Proč egyptští islamisté nevyženou turisty a jen stěží pohřbí starověké mumie

Zajímavý rozhovor o roli islamistů v dnešním Egyptě s egyptsko-českým novinářem Danielem Reizkem v Lihovkách (26. 1. 2012).

Nejzajímavější hudební klipy o Blízkém východě - vol. 2

The most interesting music-videos about the Middle East - vol. 2

Nejen filmy, ale i klipy slavných i méně známých hudebních skupin se točí okolo blízkovýchodního dění. Palestinská a izraelská uskupení se občas snaží napomoci propagandě své strany konfliktu, jindy jsou naopak velmi kritické k režimu, ve kterém žijí, případně si z něho dělají legraci. A pak jsou tu také různé zahraniční ansámbly, které se ve svých výtvorech zabývají různým způsobem Blízkým východem... No však se na to podívejte a poslechněte si:

Zeev Tene - I bombed Beirut every day (2007)

Izraelský bouřlivák Zeev Tene předělal známou protiválečnou písničku "I bombed Korea" na své zeměpisné šířky a vznikl tento kus + velmi vtipný klip. To se pak člověk stěží může divit, že byla tato pieseňka použita ve filmu Balčík s Vašírem.

Tady je stejná písnička ve "Valčíku" i s titulky:

Laibach - Yisrael (2006)

Slovinští černokněžníci natočili v roce 2006 album "Volk" (německy: "lid", slovinsky: "vlk"), na kterém jsou  předělané hymny z celého světa (včetně panslovanské "Hej Slované"). Je to věru hoch interessant album, jak jsou na něm ty hymny podané a překopané. Neunikl jim na něm ani Izrael, kde do sebe Lajbachovci nakombinovali překlady izraelské a palestinské hymny.    

Ramallah Underground (Stormtrap) - Natídži bala šuhol (Nateejeh bala shughol - Result, without working, 2006)

Kdo by byl řekl, že se jedná o interesantní hiphopový projekt přímo z palestinského Hami-lláhu :) 

J.A.R. - Maximig (1997)

Skupinu netřeba zvláště představovat. Přestože je písnička hlavně legrácka a není ani tak o palčivých tématech Blízkého východu, tak refrén: "Izra a Izra a Izrael a já tam nebyl na vojně a nic neviděl..." zná u nás snad každý jen trochu bdělý posluchač. I sama skupina ji v klipu označila za "izraelskou předvolební".  

Matisyahu - One Day (2009) - jinak o tom pánovi interpretovi viz tady.

A těšte se dál - příjdó hurčitě ti Chemicál Brothers, Seržo Tankian, Ska-P a další výtečníci i výtečnice.

Nejzajímavější hudební klipy o Blízkém východě - vol.1

The most interesting music-videos about the Middle East - vol.1

Nejen filmy, ale i klipy slavných i méně známých hudebních skupin se točí okolo blízkovýchodního dění. Palestinská a izraelská uskupení se občas snaží napomoci propagandě své strany konfliktu, jindy jsou naopak velmi kritické k režimu, ve kterém žijí, případně si z něho dělají legraci. A pak jsou tu také různé zahraniční ansámbly... No však se na to podívejte a poslechněte si:

Sepultura - Territorry (1993)

Na svém politicky motivovaném albu "Chaos A.D." mají brazilští tvrďáci i tento kousek. Popravdě, je to spíš bizarnost - neboť jde o takový miš-maš různých motivů, že ve spojení s pomazáním mrtvomořským bahnem není úplně jasné, co tím chtěli drsní chlapci říci.. ale natáčení a chroptění u Knesetu a v Mrtvém moři musela být asi velká psina:)

 

Hadag Nachaš - Sticker song - Širat ha-sticker (שירת הסטיקר) - Písnička o politických nálepkách (2004)

Politická propaganda je v Izraeli součástí každodenního života, daleko více než jsme zvyklí u nás. Občanský politický aktivismus se projevuje mj. vylepováním politických nálepek nejrůznějšího zaměření. Skupina Hadag Nachaš (heb. "rybo-had") pospojovala hesla z velkého počtu samolepek a vytvořila z nich vtipnou písničku.

Matisyahu - Jerusalem (2006) 

Pokud zapomenu, Matisyahuovo písničko "Jeruzalém", na tebe, pak ať mi uschne pravice! Song o svatém městě je asi neznámějším a zároveň i nejchytlavějším kousekm mladého chasidského reggae-hiphopera z Brooklynu. Matisyahu vydal už několik alb a je to opravdu fajná muzika. Pevně doufám, že někdy přijede i do středu Evropy a nejlépe do jihomoravského Jeruzaléma..!!!

DAM - Born here (2006)

Palestinští DAM jsou "mladí a nasraní" rapeři tak jak se patří. Oficiálně jsou vlastně Izraelci z města Lod/Lydda, ale z jejich produkce je zcela jasné, na čí straně konfliktu jejich srdce bije. DAM rapují v arabštině, hebrejštině i angličtině a spolupracují s některými izraelsko-židovskými kapelami, které taky svou vládu zas až tak moc nemusí. 

Tom Waits - Road to Peace (2006)

Písnička slavného barda "Toma Vejce" z trojalba Orphans: Brawlers, Bawlers & Bastards, vypráví rétorikou novinového článku příběh palestinského sebevražedného atentáníka, jeho obětí a izraelské odplaty. Věru baladický kousek o nelehké cestě k izraelsko-palestinskému míru. 

Dead Rabinz - Hatikva (2008?)

Nářezová předělávka hymny Židovského státu od izraelských punkerů Dead Rabinz (nepochybně parafráze na Dead Kennedys). 

V zásobě mám ještě řadu dalších klipů, ale jestli si vzpomínáte na něco pozoruhodného, klidně mě to napiště. Může se to objevit v některém z dalších výběrů. Už teď vám mohu říci, že tam se dočkáte třeba Ska-P, Serje Tankaiana, Chemical Brothers, J.A.R., Zeeva Tene ... 

A jestli se vám to líbí, toš sdílejte - jalla!
If you like it - share it! Yalla!

Bagdád se začíná přiklánět k Íránu a Sýrii

Brief interview about convergence between contemporary "new" Iraq and Iranian Islamic Republic.

Vyšlo to sice už asi před měsícem v Deníku, ale snad to pořád platí.  

Přítomnost Spojených států v zemi odsunem vojsk rozhodně nekončí

Jaký dopad měla téměř devítiletá válka v Iráku na Spojené státy?

Americká veřejnost válku zpočátku výrazně podporovala, ale brzy se ukázalo, že celkově byla válka v Iráku ze strany Spojených států špatně připravená. To se netýká jen vojenských operací, ale především poválečné rekonstrukce, například rozpuštění Husajnovy strany Baas.
Konflikt pak eskaloval do velkého krveprolití, které si kromě řady iráckých obětí vyžádalo i citelné americké ztráty. Pokud se tedy za konfliktem ohlédneme, velký úspěch to určitě nebyl, přestože to rozhodně nebylo podobné fiasko jako například válka ve Vietnamu. Bude nyní zajímavé porovnat vývoj v Iráku a v arabských zemích, kde režimy svrhla lidová povstání.

Co lze říci o politické orientaci stávající irácké vlády?

Původní režim byl postaven na sunnitské menšině, to se ale po svržení Husajnova režimu změnilo a politické moci se chopili šíité. Vzhledem k tomu je v zahraniční politice Iráku patrný větší příklon k Íránu, kde mimo jiné řada současných politiků pobývala v exilu. Relativně blíž má země i k Asadově Sýrii.

Bude vnitřní konflikt v Iráku eskalovat, nebo naopak spěje ke konci?

