Minirecenze na Rabíny v Kavárně MFDnes

JUDAISMUS

Marek Čejka, Roman Kořan

Rabíni naší doby

Soubor několika desítek portrétů důležitých rabínů jak minulého století, tak současnosti; autoři, oba třicátníci, se zaměřili zejména na rabíny působící v Izraeli (do roku 1948 v Palestině) a ve Spojených státech. Nechybí rejstřík, slovníček pojmů a odkazy na literaturu vhodnou pro další studium.

Barrister & Principal, Brno 2010, 304 stran, cena 265 korun.

MFDnes - příloha Kavárna, 27. 11. 2010

Facebook prozradil Izraelky, které nechtěly na vojnu

Moderní technologie přispívají dnes ke značně neobvyklým odhalením, že se člověk občas rozvzpomene i na pana Orwella. Rozvědka izraelské armády tak například využila facebooku k odhalení žen, které se chtěly vyhnout vojenské službě, která je v izraelské armádě povinná i pro židovské ženy. Zbožné ženy a muži (studenti ješiv) mají totiž výjimku z povinné služby v izraelské armádě (z toho důvodu kolem 35% izraelských Židovek do armády nenastupuje). Rozvědka sledovalana facebooku profily žen, které podezřívala z obcházení vojenské služby. Sledovala například, jestli nejsou na sociální síti aktivní o šabatu. Jiné ženy se zase prozradily, že uploadovaly na facebook fotografie, kde byly oblečeny ne právě podle ortodoxních židovských zvyklostí. Jiná žena pózovala s jídelníčkem v nekošer restauraci.

Facebook se v poslední době už několikrát dostal do médií v souvislosti s Izraelskou armádou. Viz například případ, kdy izraelský voják vyhlásil na svém profilu razii proti Palestincům (načež musela být odvolána), respektive v souvislosti s případem uploadováním fotografií z vojenských akcí v Palestině

Šádí Shanaah o aktuálních izraelsko-amerických vztazích

USA uplácí Izrael, aby dodržoval mezinárodní právo: V sobotu seznámil izraelský premiér Benjamin Netanyahu svůj kabinet s následující nabídkou Spojených států amerických. Výměnou za tříměsíční zastavení stavebních prací na židovských osadách na Západním břehu nabízí Američané dvacet bojových letounů F-35 v hodnotě tří miliard dolarů. Plus, Izrael může během těchto měsíců neomezeně stavět ve východním Jeruzalému. Plus, po vypršení tří měsíčního stop-stavu již nebudou Američané po Izraelcích žádat další zastavení výstavby. Plus, USA uzavřou s Izraelem zvláštní bezpečnostní smlouvu. Více na Šádího blogu.

Výsledky soutěže o Rabíny

Díky za řadu odpovědí v rabínské poznávačce! Byli jsme s Romanem Kořanem překvapeni, kolik z nich obsahovalo tolik správných jmen rabínských autorit. Nemáme samozřejmě tušení kdo kolik rabínů znal už z dřívějška, ale pokud vás soutěž přiměla nažhavit knihy a google, tak nás to (a snad i samotné rabíny:) velice těší!

Vítězem je nakonec Petr, který se ozval e-mailem. Z 36 možných správných odpovědí uvedl 31. To je výborná znalost! Ale podobně to platí i pro další soutěžící:

2. Ján K. - 29
3. Sivan - 25
4. - 5. Kateřina, Tomáš N. - 23
6. - 8. Pavel, Tomáš R., Jan S. - 22
9. - 10. Ummar, Martin - 21
11. Radka - 20
12. Iva - 18
13. Voloďa - 15
14. Hana - 9
15. Veronika - 3

Vítězi Petře, pošli mi prosím poštovní adresu, kniha Ti bude poslána. Ostatní si mohou knihu u mne alespoň objednat se slevou větší než u dobrých knihkupců!

Zakaria o nebezpečí islamizace a Eurábii

Citát z kapitoly "Islámská hrozba" z knihy Postamerický svět od Fareeda Zakarii (vydala Academia, 2010, str. 22-23) dává zajímavou odpověď v souvislosti s rošiřováním různých "vědecky podložených informací" na téma hrozba islamizace Evropy, zavádění šaríje na Západě apod. Například u nás jsou šířeny jak různými servery, tak třeba i prostřednictvím rádobyvědeckých powerpointových prezentací rozesílaných po internetu.

