neděle 22. března 2026

Humor proti okupaci - Rozhovor po filmu "Coexistence, My Ass!/Koexistence, Vole!"

Připadá Vám, že ten film nahlíží na izraelsko-palestinský konflikt novým způsobem? Že divákovi ukáže ještě něco, co nebylo řečeno?

​Já jsem trošku čekal, že to bude taková nějaká jako mírová romantika, možná trochu kýč, a vlastně že ten film nebude ani moc konkrétní. Ale příjemně mě překvapil, protože hlavní protagonistka, komička Noam Schuster, pojmenovává věci pravými jmény. A to třeba často u některých dřívějších filmů na izraelsko-palestinská mírová témata nebylo.

Lidí, kteří se v Izraeli staví proti okupaci palestinských území, je dnes obecně dost málo a týká se to i veřejně známých osobností. Tím mi film i jeho hlavní interpretka přišli velice cenní. A bylo to často i vtipné a úderné zvláště pak v druhé polovině toho filmu.

V dokumentu absentovala složka, kterou mohou lidé vnímat pro tento konflikt jako zásadní – náboženství. Já vím, že vy často říkáte, že ten konflikt vlastně ani není tak náboženský, ale není to přitom ten fundamentální rozdíl mezi těmito dvěma komunitami? Palestinci a Izraelci?

​Na tendenčnosti pohledu řady Izraelců v pohledu na konflikt se náboženství může podepisovat stále výrazněji, protože náboženství je v Izraeli nezřídka propojeno s nacionalismem a zároveň náboženská komunita v zemi posiluje. Paralelně tam, ale probíhá proces silné sekularizace právě v reakci na náboženskou dynamiku, takže se společnost hodně polarizuje na této linii. Ale i v sekulární části izraelské společnosti vidí řada lidí na straně jedné izraelské politické problémy ztělesněné Netanjahuem a na straně druhé izraelsko-palestinský konflikt jako oddělené věci, což je podle mě chyba.

​Jenom velice malá skupina lidí si to uvědomuje nebo je schopná pro to něco udělat a takovou vzácnou výjimkou je právě i představitelka toho filmu. Ve filmu je právě velmi zřetelný zajímavý moment, kdy se na demonstraci proti premiéru Netanjahuovi ptala Izraelců právě na to, jestli si uvědomují, že Netanjahu a okupace Palestinců je jedna strana téže mince.

A není to právě ten problém, který štěpí izraelskou opozici?

​Do určité míry ano, ale izraelská opozice se v uplynulých desetiletích výrazně posunula. Dříve u ní byla například jednoznačná podpora mírového procesu s Palestinci. A postupně se to celé posunulo maximálně do roviny nějakých frází o míru, ale v reálné politice ty strany nic nedělají nebo nejsou schopny dělat a často strkají hlavy do písku, případně i nepřímo podporují Netanjahuovu politiku.

​Kdybych se měla přesunout k nám. My tady u nás můžeme vnímat, že podpora Palestiny je spíš na straně nějaké levice, ekologicky progresivistické, pokud to tak lze nazvat. Hodně je to problém řešený na straně studentů. Čím si vysvětlujete, že to u nás takhle je?

Mám za to, že když došlo k teroristickému masakru ze strany Hamásu 7. říjen 2023, tak naprostá většina lidí - včetně těch, kteří se o pár měsíců později začali více aktivizovat ve věci osudu Palestinců - cítila solidaritu s izraelskými oběťmi masakru. To že se následně zvedla velká solidarita s Palestinci z Gazy bylo dáno do značné míry tím, jaká se ukázala izraelská strategie nedlouho po 7. říjnu. Nešlo při ní totiž zdaleka jen o potrestání viníků, ale také o plošnou a brutální vojenskou represi proti prakticky veškerému palestinskému obyvatelstvu Gazy.