To je těžké předpovědět, ale myslím, že vnitřní konflikt v zemi je už za zenitem. Také irácká al-Káida, která byla v minulých letech poměrně agresivní, je oslabená. Tamější situace zůstává nestabilní, ale očekával bych, že se bude dál zlepšovat.

Znamená odsun amerických vojáků, že americký vliv v zemi oslabí?

Je to nepochybně jeden z cílů americké zahraniční politiky, udržet si v zemi vliv, což je dané mimo jiné i nerostným bohatstvím země. Vliv pochopitelně neznamená jen vojenskou přítomnost, takže v tomto smyslu určitě nejde o konec americké přítomnosti v Iráku.

Vyšlo v Deníku 16. 12. 2011 

Václav Klaus a Muslimské bratrstvo

"Václav Klaus and the Muslim Brotherhood" - Article explains opinion of the Czech political scientist Pavel Barša about similarities between revolutions in Czechoslovakia and Egypt in the sixties and between revolutions in 1989 (Czech Velvet Revolution) and 2011 (Arab spring). 

Pár zajímavých myšlenek z článku "Sbohem postkomunismu" od Pavla Barši v dnešních Lidovkách:

...na první pohled bijí do očí paralely mezi arabským jarem a středoevropskými revolucemi roku 1989. V obou šlo o občanskou mobilizaci proti autoritářské formě vlády. Étos demonstrací na náměstí Tahrír v lednu a únoru minulého roku připomínal étos demonstrací na Václavském náměstí v listopadu 1989. Na obou místech nestáli lidé prvotně jako stoupenci té či oné ideologie nebo politického programu, ale jako občané hlásící se o svá práva. Tím se tyto události lišily od ideologicko motivovaných masových mobilizací 60. let, ať již byly neseny panarabským nacionalismem v Káhiře, či socialismem s lidskou tváří v Praze. Lidé na Václavském náměstí na podzim 1989 či na Tahríru v zimě 2011 nebyli poháněni konkrétní politickou vizí, ale obecnými hodnotami lidské důstojnosti, občanské rovnosti a samovlády lidu. 

V tomto ideologickém prázdnu spočívala síla, ale i slabost obou revolucí. Síla ležela v univerzalitě slibu demokracie a rovné důstojnosti pro všechny - tedy bez ohledu na rozdílná politická přesvědčení či náboženská vyznání, pohlaví, etnickou identitu či ekonomické postavení. Všichni Češi či Egypťané, napříč hranicemi oddělujícími různé světové názory, sociální kategorie a politické orientace, byli v těchto demonstracích vyzýváni, aby se podíleli na rekonstituci občanského lidu. Slabost ideologického prázdna spočívala v tom, že ty skupiny, které měly v revoluční chvíli již připravený ideologický program, nebo dokonce organizační základnu, byly s to velmi rychle usplavnit revoluční energie tak, aby poháněly uskutečnění jejich cílů - v Česku před dvaceti lety to byli neoliberálové kolem Václava Klause, v současném Egyptě to jsou Muslimští bratři. 

Zásadní filmy o charedim - The essential films about Haredim

Charedim, nepřesně nazývaní "ultraortodoxní Židé", jsou sice díky své vizáži asi nejznámější součástí židovské společnosti, zároveň však jsou komunitou nejvíce mýtizovanou, a to jak v dobrém i v horším slova smyslu. V představách mnoha lidí jsou charedim buď "svatí mužové", "kouzelní dědečci", nebo naopak na základě zkratkovitého zpravodajství "fundamentalisté" (viz například nedávné události v souvislostí se segregací mužů a žen v izraelském městě Bejt Šemeš). Paradoxně snad nejhorší pověst mají charedim v Izraeli, kde tvoří přibližně 10% celé izraelské populace. Opravdu mě překvapila slova: "Já bych je nejraději pozabíjel", která jsem slyšel na vlastní uši od Žida a Izraelce v jedné osobě, který přežil Osvětim... Tyto ostré předsudky a nenávist vychází často z nábožensko-politického status quo, který byl v Izraeli zakotven v jeho samotných počátcích, a který poskytl charedim a obecně věřícím Židům různé výhody - např. respektování dodržování šabatu v celém Izraeli, zproštění vojenské služby, poskytování sociálních dávek věřícím od státu. Je pravda, že problematika vztahu mesi sekulárními a religiózními Izraelci je komplexní a má vinu i viníky na obou stranách. Kdo se má o ní zájem dozvědět více, toho odkážu sem.
V následujících odkazech uvidíte upoutávky na několik filmů, které  se pokouší život charedim přiblížit v jiném světle, než je obvykle známe. Filmy sice nebyly vytvořeny přímo v jejich prostředí a jejich režiséři sami do komunity nepatří (přičemž je velmi pravděpodobné, že velká část charedim tyto filmy nebude mít nikdy zájem vidět). Přesto nabízejí zajímavý obraz společnosti, která v reálném životě řeší nejen věci spojené s posvěcováním Božího jména, jako je dodržování micvot (židovských povinností), studium Talmudu a Tóry, ale potýkají se i s obdobnými problémy, jaké mají ostatní lidé všude po světě.

Ushpizin/Ušpicin (režie: Giddi Dar, Izrael, 2004)
Film vypráví příběh manželského páru braslavských chasidů z jeruzalémské čtvrti Mea Šearim, kteří řeší problém s bezdětností. Ve filmu hraje důležitou roli etrog - rituální citrus, který se používá během svátku stánků (sukot), během něhož se film odehrává. Příběh je na první pohled velmi jednoduchý, ale ve skutečnosti v sobě ukrývá hloubku. Opravdu, velmi dobrý film.

na ČSFD 87%

Eyes Wide Open/Široce otevřené oči (režie: Chajim Tabakman, Izrael-Německo-Francie, 2009)

Film je možná, jak by řekl jeden pan profesor président, jedním z důsledků módního současného "homosexualismu". Zabývá se totiž v prostředí charedim, ve které je v některých ohledech poměrně vysoká segregace mužů a žen, poměrně tabuizovaným tématem. Film vypráví příběh ženatého šocheta (řezníka), který se zamiluje do svého učedníka (kterého hraje jakýsi izraelský krasavetz-modelák). Zápletka je pojata poměrně citlivě a nekončí rozhodně happy endem.
na ČSFD 71% 

Les Aventures de Rabbi Jacob/Dobrodružství rabbi Jákoba (režie: Gérard Oury, Francie-Itálie, 1973)

Výborný film s "Fuňásem" alias slavným francouzským komikem Louisem De Funésem, který líčí příběh francouzského rasisty a šovinisty, který nakonec skončí jako dvojník rabína a vesele tancuje v pařížské židovské čtvrti chasidké tanečky. Naprosto legendární je také scéna z továrny na žvýkačky. Je to celé spíš jen legrace, ale dobrá legrace. 

na ČSFD 81%

 

Left Luggage/Kufry pana Silberschmidta (režie: Jeroen Krabbé, USA / Nizozemsko / Belgie / Velká Británie, 1998)

Film se odehrává v belgických Antverpách, kde žije početná komunita charedim. Sekulární židovská dívka začne pracovat jako pomocnice u religiózní židovské rodiny a dozvídá se o jejích zvyklostech, což jí trošku pozmění názor na její dosavadní život. Jednu z hlavních rolí ve filmu má Isabella Rossellini.  

na ČSFD 79%

 

Kadosh (režie: Amos Gitai, Izrael-Francie, 1999)

Zde si půjčuju text přímo z ČSFD, protože jsem ten film už viděl hóódně dávno a navíc mě tehdy přišel pekelně rozvleklý a trochu nudný. Ale holt je to známé dílo, tak tu nemůže chybět.

