Happy Passover and Easter! Toš po roce pěkný pesach a velikonoce vinšuju!

 

                                                   ...a jedna psychadelická záležitost :)

Vidět Libanon a... skončit v cele

Být zatčen v cizí zemi není nic příjemného. Zážitek je o to horší, když nevíte, proč vás zatkli, a nedovolí vám obrátit se na ambasádu.

Vyrazíte-li na Blízký východ na vlastní pěst, získáte často daleko autentičtější zážitky, než když se spolehnete na zájezd „dobrodružné“ cestovní kanceláře. Pokud se ovšem zajímáte o místní politiku, život uprchlíků či náboženských menšin a snažíte se u toho fotografovat, jsou problémy velmi pravděpodobné. S trochou smůly se tak můžete zčistajasna ocitnout v poutech a s páskou na očích u výslechu zdejší kontrarozvědky, případně na špinavé betonové podlaze vazební cely.

Libanonská společnost se stále zotavuje z hrůz, kterými prošla v době občanské války v letech 1975-1990 a riziko, že se tam dostanete do nepříjemností, je relativně velké. Nejde jen o to, že ulice jsou plné vojáků, transportérů a různých bezpečnostních složek. Celá země je natolik etnicky, nábožensky i politicky rozdělená, že napětí cítíte i v běžném životě.

Vzhledem k hlubšímu zájmu o Blízký východ jsme měli v plánu naší cesty i návštěvu palestinských utečeneckých táborů. V Libanonu mají různou podobu - některé jsou v podstatě běžnými městskými čtvrtěmi, kde často nerozeznáte, zda jste ještě u místních, nebo už u Palestinců. Že se přibližujete, vám napoví zvyšující se frekvence různých politických plakátů, nejčastěji s vyobrazením Jásira Arafata. Často jsou ale tábory vyzdobeny i nepolitickými graffiti a dětskými obrázky. Jiné tábory jsou však takřka hermeticky odděleny od libanonských čtvrtí a jsou přísně hlídány armádou, obestavěny vojenskými bunkry a obehnány ostnatým drátem.

Ale i při návštěvě těch „klidných“ vám mohou nastat velké problémy, což se také stalo nám. Na základě udání jsme totiž byli den po návštěvě tábora v Baalbeku zatčeni v opačné části Libanonu ve městě Týros. Třetí z nás zatčení unikl, protože zůstal v Bejrútu. Velké obavy a nejistotu v nás vyvolala hlavně úvodní část zatčení, která spíš připomínala přepadení či únos, neboť byla provedena velmi neprofesionálním způsobem, kdy nám sice agenti nasadili pouta a pásky přes oči a počínali si jako v akčním filmu, ale nebyli s námi schopni komunikovat v angličtině ani nám nedali možnost kontaktovat ambasádu. Problém nám také způsobilo, že jsme si v peněžence nechali českou stravenku, mapku souhvězdí a drobnou izraelskou minci. Je sice jasné, že izraelský tajný agent by si u sebe nikdy minci své země nenechal, ale vysvětlujte to za situace, v které jsme byli.

Po převozu na další vyšetřování (v poutech a s páskami na očích) do města Sidon naštěstí narazíme na erudovanějšího vyšetřovatele a naše situace se v podstatě vysvětlí. To však zdaleka neznamená konec naší překvapivé anabáze. Je nám sděleno, že „ještě musí doběhnout nějaké procedury“. Čekáme tak na vyšetřovně a nad našimi hlavami právě běží zprávy, kde vidíme českého ministra zahraničí Kohouta při návštěvě Libanonu... Ambasádu ale opět kontaktovat nemůžeme a jsme vsazeni do vazební cely, kde společně s několika zatčenými Libanonci sdílíme betonovou podlahu, na kterou si maximálně tak můžeme položit ušmudlanou podušku a zakrýt se špinavou dekou. Ze sousední cely neuvěřitelně zapáchá turecký záchod, v místnostech není vůbec nic a jediné osvětlení obstarává lampa umístěna zvenčí dvojnásobně zamřížovaného okna, která celou noc nemilosrdně praží dovnitř a vypne se automaticky až ráno.

