddůstojník 4. roty, 21 let …

Architektonické perly: Černovice a Kamenec Podolský

Hroby a mohyly ale nejsou jedinou dobře viditelnou připomínkou Čechů na dnešní Ukrajině. Kromě nejrůznějších typů škodovek, prohánějících se po místních hůře či lépe záplatovaných silnicích, obstarožních typů tramvají a trolejbusů ve zdejších městech a všude viditelných reklamách na různé druhy českého piva, je to také architektura.

UNIVERZITA V ČERNOVICÍCH. Stavba českého architekta a mecenáše Josefa Hlávky.

UNIVERSITY of CHERNIVTSI: Built by Czech Josef Hlávka

Dominanty města Černovice v Bukovině  tvoří stavby významného architekta, stavitele a mecenáše v jedné osobě – Josefa Hlávky. Ten v druhé polovině 19. století uskutečnil v tomto významném regionálním centru na východní hranici Habsburské monarchie své významné stavební projekty. Postavil tu mohutnou bukovinskou biskupskou rezidenci (dnes stavba slouží jako univerzita) a arménskou katedrálu. Na případu Černovic je vidět, že zdejší region prožíval svou dobu slávy právě v Hlávkově době a několik desetiletí po ní. Honosné klasicistní a secesní domy jsou dnes postupně opravovány a je vidět, že město začíná pomalu lákat turisty ze zahraničí.

UKRAJINSKÝ KRUMLOV. Obří pevnost v Kameneci Podolském.

Giant fortress in Kamienets Podolski.

Podobně je na tom i nedaleký Kamenec Podolský, který by s trochou nadsázky bylo možné označit za dnešní „ukrajinský Český Krumlov“. Historické jádro města se nachází na skále obkroužené řekou Smotryč a skalisky, které je navíc stráženo mohutnou pevností. Na první pohled je tak jasné, jak významným strategickým bodem muselo v minulosti toto sídlo být.

Ve městě samém narazíte na velkou zvláštnost – kostel opatřený minaretem, na jehož vrcholku je několikametrová zlatá socha panny Marie. Je to pozůstatek přetahování se o město mezi křesťany a Osmany. Původní kostel byl po tureckém obsazení města přebudován na mešitu. Po vytlačení Turků polským vojevůdcem Janem Sobieskim zůstal na základě dohody minaret na místě, ale dostal na vrchol zmiňovaný artefakt.

Kamenec Podolský: Katolický kostel s minaretem

Kamienets Podolski: Catholic Church with Turkish minaret.

Centrum města dnes působí velmi pokojně. Návštěvníka by ani nenapadlo, že sem byly v roce 1941 nahnány desítky tisíc Židů, které pak byly v jednom z prvních masakrů holocaustu popraveny. Na jednom ze zdejších domů se také nachází pamětní plaketa Symona Petljury – ukrajinského národního hrdiny a zároveň velmi kontroverzní osobnosti, za jehož krátké vlády v letech 1919–20, kdy vedl boje proti bolševikům, Bílým i Polákům, byly zmasakrovány desítky tisíc Židů. Petljurovi se o několik let později pomstil ukrajinský židovský anarchista Šolem Schwartzbard, který na něj spáchal v jeho pařížském exilu atentát.           

Poutě k cadikům

Židovské památky jsou jedněmi z nejzajímavějších artefaktů, se kterými se můžete na dnešní západní Ukrajině setkat. Zatímco pravoslavné kostely, které v době obrody církví a křesťanského života na Ukrajině získávají s pozlacováním svých kopulí a bání stále více marcipánový a poněkud sterilní ráz, židovské památky vás překvapí svou různorodostí. Zdaleka nejde jen o zarostlé židovské hřbitovy a polorozbořené ruiny synagog.

MĚSTO BRODY. Mohutné židovské náhrobky.

BRODY: Giant Jewish tombstones.

Na Ukrajině postupně ožívá i holocaustem a Sovětským svazem umlčený židovský život. Nejedná se sice o obnovu zdejších komunit ve své původní podobě – a to přesto, že jedny z největších chasidských skupin v dnešním židovském světě nesou často názvy podle řady dnešních ukrajinských měst a vesnic.

Slavné chasidské skupiny jako Čortkov, Husjatyn, Sadigura, Belz, Vižnic dnes najdete spíše v Brooklynu, Londýně a Jeruzalémě. Přesto na dnešní Ukrajině můžete chasidy celkem snadno potkat, pokud víte, kam se vydat. Téměř jistě se vám to povede v místech, jako je Braclav, Medžybiž a Uman. Právě tam jsou pochovány jedny z největších osobností chasidismu, k jejichž hrobům se současní ultraortodoxní židovští poutníci z celého světa sjíždějí. U hrobu zakladatele chasidismu Baal Šem Tova najdete dnes nově postavené centrum pro poutníky i synagogu.