Pozoruhodný film renomovaného režiséra Amose Gitaie byl s ohlasem uveden na MFF v Cannes. Jeho příběh dovolí divákům nahlédnout do života jeruzalémské čtvrti Mea Shearim, kde žijí ortodoxní Židé. O cestě jejich osudů rozhoduje s boží prozřetelností a rozhodností místní rabín. Je mu jedno, že manželé Meir a Rivka se milují - protože během deseti let svého manželství nepočali dítě, měl by se Meir oženit s jinou dívkou a zplodit syna. Ani Malka, sestra Rivky, nemá na růžích ustláno. Miluje sympatického Yaakova, který je ovšem kvůli službě v armádě vykázán z komunity. Podle rabínova nekompromisního rozhodnutí by si měla Malka vzít "vzorného věřícího" Yossefa. Sestry tak stojí před osudovým rozhodnutím. Podřídí se rabínovi a tím i tisíciletým židovským tradicím, nebo vezmou odpovědnost za svůj život do vlastních rukou?

na ČSFD 75%

 

Jestli se vám to líbí, směle nasdílejte :) - If you like this, share it :)

Arabský rok 2011 - Arab Year 2011

Brief overview of the last year of Arab uprisings in the Middle East. What are the perspectives and why is too early to speak about Arab Winter.

Zatím velmi krvavý a velmi těžko odhadnutelný vývoj v Sýrii, zklamání mnoha Egypťanů z porevolučního vývoje v jejich zemi, vítězství islamistických stran v několika volbách, nárůst nenávisti vůči Izraeli i další dění jakoby dávalo za pravdu některým komentátorům a jejich mantrám typu: Arabské jaro se zvrhlo v arabskou zimu, Vypočitatelné arabské autokracie vystřídala ohromná nestabilita, Islamisté ovládnou celý Blízký východ  … 

Přesto je však na podobná hodnocení a obecně na objektivní analýzu letošních událostí ještě velmi brzy. Arabský svět není možné sledovat monoliticky: není masou „nepříliš vzdělaných a podezřelých Arabů“, ale složitou společností odlišující se stát od státu. A to i přes množství zdánlivě společných znaků (islám – různě však pojímaný, arabština – avšak velmi odlišná ve svých regionálních dialektech apod.). Některé rozdíly, sektářská napětí a vnitrospolečenské konflikty byly „zmrazeny“ politikou dlouholetých diktatur, podobně jako tomu bylo v komunistické Jugoslávii a dnes vystupují na povrch. 

Žádná konspirace

Letos bylo také možné pozorovat, že „Arabské jaro“ nebylo dílem nějaké „mezinárodní muslimské konspirace“ a nemělo všude jen stejné příčiny. Například v Tunisku se vzpoura šířila z venkova do měst o čemž vypovídá i symbol „Arabského jara“ – mladík Mohamed Búazízí z provinčního města Sidi Búzid. Ten svým sebeobětováním v palachovském duchu doslova zažehnul vlnu revolučního dění v celém regionu. Stal se tak zřejmě – poněkud tvrdě řečeno – „nejefektivněji sebeobětovaným“ člověkem v moderních dějinách lidstva.  Naopak na příkladu Egypta bylo vidět, jak vycházel revoluční kvas přímo z hlavního centra země. Ale pak je tu i řada společných jmenovatelů: statečnost prostých lidí, role nových médií a globálních televizí a určitě také postoje současné americké administrativy.

Žádní začátečníci

Odlišné arabské země mají různou politickou zkušenost. Nejsou to ale jen elévové, kteří by neměli žádné pojetí o moderní politice – například Egypt má bohatou politickou tradici a politické strany v této zemi působily již dávno před druhou světovou válkou. Naopak třeba v Libyi je ale situace dost odlišná.              

Donedávna hrály prakticky všechny arabské autokracie na Blízkém východě na osvědčenou strunu: „Podívejte se, kdo by nás mohl vystřídat – vždyť místo nás tu teď můžou být islamisté a Al-Káida“. Arabským autokratům tato taktika vůči Západu vycházela, a to zejména po 11. září 2011. Je pravda, že ani v době Studené války neměly USA ani Sovětský svaz zájem na tom, aby byla v arabských zemích demokracie – vždyť bylo přece daleko jednodušší vyjednávat se zkorumpovaným prezidentem či monarchou, který drží za pomoci armády a policie zemi pod kontrolou, než  tam mít nepřehlednou a labilní demokracii, která nemusí jít zdaleka tak na ruku velmocenským zájmům. Tato logika sice přestala platit po skončení Studené války, přesto si autokraté dokázali udržet sílu hlavně díky rozmachu islamistického radikalismu a západní politice po 11. září. Podíváme-li se však na dosavadní průběh „Arabského jara“, lze sledovat, že islamisté nebyli zdaleka hlavními iniciátory nepokojů (že byli později úspěšní ve volbách, je věc druhá). Vždyť i reakce Al-Káidy na „Arabské jaro“ byla naprosto bezzubá a vypovídala o nepřipravenosti slábnoucí teroristické sítě na podobné dění. Ano, Al-Káida se také vždy stavěla proti zkorumpovaným režimům, ale ty měla v jejích utopických vizích nahradit militantní islámská teokracie, nikoliv demokratické procesy a strany (včetně islamistických), které se od Al-Káidy zapřisáhle distancují. Řada dnešních mainstreamových islamistických stran nejsou žádné politické předvoje terorismu, ale vcelku pragmatické formace, které se pokoušejí propojit islámské a západní hodnoty. Pak tu jsou i více fundamentalistická uskupení, jako například egyptští salafisté, kteří  ale i přes relativní volební úspěch budou nejspíš jen jednou ze složek vládní koalice.

Žádný spěch

Sečteno a podtrženo: Na jednoznačná hodnocení dění na Blízkém východě je ještě velmi brzy. Bude třeba čekat možná i několik let, než budeme moci vynést jednoznačnější soud nad děním v regionu. Jisté je, že vývoj bude v různých zemích odlišný – Tunisko se nejspíš vydá na cestu demokracie, zatímco v Egyptě, Libyi a ještě více v Jemenu a Sýrii bude vývoj mnohem komplikovanější. Již dnes lze vidět,  že dosavadní opozice (často islamisté), která existovala v arabských zemích vůči vládnoucím autokratickým režimům, si bude mít poprvé možnost vyzkoušet, co to je vládnout. Bude tak muset přejít od opozičního populismu ke skutečné politice a činům – a nebude-li úspěšná, prohraje ve volbách. Dokonce i v případě, že by hrozila nějaká nová forma – třeba islamistické diktatury – je možné očekávat, že pod vlivem zkušeností z letošního roku se Arabové již nenechají znovu podrobit a přichystají novým diktátorů stejný osud, jaký potkal Ben Alího, Mubaraka a Kaddáfího.       

MČ, vyšlo v MFd 30. 12. 2011

 (..ten obličej se tam nastavil sám, takové narcisek zas nejsem, ale když už tam je, tak ho tam nechám :)

Další aktuální tematické články:

• Arabské prob(o)uzení - T. Spencerová (Revue Politika)

Drejdl a chanuka

Dreidel and Hanukkah - about typical toy played by Jewish children during Festival of lights 

O židovském svátku světel chanuka narazíte v místech kde žijí židovské komunity zcela jistě na všudypřítomné svícny chanukije, na kterých se každý z osmi svátečních večerů zapalují v určeném pořadí svíčky. Možná ale dostanete také  různé chanukové sladkosti jako koblihy a latkesy a určitě se setkáte i s typickou hračkou - dřevěnou káčou zvanou drejdl. Tady najdete docela hezky zpracované heslo o významu drejdlu (a jak se vlastně hraje) na české wiki, plus připojuji i obecnější odkaz na význam chanuky.