Ráno následuje další výslech, tentokrát již se soudní překladatelkou. Poté jsme opět v poutech vráceni do naší známé vazební cely a čekáme dlouhé hodiny, co se bude dít dál. Libanonští spoluvězni se postupně střídají, my však zůstáváme. Je to stěží sdělitelný pocit úplné ztráty svobody, navíc v cizí zemi, za situace, že o vašem uvěznění vlastně nikdo neví a vy netušíte, co se bude dít dál. Budeme brzo propuštěni, nebo budeme nadále vyslýcháni a zůstaneme v cele ještě více dní? Nebo budeme snad vyhoštěni? Podobné otázky a sžírající nejistota se v nás postupem času jen stupňují. Navíc začínáme špatně vnímat čas, jediným vodítkem je zpěv muezzínů zvenčí.

Nakonec jsou nám znovu nasazena pouta a jsme džípem převezeni s eskortou dvou vojáků se samopaly na vojenské velitelství do Bejrútu. Tam na nás skupina tvrdých chlápků docela zírá, neboť neví, co přesně s námi. To je jen dalším výrazem chaotičnosti a byrokratizace celého našeho zatčení. Dostaneme sice najíst (jediné jídlo ten den bylo ještě v sidonské vazbě – okoralé placky servírované na betonové podlaze a vojenský lančmít), ale je nám sděleno, že naše anabáze ještě není u konce, protože prý pojedeme ještě na „interpol“. Z „interpolu“ se ve skutečnosti vyklube policie na „místě činu“ v Baalbeku.

Při dalším převozu džípem přemýšlíme, zdali nás v Baalbeku skutečně předají policii, nebo jsme se stali nástrojem v nějaké hře zdejších bezpečnostních služeb a budeme teď předáni do rukou vyšetřovatelů z Hizballáhu (Baalbek je jedním z jeho hlavních center). Naštěstí nás džíp vyklopí na státní policii a tam jsou nám také sejmuta s konečnou platností pouta. Překvapení policistů nad naším příjezdem je ale opět znatelné. Za pomoci zkušeného překladatele, který na stanici dorazí, se vše definitivně vysvětlí a uzavře. Vše skončí takřka v přátelském duchu s nepřímou omluvou za způsobené problémy. Policejní velitel nás dokonce osobně převeze na hotel. Ráno se vrátíme do Bejrútu a setkáme se s třetím z nás, který se zatčení vyhnul a nebyl vypátrán. Český zastupitelský úřad mu však příliš nepomohl, a tak musel v nejistotě a o samotě čekat na své případné zatčení, respektive v lepším případě na náš návrat. 

Stále si nejme jistí, proč nás zatkli, neboť návštěva uprchlického tábora se určitě nejeví v kontextu našich potíží jako jediné vysvětlení. To nám ostatně potvrdily i reakce a nepřímé omluvy našich vyšetřovatelů. Jedno z možných objasnění může být, že zatčení souviselo s napjatou atmosférou v některých arabských zemích v souvislosti se zavražděním vysoce postaveného představitele Hamásu v Dubaji letos v lednu (pravděpodobně izraelským Mossadem). V době naší anabáze se o této události stále velmi mluvilo a je možné, že libanonské bezpečnostní složky byly v jejím důsledku více nervózní, protože při likvidaci hamásníka byly agenty použity pasy cizinců. Skutečný důvod našeho zatčení se asi nikdy s úplnou jistotou nedozvíme, ale v každém případě to byla neobvyklá blízkovýchodní zkušenost.                  

O našem zatčení, o Libanonu a o Blízkém východě obecně také v této diskusi pro ČT24.

Zajímavost: Syn oskarového "Hanse Landy" je rabínem v Izraeli

Jeden ze synů rakouského herce Christopha Waltze z bývalého manželství je rabínem v komunitě charedim (ultraortodoxních Židů) v Izraeli. Aspoň to tak naznačuje Quentin Tarantino v rozhovoru pro deník Haarec. Obecně známým se stal Waltz především svou rolí démonického a hyperpodezřívavého esesáka Hanse Landy v loňském filmu "Hanebný pancharti" (The Inglourious Basterds), za kterou obdržel Oscara. Pokud není Tarantinovo tvrzení další fikcí, dodává to výbornému výběru herců do filmu další zajímavou dimenzi.

Zájezd do Izraele

Letos na podzim jsem byl nominován na průvodcování zájezdu do Izraele s cestovkou CK Mundo. Zájezd by se měl konat v době 22. října - 3. listopadu 2010. Všechny potřebné informace najdete na výše uvedeném odkazu. A pro facebookisty ještě uvádím tento odkaz na CK Mundo.