Tuto vojenskou operaci navíc doprovázely válečné zločiny, totální destrukce Gazy a neuvěřitelných přinejmenším 70 000 zabitých, z toho ve výrazné části ženy a děti. Mám za to, že charakter té akce měl v podstatě učinit Gazu tak zničenou, aby to motivovalo lidi z ní odejít. Řada odborníků na mezinárodní právo tyto izraelské přístupy v průběhu operace začalo označovat za genocidní, byť finální verdikt bude mít až Mezinárodní trestní tribunál.

​A proto tedy ta víceméně levicová hnutí inklinují k tomu podporovat Palestinu, protože v tom vidí i protest proti kolonialismu?

Ano, izraelská politika je těmito hnutími ze zmiňovaného pohledu často takto interpretovaná. Z jejich pohledu je tento postoj srozumitelný, ale já osobně vidím konflikt v širších souvislostech. Například i onen dnes až démonizovaný sionismus byl kdysi emancipačním a v mnoha aspektech i velmi levicovým politickým projektem. Všechny ideologie se ale nějak vyvíjejí a to že se za více než sto let své existence posunul tam kde je dnes, je zase jiná otázka. ​

Vy vyučujete na Masarykově univerzitě konkrétně na Fakultě sociálních studií Jsou vaši studenti schopni to takhle komplexně vnímat?

Jsem rád, že studenty mých kurzů zajímá právě hlubší kontext blízkovýchodního dění a v seminářích i na přednáškách se je již více než dvě dekády snažím motivovat k tomu, aby o Blízkém východě právě nepřemýšleli jen na základě toho co se děje v posledních letech, ale i toho, co tomu předcházelo. A je každého svobodné rozhodnutí jestli jde nebo nejde na jakékoliv protesty.

Na jedné straně ve filmu zaznělo, že je to jednoduché – lidé spolu nemohou koexistovat, pokud se jedná o vztah utlačovaného a utlačovatele. Na straně druhé každý expert vám řekne, že ten kontext je složitý, což spoustě lidí zabraňuje se o Gazu zajímat. Jak to tedy podle vás je?

Z čistě lidského hlediska - kdyby v nereálném ideálním všichni přemýšleli humanisticky - tak je řešení konfliktu jednoduché a už dávno bychom tu měli například nějakou izraelsko-palestinskou federaci, konfederaci, nebo třeba něco jako švýcarský kantonální model. V realitě ale o osudu konfliktu a svých obyvatel rozhodují stále extrémněji uvažující osobnosti, takže nějaké pozitivní spravedlivé řešení je za takové situace nejen mimořádně složité, ale prakticky nemožné.

V debatě po filmu padla otázka na jednostranné reportování o konfliktu, vy jste zmiňoval česká média. A mě to právě zaujalo z toho důvodu, že vím, že Česká televize si nechala vypracovat posudek o tom, jestli vlastně je v tomto konfliktu opravdu nestranná. A vyšlo jí z toho, že ano.

Jestli si dobře vzpomínám, první z těch posudků byl dost kritický k České televizi a ta si pak nechala vypracovat další posudek - a ten už byl z hlediska ČT daleko shovívavější.

​Česká tisková kancelář pak musí označovat hnutí Hamás za teroristické. Je to legitimní? Nebo můžeme tady hledat ty nuance, že to už je politika označovat Hamás za teroristy?

Terorismus není ideologie, ale spíše způsob asymetrického boje, který zasahuje civilisty za účelem dosažení politických cílů. Hamás má důležitou militantní složku, která terorismus - často mimořádně brutální - dlouhodobě využívá. I já osobně jsem se v roce 2002 ocitl velmi blízko teroristickému útoku Hamásu a osobně jsem tehdy znal i člověka, který neměl takové štěstí být od toho ještě pár set metrů daleko - a ten útok ho zmrzačil na celý život. Ale to, že je Hamás dlouhodobě tak silným aktérem asymetrického boje není dáno jen jeho teroristickými aktivitami. Právě jeho civilní křídlo které poskytovalo Palestincům různé sociální služby a pomoc, které jim nikdo jiný nezajistil, což také dlouhodobě zajišťovalo jeho popularitu. Takže Hamás je vnitřně velmi složitý a dynamicky se vyvíjející, přičemž terorismus často patřil k jeho strategiím, než že by ho bylo možné označit nějakou mediální nálepkou. A pokud to tedy někdo opravdu chce dělat, tak měl činit formou “padni komu padni” a říci například to, že i v současné izraelské vládě zasedají ministři, například Ben Gvir (ministr národní bezpečnosti pozn. redakce) a Becal'el Smotrič (ministr financí pozn. redakce), kteří byli v minulosti obviněni izraelskými úřady z podílu na terorismu.

