Skupinka ultraorotodxních Židů s pejzy v černých kloboucích a kaftanech se družně baví na teheránské konferenci zlehčující holocaust s prezidentem Ahmadínežádem ... Rabín Jisroel Weiss z organizace Neturej Karta promlouvá z televizní stanice Hizballáhu o nutnosti „mírumilovného rozpuštění Státu Izrael“ ... Skupiny chasidů v Brooklynu, Londýně, či Montrealu pálí veřejně izraelské vlajky ...
Kdo jsou tito lidé? Náboženští poblouzněnci? Fundamentalisté, kteří zapomněli na dějiny svého národa? Exhibicionisté? Či snad dokonce „židovští antisemité“, jak už byli také nazváni. Kdyby podobné aktivity činil člověk nežidovského původu, obvinění z antisemitismu by ho určitě neminulo. V případě ultraortodoxních Židů (kterým se má správněji říkat hebrejským termínem
charedim) je však otázka jejich radikálních postojů daleko složitější.
I lidé židovského původu se mohou za určitých okolností stát antisemity. Stěží však lze z něčeho podobného vinit hluboce věřící Židy, kteří úzkostlivě dodržují přikázání Tóry. Z náboženských důvodů však mohou být zapřísáhlými antisionisty.
Sionismus – tedy moderní židovský nacionalismus – je v jejich podání ztělesněním toho nejhoršího, co mohlo židovský národ ve 20. století potkat. Všechno následující židovské utrpení, včetně holocaustu, soudobého antisemitismu, sebevražedných atentátů, jsou pak pro ně už jen Božím trestem za prvotní „sionistický hřích“. Za nejhorší plod sionismu pokládají současný židovský stát – Izrael.
Jejich pohled na Izrael je svým způsobem ještě ostřejší, než je tomu u hnutí Hamás. Na druhou stranu však zbožní antisionisté odmítají jakoukoliv formu násilí. Daleko přijatelnějším partnerem než izraelské úřady jsou pro ně Palestinci. Tito charedim odmítají jakoukoliv státní podporu od Izraele, nevolí do parlamentu, izraelskou policii nazývají „sionistické gestapo“ a někteří z nich by dokonce za nic na světě nevstoupili na izraelskou půdu. Mnoho Židů, hlavně v Izraeli, antisionistické charedim striktně odmítá či přímo nenávidí. Vyčítá jim jejich naivitu a fakt, že si neuvědomují, že mnoho Arabů mezi Židy a sionisty nerozlišuje. Případně je přímo viní z bezbřehé náboženské zaslepenosti, zrady a označují je dokonce za úkladné zločince a vyvrhele.
Sionismus a judaismus
Je třeba říci, že tak vehementní odmítání sionismu je v kruzích charedim dnes už spíše výjimkou. A dokonce i mezi antisionisty jsou patrné názorové rozdíly. Tak třeba pro největší antisionistickou skupinu na světě, stoupence rabína ze Satmaru (kterých je přibližně 100 tisíc, hlavně v USA), byla cesta půl tuctu Židů na teheránskou konferenci v roce 2007 příliš silná káva. Proto se od nich satmarští chasidé distancovali.
Nejzatvrzelejší antisionističtí radikálové jsou sdružení ve skupině
Neturej Karta (aramejsky „Strážci města“). Jejich počet se pohybuje v řádu stovek, maximálně tisíců. Od roku 1937, kdy skupina vznikla, žijí její stoupenci v jeruzalémské čtvrti Mea Šearim, ale také v newyorském Brooklynu, v Londýně a Antverpách. Jsou ze všech antisionistů nejradikálnější a považují židovský nacionalismus za „rakovinu na těle židovství“ a za dílo Satanovo. Z toho důvodu jsou ochotni jednat s kýmkoliv, kdo proti němu bojuje. Tedy i s prezidentem Ahmadínežádem, šéfy Hamásu, či v dobách dřívějších s Jásirem Arafatem.