Izrael odvolal vojenskou operaci, protože byla vyzrazena na Facebooku

Bližší info třeba tady a tady.

ps: Moc by mě zajímalo, jestli tak onen voják učinil prostřednictvím "Co se vám dneska honí hlavou" (respektive "Co se vám, Palestinci, dnes prožene hlavou":) a nebo dal přímo "vytvořit událost" a "pozval přátele"...

Dva dotazy ohledně švýcarského "minaretového" referenda

Dotazy přišly nedávno z portálu Sekuriťáci.

1. Jaký je Váš názor na švýcarské referendum o zákazu stavby minaretů?

Podobná referenda mě připadají populistická. Vždyť minaret sám o sobě je většinou integrální součástí mešity stejně tak jako věž činí kostel kostelem. Citlivě postavené minarety přece samy o sobě nikomu vadit nemusí. Ba naopak - muslimská architektura vytvořila i mnohé krásné minarety. Daleko více pochopitelné by bylo, kdyby Švýcaři např. požadovali omezení výšky minaretů, případně zakáz, aby z nich pravidelně tlampačem volali muezzíni. Oblíbený argument evropských islamofobů je, že přece "muslimské země také neumožňují stavbu kostelů." To není pravda - třeba před pár týdny jsem byl v palestinském Ramalláhu a viděl tam zbrusu nový velký kostel s mohutnou věží. A Palestina není zdaleka ojedinělý případ. Mnoho lidí neví, že v řadě zemí muslimského světa žili po staletí křesťanské (i židovské komunity) a muslimové se k nim v minulosti chovali daleko slušněji než evropští křesťané k muslimům a Židům.

2. Jaké byly reakce na referendum na Blízkém východě?

Pokud je mi známo, švýcarské referendum nevyvolala v muslimském světě žádné výraznější pozdvižení. Samozřejmě se objevila řada kritických článků a reakcí a je možné, že ho někteří muslimští radikálové využili, případně využijí. Teď nedávno si zrovna v této věci přisadil Kaddáfí - ale ten je na Švýcarsko naštvaný již delší dobu. Zatím se ale neodehrálo nic, co by bylo např. srovnatelné s protesty proti karikaturám proroka Mohammeda.

Pro menší tréning hebrejštiny - aneb něco z nezávislé izraelské hudební produkce ;-)

Podívejte se do synagog a ješiv v Mea Šearim!

Fotografie se zatím poslední cesty do Jeruzaléma a návštěv v Mea Šearim najdete tady.

Takže je to jasné, Bin Ládin je naživu!

..alespoň tak jste to odhlasovali v pořadí druhé anketě na Blízkovýchodních stránkách (zúčastnilo se jí celkem 65 čtenářů). Ale jeho tajný pobyt na pomezí Afghánistánu a Pákistánu (26) jen těsně zvítězil nad možností, že se Usáma dnes živí jako počestný benzínový pumpař v Texasu (23) ...i vy jedni konspirátoři:) Varianta, že by doyen světového terorismu byl již zatčen (4) nepovažujete za příliš pravděpodobnou. Osobně jsem se domníval, že i možnost, že je již na pravdě Alláhově, od vás získá více hlasů (12). Inu zdá se, že zase budu muset zkusit ten satelitní telefon a dám vám pak vedět, jo!?:)

Azerbajdžánská židovská píseň o Azerbajdžánu

Pár zajímavých článků z Haarecu

• Konec izraelsko-tureckého spojenectví? - bude-li dlouholeté strategické partnerství mezi oběma zeměmi ukončeno, bude to zřejmě větší rána pro Izrael


• Islám musí ochraňovat Židy - to prohlásil syrský vrchní muftí Ahmed Hassún. Ale nechal se například i slyšet, že "Pokud by mi prorok Mohammed řekl, že jsou Židé a křesťané heretici, i já bych Mohammeda považoval za heretika". Možná tento názor dnes nezastávají (bohužel) úplně všichni muslimové, ale je určitě dobře, že i po letech izraelsko-arabského konfliktu jsou významné muslimské autority schopny zastávat tolerantní postoje. Ostatně až do začátku 20. století žili Židé a křesťané v muslimských zemích nezřídka mnohem bezpečněji, než muslimové a Židé v zemích křesťanských.