Pan Attila Kovács, religionista zaměřený na islám a radikalismus v debatě zmiňoval, že Židé a Palestinci byli schopni spolu nějakým způsobem docela dost dlouho žít. Není právě argumentem hnutí, která stojí za Palestinou a jsou i proti dvoustátnímu řešení, že samotným zdrojem toho problému je stát Izrael – to, že vůbec existuje v dnešní podobě. Jestli vyřešením toho konfliktu není to, že by stát Izrael vůbec neexistoval.

​Tak to by asi tak bylo možné říct o spoustě států, že jsou zdroji různých konfliktů. To by tady dnes asi nemohlo být třeba Německo, protože je zodpovědné za dvě světové války, holocaust a podobně. A třeba také Spojené státy, protože Američané vyvražďovali Indiány, bílí Australané, kteří decimovali původní Australany, Belgičané, kteří kdysi provedli genocidu v Kongu… A koneckonců ani mnozí Češi a Slováci také nejsou bez viny například za násilí spojené v některých etapách historie s jejich nacionalismem. Takže takhle se uvažovat nedá. My si můžeme myslet o historii cokoliv a kriticky se na ní dívat, respektive ji dávat do kontextu se současností. Ale taky je tady dnes nějaká politická realita, která - bohužel - často vznikala nespravedlivě. Pokud bychom posuzovali nárok států na jejich existenci podle násilí, za které jsou zodpovědný, nevím který z nich by tu vlastně zůstal.

Vyšlo ve Stisk online, 21. 3. 2026, Rozhovor vedla Linda Paurová

čtvrtek 5. března 2026

Česká zahraniční politika a Írán

Česká republika prochází pozvolným, leč zřetelným posunem. Země, která se dříve prezentovala jako důsledný zastánce mezinárodního práva, se už delší dobu přiklání k jeho značně selektivní interpretaci. Aktuální vojenskou akci proti Íránu přitom přední světoví právní experti klasifikují jako akt agrese, který je v přímém rozporu s mezinárodními normami. Na tomto faktu nic nemění ani brutalita íránského režimu; ta sice vyžaduje vlastní mezinárodněprávní odezvu, avšak nelze ji zaměňovat s právním ospravedlněním agrese.

Souvislosti současných českých postojů reflektuje i renomovaná odbornice na mezinárodní právo Veronika Bílková z Ústavu mezinárodních vztahů. Navzdory závažným odborným výhradám však česká vláda a ministerstvo zahraničí zastávají pozice, které můžou vyvolávat dojem, že postrádají rysy suverénní politiky. Namísto formulování vlastních zájmů založených na dodržování globálních pravidel se česká diplomacie uchyluje k pouhému přebírání narativů osy Netanjahu–Trump.

Situace není příliš odlišná ani u pravicové opozice či ústavních činitelů, jako jsou předseda Senátu Miloš Vystrčil nebo prezident Petr Pavel. Je to o to překvapivější, že právě tyto hlasy byly v dřívějších fázích konfliktu v Gaze schopny projevit autonomnější pohled, který se od zmíněného dogmatického rámce lišil.

Jedněmi z mála, kteří situaci pojmenovali bez diplomatických kliček, byli senátor Pavel Fischer, ale třeba také předseda sněmovny Tomio Okamura. Fischer zdůraznil, že z pohledu zájmů ČR je nutné agresi odsoudit. Okamura útok označil za akt v rozporu s Chartou OSN, který destabilizuje region a zvyšuje riziko migrační i energetické krize.