Po 11. září se stal Západ – a zejména Spojené státy – živnou půdou pro paniku a strach. Odborníci upouštějí od seriózního zkoumání dat a vyvozují závěry z každého podezřelého jevu. Mnoho konzervativních komentátorů se vyjadřovalo k hrozbě islamizace Evropy (aby jejich zprávy vyzněly ještě znepokojivěji, hovořili o ní jako o Eurábii). Nejpřesnější odhady, založené na údajích amerických zpravodajských služeb, naproti tomu naznačují, že muslimové, v současnosti tvoří kolem 3 % evropského obyvatelstva a do roku 2025 se jejich počet zvýší na 5-8 %; poté se pravděpodobně ustálí na tomto čísle. „Hlídači" současného stavu zaznamenávali nápady každého pomateného imáma, probírali se archívy, aby nalezli nějakou zmínku o blížícím se konci našich dnů, nahrávali a rozšiřovali pozdní noční televizní úvahy každého potřeštěnce, který oslavoval mučednictví. Zuřivě reagovali na to, když somálský taxikář odmítl naložit do svého auta zavazadlo s alkoholem, a interpretovali to jako „začátek uplatňování šaríi na Západě". Tyto příhody ovšem nevystihují základní směřování muslimského světa, jenž se rovněž nachází ve stadiu modernizace, ačkoli mnohem pomalejší, než je tomu jinde. Také zde se objevují lidé, kteří se snaží postavit proti modernizačním tendencím. Zpátečníci v muslimských zemích jsou početnější a extrémnější než v jiných kulturách – jejich svět má svá specifika. Zůstávají ale nepatrnou menšinou ve světě muslimů, čítajícím více než jednu miliardu lidí. Opomíjení složitého kontextu, v němž jsou pronášeny jejich pseudonáboženské výroky, například vnitřního boje o moc mezi duchovními a laiky v Íránu, vede k hrozivým, nicméně často velmi absurdním prognózám; Bernard Lewis byl například přesvědčeno tom, že íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád plánoval v islámském kalendáři vyznačit datum (22. srpna 2006) vhodné pro „konec světa".
Ideologičtí dozorci strávili značný čas prohlížením dokumentů o svaté válce, kvůli čemuž ztratili povědomí o současné muslimské společnosti. Kdyby měli jistý nadhled, mohli by si povšimnout nespokojenosti muslimů s fundamentalisty, touhy po modernitě (samozřejmě při vědomí důstojnosti a s hrdostí na vlastní kulturu) a hledání praktických řešení – nikoli masového vyhledávání nesmrtelnosti prostřednictvím mučednické smrti. Miliony muslimských turistů nenavštěvují na svých cestách íránské semináře, ale vzrušující Dubaj. Menšina muslimů, podporujících svatou válku, skutečně existuje, ale působí ve společnostech, kde jsou takové aktivity stále méně populární a důležité.

Soutěž o Rabíny naší doby

Pravidla jsou prostá: Kdo do příštího pondělí (15. 11. poledne) pozná nejvíce rabínů z právě vycházející knížky Rabíni naší doby (z dílny Čejka, M. a Kořan, R., vydává Barrister a Principal, Brno) a pošle mi je zprávou na facebook nebo na email, vyhrává výtisk knížky.

Ti kdo nemají facebook, se na rabíny mohou podívat tady:
http://www.facebook.com/album.php?aid=2099314&id=1343866583&l=afad2e45a3

Můj e-mail je: chunky1805@yahoo.com, do předmětu dejte RABINI

Patnáct let od smrti Jicchaka Rabina

1. 3. 1922 - 4. 11. 1995

Není třeba znát nijak podrobně vývoj blízkovýchodní politiky a konfliktů, aby bylo zřejmé, jak velká ztráta to bylo pro Izrael a vlastně i pro celý Blízký východ.

Ariel Šaron se vrátil do veřejného života!

...alespoň tedy v izraelské galerii v Tel-Avivu. Izraelský umělec Noam Braslavsky vytvořil jeho sochu v životní velikosti - v pyžamu ležící v posteli - (viz článek a video na stránkách BBC a iDnes) a rozvířil tak diskusi o bývalém premiérovi, který se neprobral z komatu do kterého upadl v roce 2006, avšak je oficiálně stále považován za živého. Z lékařského hlediska je nepravděpodobné, že by se Šaron po tak dlouhé době z komatu probral k alespoň částečně plnohodnotnému životu. Jsou však zaznamenány případy, kdy byl pacient schopen procitnout z komatu i po mnoha letech (viz např. tento článek).