• Ne všichni židovští osadníci a Palestinci se nenávidí - židovský osadník nemusí být synonymum pohrdání Palestinci a naopak ne každý Palestinec musí vidět v židovských osadnících automaticky nepřátele.

IOL commentary to Israeli Raid to the Ramallah Home of Eva Nováková, working for the International Solidarity Movement

Israeli soldiers raided the Ramallah home of Eva Nováková, a Czech Republic citizen, working for the International Solidarity Movement. The operation to apprehend Nováková, the ISM's media coordinator, was carried out by a force of both soldiers and members of the “Oz” immigration police unit. Nováková has since been deported to her country.
Presenter: Bibi-Aisha Wadvalla
Guests: Netta Golan Co-founder of International Solidarity Movement
Omar Shatz Attorney Novakova's lawyer
Marek Cejka Middle East Expert at Institute of International Relations

Link to Radio Interview

Usáma Bin Ládin ležící, spící

Intenzita boje proti terorismu po 11. září 2001, sofistikovanost západních zpravodajských služeb ve spojení se skutečností, že se od roku 2001 nepodařilo o tatíčkovi všech soudobých teroristů získat relevantnější informace, natož ho chytit. To vše dává prostor nejrůznějším teoriím, nezřídka konspiračním. Několikrát se také objevily zprávy, že Američané měli Bin Ládina prakticky v hrsti (hlavně po operaci u jeskynního komplexu Tora Bora), přesto takřka neuvěřitelně proklouznul a ukryl se neznámo kde. V případě, že Američané a jejich spojenci nejsou schopni tuto trestuhodnou nedbalost uspokojivě vysvětlit, lze se jen stěží divit úvahám některých, zda-li bylo jejich skutečným zájmem Bin Ládina chytit, či nikoliv. (např. za účelem toho, aby zůstal zachován symbol "ztělesnění zla"). Co si o celé věci myslíte Vy?Článek BBC přináší úvahy nad tím, zda-li skutečně nejsymboličtější osobnost Al-Káidy stále žije, či je již dlouho po smrti.

PF 2010 a pár nových fotic z Blízkého východu

Tady najdete pár fotek z aktuálního pobytu v Izraeli a palestině. Čtenářům Blízkovýchodních stránek přeji úspěšný rok 2010 - a ať je o čem psát a číst...pokud možno optimisticky!

Hezké gesto rabína židovských osadníků vůči palestinským sousedům

Poté, co došlo během minulého týdne ke žhářskému útoku židovských osadníků na mešitu v palestinské obci Jasuf, rozhodl se rabín Menachem Froman z židovské osady Tekoa na Západním břehu, že spolu se svými blízkými předá obyvatelům Jasufu nové výtisky Koránu. Více si můžete přečíst v článku z Haarecu.
Rabín Menachem Froman je velmi pozoruhodná osobnost: Ač je přesvědčený náboženský sionista, spoluzakladatel hnutí Guš Emunim a bojoval v několika izraelsko-arabských válkách, zastává zároveň názor, že Palestinci, zvláště ti zbožní, mají podobný duchovní vztah k místům Svaté země jako mají Židé. Froman je tak pravým opakem mnoha militantních osadníků a řadí se mezi izraelské mírové aktivisty, kteří nejen že se setkávali a setkávají s palestinskými protějšky a intelektuály zastávajícími promírové názory, ale byl dokonce ochoten mluvit i s těmi, které naprostá většina Izraelců považuje za své úhlavní nepřátele - nesetkal se tak pouze s Mahmúdem Abbásem, Jásirem Arafatem a dalšími politiky z OOP a Fatahu, ale byl se schopný bavit i s šejchem Jásínem a dokonce nalézt v určitých věcech – jako například ve sdílené lásce k téže Zemi – i společnou řeč.
Jedním ze základních východisek Fromanova na první pohled těžko uvěřitelného postoje nábožensky sionistického rabína je dva tisíce let starý výrok rabbiho Hilela, jedné z nejdůležitějších autorit starověkého judaismu: „Jednou se rabína Hilela zeptali, jak by popsal podstatu judaismu jednou větou“. Rabín odpověděl: Miluj svého souseda (bližního)“. Rabín Froman k tomu dodává: „Každé židovské dítě se to učí ve škole. A to je přesně věc, kterou se pokouším dělat.“
Pevně doufám, že rabín Froman není mezi židovskými osadníky jen výjimkou potvrzující pravidlo. Nemám pochyby o tom, že kdyby bylo mezi osadníky více lidí, kteří se na vztah ke Svaté zemi jsou schopni podívat i jinýma očima, než svýma, bylo by to pro izraelsko-palestinské smíření jedině dobře.