Jedny z nejzajímavějších drejdlů, se kterými jsem se osobně setkal, byly v jeruzalémské čtvrti Mea Šearim. Tam jich o chanuce mívají celé koše. Jsou vyrobené z různých materiálů (nejčastěji ze dřeva) a různě pomalované. Druhý zajímavý "životní drejdl" jsem viděl  - asi trochu nečekaně - v Sýrii. Byl namalovaný na zdi bývalé nemocnice v rozstříleném městě Kunejtra na dnešní syrské straně Golanských výšin:

Zde je zajímavé krátké povídání americkeho chasida Lee Weismanna o hlubším teologickém významu drejdlu:

Šaría v povolebním Egyptě

Sharia in post-electoral Egypt - some opinion about development on the field relationship between religion and politics in future Egypt.

S autorem hovořil Ondřej Formánek z Lidovek. Výběr z rozhorroru by se měl objevit v první novoroční barevné příloze Lihových novin.

1) Co stojí za úspěchem islamistů v prvním kole egyptských voleb? Je to tím, že jsou nejlépe zorganizováni a mají nejvíc peněz? Nebo tím, že si dlouhodobě budují popularitu sociální prací pro chudé? Nebo je prostě egyptská společnost v zásadě konzervativní a religiózní?

Je to podle mého názoru kombinace všech těchto faktorů. Islamisté, hlavně Muslimské bratrstvo, bylo desetiletí v opozici vůči egyptskému režimu, na druhou stranu se v éře prezidentů Sadata a Mubaraka Bratrstvo pomalu dostávalo do politiky na kandidátkách jiných stran či jako nezávislí kandidáti. Vybudovali tak politický aparát a zároveň si dokázali zachovat auru opozice a něčeho nezprofanovaného a nevyzkoušeného. Na rozdíl od různých sekulárních a liberálních stran nemusí islamisté nikdy složitě definovat svůj program, cíle a vymezovat se vůči něčemu. Islám (ač různě interpretovaný a různými způsoby zaváděný do politiky) je jejich velkou jistotou, kterou nemusí neustále před voliči obhajovat.

2) Jaký je postoj většiny egyptského obyvatelstva k právu šaría?

V případě osmdesátimiliónové země lze stěží zobecňovat. Je však jisté, že výrazná část Egypťanů má o šaríi jiné představy, než většina lidí na Západě. Šaría pro ně není zdaleka jen o přísných islámských fyzických trestech za zločiny, ale je to systém, který dává muslimovi velkou oporu v životě prakticky ve všech oblastech – přes rodinu, stravování, sexualitu až po obchodování a bankovnictví.

Tak jako patří halacha (židovské právo) k životu každého opravdu věřícího Žida, tak je tomu i se šaríou v případě každého správného muslima.

3) Přispěla k úspěchu islamistických stran také Nejvyšší rada ozbrojených sil (SCAF), která se v mnoha ohledech začala chovat podobně jako Mubarakův režim? Jinými slovy, volili Egypťané Muslimské bratrstvo a salafisty jako politické síly, které jediné se mohou postavit starým mocenským strukturám nebo jako strany, které přinesou islámské právo?

Nemyslím si, že by většina egyptských muslimů prahla po nějaké radikální islamizaci země. Dovedu si představit, že takové voliče můžeme najít mezi těmi, kteří hlasují pro salafisty, ale daleko méně jich bude u sympatizantů Muslimského bratrstva. Spíš se tak domnívám, že jde o tu první variantu.

4) Zatím jsem narazil na čtyři základní scénáře, jak by se mohla situace v Egyptě vyvíjet. Řekni mi, prosím, co si o nich myslíš:

• Parlament obsadí islamistické strany, ale vládnoucí generálové budou výsledky voleb ignorovat, třeba tím, že parlamentu omezí moc. Islamisté na to odpoví vyhlášením ozbrojeného odporu a nastane situace podobná Alžírsku na počátku 90. let.
  méně pravděpodobné
• Parlament obsadí islamistické strany a Egypt se vydá cestou Íránu - autokracii vystřídá systém s totalitními rysy postavený na náboženském fundamentalismu. méně pravděpodobné (btw. často zatracovaný íránský model vlády je technicky daleko demokratičtější, než systém vlády v Saúdské Arábii a v některých dalších velkých spojenců USA a Západu v muslimském světě)
• Parlament obsadí islamistické strany a Egypt půjde cestou Indonésie, kde po pádu Suharty také nejprve ovládli politiku islamisté, nebo Iráku, kde zvítězili sektáři. V obou případech byli během dalších voleb nahrazeni pragmatičtějšími, liberálnějšími stranami, které si lépe vedly v praktických věcech jako je boj s nezaměstnaností. Dojde k tomu o to spíš, že "Arabské jaro" odstartovala právě špatná ekonomická situace a Egypt nemá zásoby ropy, kterými by se mohl islámský režim snadno financovat, jako je tomu například v Íránu. více pravděpodobné
• Ať volby dopadnou jakkoli, u moci zůstane SCAF, která postoupí část vlivu v určitých oblastech islamistům. Islamisté si díky tomu udrží výhodnou roli mocné opoziční síly. více pravděpodobné – dovedu si představit nějaký politický obchod mezi armádou a islamisty

5) Jaký bude mít vítězství Muslimského bratrstva a Salafistů vliv na turistický ruch v Egyptě?

Vliv mít zřejmě v určitých oblastech bude, na stranu druhou i islamisté potřebují peníze a dobře ví, co pro Egypt turistický ruch znamená. Spíš si myslím, že islamizace může zkomplikovat život liberálnějším Egypťanům a Koptům, než zahraničním turistům, kteří budou mít ve svých resortech možná dražší, nebo hůře dostupný alkohol, ale jinak spíš nečekám nějaká drastická omezení.

6) Jakým způsobem ovlivní vývoj v Egyptě okolní země?

Egypt a hlavně Káhira jsou jedna z tradičních nejdůležitějších center arabského i muslimského světa – intelektuálně, politicky, nábožensky,.... Vliv Egypta je také umocněn velkou lidnatostí celé země a velkého demografického nárůstu. Takže vliv Egypta je už tradičně velmi důležitý a tato tendence bude spíš posilovat.

• Israel seeks relations with Egypt Islamists (December 2011)

Vše co jste chtěli vědět o dnešním Tunisku, ale báli jste se zeptat

Everything You Always Wanted to Know About Tunisia* (*But Were Afraid to Ask)

Najdete to mj. v bulletinu nadácie Pontis, jehož páté číslo je na téma: "Tunisko je na ceste od autokracie k demokracii" a na druhé straně můj článec: "Vývoj udalostí v Tunisku smeruje skôr k optimistickejšiemu scenáru", (...a to je panečku slovenčina ako remeň :)

• Aktualitka z 12. 12. 2011: Tuniským prezidentem se stane obhájce lidských práv Munsif Marzúkí
• Jeden dřívější příspěvek z blogu s názory tuniského islamisty Rašída Ghanúšího
• BBC: Press hails "new era" in Tunisia 
• Al-Jazeera Tunisia full coverage

"Smrt strachu" - Výborný dokument o souvislostech Arabského jara v Tunisku, kde to všechno začalo
"The Death of Fear" - Excellent document on consequences of Arab spring in Tunisia where it all began

Zásadní filmy o Blízkém východě - vol. 2

The most interesting films about the Middle East - vol. 2
- second volume dedicated to the films about the Israeli-Palestinian and Israeli-Arab conflict.  