Zdaleka nejimpozantnější je v tomto ohledu město Uman. Zde se totiž nachází hrob slavného rabína Nachmana z Braclavi, pravnuka Baal Šem Tova, kolem kterého vzniklo celé chasidské sídliště. V nevzhledných sovětských panelácích v okolí hrobu se dnes nacházejí ubytovny pro poutníky, košer bistra a obchody. Zkrátka jako byste se najednou teleportovali z Ukrajiny na nějaké předměstí v dnešním Izraeli.

Zdaleka nejvíce poutníků se do Umanu sjíždí tradičně na židovský Nový rok, kdy sem přilétává charterovými lety pravidelně více než dvacet tisíc poutníků. Pro některé Ukrajince představuje podobná událost velký byznys, došlo však už také k řadě konfliktů mezi domácími a poutníky, ve kterých ožily jak antisemitské předsudky některých Ukrajinců, tak i řevnivost poutníků z „bohatých zemí na chudém východě“.

Židovští poutníci v Umanu

Jewish pilgrims in Uman

Hlavním nepřítelem je lhostejnost

Nezdá se ale, že by antisemitismus představoval největší nebezpečí pro budoucnost toho, co se na Ukrajině z židovského života zachovalo. Jistě, nedělali jsme sociologický průzkum, ale při naší cestě jsme navštívili kolem desítky hřbitovů Židů i jiných menšin, oslovili řadu místních, kteří nám vždy ochotně ukázali cestu k nim i ke starým synagogám, a mluvili také s řadou starousedlíků, kteří s úctou vzpomínali na své židovské sousedy (a třeba jim i přinesli na hrob kamínky).

Zdá se, že daleko větší nebezpečí pro židovské dědictví na Ukrajině představuje lhostejnost. A to jak místních obyvatel (kteří však zvláště na venkově stále žijí značně chudobně a těžko se mohou starat o jiné věci, než uživení vlastní rodiny), tak i úřadů a orgánů, které by se o dané památky měly starat. Určitě by pomohl větší zájem ze zahraničí – hlavně z Izraele, USA a ze strany Evropské unie, kde by určitě bylo možné najít prostředky na ochranu a konzervaci řady vzácných reliktů.

V každém případě – pokud vás zajímá bouřlivá historie východní Evropy, dávná sláva různých jejích komunit a koneckonců i vzpomínky na naši vlastní historii, s cestou na Ukrajinu příliš neotálejte – mnohé zajímavé věci tam totiž mohou v dohledné době zmizet nadobro.

Katolický chrám svatého Josefa v Podhorcích/Pidhircích 

Catholic church of St. Joseph in  Pidhirtsi

Článek vyšel v internetové kavárně iDnes 14. 5. 2012

Mudžáhedíni ledního hokeje! - Doporučuji zvláště bitku v zápase Alžírsko-Kuvajt!

Arab ice-hockey exposed! :) Interesting parts of hockey matches between Algeria, Kuwait, Morocco... Allah bless true ice-hockey mujahideens and shaheeds :-)

Po pravdě jsem netušil, že si najdu cestu k lednímu hokeji skrze Blízký východ :) I po zjištění, že v renomovaných hokejových reprezentacích hraje několik hráčů arabského původu jsem neměl páru o tom, že lední hokej dorazil i do zemí jako je Alžírsko, Kuvajt či Spojené arabské emiráty... Až čtenáři tohoto blogu mi otevřeli oči a patří jim dík za to, že mě motivovali trošku zayoutubovat na téma arabský hokej. No a nalezené archiválie ze světa rychlého touše na ledové ploše horkého Blízkého východu si nelze nechat pro sebe!

Vůbec první alžírský hokejový gól na mezinárodní úrovni.

Bitka v zápase Alžírsko-Kuvajt, aneb blízkovýchodní konflikt svého druhu :)
Všimněte si hokejového personálu na střídačkách :) 

Gól v zápase Maroko-Alžírsko

Znaky hokejových asociací blízkovýchodních zemí: 

Borec na konec - izraelský hokejista Joel Hersh :)

Link na předešlý článek o arabském hokeji.

Velmi košerná fotka z oslav Lag ba-Omeru

Impressive photo from celebrations of Lag ba-Omer holiday in Bnei Brak, Israel.

Velice hezky atmosférická fotka z fotogalerie časopisu Time z letošních oslav svátku Lag ba-Omer ve Svaté zemi. Tahle je prý konkrétně z Bnej Braku.