Zahánět čerta luciferem - USA, Izrael a nekonzistentní postoj Západu k radikálním islamistům

Radikální islamisté jsou hlavně v období po 11. září 2001 prezentováni jako jedni z hlavních nepřátel Západu, kteří stojí svojí nebezpečností takřka na úrovni východního bloku v době studené války. Časy Bushovy křižácké rétoriky o „válce proti teroru”, „kdo nejde s námi, jde proti nám” jsou sice již pryč, navíc Al-Káida zřejmě postupně slábne, avšak radikální islamisté (hnutí Hamás, Tálibán, Hizballáh atd.) zůstávají nadále v očích mnoha lidí na Západě synonymem pro ty, kdož jsou úhlavními vyzyvateli Západu usilujícími o jeho zničení. Dnešní situace a rétorika zkrátka stále působí tak, že si ani není možné myslet, že by tomu snad někdy mohlo být jinak. Ale to je jistá iluze, která je mimo jiné dotvářena i propagandou některých západních států pro snadnější zdůvodnění jejich politik vůči Blízkému východu. Vždyť poukazovat na zlo, které páchají radikálně islamističtí teroristé a současně ho zjednodušujícími způsoby dávat do kontextu s některými rozporuplnými aspekty islámu, je tím nejjednodušším receptem jak to udělat. Pak je přece islamistické násilí logicky zdůvodněno a nepříliš zasvěcená veřejnost si nebude klást další zbytečné otázky. Realita je však výrazně složitější, neboť ještě v relativně nedávné době studené války byly pohledy západních politiků na radikální islamisty nezřídka výrazně odlišné od těch dnešních. Pokud by tyto skutečnosti byly dnes více diskutovány, nastolila by zřejmě tato debata některé nepříjemné otázky.

Účel světí prostředky

Zahraniční politika velmocí, včetně těch demokratických jako USA a Izrael, nebyla zvláště během studené války vybíravá na své spojence. Účel světil prostředky, a tak obě strany studené války hledaly v regionech svých zájmů spojence, u nichž často stačila prakticky jediná kvalifikace – společný nepřítel. Z těchto důvodů mohly Spojené státy podporovat islamistickou (obvykle tvrdě antikomunistickou) opozici v arabských zemích (např. egyptské Muslimské bratrstvo), která konspirovala proti sekulárnímu režimu kooperujícímu se Sovětským svazem (to byl případ násirovského Egypta – a to i přes skutečnost, že on sám ani jeho režim komunistické nebyly). Z podobného důvodu Izrael podpořil aktivity šejcha Jásína při formování Hamásu před rokem 1987. V tomto případě však hrála roli i strategie „rozděl a panuj”, neboť tehdy Izrael považoval za hlavního nepřítele Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP), v níž hrál nejdůležitější roli Arafatův Fatah. Ze strany Izraele to rovněž nebyl zcela nelogický krok, protože palestinští islamisté se vyhraňovali proti Arafatovu establishmentu, ve kterém působila řada bezbožných radikálů zhlížejících se v myšlenkách antiimperialismu, permanentní revoluce a atheismu (i když sám Arafat mezi tyto levicové extremisty nepatřil). Pokud se tedy palestinské skupiny pustily navzájem do sebe, bylo to pro Izrael výhodnější, než kdyby čelil sjednocenému bloku všech palestinských sil.