Zatímco Filip Turek nyní volí strategii mlčení, expremiér Mirek Topolánek dlouhodobě recykluje propagandu tzv. „Lidových mudžáhidů“ (MEK). Tato původně radikální íránská organizace si na Západě vybudovala vliv, přestože soupeří s jinými exilovými proudy – například se „šáhovským“ – a její minulost je poznamenána terorismem i spoluprací se Saddámem Husajnem.

Současná ochota českých elit přitakávat silovým řešením nebezpečně evokuje precedenty, které jsme u jiných mocností ostře odsuzovali, včetně ruské tzv. „speciální vojenské operace“ na Ukrajině. Nejde přitom jen o triumf hrubé síly; nejzávažnějším rysem této éry je lhostejnost, s níž demokratický hlavní politický proud akceptuje údery bez mandátu OSN. V takovém prostředí ztrácí mezinárodní právo svou univerzalitu. Je proto nezbytné vrátit se k zásadě, kterou zdůrazňuje Veronika Bílková: „Měli bychom nazývat agresi agresí – ať ji páchá náš nepřítel, nebo náš přítel.“ Bez důsledného uplatňování principu „padni komu padni“ totiž mezinárodní právní řád přestává existovat a je nahrazen nebezpečnou a nepřehlednou mezinárodní anarchií.

Vyšlo na iDnes, 4. 3. 2026

neděle 1. března 2026

Komentáře k íránskému konfliktu 2026

Blízkovýchodní podcast 
z 22. 3. 2026

Blízkovýchodní podcast 
z 15. 3. 2026

Blízkovýchodní podcast + REDNECK (Matěj Schneider)
z 5. 3. 2026

Blízkovýchodní podcast 
z 28. 2. 2026 (úplný začátek konfliktu)


Zátiší na Rádiu1 - Na témata spojená s íránskou válkou i kontexty Íránu mě zpovídal Ondřej Formánek (4. 3. 2026)

Rozhovor pro Deník, 28. 3. 2026 dopoledne - reflexe samotného začátku konfliktu několik hodin po jeho vypuknutí - viz níže:

Co je cílem operace, unést íránského vůdce ajatolláha Chameneího, nebo výhradně bombardovat zařízení na obohacení uranu?

To je právě zatím otázka, kterou v této rané fázi konfliktu ještě přesně nevíme. Premiér Izraele Benjamin Netanjahu zmiňoval něco ve smyslu, že akce má údajně „íránskému lidu otevřít cestu k tomu, aby se osvobodil“. Pod tím si ale lze představit ledasco. Přesný cíl úderů zkrátka zatím nevíme. Pokud je jím skutečně likvidace odpalovacích zařízení, balistických střel či oslabení protiletecké obrany a jaderného programu, dovedu si představit, že operace může nějakým způsobem proběhnout a být úspěšná.

A lze to stihnout za čtyři dny?

Odhady ukončení konfliktů je třeba v éře Donalda Trumpa brát s rezervou. Americké a izraelské síly jsou během několika dní schopny vybombardovat ledasco i vzhledem k tomu, že íránská protiletecká obrana je dost narušena z loňského roku (tehdy Izrael též na Írán udeřil, pozn. red.). Pokud ale jde o pokus změnit režim, to je samozřejmě daleko problematičtější. Írán není Venezuela a jeho režim je velmi pevně zakořeněný a strukturovaný. V reakci na vnější i vnitřní tlak v poslední době posílily spíš jeho nejtvrdší složky, což bylo koneckonců vidět na tom, jak brutálně byly nedávno potlačeny tamní protesty. Samotným bombardováním lze režim asi těžko změnit, k tomu by byla zapotřebí nějaká skutečně strukturovaná podpora nějaké silné vnitřní jednotné opozice, která v Íránu v této podobě není, případně pozemní vojenská operace. Na případech sousedního Iráku a Afghánistánu je ale vidět, jak neblaze to pro Američany dopadlo, když se tam přímo angažovaly jejich pozemní jednotky. Každopádně je těžké předjímat. Ale jak jsem říkal, pokud jde výhradně o likvidaci vojenských zařízení, operace asi krátkodobě úspěšná být může. Pokud jde o změnu režimu, je to daleko víc diskutabilní.