Syrian Bride/Syrská nevěsta (2004), director/režie: Eran Riklis

Jestli jste byli někdy na Golanských výšinách, tak ten film oceníte asi nejvíc. Točí se kolem drúzské rodiny z města Madždal Šams, které se nachází přímo na zelené linii mezi Izraelem okupovanými a syrskými Golanskými výšinami. Je to kombinace rodinného dramatu s výpovědí o absurditě životních situací na Blízkém východě způsobených politikou. Je trochu legrace pozorovat, že ve filmech na podobnou tematiku se stále objevují ti stejní arabští herci :)

ČSFD - 78%

Avenge but one of my two Eyes/Pomsti jedno z mých očí (2005),director/režie: Avi Mograbi 

Výborný izraelsko-francouzský film který je koláží různých situací na Západním břehu a v Izraeli. Uvidíte, jak zažívají někteří Izraelci výlet na Masadu, jaké absurdní situace vznikají mezi Izraelci a Palestinci na Západním břehu a také si poslechnete nefalšovaný nářez hudební skupiny radikálních židovských osadníků. Vzhledem k tomu, že jsem nenašel trailer k filmu, připojuji právě posledně zmíněnou scénu. (Schválně si to poslechněte, není totiž vůbec vyloučeno, že si - i když třeba jste zapřísáhlý propalestinský aktivista - budete  po celý zbytek dne budete zpívat: "Am Israel Chaj! - Am Kahane Chaj!" :)

 

Bridge over the Wadi/Most přes Wádí (2006), director/režie: Barak a Tomer Heymannovi
Zajímavý dokument o společné arabsko-židovské škole, která se snaží přemostit rozdíly mezi židovskými a arabskými školáky. Nejde zdaleka jen o mírové melodrama, kde arabské děti chodí na židovské bohoslužby a naopak a učí se navzájem arabštinu i hebrejštinu. Obsah filmu je i hlubší než jen mírová limonáda o kráse mírového izraelko-palestinského soužití. Na povrch vyplynou například těžko řešitelné rozpory mezi židovskými a arabskými učiteli ohledně vysvětlování izraelského dne nezávislosti a palestinského dne Nakby. Setkáme se s hodně paradoxními názory rodičů řady dětí. Je samozřejmě otázka, do jaké míry lze natočit dokument podobného typu přirozeně, nicméně v tomto případě se to docela povedlo. Já jsem byl několikrát pozván na dikusi k tomuto filmu a stal jsem se na něj trochu alergický. Úplně tak stačí, když film uvidíte jen jednou :)
ČSFD 86%

 

Fifty Years of War - Israel and the Arabs/Padesát let války - Izrael a Arabové (1999), director/režie: David Ash, Dai Richards
Jedná se o dokument "numero uno" k izraelsko-palestinskému konfliktu. Je jednak dostatečně dlouhý na to, aby vás zavedl do hloubky izraelsko-arabského konfliktu a zároveň nabídne i výborné dobové záběry. Co je však asi nejcennější - nabídne vám interview s klíčovými aktéry izraelsko-arabského konfliktu, z nichž řada už je v nebi, případně pekle (což často nelze s jistotou potvrdit, která z těchto dvou možností platí). Uslyšíte tak autentické a z kontextu nevytržené názory jordánského kraále Husajna, Ariela Šarona, Jásira Arafata, Jicchaka Rabina, ale třeba i George Marshalla, Harryho Trumana a řady dalších.
Dokument je uložen v celé své kráse a délce na youtube.

First part of the film selection is here/První část filmové hitparády je zde.

Zásadní filmy o Blízkém východě - vol. 1

The most interesting films about the Middle East - vol. 1
- this volume is dedicated to films about Israeli-Palestinian and Israeli-Arab conflict.  

Vzhledem k tomu, že jsem nedávno měl v Holomóci (Olmiku) přednášku pro Centrum pro studium populární kultury o popkultůře v sóvislosti s Blízkém véchodem, říkal jsem si, že bych mohl dát pár věcí na blog. Zaměřoval jsem se hlavně na filmovou tvorbu. Berte to prosím jen jako osobní hitparádu člověka, který nestudoval filmovou vědu, ale na druhé straně na dané téma viděl filmů opravdu dost a měl párkrát šanci to srovnat se skutečností. Jako první téma nabízím - zcela nečekaně :) - pětici filmů s tematikou izraelsko-palestinského a izraelsko-arabského konfliktu.

Sliby/Promises

Mým zcela nejoblíbenějším filmem je velmi originelní dokument režiséra Justina Shapira Promises z roku 2001. Je sice deset let starý, ale stále zcela výborně vystihuje podstatu konfliktu i myšlení Izraelců i Palestinců. Shapira vybral celkem reprezentativně několik dětí z obou stran konfliktu (sekulární izraelská dvojčata, jeruzalémského Palestince, osadníčka, Palestince z tábora,..) a nechává je hovořit o konfliktu a vztazích k druhé straně. Vrcholem filmu je, když režisér dohodne setkání mezi dvojčaty a klukem z uprchlického tábora. Jejich světy by se jinak těžko protly, přestože všichni žijí asi 10-15 kilometrů od sebe. 

Na ČSFD 80 % (i když netvrdím, že je to vždy směrodatné)

Waltz with Bashir/Valčík s Bašírem

Netřeba nějak zvlášť zdůrazňovat, že Valčík s Bašírem izraelského režiséra Ari Folmana z roku 2008 je zcela nezbytné vidět. Nejen pro svůj děj, ve kterém rozkrývá vzpomínky několika izraelských vojáků na traumata z vojenské služby v libanonské válce (1982-85), která vyvrcholila masakrem v táborech Sabra a Šatíla, ale i svým ponurým animovaným zpracováním. Autoři filmu o Aloisi Nebelovi se určitě Valčíkem inspirovali, ale scénáristicky mu nesahají ani po kotníky. 

ČSFD 84 %.   

      

Lebanon/Libanon

"To člověk je z oceli, tank je jen kusem železa" je zdánlivým mottem filmu Libanon izraelského režiséra Samuela Maoze, o kterém někteří kritici říkají, že je tankovou verzí slavného protiválečného ponorkového filmu Das Boot. Je relativně krátký, úderný a točí se hodně kolem psychologie čtyřčlenné posádky v útrobách izraelského obrněnce (opět v Libanonu v roce 1982). Zcela výjimečně je pojato prostředí mimo tank, které je prakticky celý film vidět pouze periskopem palubního střelce Šmulika. 

ČSFD 71%

Paradise Now/Ráj hned teď

Výborný film, který se zaměřuje na psychologii palestinských sebevražedných atentátníků. Jeho režisérem je Palestinec Hany Abú Assad žijící v Nizozemí, s nímž také film vnikl v koprodukci v roce 2005. Není rozhodně žádnou glorifikací terorismu, jak se snažily tvrdit některé zdroje, ale je naopak velmi humanistickým dramatem poukazujícím na hloupost taktiky sebevražedných atentátů.    

ČSFD 72%

West Bank Story

Kraťoučký oskarový muzikál, který na chvíli přenese příběh o Romeovi a Julii (resp. West Side Story) kamsi do Svaté země, kde v těsném sousedství stojí palestinský bufáč Hummus hat a izraelský Kosher king. Výborná hudba, skvělý cit pro detaily a hořká legrace až příliš podobná reálným situacím a uvažování Izraelců a Palestinců. 

ČSFD 82%

Egyptské volby a triumf Muslimského bratrstva

Commentary about victory of the Muslim brotherhood in the first round of Egyptian elections 2011.

Pokládám za úspěch, že v situaci zvyšujícího se napětí v Egyptě první kolo (další budou následovat v průběhu prosince a ledna) parlamentních voleb vůbec uskutečnilo a že o ně Egypťané měli takový zájem (kolem 62%, i když se dříve odhadovalo ještě více). Předběžné výsledky mě zásadně nepřekvapily, vždyť se už dlouho obecně předpokládalo, že vítězem bude Muslimské bratrstvo.

Pravděpodobně ale nebude tak silné, aby bylo samo schopno vytvořit vládu, takže vznikne koalice. Samotné Bratrstvo prodělalo od svého vzniku v roce 1928 dynamický vývoj a z je ho řad vzešla jak řada radikálů, tak i umírněných politiků (od radikálního ideologa Sajjída Kutba, přes "arciteroristu" Usámu bin Ládina až po egyptské prezidenty Násira a Sadata).