Bojovníci míru z Al-Káidy

Největší problém této – v kontextu doby snad alespoň z jistého úhlu pochopitelné strategie – spočíval v tom, že byla velice krátkozraká. V dané době sice často aktuálně pomohla oslabit nepřítele, z dlouhodobé perspektivy však ruku v ruce posilovala nepřítele nového – a to právě onoho pragmatického spojence, který ve skutečnosti bral podporu Západu jako momentální (tedy rovněž pragmatickou) výhodu, avšak nikdy se se Západem ideologicky nesblížil, spíš naopak.
Islamismus je velmi široký pojem a zdaleka ne vždy znamená propojení islámu s terorem. Přesto jednou z hlavních spojnicí vzniku islamistických obrodných hnutí byla reakce na velmocenské ambice Západu (a Ruska) na Blízkém východě a ve Střední Asii. U radikálních islamistů to logicky platí ještě víc. Velký problém spočíval i v tom, že během studené války Západ nepodporoval ani tak muslimy, islám jako náboženství, případně umírněné islamisty, ale vybral si pro dosažení svých politických cílů právě radikálně islamistické skupiny a osobnosti, jako byl Usáma bin Ládin, Gulbuddín Hekmatjár či šejch Ahmad Jásín. Tím nezřídka vyděsili i umírněnou muslimskou většinu. V čase afghánské války byli afghánští mudžáhedíni a polní velitelé označeni prezidentem Reaganem za „bojovníky míru ... ochraňujících principy nezávislosti a svobody, která je základem světové bezpečnosti a stability“. Reagan by si svá naivní slova zřejmě rozmyslel, kdyby se více zajímal nejen o jejich antikomunismus, ale i o další aspekty jejich ideologie. Mnozí z těchto mudžáhedínů totiž vzápětí zformovali Al-Káidu nebo se připojili k Tálibánu. Podobně tak i Izraelci dostávali od svých informátorů v pásmu Gazy v 80. letech zprávy o nebezpečí hnutí, které formuje šejch Ahmad Jásín, který byl sice již od dětství upoután na invalidní vozík, ale jeho vliv byl mimořádný. V článku ve Wall Street Journal „Jak Izrael pomohl se vznikem Hamásu“ (How Israel Helped to Spawn Hamas) izraelský brigádní generál Jicchak Segev vzpomíná, že „náš arcinepřítel byl tehdy (v 70. a 80. letech) Fatah a šejch Jásín byl stoprocentně mírumilovný“. Další Izraelec, Avner Cohen, který pracoval na izraelském ministerstvu pro náboženské záležitosti v odboru pro pásmo Gazy, zaslechl v 80. letech mnohá varování od tradičních islámských kleriků v Gaze na adresu šejcha Jásína. Dostával od nich zprávy, které Izraelce výslovně varovaly před šejchem, neboť se jednalo o nebezpečného člověka a další spolupráce s ním by mohla v rozmezí 20-30 let vyvolat obrovské problémy. Dnes Cohen jen suše konstatuje: „Klerici měli pravdu“. Robert Dreyfuss, autor zřejmě nejznámější publikace o spolupráci mezi Západem a islamisty (Devil´s Game – How the United States Helped Unleash Fundamentalist Islam), cituje ještě otevřenější slova Charlese Freemana, bývalého amerického velvyslance v Saúdské Arábii: „Hamás nastartoval Izrael – byl to projekt izraelské domácí kontrarozvědky Šin Bet, která se domnívala, že to může oslabit OOP.“