"Král Izraele a Král popu"

Sex, islám a rokenrol

O popkultuře v arabském světě viz článek Ondřeje Formánka na Lidovkách.
K podobnému tématu viz také knížka od Marka Levine: Heavy Metal Islam (viz také tyto stránky)

+ nezkrácená verze rozhovoru pro článek:

Jak se dívají obyvatelé muslimských arabských zemí a obyvatelé Íránu na západní popkulturu? Mají z ní strach, jako z něčeho cizorodého, co odplaví kulturu a hodnoty, které považují za "své" a "tradiční"? Mají k ní odpor jako k důkazu o zkaženosti Západu? (vyzývavost a polonahota ve videoklipech, sexuální scény ve filmech, fascinace násilím a symboly zla v hororech, v Tarantinovi, v heavy metalu, rocková oslava alkoholu a drog) Nebo po ní touží, jako my v době východního bloku a konzumují podobně jako my, jakmile k tomu mají dost svobody?

Řada aspektů západní popkultury obyvatele (hlavně mladé) blízkovýchodních zemí určitě přitahuje. Inspiraci západní popkulturou i její oblibu můžeme najít na Blízkém východě prakticky všude – ale v různé podobě a v různém rozsahu projevů. Na jedné straně máme blízkovýchodní země, kde je velmi silný vliv Západu, jako je třeba Libanon, Turecko a spadá sem i Izrael (kde žijí jak židovská většina, tak i výrazná arabská menšina). Pak jsou země kde hraje vedle sekularismu velmi důležitou roli i náboženství (Sýrie, Egypt, Maroko, Irák, Emiráty) až po země velmi konzervativní (Jemen, Saúdská Arábie). Celé je to ale dost složitá otázka, na jejíž zodpovězení by bylo potřeba na větším prostoru zhodnotit jak vlastně Západ a modernita ovlivnily myšlení a vkus lidí na Blízkém východě.

Je západní protestní popkultura (punk, heavy metal, hip hop, graffiti...) rozšířenou formou zábavy a protestu mezi mládeží v muslimských arabských zemích nebo je to jen okrajový jev?

Opět – záleží na tom, kde na Blízkém východě jste. V Libanonu, Izraeli, ale třeba i Palestině najdete nejen přejímání oblíbených „nejpopovějších“ a „nejsladších“ vzorů a interpretů ze Západu typu Ricky Martin, Michael Jackson, Shakira atd., ale i více či méně rozvinutou nezávislou scénu. Mezi některými mladými Araby je velmi populární hiphop – třeba jako vyjádření protestu, např. s okupací (a v Izraeli a Libanonu narazíte třeba i na punk). V jiných blízkovýchodních zemích budete protestní popkulturu tak jak ji známe na Západě hledat daleko obtížněji. Mnoha mladým Arabům a muslimům fenomény jako punk, gothic, electro atd. zkrátka nic neříkají podobně jako mnoha lidem v Evropě neříkají nic kulturní kořeny Arabů. Ale jsou samozřejmě výjimky.

Přetváří si a adaptuje muslimský arabský svět popkulturní vlivy ve větší míře ke svému obrazu, nebo se spíš snaží přejímat a/nebo kopírovat?

Určitě se rádi inspirují zmiňovanými „sladkými“ západními kapelami a interprety. Stačí se podívat na pár nejpopulárnějších arabských klipů a uvidíte svalnaté mladíky v bílých tričkách a lepé děvy (i když mírně zahalenější než v západních klipech). „Arabské“ The Clash, Depeche Mode nebo Oasis však budete hledat velmi obtížně. Je zřejmě možné zobecnit, že to co se na Blízkém východě ze západní pop-kultury v masovém měřítku přejímá je spíš ta její komerčnější a kýčovitější část. To ovlivnilo i místní kulturu, nezřídka negativně – jako příklad lze uvést, že řada blízkovýchodních populárních hudebníků dnes třeba používá místo tradičních živých rytmů kýčovité elektronické aranžmá.

Domníváte se, že západní popkultura by mohla mít výraznější vliv na sblížení západní společnosti a muslimského arabského světa?