Je tedy podle vašich slov nepravděpodobné, že by po současné vojenské operaci nastal státní převrat v Íránu a návrat šáha. Nebudou mít údery spíš opačný efekt – že změny, po nichž mnoho Íránců volá, spíše odsunou?

Dříve tomu tak bylo. Je ale samozřejmě těžké říci, jaký efekt to bude mít nyní. Íránský režim i jeho ozbrojené síly jsou určitě oslabené. Pomyslná „poslední bitva“ je ale může učinit ještě více zatvrzelé, zvláště revoluční gardy, což je v podstatě paralelní íránská armáda vedle íránských ozbrojených sil.

Má Írán vojenskou sílu, aby zaútočil na Izrael, který je od rána ve výjimečném stavu?

To Írán ukázal už loni, kdy na Izrael vystřelil salvy raket. Bylo tak vidět, že má poměrně rozsáhlý arzenál dalekonosných balistických střel, které na izraelském území způsobily poměrně vážné škody. A nyní už také přichází informace o íránských raketových protiútocích.

Má Írán v regionu spojence? A je někdo, kdo mu může pomoci, například Saúdové nebo Rusové?

Přímo pevné vojenské spojence ve formě nějaké obranné aliance Írán nemá. Má ale například v oblasti zbrojní spolupráce silné ekonomické vazby na Rusko, na Čínu i na některé další státy. Určitým způsobem jsme viděli omezenou rusko-íránskou spolupráci ještě před pádem Asadova režimu v Sýrii, kdy v některých věcech obě země spolupracovaly a jindy nikoliv. Spojencem íránské politiky v regionu jsou ale různí nestátní ozbrojení aktéři, typu libanonského Hizballáhu, Húsíjů v Jemenu či šíitských milicí v Iráku, případně i dalších oblastech. Ti sice byli v uplynulých dvou letech bojů na Blízkém východě výrazně oslabeni, přesto ale zřejmě stále mají kapacitu se aktivizovat a pokračovat v bojích.

V důsledku úderů Izraele a Spojených států na Írán tedy může dojít i k eskalaci v regionu?

Ano, zmínění íránští spojenci z řad nestátních aktérů mohou zareagovat dalším posílením vojenských akcí právě proti Izraeli nebo americkým cílům. V regionu je spousta terčů, například amerických základen, ale i různých civilních instalací. A to je přesně to, čeho se, s výjimkou Izraele, obávaly všechny státy v regionu. Proto v podstatě celý Blízký východ, kromě Izraele, apeloval, aby ke konfliktu nedošlo. Do jaké míry bude současný konflikt závažný, jestli to bude spíš demonstrativní série omezených úderů, což nyní úplně nevypadá, anebo spíše dlouhodobější.

Už v pátek visely údery ve vzduchu, když byli lidé včetně diplomatů vyzýváni, aby opustili Írán i Izrael. Přitom v pondělí měla následovat další jednání mezi Spojenými státy a Íránem…

Ano a teď samozřejmě bude záviset na tom, jestli ta jednání ještě proběhnou, anebo eskalace bude natolik závažná, že už k žádným nedojde.

Znepřístupní podle vás Írán Hormuzský průliv, kudy proudí ropa?

To je samozřejmě jedna z možností, kterou může Írán použít, přičemž prostředky na to má. Mělo by to velké dopady na energetiku řadu světových regionů.

Kudy by pak ropa proudila?

Tankery by Hormuzem nepropluly a dodávky by se na určitou dobu zastavily.

čtvrtek 29. ledna 2026