V posledních desetiletích se Muslimské bratrstvo profiluje spíš umírněně, než fundamentalisticky a už dávno není militantním hnutím z 40.-60. let minulého století. Během Násirových represí bylo mnoho jeho radikálů popraveno a hnutí se pak v éře prezidenta Sadata víc odklonilo od násilí (to mělo mj. za následek odštěpení nespokojených radikálů a vznik nových skupin, jako např. Islámský džihád, který měl později na svědomí právě atentát na Sadata). 

Politická linie Bratrstva je dnes v kontextu islámského světa relativně umírněná. Za Mubaraka bylo Bratrstvo akceptováno v určitých ohledech jako důležitá síla v egyptské společnosti a mohlo vyvíjet řadu sociálních a ekonomických aktivit. Kandidáti Bratrstva mohli dokonce i kandidovat na listinách jiných stran (např. strany Wafd), resp. jako nezávislí kandidáti. Mubarak ale často používal ve „volbách“ různé diskriminační praktiky (nejen) vůči kandidátům islamistů. Doufejme, že relativně umírněný politický kurs Muslimského bratrstva bude v Egyptě pokračovat i poté, co po volbách v zemi převezme daleko větší politickou zodpovědnost než kdy dříve.

- publikovano také na mém blogu na iHNed
- viz také odpovědi (M.Č., O. Vondruška, T. Raděj) na stejné téma na blogu iDnes

Viz také/See also:

• Islamists, elections and the Arab spring (The Economist) 
• Israel and Islamists (The Economist)

Čeští vojínové v Orientě za Veliké války

Radio broadcast (in Czech) about Czech soldiers fighting with Ottoman Empire in WW1.

24. listopadu 2011 odvysílal Český rozhlas 1 - Radiožurnál 22minutový dokument Břetislava Turečka o českých vojácích, kteří za první světové války bojovali v Orientu za tureckého sultána proti Britům.

Záznam celého pořadu a to jak zvukový, tak i písemný, doplněný fotografiemi můžete najít tady.

Čest památce těch, kteří prolévali krev v blízkovýchodních válkách.

Middle East Europe Exhibition/výstava

Fictional image of Jiri Hanzelka and Miroslav Zikmund with their Famous Tatra 87, in the occupied territories today. Hanzelka and Zikmund were the legendary Czech travellers who wrote and filmed diaries and travel books about the aspects of life in the Middle East and Africa during the sixties of the 20th century.

More info about the exhibition

Chasidé a alkohol - Hassidim and alcohol

Wine in Moderation


Said the Koretzer: "The Talmud declares that wine taken in moderation unfolds the brain of a man. He who is a total abstainer is rarely possessed of wisdom."


Přiměřené pití vína

Korecký rabín prohlásil: "Talmud praví, že přiměřené pití vína otevírá mozek. Jen málokdy se stane, že ten, kdo je úplný abstinent je také moudrý člověk".

Rozdíl

Rižinského rebeho se ptal mitnaged (mitnagdim byli oponenti chasidismu): "Jak je možné, že po bohoslužbě my mitnagdim studujeme Mišnu a vy, chasidé, si dáváte pálenku?!" Rabi odpověděl: "Vaš modlitby jsou bez života a je přece zvykem studovat Mišnu kvůli duším mrtvých. Oproti tomu modlitby chasidů jsou plné života a radosti, a napít se výborné pálenky je pro život jen blahodárné."

The Difference

The Rizhiner was asked by a Mitnaged: "Why is it that after Service we Mithnagedim learn the Mishnah, and you Hasidim drink brandy?" 

The rabbi replied: "Your prayers are lifeless, and it is customary to learn Mishnah for the sake of the souls of the dead. The prayers of the Hasidim, however, are living and vital, and a drink of excellent brandy is beneficial to the living."
 

Medvědí kůže

Rimanovský rabín našel několik svých chasidů těžce opilých. A to až tolik, že svého rebeho, slavného cadika, ani nepoznali a mysleli si, že je obyčejný chasid. Zeptal se jich: "Proč tolik pijete? Nebudete se schopni řádně podmodlit." Opilí chasidé odpověděli: "Náš cadik nám získá odpuštění i v případě, že budem naše modlitby jen mumlat."

Rimanovský rabín se následně představil a oněmělým chasidům pravil: "Rád bych vám řekl jednu paralelu, kterou obvykle vyprávím u sederu: V blízkosti vesnice byl viděn medvěd, což bylo oznámeno hajnému. Ten ale zašel nejprve do krčmy se napít, avšak neměl na zaplacení. Hajný prohlásil, že kořalku zaplatí jakmile zabije medvěda, neboť za jeho kůži dostane slušné peníze. Protože byl ale pak opilý, netrefil výstřelem medvěda a medvěd se naopak vrhnul proti němu. Lesník upadl do trávy a předstíral, že je mrtvý. Medvěd čenichal kolem jeho obličeje a následně odešel. Když pak hajný vyprávěl příběh hospodskému, ten se ho zeptal 'Co ti medvěd pošeptal, když se nad tebou skláněl?' Hajný odpověděl: 'Že se nevyplácí vyměňovat jeho kůži za kořalku dříve než je zabit.' 

"A stejnou věc říkám já vám!" zaburácel rimanovský rebe. "Nikdy pití alkoholu nepoměřujte milostí cadika, pokud si skutečně nejste jistí, že se za vás přimluví!"   

The Bearskin

The Rimanover found some Hasidim heavily immersed in drink. They did not recognize him as a famed Zaddik, and believed him to be an ordinary Hasid. He inquired: "Why do you drink so much? You will be unable to offer prayers properly." The Hasidim answered: "Our Zaddik will gain forgiveness for us even if we mumble our prayers."

The Rimanover then revealed his identity, and said: "Let me recount to you a parable which I am accustomed to narrate at the Seder. A bear was seen in the woods near a village. The woodsman was notified. He went first to the tavern for a drink, and not having money, he asked tahat the cost of the drinks he charged against him account. 'When I shoot the bear, his skin will bring me a substantial sum, and I will then pay to you.' boasted the forester. Being intoxicated, however, he missed his aim, and the bear turned on him. The woodsman lay down on the ground and feigned death. The bear sniffed at his face and finally walked away.

"When the inn-keeper had an opportunity to speak to the forester, he inquired: 'What dis the bear whisper in your ear?' The woodsman answered: 'He told me not to charge up drinks against his skin before I had slain him.'

"I say the same thing to you," continued Rimanover to the Hasidim. "Do not charge up your drinks against the Zaddik, before you are assured that he will intercede for you."


Od svatého k nesvatému

Obchodník z Palestiny přivezl Medzibyžskému rebemu několik lahví vína vyrobených z hroznů na židovském vinohradě ve Svaté zemi. Medzibyžský se pak zeptal svého syna: "Co budeme pít, až dopijeme tyto lahve?"
"Otče, přece víno, které obvykle pijeme."
"Pak dej prosím tyto láhve ze stolu pryč," řekl Medzibyžský. "Po pití svatého vína, bude rouháním vrátit se k vínu obyčejnému".

From Holy to Profane

A Palestinian merchant brought the Medzibozer a few bottles of wine made from the grapes grown in a Jewish vineyard in Palestine. The Medzibozer said to his son: "What shall we drink when we have finished these few bottles?"
"The wine we ordinary drink," answered his son.
"Then remove the gift from our table, " commanded the Medzibozer. "After drinking holy wine, it would be profane to return to ordinary wine."

přeloženo podle: Louis Newman: Hasidic Anthology, Schocken, NY 1963
Fotky jsou z Meronu od Rašbiho. Jinak nejsem překladatel, tak pokud máte nějaké nápady na lepší formulace, rád se inspiruji.  