Svým způsobem možná ano, ale bude to spíš spojnice v rovině společné obliby těch nejkomerčnějších oblastí západního středního proudu mezi lidmi a Západě a na Blízkém východě. Nezávislá západní scéna je vzhledem ke svému charakteru a kořenům lidem na Blízkém východě (až na výjimky) příliš vzdálená a nesrozumitelná. Ale tomu se nelze divit. Vždyť ani většina lidí na Západě nezávislou hudbu a kulturu nevyznává a přitom ji může pochopit mnohem snáz než obyvatelé Blízkého východu.

(M. Č. se ptal Ondřej Formánek)

Rabíni naší doby

Kniha obsahuje několik desítek portrétů významných rabínských autorit, a to jak mladší generace rabínů, kteří jsou činní přímo v naší době, tak i těch, kteří působili hlavně ve dvacátém století a kteří se výrazně podepsali na podobě současného judaismu (namátkou: rabín Šach, rabín Kook, Karol Sidon, Ovadja Josef, rabi Schneersohn, Amram Blau, Moše Levinger, Chazon Iš,...). Publikace se zaměřuje především na centra současného židovského myšlení, jako jsou Izrael a Spojené státy americké, z hlediska moderní židovské historie se však snaží neopomíjet ani další důležitá centra judaismu, jako byla především předválečná Evropa.

Rozsah - 304 stran. Vydavatel Barrister and Principal, 2010, Cena: 99,-
Foto na obálce - Karel Cudlín.

Korán v Los Angeles

Dobrý příklad, jak může být náboženství užitečné nejen svým věřícím, ale všem - aneb Tomáš Lindner píše v Respektu o muslimské klinice v Los Angeles, kterou jsme navštívili při naší nedávné studijní cestě po USA:

98 procent ze tří tisíc pacientů žilo pod hranicí chudoby, 96 procent jich příslušelo k etnickým menšinám (především k hispáncům), 67 procent nemělo zdravotní pojištění. Tak vypadají loňské statistiky první muslimské kliniky ve Spojených státech. Na chudém jihu Los Angeles vznikla v roce 1996 z iniciativy sedmi studentů Kalifornské univerzity a poskytuje bezplatnou zdravotní péči lidem, kteří si tu placenou nemohou dovolit. Je dobré o ní vědět zvláště poté, co zářijovému zpravodajství o muslimech v USA dominovali fundamentalistický pastor a spory o mešitu v centru New Yorku. Zdravotní středisko Umma na jihu L.A. totiž život a integraci muslimů v USA vystihuje mnohem lépe než konflikty minulých týdnů. Dále viz zde.

O aktuální situaci muslimů v Americe viz také článek z Hospodářských novin

Islam in the USA (photoalbum)

Pictures are here. The photos were taken during journey through USA in summer 2010. Including photos of so called "Ground Zero Mosque".

Czech mates - Visitors discuss Muslim struggles in US, Europe

...aneb jak jsme pronikli do americké tlače:)

Article here - Článek zděs

Alláh na Ground Zero

V New Yorku proběhly protesty proti plánu postavit mešitu na místě, kde stála slavná Dvojčata. Ve skutečnosti ale nemá jít ani o mešitu, ani o Ground Zero. Je horký zářijový den a ve Washingtonu se v Bílém domě setkávají pod záštitou prezidenta Obamy izraelský premiér Netanjahu a palestinský prezident Abbás. Mají se pokusit o znovuoživení izraelskopalestinských mírových jednání. Před Bílým domem se při této příležitosti sešla podivná směsice demonstrantů: Kromě protestu koptských křesťanů, kteří demonstrují proti prezidentu Mubarakovi a vyzývají Baracka Obamu, aby byl více důrazný vůči svému egyptskému spojenci, jsou zde přítomni také skalní stoupenci Izraele, kteří volají po Obamově odvolání. Jsou tu ale i odpůrci izraelského jaderného programu, kteří mávají izraelskou vlajkou přemalovanou svastikou. Je až symbolické, že demonstrantka, která drží ceduli s nápisem „Svobodu Palestincům, bezpečnost Izraeli“ nezajímá prakticky nikoho. Pokračování na Lidovkách