Od charity k teroru

Posilování islamistických hnutí v muslimském světě byl dlouhodobý proces, který sám o sobě nebyl samozřejmě způsoben pouze západní podporou. Islamismus reagoval do značné míry také na neschopnost sekulárních režimů arabského a muslimského světa, na jejich zkorumpovanost, neschopnost zajistit základní životní potřeby chudších vrstev obyvatel, na prohry arabských režimů ve válkách s Izraelem atd. Islamisté byli čím dál více schopni vytvářet stávajícím sekulárním režimům alternativu a stávali se stále více jejich konkurencí. Tak tomu bylo od 70. let v Egyptě, Sýrii i jiných částech muslimského světa. V Palestině měla konfliktní linie „islamisté versus sekulární nacionalisté“ rovněž potenciál, ale zdejší situace byla s ohledem na izraelskou okupaci po roce 1967 poněkud odlišná: Zatímco v arabských zemích stáli arabští islamisté v opozici vůči vládnoucímu arabskému sekulárnímu režimu, na okupovaných palestinských územích vládla izraelská vojenská správa, a tak byla solidarita mezi palestinskými islamisty i nacionalisty logicky větší než v arabských zemích. Izrael tak musel vynaložit úsilí, aby obě frakce postavil proti sobě. Dreyfuss zmiňuje, že když v roce 1970 šejch Jásín, vůdce Muslimského bratrstva v pásmu Gazy, požádal izraelské úřady o svolení se založením islamistické organizace, byl ještě jeho návrh zamítnut. O tři roky později ale svolení dostal a pod dohledem Šin Bet mohl založit organizaci „Islámské centrum“, které začalo následně spravovat stovky mešit, charitativních institucí a škol. Ještě větší podporu získal šejch Jásín za izraelských pravicových vlád po roce 1977 a za vlády politiků, jako byl Begin či Šamir (naopak izraelská levice se více orientovala na kontakty s OOP). Ne každý v izraelských tajných službách viděl tuto podporu jako prozíravou a zvláště odborníci na arabské prostředí před ní varovali. Tolerance islamistických aktivit či jejich tichá podpora pokračovaly až do vypuknutí první intifády v roce 1987. Právě tehdy se zformovalo samotné hnutí Hamás, které ukázalo svou pravou tvář a projevilo se jako daleko nebezpečnější než Arafatův establishment v OOP. Na počátku 90. let pak byl Hamás zcela odstaven od vlivu mírovým procesem z Osla. Izraelská strategie se tak zcela obrátila a OOP (v níž dominoval Fatah) začala být jednoznačně považována za partnery pro mírová jednání. Za této situace Hamás ještě přitvrdil a rozvinul svoji taktiku sebevražedných atentátů v izraelských městech. Jednou z hlavních záminek pro Hamás byl masakr provedený židovským osadníkem Baruchem Goldsteinem v hebronské mešitě v roce 1994. Ten tehdy samopalem postřílel 29 modlících se muslimů a desítky dalších zranil. Hamás tento útok jednoznačně interpretoval jako útok na samotný islám. Šejch Jásín byl sice uvězněn už v roce 1989, ale Hamás už měl pevně vybudovanou strukturu, včetně militantního, civilního křídla i exilového vedení. Navíc po debaklu Mossadu při pokusu o likvidaci šéfa exilového vedení Chálida Mišála v Jordánsku musel být Jásín v roce 1997 propuštěn a mohl se vrátit zpět do pásma Gazy. Šejch a řada jeho stoupenců se tak stali zodpovědnými za smrt stovek Izraelců, nejvíce pak v období druhé intifády po roce 2000. Jásín i další vůdcové hnutí byli sice později usmrceni izraelskými raketami v rámci tzv. „mimosoudních cílených likvidací“, avšak Hamás projevil životaschopnost i bez nich. Taktiku sebevražedných atentátů hnutí postupně omezilo, což souviselo i s jeho zájmem o vstup do palestinské politiky a jeho drtivým vítězstvím v palestinských volbách v roce 2006. Velmi však rozvinulo vývoj lehkých raket odpalovaných z pásma Gazy na izraelské obce v její blízkosti. Raketové ostřelování bylo také jednou ze záminek nedávné izraelské operace „Lité olovo“, která se ukázala jako jedno z nejkrvavějších střetnutí v historii izraelsko-palestinského konfliktu. Hamás je i dnes Izraelci považován za nepřítele číslo jedna na palestinské scéně. Izrael dokonce dodal zbraně Fatahu pro vnitřní konflikt mezi Fatahem a Hamásem. Ten se rozhořel v posledních letech a vedl mj. k rozdělení Palestiny na „Hamastán“ v pásmu Gazy a „Fatahland“ na Západním břehu. Za této situace se rozhodně nehodí připomínat rozporuplnou politiku tiché podpory radikálních islamistů v 70. a 80. letech. Podobně tak američtí politici jen neradi vzpomínají na strategii podpory islámských radikálů během studené války. Nasypat si popel na hlavu by přitom mohlo mít i pozitivní účinek: reflexe vlastních chyb Izraelem, Američany i dalšími velmocemi by dodala jejich politice na Blízkém východě na větší důvěryhodnosti a mohla by navíc napomoci vyvarovat se podobných strategických chyb v budoucnu.

Rozhovor o Izraeli, Palestině a Hamásu na stránkách IRIAS

First of our interviews is available to download just now. Marek Čejka, Czech political scientist, spoke with us about his opinions on a broad range of Israel-Palestine and Hamas issues. You can download both English or Czech version of the interview in PDF format here.

Redakce Blízkovýchodních stránek zdraví čtenářstvo v Angole!

Jedna klasika

Prayers around the World

Na fotogalerii klikněte zde