Pod pokličkou tuniské domácnosti - další akce Baraky!

Přednáška dnes už Čechotunisanky o všedním i nevšedním životě v Tunisku.

V následné diskusi dojde i na události arabského jara. 

Registrovat se můžete také na fejsbuku na stránkách Baraky.

Přijďte všichni, jalla, jalla!
p.s. omylem jsem umístil na stránku starý letáček se špatným datem. Platí 14. 11. - pondělí!

Baršovi Židé, Palestinci a rasismus

Article by the Czech professor and social scientist Pavel Barša which is focusing on contemporary issues of the Israeli-Palestinian conflict, particularly on Palestinian statehood and on streams of Zionist movement. 

Několik zajímavých pasáží z článku Pavla Barši v Orientaci Lidovek ze 22. října 2011 k diskusi či polemice.  

Článek se zabývá současnou argumentací v souvislostí s palestinskými snahami o uznání nezávislosti na půdě OSN a izraelskými protiargumenty. Analyzuje také různé koncepce sionistického hnutí a jejich vztah k území Izraele/Palestiny v průběhu 20. století.

...

Původnímu sionismu nešlo o zajištění nadřazenosti Židů nad ostatními lidmi či národy, ale o zajištění rovnosti s nimi. Cílem politických sionistů v čele s Theodorem Herzlem či Maxem Nordauem nebylo potvrdit výjimečnost či „vyvolenost“ Židů, ale naopak z nich učinit národ jako každý jiný – tedy obdařený vlastním územím a politickými institucemi. Protože tito sionisté měli za to, že zdrojem antisemitismu je právě rozptýlení Židů mezi ostatními národy, ustavení jejich vlastního státu mělo přinést konec antisemitismu. Myšlenka výjimečného poslání Židů sice přežívala u levicového křídla „praktických“ sionistů, to však pouze v univerzalistické podobě – kibucy čili rovnostářské zemědělské komuny, které stoupenci tohoto křídla budovali na palestinské půdě, měly ukazovat cestu ostatním lidem a národům k sociálně spravedlivému řádu. Ale ani kulturní sionisté jako filozofové Jehuda Magnes, Martin Buber či Samuel Bergmann, kteří ve stopách Achada Haama považovali obnovení pouta s územím Palestiny za počátek obnovy židovského národního ducha, neviděli v tomto projektu zradu všelidských hodnot, ale jen specificky židovský příspěvek k jejich uskutečňování. Není proto divu, že právě z nich se rekrutovali nejvýraznější obhájci židovsko-arabského dialogu a ve 40. letech i dvojnárodnostního státu na území Palestiny. V prvním desetiletí izraelského státu se jeho zakladateli Davidu Ben-Gurionovi dařilo kombinovat protiarabské spojenectví s neokoloniálními západními velmocemi (vzpomeňme na suezskou krizi na podzim 1956) s budováním polosocialistického systému, v němž idea masivně přerozdělujícího státu (podepřeného mocnou odborovou centrálou) vytlačila na okraj původní anarchokomunismus kibucniků. Nahrazování jejich pionýrství ideou státnosti na jedné straně signalizovalo ideologické odumírání socialistického sionismu, na straně druhé vzbuzovalo naději, že se podaří dosáhnout alespoň cíle politického sionismu – tedy že se Izrael postupně stane národním státem jako každý jiný. Šestidenní válka v červnu 1967 se na první pohled jevila jako vyloučení takové normalizace – jako potvrzení výjimečného stavu, v němž Izrael je a navždy bude ve vztahu k ostatním národům a státům. Rostoucí napětí na hranicích a arabské chvástání o smetení Židů do moře, které kulminovaly v týdnech před válkou, jako by dokládaly, že se Židé i dvacet let po šoa nacházejí v krajním existenčním ohrožení. Bleskové vítězství zase jako by potvrzovalo, že jedinou věcí, na niž se v této situaci mohou spolehnout, je vojenská síla jejich státu.

...

Okupace jako šance

O tyto dva prvky se opřel nový typ sionismu, jenž zaplnil prázdno po svých třech výše zmíněných předchůdcích. Z politického sionismu v podání jeho pravicového dědice Vladimíra Žabotinského si vzal důraz na vojensky silný stát jako jedinou záruku bezpečí Židů. Současně však opustil Herzlovu představu, že ustavením takového státu zanikne antisemitismus a z Židů se stane národ, jako jsou jiné. Přetrvávající nepřátelství Arabů a dalších s nimi sympatizujícíchm národů mělo naopak dokazovat, že antisemitismus je věčným sklonem Nežidů, a je proto třeba neustále pěstovat a zvětšovat vojenskou převahu Izraele nad jeho sousedy. Z původního socialistického sionismu si neosionismus vzal pionýrský elán při osidlování nově okupovaných území. Zatímco však pro radikální levičáky z Hašomer Hacair byly osady místem sociálního experimentu s obecně lidským dosahem, pro národně-náboženské aktivisty hnutí Guš Emunim jsou osady realizací partikulárního nároku Židů na vlastnictví země, kterou jim slíbil Bůh. Také pro kulturní sionisty bylo spojení se zemí starověkých Židů klíčovým momentem. Nebylo však nikdy pojato mechanicky jako fyzická kontrola území, ani nebylo samo o sobě posledním cílem – mělo být pouze katalyzátorem duchovní obnovy, jejímž prostřednictvím budou Židé svým nezaměnitelným způsobem participovat na duchovní obnově lidstva jako celku. Ideologická převaha neosionismu umožnila, že během prvních dvaceti let okupace si Izrael učinil z podmaněného obyvatelstva zdroj levné pracovní síly a přistoupil tím na logiku kolonialismu, které se původní sionisté bránili odmítnutím zaměstnávat Araby. Od první intifády pak Izrael na okupovaném území zavedl propracovaný režimm hierarchické segregace mezi Židy a Araby, jenž není možné popsat jinak než jako institucionalizovaný rasismus. A přitom, jak si uvědomil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let politický důchodce Ben-Gurion, okupace arabských zemí ředstavovala také příležitost k normalizaci, neboť Izrael konečně získal „žetony“, které v příhodnou chvíli mohl vyměnit za uznání a mír ze strany Arabů. Ben-Gurionovy názory tehdy působily jako hlas přicházející z jiné doby – proč byl měl Izrael myslet na návrat dobytých území v situaci, kdy má evidentní převahu nad svými sousedy, disponuje nukleárními zbraněmi a za zády mu stojí jedna ze dvou globálních velmocí, která ho považuje za obrannou výspu svých zájmů v regionu? Mocenská převaha Izraele byla také hlavní příčinou neúspěchu mírového procesu mezi ním a OOP: co vlastně mělo motivovat izraelské Židy k tomu, aby přestali osidlovat okupovaná území a stáhli se z nich, měli-li díky dohodám z Oslo z roku 1993 v kapse Arafatův slib míru a v roli „nestranného zprostředkovatele“ věrného advokáta svých zájmů USA? 

Tak pravil Ben-Gurion

Obamova neschopnost přimět izraelské Židy k trvalému zmrazení osidlování a Palestince k nepodání žádosti o přijetí za člena OSN signalizuje slábnutí amerického vlivu na další vývoj v oblasti. Vstupujeme do období, v němž USA sice zůstanou důležitým hráčem na Blízkém východě, ale ne jediným. Každopádně již se nebudou moci automaticky spoléhat na podporu Káhiry, Rijádu či Ankary. Izraelští Židé sice v dohledné době neztratí svou vojenskou převahu (jež má ovšem tváří v tvář okupovanému obyvatelstvu a všudypřítomným globálním médiím omezenou hodnotu), ale postupné slábnutí amerického a západního vlivu v regionu nahlodá jejich dosavadní převahu politickou. Doufejme, že je to přiměje k tomu, aby si vzpomněli na rady stařičkého Ben-Guriona i na hodnoty lidské rovnosti a všelidské solidarity, které živily původní socialistický a kulturní sionismus. Z hlediska těchto hodnot je apartheid, který zavedli na okupovaných územích, nepřijatelný.