Chronologie izraelských dějin konečně na světě

Po zpoždění konečně vyšla další bichle, tentokrát chronologie izraelských dějin v datech. Měla by doplnit knihy předešlé, hlavně "Izrael a Palestinu" - ta komentuje vývoj v širším kontextu a v kapitolách, zatímco nová kniha, u které mi šlo o to, aby nebyla nějakým jejím re-makem, je koncipována dost odlišně: nabídne nejen věcný přehled hlavních dat a mezníků, ale celou řadu různých zajímavých detailů, které nebylo možné v předešlé knize uvést. Navíc se nedozvíte jen data a důležité informace o izraelské politice a izraelsko-palestinském konfliktu, ale i o nejrůznějších kulturních, sportovních či společenských událostech (např. důležité právní kauzy, politické aféry, sportovní rekordy, neštěstí, ekonomické mezníky...). Důraz je kladen také na česko(slovensko)-izraelské vztahy.

Něco málo o íránsko-tureckých vztazích...

...a o íránských uprchlících v Turecku (aneb špetka neo-narcismu:)

http://www.ceskatelevize.cz/program/10252578107-19.07.2010-09:10-24-pred-polednem.html

Zemřel muž, který měl být zabit již před čtvrt stoletím - duchovní otec Hizballáhu - Fadlalláh

8. března 1985 se v Bejrútu odehrála scéna jak z filmu "Valčík s Bašírem". V té době v Libanonu stále zuřila občanská válka. Městem se však ozvala strašlivá rána, na kterou lidé ani v té tvrdé době nebyli "zvyklí". Jednalo se o výbuch bomby, který byl směřován proti duchovnímu otci Hizballáhu, ší´itskému klerikovi Mohammedu Husajnovi Fadlalláhovi. Výbuch zničil dva sedmipatrové domy, kino a zabil 80 lidí, převážně muslimských věřících vracejících se z modliteb. Fadlalláh však vyvázl nezraněn. Dodnes není jasné, kdo přesně za atentátem stál - Izrael, CIA, Saúdská Arábie, libanonští Falangisté? Verzí je mnoho. Muž který byl cílem útoku však zemřel až nyní. Není třeba podrobněji rozebírat, jaký názor na něj panoval v hlavních médiích v Izraeli, na Západě a naopak v muslimském - hlavně ší´itském - světě.
Fadlalláh, původem z ší´itského posvátného města Nadžaf v Iráku byl velkým stoupencem íránské politiky a oponentem Izraele. Ještě předtím, než došlo k pokusu o atentát na něj, tak byl během občanské války v Libanonu unesen maronitskými křesťanskými Araby - Falangisty. Fadlalláh podporoval Hizballáh a ozbrojený boj proti Izraeli. Na druhou stranu se pokusil i o dialog s Židy a odděloval sionismus a judaismus. Napsal řadu knih a teologických pojednání, podílel se na zakládání nemocnic, knihoven, ženských center. Odsuzoval také útoky z 11. září. Byl tak typickou blízkovýchodní osobností, kterou bylo z našeho západního pohledu možné za řadu věcí odsoudit, či naopak pochopit. I když nepochybuji však, že mají někteří v jeho hodnocení jasno, je zajímavé si přečíst články o něm v západních médiích, izraelském Haarecu či libanonském tisku:

BBC - nekrolog

Haaretz - nekrolog

Al-Džazíra

Fox News

The Daily Star (Libanon)

ICEJ - Podivný boj proti antisemitismu - ICEJ:A Strange Struggle against Anti-Semistism

This article is focusing generally on ideology and activities of Christian Zionist organization ICEJ (International Christian Embassy in Jerusalem) and activities of Czech branch of ICEJ in particular. 

Boj proti nenávisti vůči skupinám obyvatel je záslužná věc – a pro boj proti antisemitismu to vzhledem k našim zeměpisným šířkám platí ještě výrazněji. V Evropě i České republice působí řada organizací, sdružení i osobností, které na tento fenomén upozorňují. V tomto článku se zaměřuji hlavně na přístup u nás na tomto poli velmi aktivní mezinárodní organizace, která používá zkratku ICEJ (písmena jsou akronymem pro International Christian Embassy Jerusalem – „Mezinárodní křesťanské velvyslanectví v Jeruzalémě“). ICEJ u nás organizuje nejrůznější konference, pochody proti antisemitismu (naposledy například průvod, který se konal 18. dubna 2010 v Praze) podpisové akce, různá debatní setkání o antisemitismu či o současném Izraeli. ICEJ si u nás vytvořila také velmi dobré politické kontakty a jejich akcí se nezřídka účastní i izraelští diplomaté, přeživší holocaustu či vysocí představitelé naší politiky, jako např. předseda senátu Přemysl Sobotka nebo pražský ex-primátor Pavel Bém.