Je třeba zdůraznit, že většina soudobých ultraortodoxních Židů (jejich přesný počet není znám, ale jedná se přinejmenším o několik stovek tisíc Židů po celém světě), nemá s Izraelem žádný problém. I když vám na dotaz „Považujete se za sionistu?“ jen málokteří odpoví pozitivně, v praxi se chovají jinak. Izraelští charedim například doma využívají nejrůznějších výhod, které jim poskytuje sionistický stát, nemusí absolvovat vojenskou službu, neplatí daně a navíc mohou spoléhat na státní podporu placenou z daní „sekulárních sionistických Izraelců“.
Toto praktické přijímání sionismu však nebylo pro charedim vždy typické. Není bez zajímavosti, že pro velkou část z nich představoval sionismus ještě do druhé světové války falešný mesianismus, který popíral důležité zásady jejich tradičního pojetí judaismu; mezi nimi hlavně princip, že židovský stát může obnovit jedině sám Mesiáš, na kterého je třeba čekat v
galutu (exilu).
Sionismus nemá tisíciletou historii jako judaismus. Konstituoval se až v druhé polovině 19. století. Jeho základy položili myslitelé jako Moses Hess, Leo Pinsker, Theodor Herzl a další. Ti však nebyli nábožensky založení Židé. Spíše naopak. Sionismus chápali hlavně jako ideu a praktický plán, která má pomoci ochránit Židy před evropským antisemitismem. A právě sekulární podstata sionismu zbožné charedim velice iritoval.
Nebyla náhoda, že první sionisté byli nezřídka levicově zaměření pokrokáři s velmi vlažným vztahem k víře svých předků. Právě sionistická bezbožnost znamenala pro mnoho hluboce věřících Židů nebezpečnou herezi a rouhání.
Rabín Josef Samuel Bloch přirovnal sionismus k
„falešnému mesianismu, v němž byl Bůh, Tóra a její přikázání nahrazeny falešnými modlami nacionalismu a socialismu“.
Charedim však nikdy netvrdili, že by Židé národem nebyli.
„Naše národní vědomí je zcela odlišné od ostatních národů... je zcela spirituální, neboť spočívá v Tóře“, konstatoval významný rabín Jacob Jechiel Weinberg.
Nacionalistické vášně sionistů, vyzbrojování se, boj o půdu s Araby, to vše ztělesňovalo pro tyto charedim rebelii proti Bohu. Jejich výklad posvátných textů jim totiž přikazoval neusilovat o ukončení židovského exilu předčasně a nesnažit se podrobit si Zemi izraelskou za pomoci síly. Tak lze tedy zjednodušeně shrnout přístup významné části hluboce zbožných Židů k sionismu před vypuknutím druhé světové války.
Charedim a holocaust
Holocaust přinesl komunitám charedim obrovské ztráty, protože mnohé z nich žily svým tradičním způsobem právě v oblastech, kterých se nacistické běsnění dotklo nejvíc – v Polsku, Rusku, na Ukrajině, v Pobaltí či Rumunsku. Přesto mnoho z přeživších rabínských autorit charedim (část z nich stačila uprchnout, hlavně do USA) nepřestalo holocaust vysvětlovat jako důsledek sionistického nedodržování Tóry a jejích přikázání.
Rabín Elchanan Wassermann napsal, že
„židovská sionistická mládež byla natolik opojena národem a socialismem, že nás Bůh potrestal národním socialismem.“
Dnešní čelní představitel Neturej Karta v Izraeli, rabín Jisrael Meir Hirsch, zase prohlašuje:
„Kdybych žil za války, šel bych za Hitlerem. On byl totiž velice rozezlen, když ho sionisté bojkotovali. Udeřil rukou do stolu a pravil: ´Já těm Židům ukážu!´... Co kdybychom se ho ale namísto toho tehdy pokusili usmířit?“
Samotný holocaust dnes antisionističtí charedim nezpochybňují. Jeho příčiny však chápou diametrálně odlišně než většina ostatních Židů. Rabín Weiss navíc tvrdí, že na nedávnou íránskou konferenci jeli i proto, že „sionisté zneužívají holocaustu k bezostyšnému útlaku“.