Pavel Barša v pořadu hydepark o izraelsko-palestinských vztazích (23. 9. 2011)

Židovské postřižiny - Jewish ritual haircut - Upsherin

The ritual first haircut of three-year Haredi boy at the grave of Simeon Bar Yochai on Mount Meron.
Rituální první stříhání vlasů tříletému ultraortodoxnímu klukovi u hrobu Šimona bar Jochaje na hoře Meron.

Hokej s Šalitem

Ice-hockey with Shalit - reflection of Czech views on release of Israeli soldier Gilad Shalit and Czech views of heroism. Text contains also remarks about role of Czech media in informing about the Middle East and my opinion about political utilization of the Shalit case together with my personal memories of the violence during Second intifada in Jerusalem.    

Hodně Čechů se mě v uplynulých dnech, kdy se znovu – a tentokrát již opravdu reálně – začalo mluvit o propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita, ptalo, jak je možné, že je Izrael ochoten přistoupit na tak nevýhodnou dohodu o výměně jednoho prostého desátníka za více než tisíc vězňů, z nichž řada má krev na rukou. Odpovídal jsem, že se na tento případ není možné dívat naší českou, či středoevropskou optikou. Na Blízkém východě najdeme množství pro nás nepochopitelných paradoxů a toto je jeden z nich.

Každý národ má své hrdiny – někde jsou to vzhledem k tradici země vojáci, jinde třeba náboženské autority a v některých zemích zase hokejisté a jiní sportovci. Hokejisty nezmiňuji s nějakou přezíravostí a myslím si dokonce, že je stále o něco přirozenější uctívat jako hrdiny lidi, kteří bojují za obrovské sumy na kluzišti, než na bitevním poli. Mimochodem – i v Izraeli se hraje lední hokej a někteří přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu ho prožívají podobně, jako většina Čechů. Přesto si nedovedu představit, že by smrt izraelských hokejistů vyvolala podobnou reakci jako u nás. Podobně tak smrt českého vojáka v Afghánistánu nepřinese kromě pár článků a zpráv žádnou mimořádně velkou pozornost. 

Je pravda, že izraelská společnost již zdaleka tak intenzivně nežije étosem hrdinné armády, který v židovském státě panoval v létech jeho budování a v době nebezpečných válečných konfliktů. Přesto však má armáda v izraelské společnosti stále výraznou úlohu a dobrou pověst. V Izraeli absolvují základní vojenskou službu povinně i ženy a „vojna“ zde neznamená jen promarněný čas v kasárnách a na cvičišti. Její součástí je i reálné nebezpečí, obavy o život a někdy třeba i rozčarování z podílu na okupaci jiného národa, respektive z ochrany vlastních náboženských fanatiků v některých židovských osadách. Vojenská služba je v dnešním Izraeli zkrátka stále něčím dost odlišným od toho, co je uloženo v našich představách a vzpomínkách na povinnou vojnu. Možná i proto je dnes bývalý desátník Šalit, povýšený mezitím na seržanta, z izraelského pohledu zřejmě daleko víc symbolem „jednoho z nás“, než zajatý generál s politickými konexemi nebo superšpión Mossadu. 

Na stranu druhou v Izraeli najdeme i řadu lidí, kteří pochybují o správnosti uskutečněné výměny. Na svobodu se totiž dostane i řada palestinských vězňů, kteří jsou mj. spoluzodpovědní za plánování sebevražedných útoků během druhé intifády. To ale neznamená, že by všichni propuštění byli jen „teroristé“: je mezi nimi i řada politických vězňů a lidí, kteří byli věznění bez soudního rozhodnutí. Není pochybnosti o tom, že palestinské rodiny budou mít z jejich návratu podobnou radost, jako Šalitovi rodiče. Přesto ve mně osobně zmínka o propuštěných plánovačích bombových útoků vyvolala reminiscence na události, které jsem prožil před necelými deseti lety na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Tam jsem tehdy jen o pár minut unikl bombě Hamásu nastražené do univerzitní kantýny. Kromě devíti zabitých kolegů jsem jednoho zraněného člověka znal i osobně a vím, že zůstane kvůli útoku do smrti na invalidním vozíku. Přemýšlel jsem tak, jestli je atentátník, který tehdy vysílačkou odpálil bombu, také mezi vězni, kteří se teď dostávají na svobodu. (později jsem zjistil, že ano - jmenuje se Walíd Abd al-Azíz Abd al-Hádí Anadža, je mu 31 let, a je z jeruzalémské buňky Hamásu. Ze všech vyměněných vězňů měl ten nejvyšší trest - 36 doživotních trestů. Podílel se i ná plánování bombových útoků v Moment Café a v Rišon LeCijonu. Všechny výbuchy si dobře pamatuji, protože jsem v té době v Jeruzalémě žil. Výbuch v Moment Café byl slyšet až na koleje, kde jsem bydlel. Při výměně za Šalita mu nebyl umožněn návrat domů, ale byl přemístěn do třetí země).

Propouštěcí blízkovýchodní manévry však mají také další rozměr – politický, a to jak na izraelské straně, tak i v Palestině. Izraelský premiér Netanjahu, který nemá právě pověst politika, který by usiloval ze všech sil o ukončení vleklého konfliktu s Palestinci, si díky Šalitovu propuštění  připíše politické body. Pro Hamás, který Šalita věznil a který vyjednal s Izraelci prostřednictvím Egypta propuštění stovek Palestinců, je výměna dobře viditelným trumfem v politickém boji s Fatahem. Ten nedávno přišel s plánem na přenesení snah o uznání palestinské státnosti na půdu OSN, avšak důsledky tohoto kroku jsou pro Palestince zatím stále nejisté. K egyptské roli je třeba dodat, že se v současnosti se u nás mluví prakticky jen o zhoršování jeho pozice vůči Izraeli. Že však tato země stále hraje pro Izrael velmi důležitou úlohu třeba právě ve vyjednávání, by česká média mohla také víc reflektovat.

Není bez zajímavosti, že Šalitovu výměnu kritizuje i řada židovských osadníků na okupovaných územích  a  izraelská radikální pravice v čele s ministrem zahraničí Liebermanem. Tito lidé se obávají nových teroristických aktivit propuštěných vězňů, protože na rozdíl od izraelského území, které je dnes proti infiltracím militantů čím dál lépe chráněno, jsou židovští osadníci Palestincům podstatně blíže. Z jejich osobního pohledu je obava asi pochopitelná, přesto si ale osadníci mohli uvědomit, že při svých aktivitách, které tak zvyšují napětí mezi Izraelem a Palestinci a zároveň i porušují mezinárodní právo, vystavují sebe i své rodiny velkému nebezpečí. Není vyloučeno, že kdyby zůstali na izraelském území, možná by konflikt měl už dnes mnohem snesitelnější podobu. „Kdyby“ však v historii neplatí a je tak spíš pravděpodobné, že se za současné situace na Blízkém východě dočkáme spíše nových krveprolévání i nových Giladů Šalitů.

vyšlo v editované verzi v MFDnes, 19. 10. 2011

• Link na jeden starší článek o Šalitovi na blízkovýchodních stránkách - Nejsledovanější voják světa (2009)
• Seznam propuštěných palestinských vězňů (plus u některých případů i zločiny, za které byli uvězněni) 
• Hebrew University Bombing (2002)