Až doteď je vše jasné, či alespoň vcelku srozumitelné. Nezasvěcený člověk však bude možná překvapen, když se dozví více o ideologii a poslání organizace ICEJ samotné (čímž nechci říci, že se nedomnívám, že mnoho členů ICEJ nemyslí své činy i poslání naprosto čestně a upřímně). Již např. samotný název organizace vyvolává na první pohled dojem, že se jedná o ekumenickou křesťanskou organizaci, kterou ovlivnila negativní historická zkušenost Židů s antisemitismem (a to zvláště ve 20. století) a která případně reflektuje i ne vždy zrovna pozitivní vztahy mezi křesťany a Židy v historii: Oblíbeným argumentem křesťanského antijudaismu (na který postupem času navázal moderní antisemitismus) bylo obviňování Židů ze strany křesťanů za kolektivní zodpovědnosti za ukřižování Ježíše. Na to se v průběhu staletí „nabalovala“ i různá další obvinění – ze znesvěcování hostií, z vražd křesťanských panen pro židovské náboženské rituály, z trávení studní a z dalších bludů. Je tak určitě chvályhodné, když se dnešní křesťané pokoušejí reflektovat historické chyby vůči Židům právě třeba bojem proti současným formám antisemitismu. ICEJ však univerzální křesťanskou organizací takového typu není, a tak její název, který vyvolává dojem, že by mohla být pomyslným „velvyslanectvím a poselstvím dobré vůle dnešních křesťanských církví v Jeruzalémě“ je pro nezasvěcené lidi matoucí.

Ve skutečnosti patří ICEJ ke specifické odnoži křesťanství, která je religionisty a teology spojována s pojmy „křesťanský sionismus“ a „evangelikalismus“. Křesťanský sionismus věří, že když dojde ke shromáždění všech Židů na Siónu (tedy v interpretaci současných křesťanských sionistů v dnešním Státu Izrael), dojde k druhému příchodu Ježíše na Zemi. Malcolm Hedding, výkonný ředitel současné ICEJ, v tomto ohledu uvádí: „Až se Izrael duchovně obnoví, tato obnova bude spouštěcím mechanismem pro návrat Ježíše. Blízkovýchodní konflikt se tedy vlastně týká vykoupení Izraele. Týká se Hospodinova trůnu na Siónu a Dítěte, jehož osudem je vládnout národům železným prutem. Toto je základ biblického sionismu a naší podpory Izraele.“ ICEJ také zmiňuje Zachariášovo proroctví, podle kterého se před Soudným dnem shromáždí všechny národy v Jeruzalémě a oslaví společně svátek stánků (židovský svátek sukot). Drobný háček však vězí v tom, že křesťanští sionisté věří také v to, že až přijde Soudný den, budou muset Židé shromáždění na Sióně buď přijmout křest, nebo zahynou.

Do evangelikalismu lze velmi zjednodušeně zařadit moderní varianty křesťanského fundamentalismu, považující křesťanskou Bibli za jediný zdroj víry a vidící svět nezřídka v černobílých manicheistických kategoriích. Samotní křesťanští sionisté jsou dnes zřejmě nejvlivnější ve Spojených státech, kde si v posledních desetiletích získali výrazný vliv v americké domácí i zahraniční politice.

Organizace ICEJ v sobě spojuje prvky křesťanského sionismu i evangelikalismu. V praxi to znamená jak vcelku nekritickou podporu izraelské politiky, zvláště nábožensky-pravicové, tak sledování vlastní agendy – to můžou být například konverzní aktivity vůči Židům. Nekritická podpora Izraele se může projevovat v praxi třeba přímou podporou židovských osadníků na okupovaných územích, kdy dává současnou izraelskou politiku osadnictví do souvislosti s biblickými proroctvími. Konkrétněji je to například podpora osadě Emmanuel na Západním břehu. Naopak k izraelským vládám, které se pokoušejí o územní kompromis (jako byla třeba vláda Jicchaka Rabina v době mírového procesu v 90. letech minulého století), má ICEJ postoj více zdrženlivý.