Tak sporné a naivní interpretace holocaustu však rozhodně nebyly a nejsou příznačné pro všechny charedim. Někteří po druhé světové válce obvinili své rabíny, že je dostatečně nepovzbuzovali k útěku z Evropy. Mnozí z přeživších Židů také po válce svou víru ztratili.
Náboženský sionismus
Postoje hluboce věřících Židů se pod vlivem událostí minulého století proměňovaly více než kdy předtím. Významný rabín Avraham J. Kúk položil v první polovině 20. století základy nového směru židovství. Ten se pokusil smířit ortodoxní judaismus s realitou nové doby, hlavně se sionismem. Sionismus a související dění (hlavně snahu o vybudování židovského státu) tak vyložil zcela opačně než Neturej Karta, tedy jako projev Boží vůle. Vznikl tak náboženský sionismus, který byl pro mnoho Židů daleko logičtější a pochopitelnější. Navíc dodal do té doby značně sekulárnímu sionismu teologický, a tedy neoddiskutovatelný rozměr.
Přesto náboženský sionismus mnoho ze své popularity ztratil, když se část jeho členů dala na cestu radikalismu a stali se z nich nacionalističtí fanatici. Není náhoda, že rasistický rabín Kahane (který byl v Izraeli za své postoje vězněn), masový vrah Baruch Goldstein, či Jigal Amir, atentátník premiéra Rabina, pocházeli právě z této komunity.
Pro ilustraci dodávám, že v dnešním Hebronu žije mezi několika stovkami tisíc Palestinců několik stovek nejradikálnějších osadníků (málokterý jiný Izraelec by tam byl ochoten žít). Na jednu hebronskou zeď načmáral jeden z radikálů nápis:
„Arabové do plynových komor!“. Je tedy vidět, že amnézie na vlastní historii nepostihla jen radikální antisionisty.
Židé proti Arabům?
Antisionisté vždycky upozorňovali na to, že se k nim po staletí Arabové a muslimové chovali slušně. S jistými omezeními mohli totiž Židé po staletí praktikovat v muslimských zemích svou víru. Bylo to ve stejných dobách, kdy byli v křesťanské Evropě Židé vyháněni z měst, obviňováni z trávení studní a dokonce i tehdy, kdy „moderní a civilizované“ evropské země spřádaly a realizovaly plány na jejich úplnou likvidaci. Že se po druhé světové válce vše změnilo a křesťanské země dnes vypadají jako advokáti Židů, zatímco Arabové jako rodilí antisemité, přikládá Neturej Karta právě vzniku Izraele v roce 1948.
Co je na radikálních sionistech asi nejkontroverznější? Že svými názory mohou dodávat legitimitu těm, kteří jsou skutečnými antisemity. Zde ovšem existuje věčné dilema: Má člověk potlačovat své názory za situace, kdy část z nich může být zneužitelná někým jiným?. Představitelé Neturej Karta tvrdí, že její aktivity přispívají k tomu, že muslimové začínají odlišovat židovství od sionismu. Tím v konečném důsledku přispívají ke snížení antisemitismu v muslimském světě. Otázkou zůstává, zda si tyto věci uvědomí i lidé, jako je šéf Ku-Klux-Klanu a někteří popírači holocaustu, kteří se teheránské konference také zúčastnili...
Názory mnoha náboženských antisonistů jsou určitě extrémní a zůstanou i v budoucnu pro většinu Židů naprosto nepřijatelné. Že by antisonisté, radikální náboženští sionisté či jiní náboženští fundamentalisté začali své názory radikálně měnit, je také nepravděpodobné. Je zde však určitý rozdíl v tom, že názory Neturej Karta sice oprávněně pohoršily bezpočet lidí, na rozdíl od mnoha jiných fundamentalistů však nestály život ani jednoho člověka.
Politicko-náboženský extremismus všeho druhu najde v budoucnu jen stěží ospravedlnění. Přesto je však pro Židy existence zbožných antisionistů i náboženských sionistů – tedy komunit s tak diametrálně odlišnými názory – v něčem obecně prospěšná: Snad více než cokoliv jiné rozbíjí tradiční antisemitské mýty o „světovém židovském spiknutí“ a jim podobné a poukazuje naopak na pluralitu a názorovou různorodost Židů po celém světě.