K izraelsko-palestinskému konfliktu zastává ICEJ značně jednostranné postoje, ze kterých je zcela zjevné, kde je „dobro“ a kde „zlo“ (postoje ICEJ k Blízkému východu či k podrobnějšímu poznání její teologie podrobněji zmiňují články na českých stránkách http://www.icej.cz/ či četba časopisu „Slovo z Jeruzaléma“). Není třeba více rozvádět, že izraelsko-palestinský konflikt stěží snese podobná zjednodušování a že zde ve skutečnosti stojí dva oprávněné postoje proti sobě, tak jak to ostatně již dávno konstatovali čelní sionisté Chajim Weizmann („Otázka vzniku Židovského státu není rozhodováním mezi dobrem a zlem, ale rozhodováním mezi menší či větší nespravedlností. Nespravedlnost je nevyhnutelná a my se musíme rozhodnout, zda je lepší být nespravedlivý k palestinským Arabům či k Židům“) a Vladimír Žabotinský („Arabové milují svoji zem stejně jako Židé. Instinktivně velmi dobře pochopili záměry sionistického hnutí a jejich rozhodnutí bránit se je naprosto přirozené. Mezi Araby a Židy nedošlo k nedorozumění, jedná se o přirozený spor.“).

Zajímavé jsou postoje k evangelikálům a křesťanským sionistům (tzn. k ICEJ i k dalším skupinám) v dnešním Izraeli. Můžeme zde narazit na pohledy velmi kladné i na výrazně odmítavé. Ty pozitivní jsou víceméně pragmatické v duchu: „Dnes máme výhodnou spolupráci a věci související se Soudným dnem zatím řešit nebudeme“. V dnešním Izraeli tak někdy dochází ke kooperaci mezi křesťansky-sionistickými organizacemi a některými židovskými fundamentalistickými sdruženími, například formou přijímání finanční podpory od křesťanských sionistů (což nemusí být zdaleka vždy jen ICEJ). Tak to činí třeba organizace Ateret Kohanim, které se zabývá vykupováním arabských domů v Jeruzalémě pro židovské osadníky. V Izraeli tyto kontakty často zaštiťuje radikální politik, rabín a židovský osadník v jedné osobě Benny Elon.

V Izraeli je však na křesťanské sionisty nezřídka i velmi tvrdý pohled: Co se konkrétně týká ICEJ, ta má podle izraelské nábožensky-pravicové agentury Aruc Ševa v Izraeli řadu kritiků, hlavně zbožných Židů, kteří se obávají jejích konverzních aktivit. K aktivitám ICEJ se negativně postavil i izraelský vrchní rabinát, který nedávno vydal rozhodnutí, které zakazuje Židům účast na aktivitách ICEJ a jím podobným.

Aktivitami křesťanských sionistů a ICEJ se zabývá podrobně Geršom Gorenberg, izraelsko-americký politický komentátor a uznávaný odborník na vztah náboženství a politiky v Izraeli. Touto problematikou se mj. zabývá v knize „Konec dní – fundamentalismus a zápas o Chrámovou horu“ (The End of Days: Fundamentalism and the Struggle for the Temple Mount, Simon and Schuster Inc., New York, 2000). Gorenberg postoje křesťanských sionistů shrnuje takto:
„Židé zahynou nebo konvertují ke křesťanství. Jako Žid nemůžu mít sympatie k někomu, kdo očekává takovýto průběh událostí... Oni nemají rádi nás Židy takoví jací jsme. Oni nás mají rádi jako herce ve své hře – ale to nejsme ve skutečnosti my. A my jsme je ani nežádali, abychom v jejich hře mohli hrát a ta hra ani nekončí z našeho pohledu dobře.“

Vyšlo v časopise A2 č. 12/2010. Ve verzi otištěné v A2 byly použity neautorizované redakční podnadpisy a tištěná verze byla mírně zkrácena.  

Související odkazy:

• Fotoalbum z brněnské evangelizační "crusade", 24. 9. 2011 
• "Izrael v ohrožení" - 13. září 2011 (demonstrace proti hlasování o nezávislosti Palestiny v OSN) 
• Petice ICEJ na ředitele České televize v souvislosti s informováním o flotile do Gazy (2010)
• "Všichni jsme lidi" - informace a fotografie o akcích ICEJ
• Reportáž B. Turečka (2010): "V izraelsko-palestinském konfliktu hrají stále větší roli křesťanští sionisté"

In Pictures: Different Jewish views on situation in Gaza - Různé židovské pohledy na situaci v Gaze

Pár poznámek k "lodím u Gazy"

Přiznám se, že s ohledem na dokončování knížky nemám bohužel momentálně tolik času, kolik bych potřeboval na fundovanější komentář k situaci okolo "lodí v Gaze". Takže doplňuji jen pár poznámek:

- v minulosti byla v oblasti řada větších krveprolití, které nevzbudila zdaleka takovou pozornost médií. Současný zájem médií souvisí hlavně s tím, že obětí nejsou Palestinci, ale příslušníci jiných národů.
- stěží můžeme jak od oficiálních izraelských činitelů, tak od mírových aktivistů očekávat nějaký objektivnější pohled na celou věc - a je to snad i celkem pochopitelné. Bylo tak zcela předpověditelné, že izraelští oficiální činitelé budou operovat vzápětí s tvrzeními jako: "zásilky pro teroristy", "aktivisté jsou ve skutečnosti ozbrojenci" atd. a budou se nyní snažit za každou cenu prokázat, jak byla vojenská akce odůvodněná a nezbytná. Naopak od mírových aktivistů je stěží možné očekávat něco jiného než o "apartheidové politice Izraele" a "izraelském státním terorismu", přičemž se budou zaštiťovat mírumilovností svých záměrů. Řada českých novinářů (neříkám že všichni) bohužel stále buď papouškuje agenturní zprávy, nebo se nesnaží být v duchu svého média nestranná. Blíže k pravdě se tedy dostaneme spíš jinde - hlavně u zkušených izraelských a zhraničních žurnalistů (a to jak britských či amerických, tak i arabských). Proto doporučuji sledovat více zdrojů a dělat si názor na celou věc sám.

- z geopolitického hlediska ztratí na celém konfliktu asi nejvíce Izrael - a teď zcela odhlížím od toho, zdali byl vojenský zásah "spravedlivý" či "přehnaný" a nehodnotím ho. Turecko uznalo Židovský stát v květnu 1948 a bylo tak první muslimskou zemí (ač oficiálně sekulární), která uznala izraelskou nezávislost. Pro Izrael se stalo Turecko nesmírně důležitým strategickým partnerem - ať už v oblasti civilní (např. hydrologie) či vojenské (spolupráci na vývoji zbraní, izraelská cvičení v Turecku). Turecko má pro Izrael význam i svými kontakty na země Izraeli nepřátelské a může tak hrát roli důležitého mediátora. Izraelsko-turecké spojenectví přetrvalo celá desetiletí a až v poslední době začalo dostávat vážné trhliny. Není to ale způsobeno zdaleka ani tak nástupem umírněných islamistů do turecké vlády (jak by si to mnozí rádi zdůvodnili v duchu logiky "vždyť není každý islamista vlastně skrytý terorista, že?"), ale také chybami z izraelské strany, nezřídka ze strany radikálních politiků, kterých je v posledních letech v izraelských vládách bohužel poměrně dost. Typickým příkladem je zcela zbytečná "vlaječková aféra" s tureckým diplomatem. Pokud to takto půjde dál, izraelsko-turecké spojenectví zeslábne - a v situaci v jaké je Izrael (válečný stav s Libanonem a Sýrií a chladný mír s Egyptem a Jordánskem) bude konec spojenectví bohužel daleko větší ztrátou pro Izrael než pro Turecko, které je už dlouho v NATO a má našlápnuto do EU.

- štěstí v neštěstí? - Ať už je vina za současné napětí více na té či oné straně snad současná situace zase zaměří pozornost světa na situaci v Gaze, který nad ní tak trochu zlomil hůl (pokud se mluví ve světových médiích o Palestině, mluví se už hlavně o Západním břehu v duchu zjednodušení Gaza je přece "Hamastán", na Západním břehu je vládne "hodný" Fatah). Přitom situace v Gaze je velmi špatná a je jen otázkou času, kdy přeroste v další sérii "průšvihů".

Tady najdete několik zajímavých článků a komentářů ke konfliktu mezi izraelskou armádou a loděmi plujícími do pásma Gazy.

izraelský deník Haarec: "Gaza flotilla drives Israel into a sea of stupidity"

BBC News: "Questions and Answers - Israeli raid on aid flotilla"

The New York Times: "Israel Holds Hundreds Seized During Raid on Flotilla"

Český rozhlas: "Vztahy Turecka s Izraelem se po útoku prudce zhoršují"